prohlédnout mettray

První kolo čtení: Who´s Afraid of Charles Darwin?

2009-11-18T21:58:00.000+01:00

Po delší době plné mimo-akademických povinností, kdy nebylo možné pravidelně psát na blog, jsem se rozhodl zkusit zavést "čtecí" příspěvky, v nichž se budu věnovat reflexím titulů, které mi takříkajíc "leží na stole". Jako první jsem vybral knihu Griet Vandermassen Who´s Afraid of Charles Darwin? Debating Feminism and Evolutionary Theory. První část čtení se věnuje Úvodu a obecnému nástinu tohoto spisu, jehož vysoce aktuální poznámky ke vztahu vědy a feminismů považuji za charakteristické z hlediska současného stavu feministických teorií ocitnuvších se dle všeho hned v několika slepých uličkách. Směle do toho.

Struktura knihy
V celkově šesti kapitolách, úvodu a závěru se autorka z pozice darwinistické feministky postupně věnuje problematické kritice vědy a vědeckého poznání ze strany jednotlivých feministických proudů. Všímá si jak historického a myšlenkového vývoje genderové problematiky ("tricky" koncepty pohlaví a genderu), tak z jejího pohledu neopodstatněné kritiky vědeckých poznatků, která je inherentní součástí dílčích feministických přístupů a jako mantra se objevuje ve všech proudech, u všech autorek a vždy představuje třecí plochy sporu, jehož síla se však umenšuje přesně ve chvíli, kdy Vandermassen hodlá přimět čtenářstvo ke třem myšlenkám:

a) vztah feminismů a vědy nutně nemusí být kontradiktorický; naopak - použitím evoluční teorie ve prospěch (a vice versa) feminismů může dojít k hodnotnější, věrnější a bohatší analýze fungování společnosti

b) předsudečné odmítání vědeckého poznání (jako maskulinní záležitosti i konceptu společenského rozboru a nabývání poznání) není, přes četné historické příklady, povětšinou opodstatněné a spíše škodí, uzavírání myšlení a brání přínosnějším debatám, aby vůbec vstoupily do povědomí veřejnosti

c) feminismy a evoluční psychologie (a evoluční biologie) mohou ve svém spojení nést netušené plody, tzn., že nelze generalizovaně odmítnout vědecké poznání jen kvůli předpokladům, že věda je a vždy byla zejména maskulinní záležitostí a tudíž artikulovala pouze mužská zkušenostní pole

Úvod
"I want to show that evolutionary psychology and feminism, instead of being enemies, are in fact allies. Whereas the former can provide scientific insights into the ultimate causes of the ´battle of the sexes´, the latter can draw upon these conclusions for the construction of a realistic program of social reform and can at the same time act as watchdog for male bias in evolutionary theorie." (s. 2 - 3, cit. d.)

Ambiciozní projekt autorky začíná touto charakteristickou větou, jelikož jí nejde o dehonestaci feministických přístupů (i když to z výčtu dílčích směrů a z jejich typologizace může vyznívat), ale spíše o zdůraznění přínosnosti na jedné i druhé straně (sic).

Hlavní myšlenky Úvodu jsou v zásadě tři. První je celkem tušená, jednotlivé feministické proudy jsou až příliš zatíženy zkoumáním toho, jak a co jednotlivé projevy genderového řádu způsobují v oblasti inter- i intrapersonálních vztahů. Málo už se zabývají tím, proč dochází ke vzniku základní štěpné linie právě na základě modelu muž - žena. Argumentace autorky je ve stylu "víme přece, že...", což, věřím, rozvede v dalších pasážích knihy. Tvrzení, že všechny nám známé kultury mají jasné dělení podle (biologického) pohlaví a feminismy a genderová studia nejsou s to vysvětlit, proč tomu tak je, má svou váhu, nicméně zdá se, že je zde opomenuta klíčová skutečnost. Jestliže přijmeme etnologické a antropologické výzkumy jako vědecké, tak konkrétně tyto dva obory přicházejí už z koncepty, které z jednotlivých kultur a přírodních národů buď "vytahují" (předporozumění, pozicionalita) nebo je naopak hledají a "vpisují" (symbolické výkladové násilí, diskurzivní kolonizace). Muž a žena jsou pojmy, které se diametrálně liší od biologické a somatické binarity (dosti nestabilní vzhledem k nástupu bio-genetiky...). Evoluční biologie samozřejmě může argumentovat proti (koncept zamrzlé evoluce promine), ale je zde otázka, do jaké míry můžeme sociální determinaci odpárat v každodenní interakci. Velmi zjednodušeně - nežijeme v laboratoři.

Druhá teze je rovněž nasnadě: dílčí feministické proudy in toto vždy pracují s nějakou koncepcí lidství, ale nejsou s to se shodnout, najít společnou platformu a v mnoha ohledech jsou v kontradikci. Na jedné straně jde autorce dát za pravdu, na straně druhé se projevuje zřejmě klasické pozitivistické myšlení, ve kterém je pluralita možných světů řešení a pohledů nežádoucí. Rovněž je řešení přislíbeno rozpracování v dalších kapitolách, ale upřímně se obávám, že kromě konstatovaní známé skutečnosti o neschopnosti feminismů najít univerzální pojítko, prakticky nemožné. Univerzalizace zkušenosti je v mnoha ohledech žádoucí a prospěšná, nicméně příliš nerozumím tomu, proč je takový problém s paralelními feministickými proudy - všechny se pokoušejí přispět k chápání problematiky genderového řádu, v mnoha ohledech se posilují a doplňují, dochází k proměnám a posunům. Já zde více vnímám přínos než vyloženě slepou uličku - navíc už dávno neplatí, že věda vysvětluje funkčnost dvojího pohlaví (kvůli reprodukci). Plus otázka proč není feminismy upozaděná, jen cesta k jejímu zodpovězení vede jinudy a jinak. Přesto tato linie je evidentně nejproblematičtější, protože zavání esencialismem stavějícím na předpokladu, že principum est corporeum - člověk coby biologický druh ve svém vývoji podléhá stejným mechanismům jako ostatní živočišné druhy, tudíž biologická determinace je základní a určující; společenská "nadstavba" je reálná, ale v poměru k předchozímu zanedbatelná.

Třetí část, že evoluční psychologie může ve spojení s feminismy posílit vysvětlování genderových rolí a s těmito spojená očekávání na základě pohlaví, je určitě zajímavý rozvrh, jenž je předjímaným záměrem knihy. Zatím dle Úvodu vše působí tak, že podobně, jako se vyvíjela naše těla, tak obdobně se formovala mysl (interakce genofondu a prostředí). Nu, zde si nejsem jist, ale zavání mi to Lamarckem, tj., že kombinace biologického a sociálního formuje mysl a ta takto zformovaná je dále (geneticky?) předávána...Nejsem evoluční biolog, ale obávám se, že tuto tezi vyvrátil již Mendel. (I když by se to mělo chápat doslovně, věda vždy jen revidovala to, co si dosud myslela, nikdy nic nedokázala:c)) ) Navíc je tu nebezpečí predestinace (bio-sociální), protože argumentovat ve prospěch evoluce v oblasti fyziognomie i duševních pochodů a myšlení obecně po linii mužské - ženské je krutě nebezpečným konceptem s až totalitním potenciálem. Když se k tomu přidá argumentace historickým vývojem "vždy to tak bylo" (vzpomeňme proti aspoň Badinter), je takové směřování velice zrádné a nebezpečné. Ale třeba se pletu, protože tuším, jak věda přece říká jasně... Jako kdyby se dokázala věda vyvázat z vlastního vývoje, pozicionalit, konceptuálního stínu a Poppera dědictví - navíc pokusy jsou simulacemi, které nikdy neprobíhají stejně a šlo by pokračovat...Návrhy ze strany feministické epistemologie jsou vysoce validní a nemusí nevyhnutně vést k relativizaci.

Přesto všechno mě Úvod i první kapitola (viz příště) motivovaly k dalšímu čtení a dočtení. Předpoklad, že věda (evoluční psychologie) a teorie (feminismy) se mohou nakrásně doplňovat a jejich vazby nést kýžené plody vedoucí z předpokládané slepé uličky feminismů, je podnětný. Jak se Vandermassen popasuje s rozvrženými tématy uvidíme příště.

béasse

...sváteční nášup čtení...

2009-11-17T10:39:00.024+01:00

Odmlka byla dlouhá, povinnosti se zmnožily, nezbývá tolik času na čtení a studium vybraných textů, ale snad se to teď postupně mění. Takže při dnešním svátku přidávám několik vybraných titulů z české původní i překladatelské produkce; závěrem pak zmíním tři tituly zahraniční, které rozhodně stojí za pozornost...
Socialismus nebo barbarství: Od "amerického století" ke křižovatce dějin je jedna z posledních knih marxistického (sic) myslitele Istvána Mészárose, který po veleúspěšném Beyond Capital (zhruba "Mimo kapitál") v návaznosti na myšlenkový projekt, který Rosa Luxemburg rozpracovala na začátku 20. století, a který spočíval v pobídce promyslet další postup na rozcestí mezi kapitalistickou (všeobecnou) destrukcí a socialismem. Není to místy snadné čtení, často to evokuje myšlenky Laclau a Mouffe, nicméně i bez hlubšího vhledu je možné se v Mészárosových názorech zorientovat. Obdobně jako Žižek - i Mészáros - domnívám se, vidí kapitalismus selhávat v jeho univerzalistických ambicích. Možná je dobré začít rozhovorem umístěným na konci knihy. I ten pomůže pochopit, proč apriorní kritika post-marxismu (tak zakořeněná v českém prostředí)* prakticky vždy vychází z neznalosti.
Zdeněk Kratochvíl vydal u nakl. Academia titul Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Nezastírá, že jde o přehledovou knihu, která nemá primární ambice analyzovat dílčí spisy nebo se hlouběji věnovat jednotlivým osobám z historie potýkání se filosofie s vědou. Je škoda, že spis končí Descartesem, nicméně i přesto si lze udělat velice solidní představu o tom, jakým způsobem se filosofie s vědou potýkala (prakticky od počátků, od antického myšlení), a v čem spočívala a spočívají i do dnes hlavní úskalí jejich sporu. Pro mě osobně jsou nejhodnotnější pasáže, v nichž se pan Kratochvíl věnuje třeba Herakleitovi či jednotlivým francouzským školám. Zde mi nejostřeji vyvstávají zatím jen tušené momenty z dějin filosofie. Síla nové knihy Zdeňka Kratochvíla však spočívá předevšímve schopnosti umně postihovat ideové vazby napříč směry, obory i argumentačními štíty, kterými se jednotlivé postavy vybavovaly proti svým odpůrcům. Každý/á by měl/a mít svého "délského potapěče"...
Není to spis v první řadě filosofický, ale vzhledem k tomu, že se zabývá proměnami idejí v partikulárních dějinných fázích, rovněž ji zařazuji. Martina Malia a jeho Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa se mi dostaly do rukou vlastně náhodou, ale teď, když se blížím k jejich samotnému závěru, mohu směle konstatovat, že by byla věčná škoda tento titul minout. I kdyby měla být čtena pouze první část úvodní kapitoly - Husitské Čechy, nebyl by investovaný čas zbytečný. Osobně jsem byl poměrně stručným a věcným rozborem oněch revolučních událostí českých národních dějin vtažen do Maliova rozboru natolik, až jsem s prvním čtecím tahem skončil před branami revoluce v Nizozemí. Autor používá synchronní i diachronní komparační přístup, příčemž klíčová je zdě dejinnost a vývoj jednotlivých revolucí, tudíž jak se postupně probírá jednotlivými událostmi (a opět je provazuje, aby poukázal na dílčí souvislosti nebo rozdíly v obdobných situacích), mění se i jeho neustále aktualizovaný model výkladu. Tuto skutečnost trochu sráží fakt, že on sám samozřejmě ví, k čemu dospěje, i tak ale čtenářstvo zve na takřka dobrodružnou pouť po vybraných revolučních událostech od Jana Husa až do roku 1917. Osobně mám problém s hodnocením některých fází po roce 1789 ve Francii, ale to může být autorovi úplně jedno. I proto, že to je právě pět let, co zesnul.
Tři tituly, které jsem pročetl máme za sebou, nyní jen krátké upozornění na ty, co vyšly a zdají se skýtat kvalitní obsah:
John Rawls je považován za již klasického teoretika liberální demokracie. Nakl. Filosofia nedávno vydalo jeho Právo národů. Podle všeho se jedná o rozpracování teorie spravedlnosti s ambicemi na celoplanetární rozsah. Rawls jako definitivní zastánce Wilsonovské linie?
Když jsem četl Říši ducha a říši císařovu, odboural jsem poslední (neopodstatněné) předsudky, které jsem vůči ruské filosofii křesťanského humanismu měl. Pavel Mervart nyní vydává Berďajevovu Filosofii svobodného ducha 1. a 2. Snad se k titulu časem dostanu, protože právě Berďajev mě definitivně přesvědčil...a nejen svým čtením Dostojevského...
V Čechách se situace s publikacemi z oblasti genderové problematiky zřejmě zlepšuje, texty se zkvalitňují a deficit s anglosaskou produkcí se snižuje. Povětšinou se jedná o práce spíče sociologické nebo přehledové (sborníky, výčet osobností, přehled směrů). Variace na gender od Kateřiny Zábrodské patří spíše ke druhé sortě, což ale není v tomto případě na škodu, jelikož se jedná o titul v českém prostředí vzácný. Postrukturalistický tón vycházející zejména z teorií Judith Butler je u rozboru performativity a diskursivní produkce identit určitou samozřejmostí. V době, kdy je právě zmíněná autorka čím dál častěji napadána (např. Dawkinsem a obecně filosofií jazyka), se toto dílo zdá poměrně odvážným příspěvkem k debatě o postavení genderových studií v rámci sociálních věd. Ve čtení jsem zhruba v polovině a co nejdříve se pokusím sepsat zevrubnější reflexi celého spisu. I proto, že kurzy, které jsem u autorky absolvoval, mě oslovily více než dostatečně, abych diskursivní analýzu začal považovat za jednu z esenciálních metod zjišťování, jakým způsobem za pomocí jazyka prefabrikujeme sami/y sebe i okolí.
Závěr patří třem vybraným titulům, které by zájemci a zájemkyně o zahraniční filosofickou produkci dle mého neměli/y minout. Velice stručně:
Liberal Way of War se přímo hlásí k odkazu Michela Foucaulta a jeho rozboru vztahu mezi liberalismem a biopolitikou na pozadí projektu guvernmentality. Dillon a Reid tuto skutečnost neksrývají a pokoušejí se Foucaultovy analýzy vztáhnout na současné proměny liberalismu (globální šíření lidských práv a svobod, válka proti terorismu, biometrická opatření apod.). Společným jmenovatelem celé knihy je jedna z úvodních poznámek:
"Liberalism is to be admired for its values but deplored of its idealism"
K této knize se za čas chci vrátit v projektu, který od zítřka začnu realizovat.

Zoographies od Matthew Calarca je titul, jehož síla pro současnou post-politickou situaci a post-humanismus je, domnívám se, těžko docenitelná. Není to přímo čerstvá novinka (vlastně je skoro rok mezi námi), ale v současnosti se jedná o jeden z nejdiskutovanějších titulů (nejen) v rámci animal studies (!), ale i z hlediska politiky identity, metafyziky a problematiky (lidských) práv obecně. Nevím, co by tento spis řekl zmiňovaný Rawls. Od Heideggera přes Lévinase, Agambena až po Derridu se Calarco vyrovnává s koncepcemi lidství, které jsou myšlenkovým meritem spisů těchto filosofů. Měl jsem možnost číst Úvod a kapitolu věnovanou Agambenovi. O to více mě mrzí, že tato kniha je v Čechách nedostupná. Pokud se vám dostane do rukou, neváhejte.
Když v roce 2000 vyšlo Empire a o pár let později Multitude, veřejnost odborná i laická s nedočkavostí vyhlížela pokračování - završení trilogie. Hardt a Negri jej nabízí letos v podobě nejnovějšího spisu s názvem Commonwealth. Pokud mohu soudit z recenzí a ohlasů, které se ke mně dostávají z Berkeley, není sebemenší důvod považovat některá hodnocení za adekvátní. Jedno z prvních vyšlo na Wall-Street Journal. Měl jsem dojem, že autor předchozí spisy buď vůbec nečetl nebo se jeho představy o (post)marxismu vejdou do krabičky od sirek. Připomíná mi to patologickou skutečnost optiky, která tvrdí, že několik staletí útlaku (trvajícího) v rámci liberalismu a jeho vývoje jsou naprosto v pořádku a nejsou přece historickou skutečností, zatímco Marx přece jasně vytvořil ideu koncentračních táborů a hororů, které se děly zejména v SSSR. Toto niveau očividně nezná myšlenkové směřování obour autorů od prvního společného spisu Communists like Us (tvrdá kritika socialismu i kapitalismu), o Marxových spisech nemluvě. Nemohu hodnotit aktuální titul, ale osobně jsem velmi zvědavý na završení ságy. Např.:
"The poor can be an object of pity and generosity when, and only when, their power has been completely neutralized and their passivity assured. And the fear of the poor that is thinly veiled behind this benevolent facade is immediately linked to a fear of communism (embodied for the pope in liberation theology)." (s. 49 cit. d.)
béasse

Jak se brání demokracie?

2009-09-03T17:23:00.020+02:00

Když se na přelomu 90. let střetly Huntingtonova a Fukuyamova vize budoucího vývoje demokratických zřízení a potažmo i celého světa stran politických systémů, jen málokdo předpokládal, že se jejich významné spisy (působící jako "politické programy" pro zahraniční politiku USA) na počátku 21. století ocitnou na pokraji zájmu a jejich prognózy vezmou za své.

Kaganův Návrat historie (The Return of History) zvedá varovný prst a na Evropu může působit spíše jako zdvižený prostředník. Protože jeho hodnocení idealismu EU v době bující geoekonomiky, v níž se dle jeho slov navracejí tradiční mocenské nástroje síly, donucení, závislosti a hrozeb a na vítězné tažení se dostávají ty státy, které nespoléhají na soft-politics, ale důvěřují agresivní domácí i zahraniční politice jdoucí po nerostném bohatstvím a rozšiřování mocenských sfér vlivu, politická uskupení bez realistického přístupu v éře globální geopolitiky a geoekonomiky nemají příliš šanci.

Pohled, který Kagan prezentuje se dá celkem jednoduše shrnout: politické subjekty zapomínající na historické události, nesnažící se chápat metaroviny mezinárodních vztahů a nepřizpůsobující svou agendu vnějším událostem, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na aktuální "domácí! systém. Je zde cítit kritika Konce historie, oné bláhové směsky arogance a sebeuspokojení, která byla zřejmě natolik virulentní, že zavdala na strnulé přihlížení dynamicky postupujícím událostem v užším či širším okolí. Rusko nasazuje své Trojské koně do struktur NATO podvazuje spojnice sousedících států s touto organizací, Čína přebírá taktovku v Asii, Africe a postupně i ve zbytku světa, Indie, Japonsko, Írán a další státy postupně začínají chápat, že účast v mezinárodních celcích není vždy výhrou a už vůbec ne jistotou. Naopak. EU a USA stále přihlížejí. Regionální mocenský apetit začíná vyměřovat nové perimetry po celém světě snad mimo Jižní Ameriku (alespoň prozatím) a ty státy, které chápou okolní události se "pouze" přizpůsobují. Přizpůsobování se pak primárně spočívá v autonomii, autarkii a formování okolního geoekonomického a geopolitického prostředí tak, aby vyhovovalo partikulárním státním zájmům a potřebám. Kagan si tak všímá probouzejících se nacionalistických tendencí, vysvětluje jejich podhoubí, zdůrazňuje jejich motivaci a především účinnost. Ta je v předpokládané postmoderní éře bez národních států až mrazivě fatální. Vše lze zjednodušit na odvolávání se na národní nebo státní zájem. Šok archaických koncepcí? Kdepak. Státní zájem coby fenomén, jenž určoval vztahy mezi novověkými monarchiemi, se znovu probouzí na úsvitu 21. století a ukazuje se krystalicky bezchybným. Výsledky mluví jasně. Hlásání nutnosti obrany narodních a státních zájmů, obviňování okolních států či mezinárodních organizací z omezování a zasahování do těchto aktivit nese téměř invariantní efektivitu. Jednoduché, jasné, účinné. Pokud by někdo pochyboval, stačí poukázat na historické zkušenosti, protože především Rusko a Čína nedělají nic jiného než tradiční koloniální mocnosti a to bez ohledu na sféru činnosti. Ostatní buď hrají podle těchto not nebo mají smůlu a uzavírají pakty, které se však krčí ve stínu imperiální geoekonomiky.

Pro Evropu a EU Kagan prakticky nenabízí řešení nebo alespoň možnost východisek a to ze dvou základních důvodů. Prvním je spolehání se na bilaterální vazby a organizování v rámci EU. Tato skutečnost je zřejmě méně závažná, neboť zde je možná (byť pozdní a pozvolná) náprava. Druhý faktor je už problematičtější, přičemž se jedná o esenciální prvek, kterým je demokracie. Kagan je více než skeptický a celá kniha, prezentované poznatky a názory směřují k jedinému: demokracie není s to se bránit tomuto návratu k tradici mezinárodních vztahů 18. a 19. století, nemá mechanismy a potřebnou sílu vzdorovat, o šíření sebe sama po zbytku nedemokratického světa nemůže být řeč už vůbec, protože demokracie "bude ráda", když se zachová sama sobě. Jsou tu státy s demokratickým zřízením, jenže tyto nemohou zjevně konkurovat mobilizovaným masám v autoritativních režimech, pokud nebudou hledat spojence a ustupovat z pilířů demokracie. Jak se může Indie bránit tlaku Číny, jestliže nepřistoupí na vnucená pravidla hry? Hlásáním demokratických hodnot asi těžko. Dle Kagana se ukazuje, že vnitřní politický rozvrh je více než závislý na pozici státu v mezinárodním systému éry geoekonomiky. Jakost a typ režimu začínají být více odvozeny od role, kterou příslušný stát v mezinárodních vztazích hraje. Je nutno poznamenat, že rozhodování o dílčích rolích je spíše v područí nastupujícíh autoritativních a jiných nedemokratických režimů, které velmi brzy přišly na chuť tradičním způsobům vedení zahraniční politiky a rozšiřování mocenských sfér.

Kagan se samozřejmě věnuje i pozici USA a ostatních demokracií. Jeho závěr celého poměrně krátkého spisu je jednoznačný. Demokracie po celém světě (v čele s USA) čelí nové hrozbě a času do rozhodnutí, zda se autoritativním mocnostem a radikalizujícím se státům postaví či nikoliv, povážlivě rychle ubývá. Nedemokratické režimy jsou dle všeho silnější a hlavně mocnější co do působení - stejně tak odpovědnost demokracií za budoucí vývoj světa. Kagan stále věří, že demokracie je systémem, jehož hlavní osou je zodpovědnost. Tu je třeba znovu převzít a na ukolébané dekády, během nichž bylo oslyšeno Morgenthauovo varování, že

"spadne poslední opona a silová mocenská hra již nebude pokračovat",

je třeba reagovat důraznou odpovědí, která však nebude postavena na přijetí vnucovaných pravidel. Možný paradox demokracie diktující pravidla hry je téměř nevyhnutelným - jedině tak může toto zřízení potvrdit svou vitalitu. Pro Kagana je tato situace primárně záležitostí odpovědnosti USA, jež by měly dle Wilsonovy linie přilít do ohně louče, kterou svítí na cestu demokratizace ostatním státům. Jenže je zde zásadní problém, jak na takovou cestu (bez konce) vyrazit, když následky posledních pokusů zanechaly více než letité šrámy. Implicitně je jisté asi jen jedno - demokracie se brání...a to v obou smyslech slova. Otázku jak je třeba brát jako věčný stimul a ne jako finální řešení. Finalita, jak známo, zabíjí. V případě globálního politického uskupení by nám přídomek, že zabíjí fatálně, už nemusel stačit.

béasse

ps: F. Zakaria vedoucí rozhovor s D. Medveděvem (a fandící mu) je projevem čeho?

stojí za to číst...

2009-06-26T00:04:00.036+02:00

Po nějaké době pár titulů, které jsou minimálně pokušením:

Asi nemohu začít jinak než nadšeným konečně! Ano, po zhruba 5ti letech se české (věřím, že i slovenské) čtenářstvo dočkalo další série přednášek francouzské historika myšlení Michela P. Foucaulta. Zrození biopolitiky představuje kompletní přepis audio záznamů Foucaultových přednášek z ak. roku 1978 - 79 (tradičně pronesených na Collège de France) mapujících vývoj liberálního myšlení především v jeho dílčích reflexích od 18. století. Původně jsem měl možnost si tyto přednášky přečíst v německém překladu, podstatně později v anglickém a posléze v originále. Nyní je k dispozici česká verze, která, pokud mohu soudit, nedosahuje kvalit anglické a němekcé, ale stále se jedná o malý svátek (na rozdíl od překladu knihy Slova a věci). Jedinci s hlubším zájmem o práci tohoto francouzského myslitele dříve či později stejně sáhnou po originále. Všem ostatním nelze než doporučit nejnovější přírůstek. Škoda jen, že mezi kurzem Je třeba bránit společnost a Zrozením biopolitiky zeje celkem podstatná mezera, jelikož Bezpečnost, teritorium, populace (Securité, territoire, population) představuje jejich podstatné propojení. V případě Zrození biopolitiky spousta klíčových věcí bez znalosti předchozího kurzu žalostně uniká. Ne nadarmo německý překlad obou těchto kurzů nese společný název Geschichte der Gouvernementalität I - II....

Další tituly se mohou jevit upozaděné, ale více místa bylo věnováno celkem pochopitelně jedinci, jehož dílo na mne mělo zřejmě největší vliv. Nicméně dále a (snad) ve větší stručnosti:

Richard Dawkins patří mezi nejuznávanější postavy současné evoluční biologie. Jeho Boží blud by neměl minout nikdo, kdo se zabývá konfliktem evoluční teorie a náboženství. Darwin kontra Ježíš? Ne tak docela...

Snuff je poslední přeložený kus od Chucka Palahniuka. Dílo je to zvláštní. Na jedné straně to je starý dobrý kompilátor sociálních střepů rozličných lidských osudů, který lehce elektrizuje, na straně druhé jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že tohle je už hodně převařený sampl jeho předchozích děl (Deník, Strašidla, Rant...). Buď jak buď, Palahniuk má celkem překvapivě co nabídnout a ne jenom z důvodu stále ještě neotřelých témat. Ve Snuffu se v první linii vše točí kolem gang-bang rekordu (ženská pornohvězda chce dohromady souložit s počtem 600 mužů a stát se nesmrtelnou...). Tato linie je fixována, zbytek jsou vlásečnice příběhů, třesoucích se intrasubjektivních záškubů od dětství, přes první sexuální zkušenosti až po vlastní minuty slávy před kamerami sledujícími fabrikaci rekordu. Palahniuk se vždy nějak zavděčoval psychoanalýze - možná, že jí vděčí za veškerý svůj věhlas, ale v případě Snuffu je těch kliček stran binarity komplexů a kompenzací až příliš. Všechno, včetně snadno tušeného rozuzlení, působí velmi často uměle. Jenže i přes výtky je to pořád velmi dobré čtení. Na české prostředí snad až moc, protože hlad čtenářstva rychle po Palahniukovi objevil Houllebecqa (a pak McCarthyho, Murakamiho), ale nikdy u jejich děl nezůstal tak dlouho, aby se projevil zájem o hlubší reflexi. Proč také zůstávat, vždyť máme přece tolik dobrých autorů a autorek...

U nakl. Filosofia jsou pod vedením Marka Hrubce v oblibě různé kompilace. Baršova Síla a rozum nebo jednotlivé tituly z poslední doby se dají zařadit mezi souborné práce - témata, texty i styly zpracování odpovídají spíše přehledovým pracem než nějakým hlubším analýzám. Erazim Kohák se svou knihou Domov a dálava do této linie zapadá, i když jeho dílo působí mnohem více konzistentně a především přínosně - ne jako pouhý výčet známých skutečností spojených průsvitnou linkou souvislostí. Prof. Kohák svou praxi a bohaté zkušenosti vysokoškolského vyučujícího nezapře. V jeho výkladu, který působí více než zasvěceně, se snoubí erudovanost, osobní i profesní zájem o pojednávané otázky, ale také v nemenší míře touha přimět čtenářstvo přemýšlet. Často glosuje historické souvislosti, připomíná nebezpečí zpopularizovaných obrazů (Masaryk, Patočka), demýtizuje tradované výklady, všímá si proměn myšlení, hledá motivy a důvody v pozadí utváření české národní identity. Neomlouvá, neglorifikuje, zůstává kritický. Význam jeho analýzy dokládá, že kritika je možné i na citlivá témata. I to je poslední Kohákova kniha. Pokud pro nás Čechy, historie a jazyk i myšlení našeho národa ještě něco mohou opravdu znamenat, pak především pod vlivem podobných přístupů, který nabízí práve Erazim Kohák.

Na závěr jen malá připomínka pro ty, kdo nezaznamenali/y, že nakl. Oikoymenh znovuvydalo dílo Metodologie, sociologie, politika. Jedná se o výbor z textů Maxe Webera, v novém, opraveném vydání. Mimo jiné obsahuje klasický text Duch protestantské etiky (bohužel stále redakčně krácený). Klasiky, zdá se, není nikdy dost.

béasse

Umění metaregulace v éře globalizace

2009-06-01T16:22:00.046+02:00

Postkomunismus představuje stále neprobádaný fenomén. Shluk variujících projevů, událostí a posunů, které provázejí formování bezprecedentních časoprostorů vyplňujících místa chybění bývalého SSSR je prakticky stále těkající historickou (archeologicko-genealogickou) politickou realitou režimů, které svou společenskou strukturou, kulturně-politickou orientací a především mody myšlení stále neunikly ze stínu sovětského bloku. Tzv. satelity přitom představují neskutečně dynamická pole pro promýšlení a zkoumání rozmanitých aspektů jejich vývoje "před i po". Poslední kniha Jadwigy Staniszkis O moci a bezmoci je v českém prostředí ojedinělým výsledkem snah vyrovnávat se s výše uvedenými skutečnostmi. Výsledkem vpravdě pionýrským, protože sídlí v zení představovaném mezioborovým přístupem k fenoménu postkomunismu optikou (za chodu) utvářené teorie moci.

Knihu lze chápat a číst ve dvou rovinách. První (nikoliv z hlediska pořadí nebo důležitosti) se vyhraněně věnuje situaci Polska jako zástupného modelu postkomunistických režimů v případě analýzy fungování jednotlivých sfér lidské činnosti s vazbou na politickou organizaci, správu země a roli vládnoucích elit (tj. elity volené). Zde se autorka věnuje kritickým místům vývoje "před i po", aby zdůraznila především neschopnost mocenské sebereflexe, která je příčinou věčného nadechování Polska (a dalších postkomunistických zemích - zde je však otázka a jedna ze slabin textu, protože není nastíněno, do jaké míry lze generalizující výklady aplikovat při rozkrývání ostatních postkomunistických režimů) potlačovaného postupující globalizací. Tyto země se stále více ztrácejí v sítích strukturálního násilí představovaného pohybem kapitálu nevázaného na státní celky, vícerychlostním vývojem jednotlivých zemí v rámci EU, politickým kapitalismem apod.
Druhá část, myšlenkově zřejmě mnohem přínosnější, se vyznačuje implicitní teorií moci ve stále ještě novém řádu globalizace. Přesto, že se jedná o knihu esejistickou (a jednotlivé oddíly či kapitoly spolu souvisí díky určitému množstvím opakujících se myšlenek zasazovaných do pozměněných kontextů) zmíněná teorie nebo spíše koncepční přístup k pojmu moci je zde rozpracován na více místech, a tak nevadí, že Staniszkis nevěnuje teoretickému rozpracování moci knihu celou nebo konkrétní oddíl. Prokládá své chápání moci praktickým příklady, což může rušit ideovou linii, ale v zásadě pomáhá její místy náročný jazyk a myšlenkové obraty lépe uchopit (aniž by hrozila disinterpretační redukce).

Pojetí moci

Staniszkis chápe moc výhradně jako rozhodovací a vztahovou záležitost, kterou lze shrnout pod umění vládnout poměřovaným čtyřmi prvky: mocí, ovladatelností, správou a řízením. Moc zastupuje způsobilost vyvolávat změny, ovladatelnost vytyčuje dosahované cíle, správa vztah mezi cíly, podmínkami a nastavenými pravidly, řízení je pak procesem utváření těchto pravidel. Tyto čtyři pilíře, jejichž stabilita a nosnost přímo spoluurčují efektivitu a výhledy vládnoucího režimu, pak autorka používá při mapování rozdílů mezi jednotlivými státními formacemi - či lépe - formacemi vládnutí. Určující jsou pro její přístup snažící se vysvětlit, kde a v čem selhává postkomunismus státní formy USA, EU a příklad Polska s jeho vývojem "před i po", protože konstitutivní pro její chápání rozdílností mezi právě uvedenými formacemi a přístupy k vládnutí je výklad historického vývoje dvou linií západního myšlení o státě - tomismu a nominalismu.

Není na místě parafrázovat důvody, které Staniszkis tomuto přístupu v chápání moci vedou. Ve stručnosti pro ni oba mody představují určitá paradigmata, která zapříčinila odlišný vývoj v USA a EU. Velmi zjednodušeně (novo)tomismus převládající v rámci EU (ovlivněný však nominalistickou myšlenkovou obrodou 14. století) klade důraz na svrchovanost jednotlivce, u něhož výskyt nedostatku dobra představuje katalyzátor veškerých společenských procesů, zejména pak při realizaci politického uspořádání. V USA je výsledkem vývoje (ve vleku nominalismu) poměrně jasně vymezený rámec pravidel umožňujících proměny, posuny a vývoj zřízení nejen z hlediska historie, ale také v ohledu vyrovnávání se s dílčími aktualitami. Soubor formálních podmínek představuje vymezenou arénu, v rámci níž je nutné řešit veškeré aspekty a produkty společenského života včetně realizace subjektu. Staniszkis příliš neproblematizuje, která forma je lepší nebo za dané situace vhodnější, spíše jí jde o postižení klíčového momentu celé své koncepce moci. V případě Polska podle ní nedošlo ke konfrontaci s nominalistickou alternativou (tomismu). Absence této ideové pře se až do dnešních dnů projevuje (jako v případě Solidarity v 80. letech) špatným chápáním vývoje, role a fungování státního celku ergo moci jako takové. Pro pochopení aktuality dnešní situace postkomunismu v globalizačním světě je dle autorky naprosto nezbytné vnímat uvedené historické skutečnosti jako podmínky, z nichž vyrostly jednotlivé přístupy chápání fungování moci ve společnosti, uvědomování si, v čem spočívá role gatekeepers, a jak důležitá je jakost metaregulace. Tyto podmínky nesou plody v zásadním faktu - vládnoucí (polské) elity nechápu povahu moci v globální éře a jejich výkon a vedení země pak představuje hluché výplně, které se na horizontu hlásí jako impotentní (tj. neschopné metaregulace - regulace pravidel, posilování mezisektorových vazeb, myšlenkové rigiditě atd.) a neschopné způsobu vládnutí přiměřenému době a situaci, v níž se postkomunitický režim nachází.

Staniszkis ve své knize nabízí mnoho průhledů do vývoje Polska několika posledních bouřlivých let, věnuje se filosofickým, ekonomickým a sociologickým přesahům probíraných témat, naznačuje budoucí vývoje neoimperiálních diskursů vládnutí, postihuje myšlenková zázemí globalizačních procesů. Nelze její knihu redukovat na teorii moci nebo kritiku postkomunismu. I když nabízí mnoho, je potřeba její poslední texty vnímat prizmatem politické sociologie s prvky kontinentální filosofické tradice, ale nikoliv jako ontologickou záležitost stran rozpracování (zásadně nového) pojetí moci. Pokud vůbec, pak Staniszkis patří více k Weberově nebo Beckově tradici myšlení o moci a vztahu společnosti k její praxi než k Foucaultovi nebo Veilovi či Butler, jejichž práce se profilují s ohledem na každodenní fungování mocenských vztahů, performativity nebo dílčích taktik mocenského působení. Tím, že moc ohraničuje striktně politickou sférou a fungováním státu, pomáhá chápat mnohem spíše vývoj myšlení o státě, ale svým přístupem k moci jeho úlohu nadhodnocuje až se často ocitá v pozici substanciálního přístupu k moci. Přístupu, jehož slabiny (navzdory tradici) odhalil před desítkami let Michel Foucault. Zatracení nebo uvržení do proudu kulturního dědictví však na místě není - jak bylo zmíněno na začátku, Staniszkis se věnuje oblastem, jejichž reflexe a zhodnocení představují především myšlenkovou výzvu, možná největší výzvu přelomu století kontinentální tradice, protože snoubí faktory závažně formující vývoj současného euro-amerického kulturního okruhu - postkomunismus (jako režim myšlení), odumírání neoliberalismu (jako krizi myšlení) a nové promýšlení aktuality jménem globalizace ve vztahu k formování současného myšlení.

béasse

Staniszkis, J.: O moci a bezmoci. Brno, CDK 2009.

jak nutné je mít nepřítele

2009-05-31T20:15:00.011+02:00

"Když budu chtít, utrhnu ti koule, znásilním manželku, zabiju psa a podpálím dům."*

...je příliš snadné vybrat si jeden terč, jednoduchý cíl, nakoupit vajíčka, začít je házet, vyjadřovat nespokojenost, obrátit hněv jedním směrem, být slepým/ou, neargumentovat, nechodit k volbám, nevyvíjet adekvátní iniciativu, rezignovat na myšlení, ztrácet paměť, vyhrožovat, omlouvat si vlastní neschopnost...

Málokdy jsem se rozhodl vyjádřit se přímo k aktuální společensko-politické situaci - v Čechách, v Evropě, ve zbytku světa. Dnes (a doufám, že na delší dobu) toto nepsané pravidlo poruším a to i přesto, že jsem si velmi dobře vědom přehršle událostí a skutečností, které by si pozornost zasloužily mnohem více než událost, nad níž se ve stručnosti pozastavím. Nebudu rozebírat fakta, dílčí události, ani se ptát okřídleně "qui bono". To ať dělají komentáře, PR agentury, dílčí figury z veřejného života, které rozehrávají celou groteskní hru na důležité události, sají krev událostí...kdokoliv - i zde je ale potřeba vidět, jak se dílčí hlasy přiživují místo radikální distance. Budu mít prostou otázku, která snad může poměřovat události posledních dní a věc dále, snad jedině v diskusi ke článku, nebudu rozebírat. As simple as it could be:

Kolik vajec letělo na Václava Klause? Jiřího Čunka? Kolik na Renátu Veseckou? Kolik na Vojtěcha Filipa? A na Mirka Topolánka?...

béasse

* Max Hoover (Nick Nolte) in: Mulholland Falls, USA 1996

Marné?, marné!,, marné...

2009-05-22T13:20:00.033+02:00

Několik poznámek ke knize Obrazy ženství v náboženských kulturách (Blanka Knotková-Čapková a kol.)

Nadpis může mást. Ne, skutečně nejsem zastáncem názorů, které považují feministické myšlení, genderovou kritiku nebo diskursivní analýzu za marnou, zbytečnou nebo marginální. Opravdu si nemyslím, že tyto formy sociální kritiky jsou projevy rozmaru a nedostatku vážných témat nebo tendencí akademické obce vyžívat se v marginálních a nepodstatných aspektech společenského dění. Marnost v názvu příspěvku naznačuje povzdech, zklámání i hněv/vzek (Zorn) nad tím, v jakém stavu se (nejen) česká společnost stran problematizace faktické i teoretické rovnoprávnosti, diskriminace, strukturálního i symbolického násilí apod. ocitá. Marné? Zdá se, že ano, i když jedna z posledních knih, které v této souvislosti vyšla, může přispět (snad k plíživému) obratu k důsledné tématizaci zmíněných faktů.

Obrazy ženství nejsou složeny z textů primárně analytických. Hlavní důraz je kladen na rovinu genderových aspektů a základů vybraných naboženství (chápaných šířeji jako kulturně politických režimů myšlení a chování) se snahou postihnout klíčové motivy, historicko-politické souvislosti a zvýraznění důvodů vysvětlujících dílčí směry profilování jednotlivých náboženství. Akcentovány jsou tak proměny výkladů teoretického zázemí jednotlivých náboženství, fundamentů genderových rolí mužů a žen nebo protichůdné vnímání rozmanitých aspektů problematiky v rámci náboženství a to i z vnějšího hlediska. V neposlední řadě je důraz kladen na jazykovou a semantickou stránku partikulárních náb. celků, přičemž je znatelná snaha problematické pasáže komentovat s přihlédnutím k rozdílným pohledům - ne zřídka dochází v textu ke konfrontaci protichůdných výkladů. Textu tak nelze upřít jeden z klíčových prvků, kterým je rozmanitost a mnohost přístupů, čtení relevantních textů nebo analýzy vybraných fenoménů odlišnými styly.

Tento prvek představuje konstitutivní složku záměru celé knihy - snaha rozevřít vějíře možností recepce jednotlivých náboženství je nejen "programovou snahou" o pokud možno objektivní přístup (Miloš Mendel, vynikajících analytik Islámu minimálně evropského formátu, upozorňuje, že i přes snahy o neutrální výklad a předložení všech zásadních aspektů, ambice postihnout vše tématicky relevantní, se rovná myšlenkové sebevraždě...), je zároveň přístupem zdůrazňujícím zásadní skutečnost, která je v českém prostředí neustále upozaďována. Tu představuje opomíjení diskursivních praktik, jejichž výsledkem je mimo jiné výklad teorie (tj. především základních spisů jednotlivých náb. směrů) ve prospěch praxe. Cíle, které podmiňují výklad - způsob čtení textů, přidělování významů, důraz či naopak opomíjení rozličných pasáží, překlady apod. vytvářejí významově fluidní prostředí, jehož uchopování je od cílů (implicitně přítomných) odvislé. Signifikantní záležitost představuje možnost čtení stvoření Evy z Adama (tj. po Adamovi) ne jako okolnost vzniku druhotného (tj. podřadnějšího) stvoření, ale ve smyslu lineární koncepce času a celkového rozvrhu "božího plánu" jako skutečnost dovršení božího díla v Evě, coby nejdokonalejší bytosti (bůh je stále mimo kategorie). Eva, jakožto naposledy stvořená, ztělesňuje vrchol kreativních sil a tudíž ji nelze považovat (v duchu falologocentrické tradice) za nižší bytost, ba naopak.

Zde se nám sbíhají dvě linie úvah. Právě uvedený fakt je důležitý nejdříve proto, že v rámci myšlenkovécho schématu (Genesis a Bible jako celek - byť toto zjednodušení může vyvolat oprávněné námitky) ukazuje možnost argumentovat a obhájit jiný než tradiční výklad a to i přes skutečnost, že se pohybuje v rámci příslušného textu. Tento moment je otázkou interpretace a potažmo reprezentace. Neméně důležitý je ale fakt, a zde se dostáváme k tomu, co lze nazvat vnějšími hranicemi každého výkladu (tj. hranicemi, které představují slabinu a nemožnost nárokovat si svrchovaný a neproblematický vývoj jakéhokoliv kulturního momentu). Přesto, že nabízený výklad lze zastávat v rámci konkretního diskursu (a poměřovat jím i jeho další části), naráží nutně vždy na omezení, které pro něj představuje režim samotný a stejně tak aplikované postupy. Tím, že bude hájen jeden či druhý přístup k textu Genesis týkající se stvoření, je, vedle přínosu v podobě alternativy, zásadně přítomen prvek motivace, úsilí a cílů. I snaha nabourat tradiční výklad se nějak k tomuto vztahuje, vymezuje se a snaží se naplnit určitý myšlenkový záměr. Debaty o tom, který výklad je vhodnější, by neměly zastínit tyto skutečnosti - interpretace (a performativita, nezapomeňme na Judith Butler) představují vždy mocenský nástroj formující vnímání světa - v tomto modelovém případě výklad knihy Genesis.
A zde je "sborník" pod vedením dr. Knotkové-Čapkové velice přínosný. Nejen artikulace rozdílných pozic, názorů a přístupů k zásadním momentům a otázkám dílčích náboženství, ale také snaha naznačit či častěji zdůraznit linie motivací, které v průběhu historie formovaly partikulární posuny výkladů, nových a jiných čtení textů nebo jejich aplikaci v praxi, jsou tolik zásadní, protože mimo jiné pomáhají porozumět faktu, proč nelze jednotlivé texty číst pouze jako věroučná díla (i s jejich úskalími).
V této souvislosti asi není pohyb o tom, jaké ambice a přesahy je možné náboženským textům (a těm konstitutivním obzvláště) připisovat. Potřeba vnímat náboženství primárně jako dílčí modely společenské organizace je nutná a žádoucí už jenom z toho důvodu, že postulují esenciální formy názorů na základy chování, jednání a myšlení lidí, kteří se v daném modelu pohybují a podílejí se na něm. V případě textů odbornic a odborníků podílejících se na knize Obrazy ženství tak v souvislosti s výše uvedeným ještě plastičtěji vyvstává nutnost nepomíjet při čtení a výkladu náboženských textů jejich politické zaměření. Tam, kde se manuály vládnutí soustředily na sociální, politickou a ekonomickou organizaci (a výklady těchto oblastí lidské činnosti) společnosti, byly povětšinou opomíjeny funkční základy náboženské povahy. Náboženské spisy a znovu jejich recepce a aplikace jsou motivovány politicky; politicky ve smyslu vedení a spravování interakce a myšlení obyvatelstva. I tato linie je v jednotlivých kapitolách Obrazů ženství přítomna. Co více, podtrhuje význam genderové struktury, záměrů a "sociální akcelerace" jednotlivých náboženských koncepcí na pozadí režimu vedení lidí (mocensko-politicko-ekonomické rozměry). Není tedy nutné ji primárně číst jako genderově zaměřenou - svou sílu a význam pro české čtenářstvo může mít i tím, jakým způsobem obohacuje, rozšiřuje a zdůrazňuje siločáry genderových řádů, které často skrytě významnou měrou pomáhají při řízení života obyvatelstva. Tyto aspekty nelze přecenit...

béasse

Libertinství jako subverze rozumu?

2009-04-07T13:07:00.020+02:00

"Puzení k náklonnosti, které je z mnoha rozumných důvodů vštěpováno jednomu pohlaví směrem k druhému, není nezbytné pouze k zajištění kontinuity lidského druhu; v tom samém ohledu je ale také z důvodu vládnutí a řízení ctností a náboženstvím produktivní nejen pro tělesné slasti, ale pro přednost své racionality." (Žena - manžel aneb překvapující historie paní Mary neboli pana George Hamiltona...1746)

Často se zapomíná, že dědictví Descartesova rozmlouvání v pochybnostech, kterými si vypomáhal Bohem, jež vyústilo mimo jiné v Osvětimi, s sebou nepřineslo pouze pověstnou tyranii rozumu zcizeného božímu dohledu. Jakousi sklepní tóninou - o co nížeji položenou, o to více rezonující v těch nejvyšších patrech pyramidy - je libertinství v záštitě fr. mondanité - šíleně průzračných témat, pohybů a proměn myšlení v době tzv. osvícenství. Amalgám kakofonie smyslovosti a ukřižovaného oddenku racionalit (Deleuzeho rozvrh) zdá se pokračovat až do dnešních dnů z jakési záchranné sítě míst, nad níž byla budována olbřímí stavba či pomník lidskému rozumu. Jsou to místa, která zvrácené přimkla masu jeho politickou moc slova v té míře, v níž lidskému duchu byla přiznána mohutnost racionality jako univerzálního nástroje, kterým může poměřovat vše včetně sebe sama. Tam, kde Černá smrt zrodila tělo jako medicínský problém, podél jehož hranic byly lámány nové metodiky léčebných procedur a rozevíraly se jiné hranice myšlení o vztahu těla k němu samému (skrze vědění), pokračuje mondanité (nejpozději Sadem) v podivném doznání tělenosti jako "dynama" politických racionalit. Tělo se stává politickou realitou v návaznosti na období, jehož motivy ležely záhadně mimo něj - popření těla neproběhlo vyloučením, ale upozaděním, které tematizoval právě Sade. Tato politická realita podkopává líčení rozumu jako spásného instrumentu tím, že jej táhne do svého lůna - je to přeci jenom tělo, které je branou pro uživání rozumu a které jej pohlcuje v nenávratnu sebe sama, protože bez těla a jeho kladů i záporů nelze rozum vůbec užívat. Tělo vymezuje hranice myšlení samotnému.

To je skutečnost, jejíž (ne)přítomnost je nutné zdůrazňovat neustále - bylo to tělo, proti kterému se bouřily celé myšlenkové systémy, politické režimy jej organizovaly a dílčí vědy prostupovaly ve snaze uloupit ho a podřídit kázeňskému režimu zakládajícímu jeho nová a nová vymezení. Ve stejné míře se ale La Mettrie a spol těla chopili z jeho vnitřku tak, aby odvraceli tyto nároky, zesměšňovali je a vedli netradiční zákopovou válku - uchránit tělo před jím samotným tak, že jeho zdánlivé limity budou využity v jeho prospěch jako zrcadlo, jehož síla spočívá v neodvrhnutelnosti výpovědi. Výpověď lze zamítnout jedině roztříštěním a roztříštění v subverzi představuje zmnožení a posílení - z jedné singulární reakce se stávají doslova tisíce stejných, které jsou zároveň jedinečné. Potírání zvyšuje odpor, tělo si šířeji uvědomí sebe sama.

U Sada masem protéká sex (nikoliv sexualita - ta je až derivátem) a maso sexem - bazálnější doznání těla jako mocenského aparátu, který masopustním způsobem podvrací intence rozumu vládnout tělu, poznání i myšlení (mohutnost rozumu) nejen svou neuchopitelností (jazyk), těkavostí (pomíjivost smyslovosti), ale především vyvržením z časoprostoru. Tělo je vždy přítomné, hmatatelné, postižitelné, ale projevy, které u Sada získávají kruciální význam (všechny projevy tělesnosti od potu, spermatu, poševních sekretů, přes produkty defekace až po kapacitní omezení projevující se v konstituci, únavě či anatomických "předurčeních") jsou natolik odstíněné, opovrženíhodné a uvržené do pokryteckého zapomnění, že tento povinný zimní spánek během jara a léta rozumu v době osvícenství, umožňuje získávat na síle a energii, se kterou pak strhávají oponu racia i s podiem. Chybění těla je drásajícím doznáním jeho existence a to nejen z důvodu dialektiky. Tělo samotné ve své morfologii představuje zrcadlo i světlo, díky němuž se samo v sobě může shlížet - vzniká moderní heterotopie. Tělo je popřením, popřením v mnohosti.

V knize Vášeň a rozum jsou tyto motivy zpřítomněny třemi texty zastupujícími myšlenková schémata předcházející (a provázející) tažení rozumu. To, co se postupně až do dnešních dnů bude stávat poplatným předmětem kritiky - nezařaditelnost, nesystematizovatelnost, ne-normativnost, ne-rozumovost, důsledky racionalních rozvrhů apod., je u La Mettrieho přítomno v návratu k Epikúrovi nebo v cynickém La Homme Machine. Sade uvede sílu rozumu ve zmatek přesně v momentě, kdy tento se rozhodne zrcadlo jménem Julliette rozbít tím, že jej zkusí uchopit a vysvětlit. Roztříštění je nevyhnutné. Na scénu tak zpoza střepů vstoupí přítmí, které svým výsměchem rozum rozkládá a simulacrum jeho potence staví proti němu samému. Proto Blanchot bude moci napsat, že

"není skandálu, kde není respektu, a kde je skandál mimořádný, je respekt krajní."

béasse

* Napsáno pod dojmem knihy Vášeň a rozum - láska v době libertinů, Prostor 2008.

Jak lapit Lacana (a Freuda...)

2009-04-04T14:19:00.016+02:00

"Nerozumím, jste tedy hlupáci" - touto uvozovanou vsuvkou ve svém textu Němá a slepá kritika Roland Barthes naznačil, jakým způsobem se kritika ohání univerzální mantrou (viz výše) při snaze dehonestovat směry, které se liší od těch kanonizovaných a "vědečtějších". Připomenu jeden příklad za všechny: The Deconstruction of Jacques Derrida, článek, který se stal trapnou a nedůstojnou klasikou v rámci analytické filosofie kritizující J. Derridu předevevším prostřednictvím jeho zesměšňování (včetně úmrtí). Výpady jsou přitom naprosto ubohé:

Jacques Derrida, the father of the pseudo-philosophy of "Deconstructionism", has been deconstructed into the next world.

Nebo:

It is also known as poststructuralism, but don't ask what structuralism was, as it was no better.

Kdo má zájem, ať pokračuje v Plautově "kritickém" článku, který je posléze podivnou směsí urážek a výkřiků, které mají s argumenty pramálo společného. Neznamená to v žádném případě, že by např. Derridovy spisy nebyly z mnoha ohledů problematické a kritizovatelné, ale není nic jednoduššího než zesměšňovat něčí dílo a stylizovat se do pozice objektivního soudce/kyně, kteří vědí, co je adekvátní vědění, jaké jsou ty správné postupy a proč je např. dekonstrukce pseudo-filosofií...Kdo najde jediný věcný argument např. i u Searlových výpadů proti Derridovi aj., které nebudou stejně napadnutelné právě z pozice dekonstrukce, bude zřejmě prvním člověkem, komu se povedlo obhájit pozici dědiců "Vídně", kteří dílčími debatami o významech a pravdě dokázali maximálně myšlení uzavřít do slonovinové věže vědy, která určuje sobě i ostatním oborům lidské činnosti, co je a co není relevantní poznání, vědění nebo praktiky při reflexi světa jako shluku subjektů a objektů. Argumenty se vždy vměstnávají do frází: nesmyslné, nečitelné, relativizující, ne-filosofické (jakoby filosofie měla určovat sama sebe!!!) apod. - takto "argumentují" vědci...pokud jsou nároky na filosofii v těchto intentích, pak nutně musí vyvstát otázky:

a) Co to znamená, že past racionality pudí k nastolování vědy (fyziky) jako univerzálního poměřovatele vědění?

b) Musí filosofie slyšet na takovéto nároky a námitky?

Pokud filosofie se má přizpůsobovat vědě, vědě, která nemá co říct k životu (Husserl, Patočka, Foucault, Spivak...), pak zřejmě není sebemenší důvod, proč na požadavky vědy (v rámci svobody myšlení - filosofie) přistupovat (aniž bychom její funkčnost a váhu museli/y zpochybňovat, ale a priori přijímat vše veděcké jako objektivní a to nejsprávnější poznání a vědění je minimálně z hlediska plurality názorů nepřijatelné).

Tento podivný úvod (nutné zlo) máme za sebou, nyní přistupme k tomu, co na jedné straně s výše uvedeným zásadně souvisí, co ale na straně druhé je do značné míry symptomem českého prostředí a myšlení. Josef Fulka vydal u nakl. Herrman & synové svou poslední monografii "Psychoanalýza a francouzské myšlení". V několika poznámkách se pokusíme shrnout pozici tohoto textu, který se z mnoha ohledů ocitá v místě, které bychom mohli/y nazvat přítomností chybění.

Fulka se ve své poslední knize věnuje hned několika velmi řídce reflektovaným tématům a postávám (především francouzského) myšlení 20. století. Spis má dvě části. První jsou zhruba ve stejném poměru nedocenitelně věnovány Sigmundu Freudovi a jeho žáku a pokračovateli Jacquesu Lacanovi. V českém prostředí krok nebývalý a to jak po stránce zpracování a fundovanosti, tak co do šíře záběru a silné provázanosti s částí druhou, ve které jsou v kratších textech tematizovány a rozebírány myšlenky autorů (bohužel pouze muži - Kristeva, Spivak a další chybějí...), v jejich díle jsou psychoanalytické sedimenty učení obou velikánů tohoto oboru přítomny tu velmi ostře, jinde jen v náznacích.

Fulkův zájem je profilován francouzským myšlením (samozřejmě ne výhradně jím) a jeho znalosti vztahující se nejen k Freudovi a Lacanovi, ale především k Barthesovi, Deleuzovi nebo Derridovi (Michel Foucault, jehož texty Josef Fulka z velké části zpřístupnil českém čtenářstvu a je autorem druhé části knihy Michel Foucault: Politika a estetika, je v nové knize přítomen implicitně, pro znalce/kyně Foucaultova díla až explicitně) ukazuje hned několik skutečností, které i nadále zůstávají v českém filosofickém diskursu ne-přítomné. Není to "jen" zájem o francouzské myšlení, o tzv. postmodernu, sémiotiku nebo dekonstrukci, deleuzovskou vlnu myšlení, ale také především o recepci Lacanova díla, která není ani ne-přítomná jako spíš chybějící!

Jestliže se v první části podrobně věnuje partikulárním tématům (Freudova první a druhá topika, kastrační a oidipovský komplex, psychoanalytické postupy v praxi, u Lacana pak objekt a, reálno, imaginárno a velký Druhý, ne-existence sexuálního vztahu atd.), ve druhé pak tyto používá k osvětlení problematiky v českém prostředí zpravidla zprostředkovávané bez znalosti tohoto podloží nebo prostřednictvím sekundárních zdrojů. Jistě, je např. možné Deleuze číst bez znalosti Lacana, ale jaké to čtení bude? Nemá cenu se přít o správnosti výkladů a čtení, fundamentální je zde, zdá se, přítomnost pojmů, schémat a vlivů, které Deleuze Lacanovi přiznává a pracuje s nimi, vymezuje se vůči nim a bortí je (text Rozbíjet a tvořit). Podobně je tomu tak u ostatních "Lacanových dědiců" - vždy nám notná část uniká, recepce se posouvá a ustí v nevyhnutelný dluh, který narůstá úměrně nedostupností vetší části spisů dílčích autorů/ek (Foucault je v tomto ohledu pozoruhodným paradoxem - jak jsme se zmínili již dříve). Výsledkem je pak zpravidla bezduchá frázující kritika, jejímž efektem je např. curriculum předmětů, textů a fil. směrů, které se vyučují (ano, po hříchu jde především o dějinný výklad než o samo vysvětlování a přednášení...) na českých vysokých školách.

Jakýsi "kyslíkový dluh" (nejen) francouzského myšlení* v českém prostředí ústí mimo jiné v to, co Barthes vtipně a výstižně glosoval ve zmiňovaném textu. Neporozumění a neochota porozumět představují bariéru, které ne vždy je možné zdolat, ale automaticky v takovém případě odkazovat nepochopené (nepochopitelné?) do koutů zapomnění, z nichž je čas od času vymete vítr nové kritiky kanonizovaných textů, je nebezpečím samo o sobě. Cokoliv, co se vzpírá určitému diskursu (v českém prostředí tento diskurs představují fenomenologie, anal. filosofie nebo fil. jazyka) je odmítáno (protože nepochopeno) jako nesmyslné, zavádějící, nehodnotné, devastující hodnotu filosofie apod.

Fulkova kniha, kterou je nutné ocenit optikou kombinující bezprecedentnost podobných spisů v českém prostředí, úctyhodné penzum příslušných znalostí a vlastní invenci i schopnost kritického myšlení, tak na tváři filosofie v českém prostředí nepřímo vytváří podlitiny, které jsou přímým důsledkem políčků uštědřené akademické obci (které je Fulka součástí - sic!) poplácávající se po skleslých ramenou zatížených dědictvím karteziánství a fetišismem vědeckého pozitivismu. Obdivuhodná je i Fulkova odvaha (i odvaha vydavatele) nabídnout českém trhu (bohužel primárně) a české veřejnosti spis, jehož soupatřičnost se současnou krizí myšlení (posledních cca 20 let v eu-us regionu) snad vyvolá odvezu hodnou úsilí, které Fulkova kniha představuje. V případě českého myšlení, které má těsnější vazby k tomu francouzskému minimálně z meziválečných dob, může zastupovat výtku i pohnutku za generace utápějící se v mesiášské utopičnosti analytické filosofie nebo filosofii špatného svědomí (Heidegger). V neposlední řadě je vše zmíněné aktuální z hlediska třetí vlny feministické filosofie a vůbec generací vymezujících se vůči Foucaultovi, Derridovi nebo Lacanovi...

béasse

* Chybění se týká např. radikální filosofie, feministického myšlení, současné italské politické filosofie aj.

** Dík patří Josefu Fulkovi za neutuchající zájem o francouzské myšlení

Záškodník Deleuze

2009-02-10T21:42:00.018+01:00

Záškodník Deleuze - filosofie ve válce

Tohle by měla být apologie - lítosti je po přečtení slovenského překladu Deleuzeho Vyjednávání (Pourparlers) více, než bych si byl ochoten připustit. Bezmála dvěstě stran prostoupených a zohýbaných filosofickou gymnastikou. A tužit myšlení bychom měli/y pořád...

Lituji, že jsem Anti-Oidipa přečetl až po Vyjednáváních, lituji a zároveň se těším na jeho nové, jiné čtení. Vím, co znamená "tělo bez orgánů", ale lituji, že jsem to něvěděl dříve. Lituji toho, že nejsem s to film číst tak jako on, lituji, že jsem nečetl druhou část OBRAZ - ČAS. Lituji, že jsem nezažil květen ´68 ve Francii, lituji, že nejsem Foucaultovým současníkem jako Deleuze, lituji, že moje francoužština je prachbídná. Vim ale, že filosofie umírá na vědeckost, jako se zplošťuje naše myšlení a vysychají snahy zaprodat jistoty za svobodu myšlení. Lituji, že je mi umění tak vzdálené, lituji, že jsem pořádně nečetl Spinozu. Lituji, že čteme dokola Aristotela, Kanta, Heideggera - nejen Deleuze nám uniká. Lituji, že Anti-Oidipus a Tisíce plošin nejsou přeložené do češtiny, lituji, že Deleuze zemřel.

Pět částí, sedmnáct textů, dvěstě dva stran. Pourparlers to jsou zápisky ze zákopů, hlavního stanu i rozhovory s nepřáteli z frontové linie. Deleuze ukazuje, jak je těžké ba přímo nemožné filosofii dělat jako řemeslo. Filosofie se musí vést po liniích útoku proti myšlení spokojenosti a moci. Filosofie, to je hněv. A filosofie v případě Deleuze? To je ortopedie myšlení, to je zakoušení mnohostí a možností.

Foucault mu s gustem přiřkl roli mesiáše 20. století, když prohlásil, že jednou ponese jeho jméno.
K hodnocení je ještě daleko, ale už teď lze říci, že Deleuze je třeba číst. Už proto, že jako filosof je především myslitelem neklidu. V tomhle ohledu platí Foucaultova glosa stoprocentně. Nietzsche a filosofie - další výzva; tentokráte již po Vyjednáváních...

béasse

* napsáno pod prvotními dojmy z knihy Gilles Deleuze - Rokovania 1972 - 1990, nakl. Archa (dnes Kalligram) 1995.

Witkowskiho mnohoboj

2009-02-08T19:57:00.016+01:00

Witkowskiho mnohoboj

Od té doby, co se stal sex předmětem morální zkušenosti, byl podroben bezpočtu drobnohledů, ale nikdo, nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku, proč jsme jej jako morální zkušenost přijali/y. Witkowski ve svých Chlípnicích odpověď nenabízí, nehledá ji - on ji zkouší vytvářet. Ale pouze jako podprodukt ústřední linie, která se jako třpytka proplétá mezí víry, proudy a vlněním mnohočetných vod. Sex pro sex - sex popírající sám sebe; to jsou Chlípnice.

Možná to někomu přijde laciné, možná povrchní a vágní, možná groteskní nebo pobuřující, ale skutečnost, že sex je avizovanou třpytkou, která odráží světla shluku problémů, povinností, starostí i radostí a tužeb, jakoby neustále odkazoval k nikdy nenaplněnému snu - musí jít přece o něco víc! Zřejmě to je účel, pravděpodobně hlavní motiv, ale není to jistě přitákání sexu, není to jeho popis ani reformulování. Všechny příběhy ve Witkowskiho knize jsou jako sladkobolné výkřiky neuskutečněných orgasmů, jsou to přísliby, zdolání kopce, které přijde s uvědoměním, že v čase proběhlo vše mimo dovršení (ne o vyvrcholení nejde) spočívající v dosažení zenitu. To se ostatně skládá ze všech "před" a ze všech "po". Když ale Witkowski líčí, tak líčí zlomky, protože bez přímé zkušenosti nelze zprostředkovat více než bídné placebo. Třpytka sexu z doby socialistické éry voní přesně těmi odlesky, jimiž mate i láká zároveň. Depešák Michał Witkowski to ví, ale ptá se, co nám její odlesky zanechávají.

Fakt, že sex existoval ve svých syrových podobách všech deflorací, penetrací, výstříků, vaginálních, análních, latexových a fetiš rozkoší i během té doby socialismu, není ničím objevným. To, co Witkowski nabízí je ale posunuto, protože jeho historky ze sexuálního podsvětí jsou spíše prolomením tabu na úrovni politického režimu slastí. Sex je bezčasovou záležitostí a všechny ty mikroslasti a megatužby všech možných úchylek (v sexu neexistuje normalita, ale není v něm místo pro slogany "vše je normální") ve čtení promlouvají svými taktikami od zákopových strategií a vyčkávacích taktik buzen řádících v parcích až po monstrprocesy plážových hrátek a rozhovorů nad (ne)povolenými praktikami. V tom celofánu felací, lízání análů a cunning-lingů se místy ztrácí denodenní malé zločiny neutuchajících vášní osvobodit se z trapičství každodenní šedi mocnou zbraní sexu. Co se maximálně rozpouští je otázka sexuality, ale tu Witkowski nemá potřebu tematizovat (i když vzpomene třeba Judith Butler, což je ale více úlitba akademičnosti než snaha o předvádění svých znalostí).

Witkowskiho příběhy působí paradoxně - jsou hravé a kruté ve své odvaze, která není demýtizací, ale spíše nekončícím karnevalem lidské ubohosti pařící se v kotlu sexu. Paradoxně ale působí nejvíc skrze sex ve chvílích, kdy o něm mlčí - mlčí o polohách, vilnosti nebo praktikách, protože neutuchající bušení sexem do sexu není potřeba přesně ve chvíli, kdy je sex odvržen jako nepotřebný ke svému vlastnímu popisu. Pokud parazitujeme na ostatních i sami/y na sobě díky sexu, pak je sex tou největší zbraní, ale také uměleckým nástrojem zachycení našich životů. Kliše je, že sex má nevyčerpatelnou vypovídající hodnotu a Witkowskiho mnohoboj spočívá možná v tom přiznat mu tento potenciál v objevování možnosti jeho zakoušení. Třeba zprostředkovaně, třeba prostřednictvím příběhů, třeba skrze optiku socialismu. Sex, sex nezná režim, nerozlišuje vlády, nepoznal touhy a zklamání. Sex může poznat jen sám sebe; a ani to možná ne...

béasse

* za Chlípnice děkuju Zuzce

počítadlo a...další čtení

2009-02-07T23:27:00.005+01:00

Dvě velmi krátké informace:

1) Dnes bylo přidáno počítadlo; další apel pro všechny, kdo by chtěli/y přispívat - teď budete načítáni/y...

2) Internet je jedno velké skladiště, v haraburdí jsem narazil na dva naprosto nečekané úlovky stran čtení: nakladatelství Pavel Mervart a Výzkumy subjektivity od Husserla k Foucaultovi. Brzy se pokusím o knize poreferovat blíže, ukořistil jsem čerstvý exemplář z knihovny CMTF. Ad hoc k minulé zprávě, kde jsem se zmínil o Žižekovi - Podkova nade dveřmi, komukoliv, kdo by měl podrobnější informace o obsahu tohoto výboru - nebojte se a napište příspěvek!
Třetí do počtu je mimo aktuální tituly, ale o to cennější: Gilles Deleuze: Rokovania 1972 - 1990 a nakl. Archa - nynější slovenský Kalligram. Bohužel, v nabídce už kniha není, ale v jednom knihkupectví jsem tento zásadní soubor rozhovorů a kratších textů nečekaně objevil a pořídil...nyní text prolézám!

béasse

...dr. Faustus et al.

2009-02-01T11:35:00.023+01:00

Rozhodně to není zvykem, ale čas od času i česká knižní produkce předhodí trhu nějakou tu chutnější obětinu...za posledních pá měsíců se jich sešlo hned několik, které je dobré, než propadnou oblivionu neviditelné ruky, alespoň prolistovat; nejlépe se však začíst, dočíst...několikrát.

Nejprve pan Goethe - nakl. Academia před pár dny vypustilo jeho slavného Fausta (netřeba komentovat, alespoň doufám...).

Nakladatelství doc. Havlíčka - Oikoymenh se v posledních letech překonává. Druhé vydání Eliadeho Dějin náboženského myšlení I. je toho dalším důkazem. A když se podíváte na jízdní řád pro rok 2009...nelze se nětešit.

Potřetí bez delších poznámek - Tak pravil Zarathustra, nakl. XYZ. Pro ty, kdo ještě nečetli/y a nemají ve své knihovně. Napadá má, že je vskutku zvláštní (možná příznačné), kolika vydání se tento Nietzscheho skvost v českém prostředí dočkal. Bez podrobnější znalosti bych to tipoval k desítce - kolik děl se může něčím takovým "pochlubit"? Škoda jen, že takové Wille zur Macht jsme se stále ještě nedočkali/y...

K tomu, co se z nedostatku lepších výrazů nazývá klasikou, je nutno řadit i Muže bez vlastností. Zřejmě první skutečně postmoderní román (nekamenovat!). Doporučuji!

Původní česká filosofická produkce se dá každoročně počítat na prstech jedné ruky. Proto je zřejmě nezbytné ocenit i sebemenší a sebeskromnější pokusy. To, že Horynova Filosofie skepse vychází zcela z jeho přednášek na MUNI v Brně může vést k zamyšlení. Kdo, snad kromě Pavla Barši, je s to publikovat s určitou pravidelností texty, které budou alespoň na průměrné evropské úrovni? Nechápejte mě špatně, ale buď se filosofie v českém prostředí stále probouzí z hlubokého spánku (a jak dohání okolní svět, tak nestíhá reflektovat sama sebe) nebo se bojí témat, která jsou mimo její záběr, a tak je ignoruje (toho se bojím více). Nebo, že by pro samou snahu po vědeckosti zapomněla, že věda nemá co říct k životu...??? Buď jak buď, Horynova kniha stojí minimálně za prolistování. Važme si jí, protože nevíme, kolika podobných pokusů se letos vůbec dočkáme.

Marek Hrubec, zdá se, pracuje takřka bez odpočinku a vytrvale vnáší (především prostřednictvím sborníků - o to je tato skutečnost důležitější, protože nabízí alespoň náčrtky témat a přístupů, které v českém prostředí nejsou zdaleka samozřejmostí) do veřejných debat mnohé z otázek, kterými se zabývá odborná veřejnost takřka na celém světě. Sociální kritika v éře globalizace je zatím posledním atakem na myšlenkové svědomí naší společnosti (u odborné to platí snad trojnásobně!). Nezbývá než číst, promýšlet, (ne)souhlasit a vztahovat k sobě, protože tyto tituly jsou zřejmě zrcadlem - jak lze nedobře na tom jsme, když podceňujeme takové skutečnosti jako chudoba, genderové násilí, myšlenková impotence (neo)liberalismu, totalita demokracie apod.

Především v závěru uplynulého roku vyšlo ještě několik titulů, které rozhodně stojí za pozornost, leč jsem ještě neměl tu čest, proto jen ve zkratce:

Psychoanalýza a francouzské myšlení. Víme, jaký význam má francouzské myšlení pro to české. Víme, jakou (smutnou) roli v českém prostředí hraje psychoanalýza. A víme, že Josef Fulka patří k těm nejsilnějším autorům a překladatelům v Čechách. Zbývá než zjistit, jaká je jeho poslední kniha...

Méně známý spis Dopis d´Alembertovi. Rousseau a jeho kritika nadšení encyklopedistů a divadla především; mám rozečteno, stojí za povšímnutí.

Humanismus nestačí. Na tento spisek se těším již delší dobu, ale stále jsem neměl tu možnost (a čest?). Tendence přistupovat k Žižekovi nekriticky už snad pominuly. Ale po přečtení titulu Žižek: beyond Foucault se můj zájem o tohoto myslitele ještě zostřil. Vedle Nepolapitelného subjektu a Mluvil tady někdo o totalitarismu?, je toto Žižekův třetí titul během velmi krátké doby - že by začátek hlubšího zájmu nebo se vezeme na módní vlně?

Carl Schmitt není jediný autor, kterému se v českém prostředí prakticky nevěnujeme. Zejména v USA patří např. vedle Benjamina, Foucaulta nebo Deleuze k těm autoritám, jejíž texty jsou samozřejmostí pro curriculum téměř všech společenskovědních oborů jakými jsou filosofie, politologie, sociolofie, antropologie atd. Teorie partyzána navazuje na Pojem politična a měla by se číst. Když čteme Heideggera, proč nečíst tohoto (nacistického?) právníka teoretika státu? Cynismus stranou, ale Schmittovy koncepce pomáhají více než jakékoliv jiné pochopit, jak a k čemu docházelo během vytváření právně-politických prostorů koncentračních táborů, jak byla možná příslušná etatizace hospodářství, státní správy aj. Schmitt má v době biopolitického řádu mnoho co říci i k otázkám suverenity - svrchovanosti proti životu a vice versa.

Závěrem jedna osobní úlitba, která však nemusí nutně přeznamenat horší kvalitu textu:

Zánik hřbitova uskutečněných utopií není sborníkem, jak stojí v kratičké anotaci tohoto titulu. Jedná se o disertační práci dr. Petra Bláhy z FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a všem, kdo mají zájem o dosti odlišný přístup k filosofii (tak, jak se toporně praktikuje na většině našich škol), : dejte tomuto textu šanci! Jediná poznámka k obsahu - pocítíte, jaké to je, když myšlení ohýbá samo sebe a je celkem "jedno" prostřednictvím jakých témat. O Bláhovi ještě uslyšíme...

béasse

* Barthesově Rozkoši z textu byl věnován samostatný příspěvek, proto není uveden v přehledu.

Jak začít s hermeneutikou subjektu?

2009-01-30T20:07:00.057+01:00

Jak začít s hermeneutikou subjektu? - několik poznámek ke kurzu Michela Foucaulta.

Na podzim 1980 se Michel Foucault při své cestě po USA rozhodl na vybraných univerzitách učinit několik přednášek pojednávajících o jím připravovaných knihách (vytrvalé práce na planovaném šestisvazkových Dějinách sexuality) a budoucích kurzech (problematika vládnutí), jež však nikdy nedokončil. Kurz, která na Collège de France odpřednášel v ak. roce 1981/1982 byl předznamenán i dvěma lekcemi, které na konci listopadu 1980 poskytl posluchačstvu univerzity v Darmouthu. Jak tyto dvě lekce předcházely pozdějšímu plnohodnotnému kurzu, tak následující poznámky předznamenávají podrobnější reflexi tohoto kurzu během několika příštích týdnů.

Minimalistická poznámka o Foucaultovi v českém prostředí

V českém prostředí se dočkal vydání zatím jediný kurz Michela Foucault - Je třeba bránit společnost (Il faut défrendre la societé). Na jedné straně byl tento kurz nejspíš přeložen a vydán, protože se ocitá ve Foucaultově tvorbě v samém středu jeho činnosti na Collège de France - představuje jakýsi souběžník mnoha témat již zpracovaných nebo těch, která byla teprve načrtávána. Na straně druhé ale vedle téměř celé přeložené Foucaultovy knižní produkce ("chybí" úvod k jeho disertační práci Introduction à l'Anthropologie de Kant, Naissence de la Clinique - překlad je údajně v přípravě a celé Dějiny šílenství - překlad chystá nakl. Herrmann & synové)* je jediný do češtiny přeložený kurz i určitou "bariérou" ke komplexnějšímu chápání Foucaultova myšlenkového vývoje, protože všechny následující kurzy nabízejí více než bohatý materiál pomáhající dokumentovat a objasňovat nejen posléze vydané spisy (druhý a třetí díl Dějin sexuality), ale především Foucaultovy plánované spisy a nově rozvržená témata včetně určité bilance jeho dvacetileté práce na Collège de France. Dvě lekce z Darmouthu ztělesňujíí rozsahově skrovný, ale o to více podnětný materiál právě takové povahy - jedná se o texty, které představují více než dobrý vhled do myšlení Michela Foucaulta první poloviny 80. let 20. století.

Subjekt a jeho tvorba

Na mnoha místech Michel Foucautl poznamenal, že během dvacetileté práce na Collège de France byl hlavním předmětem jeho zájmu subjekt. A to ne subjekt daný, neměnný, ale jako výsledek určitých postupů, strategií a technik, které dohromady vytvářejí charakteristický soubor takových prvků, které subjekt (jako subjekt) pomáhají konstituovat a Foucault takový soubor nazývá technologií. Tématem jeho prací byly dlouhý čas technologie vládnutí (biomoc, guvernementalita, vládnutí sobě a ostatním...), v závěru své dráhy se čím dál tím více soustředil na ty techniky, které v průběhu historie pomáhaly utvářet jednotlivé technologie subjektu.

Ve dvou lekcích About the Beginning of the Hermeneutics of the Self (Foucault je odpřednášel v angličtině) načrtává některé stěžejní momenty a historické linie technologií subjektu tak, jak se konstituovaly a proměňovaly v průběhu evropských dějin a to od počátku křesťanství ve starověkém Římě. Tak se postupně Foucault věnuje především vztahu jedince k sobě samému prostřednictvím jeho činů a jednání (stoicismus) a k pravdě, řádu a bohu na základě zpovědi (křesťanství). Všímá si proměn a posunů v chápání sebepoznání jako nepřetržitému vztahu jedince ke svému myšlení, tělu a schopnosti aplikovat dílčí techniky disciplinace a vypovídání, které Foucault považuje v případě tvorby subjektu za klíčové. Jak známo, Michel Foucault se v proměnlivých poměrech věnoval třem hlavním piliřům svých projetků: moc (mocenské vztahy), vědění (tvorba pravdy) a subjektu (technologie utváření subjektu). Důležitost těchto tří prvků s důrazem na tvorbu subjektu na pozadí vypovídání pravdy Foucault zdůrazňuje, když tvrdí:

"Mezi technikami sebe sama, v této oblasti technologie sebe sama, si myslím, že techniky zaměřené na objevování a formulování pravdy o sobě samém jsou vysoce důležité; a jestliže pro vládnutí lidem v naší společnosti se každý musel nejen podřizovat ale také vytvářet a zveřejňovat pravdu o sobě samém, pak zkoumání vědomí a zpovědi představují jedny z nejdůležitějších postupů." (Foucault 204, 1993)

Jeden z hlavních poznatků, který Foucault vnímá coby rozhodující odlišení mezi antickou technologií sebe sama a křesťanskou (jejíž odkaz lze postihnout i dnes), spočívá v tom, že zatímco ve starověkém Řecku a v období Helénismu jedinec svůj vztah k sobě budoval díky mentorovi (mistrovi), který jej vedl především jako rádce, v případě křesťanství a jeho konfesijních praktik (zpověď, desatero, sedm smrtelných hříchů, eucharistie atd.) byl jedinec veden těmito praktikami a řízen vztahem k Bohu. V případě první technologie šlo především o učení se, jak se stávat dobrým, vést dobrý život ve vztahu k ostatním a v tomto snažení a hledačství neustávat. Úloha mistra zde spočívala v schopnosti dávat rady, konzultovat, pomáhat odhalovat nebo napřimovat konání, které jedinec mohlo vést špatným směrem. Zásadní je skutečnost, že tím, kdo promlouval, formuloval a vypovídal byl právě mistr a nikoliv jedinec. V případě křesťanských zpovědních technik je to naopak jedinec, který je hlavním "řečníkem" - neustálým vypovídáním produkuje svou subjektivitu (stává se příslušným subjektem vědění, na kterém se podílí vypovídáním své pravdy o sobě).

Foucault tématizuje především to, že subjekt není dán, není univerzální, transcendentní, ale je vytvářen (snaha o jeho genealogii) příslušnými technologiemi. Vztah subjektu k sobě samému je výsledkem aplikované technologie, která zpracovává vědění (dílčí výpovědi jako pravdy) a vytváří tak ruku v ruce s uplatňovanými postupy příslušnou subjektivitu. Je důležité si všímat nejen stručně řečeno konstruované povahy subjektivity, ale především dílčích technik a postupů a důvodů jejich zavádění a používání. Přesto, že Foucault sleduje tvorbu subjektu a ptá se po vztazích, jaké se vytvářejí mezi subjektem a věděním o něm, je nutné také vnímat poněkud zastrčené přesahy konotující s takovými tituly jako je Dohlížet a trestat nebo Vůle k vědění. Když se totiž Foucault ptá po jednotlivých technikách, neustále naráží i na motivy, které tvorbu a užití těchto technik podněcovalo a šířilo - jak a čemu sloužily, jak byly používány. Příkladem může být původně klášterní cela, která používaná později v kolejích, Panopticonu nebo v jisté obměně v manufakturách dokládá, že samotné technologie se vyvíjejí a obměňují se i důvody a oblasti jejich používání. Přesně tyto aspekty pak zapadají do jeho projektů zabývajících se otázku vládnutí a vládnutelnosti, protože zcela korespondují (a často se překrývají) s otázkami vedení lidí, což je hlavní otázka, kterou dílčí racionality vládnutí sledují zodpovědět.

Dvě lekce, které Michel Foucault prezentoval v Darmouthu lze vnímat nejen jako předzvěst kurzu, který v následujícím akademickém roce prezentoval na Collège de France, ale také jako velmi hodnotný doplněk a rozšíření druhého a třetího svazku Dějin sexuality, i jako (a to může být v kontextu konečné recepce Foucaultova díla zásadní) jako určující příspěvek doplňující jedno ze stěžejních témat Foucaultova myšlení - vládnutí sobě a ostaním prostřednictvím tří hlavních technologií. Vedle tvorby vědění, statků a institucí, šíření a používání znaků, byly ve středu Foucaultova zájmu technologie sebe sama. Těm se zevrubně věnoval v kurzu Hermeneutika subjektu.

béasse

* Překlad Dějin šílenství je, přes svou nespornou kvalitu, parciální záležitostí - jedná se cca o polovinu původní knihy Histoire de la folie.

Text obou lekcí je přístupný přes JSTOR s předmluvou Marka Blasiuse z roku 1993. Nahlédnutí do Foucaultových textů a přípravy kurzu Hermeneutika subjektu je možné, včetně textu první přednášky kurzu (pochopitelně v originále), najít: zde

u-trpení textu

2008-11-15T22:47:00.024+01:00

Rozkoš z textu - Jak je Roland Barthes?

Je to manifest myšlení, pokud manifest může být slovem, které dokážeme ubránit před nejpřísnějšími historickými příklady a měřítky. Je to trýznivý výsměch filosofiím božího oka, jestli bohy/ně plodíme, abychom jim sráželi vaz...Barthes - zvrácený ortoped slov a významů; Barthestext...

Rozkoš z textu je mezi námi už přes 40 let, a přece - skrývá tolik, TOLIK!

Jeho texty jsou známé až zprofanované - Mytologie, Zlomky milostného diskursu, Smrt autora..., přesto vlastně nikdo neví, protože Barthes dává vždy pouze tušit, aby vzápětí (i když a priori) unikal a vytrácel se - jakoby před záhlednutím jeho vlastního stínu následovalo (!) zení jeho samého do nozder, jimiž čtenářstvo nasává jeho texty. Jeho a přesto to není ten Barthes, pokud ten nepředstavuje zmnožený shluk; nulový stupeň Barthes...

Le plaisir du texte je zvláštní počin. Hodně to připomíná Foucaultovu inaugurační řeč - Le Ordre du discours, v níž postuloval veškerou budoucí práci, jako olbřímí projekt splétání, prolézání a obtékání režimu myšlení a chování. Barthes v Rozkoši (z textu) ulpívá sám v sobě přesně v těch záhybech, které dosud byly spíše přehlíženy - nekontrolovatelná propadla sama sobě v odhlučněných pastvinách (Barthes sžírající sám sebe, pasoucí se sám na sobě - ale zvnějšku) textu, který není textem. Textem, jelikož text není finalita, uzavřenost, uchopitelnost - stávání se textem, potvrzuje jeho ne-textovost (tj. ne-existenci) mimo chiméru autor/čtenář, psaní/čtení, stávání se/zanikání...Rozkoš (neplést se slastí!) pulzuje a přitaká sama v sobě skrze odhalování (se), ale bez apetitu kolonizace - jde o to rozpustit text Monte Christo tak, aby v uzavření a polapení neustále unikal, stával se nedostižným v poutech i na mysl jitřícím vzduchu. Možná je to naslouchání naléhavosti neustálosti, v níž sebe-tvorba podléhá zákonům (sic!) psaní textu, který je "za". Tady je impuls Kristevy, tady tušíme Bataille...

Ze 30ti stran u S/Z udělal bezmála 300 stran, Rozkoš z textu je mnohem úspornější, ale o to více zatížená sama sebou - obrazy, průlomy, zvraty a disperze vtékají mezi stranami, uprostřed vět i slov; štěpení a rozbíjení atomů textů, které představují jen primární hranici - žádné základy totiž nejsou. I proto Barthes poklidným výsměchem odstiňuje všechny mýty textu o autorství (znovu), původu (Nietzsche) a elitářství textu (vyklátí modly...) - už z toho důvodu se více týká mytologií než Mytologie samotné; až na dřeň textů - pokud dostat se na dřeň znamená být v přípravné fázi pronikání (a protékání) texty...pluralita jako mantra v místech, kde tíhneme k uzlům výkladů, významů a vědění. Barthes tak patří (i když se distancoval) k Derridovi, Foucaultovi tím nejvlastnějším způsobem...

Rozkoš z textu lze číst jako těkající výpověď o tom, jak subjekt je textem, který vrůstá takřka nepostižitelnými vlákny sám do sebe, aby se štěpil a transponoval vždy jinam, byl stáváním se, nikoliv samozřejmostí a určitelností. Slast vzniká v místech stability, rozkoš, rozkoš z textu je výsadou neklidu...

béasse

Plameny druhých

2008-09-09T23:30:00.014+02:00

Chet Zar – plameny druhých

Uhrančivost – to je jazyk, kterým k nám jeho postavy promlouvají. Jsou tak zdánlivě přeplněny snovou úděsností až dávají zapomenout, že prosí o vyslyšení. Chtějí promlouvat pouze tak, aby mohly smíchem zpochybňovat. Zpochybňovat všechno a všechny. Cení zuby, ale spíše jsou to slzy a manifestace bolu než křeče zaplašení. Chtějí lásku a propukají v její touhu v doteku a pohlazení, kterým je vystavujeme svými pohledy.

Chet Zar vypráví. Rozhodl se vyprávět život v jeho neustále přestavovaných karikaturách simulací, odstínů a forem. Přesto působí až násilně familiérně – jakoby vystavoval dennímu světlu od sexu horkou, potem zalitou a napětím i slabostí promnutou kůži, která prostoupena dnem bez světel touží rozříznout sebe sama. Miliardy slastí utopené v nedosažitelnosti obrazu – obrazu jako finality, obrazu zborceného pod svůj vlastní rám – rám sobě. Chet Zar vypráví a velikost jeho příběhů zápasí s erupcemi vykřičených nevýstižností. Jak zachytit sladkobolnost druhých? – nelze, věčnost krasohledu tváří je příliš dlouhá…

Jakoby všemi těmi úsměvy, laskavými pohledy a výzvami jinakosti protékalo uvědomění otázek kladených do srdce univerza lidství. Nálož pukající smíchy v zlomku svého výbuchu – naléhavost jedinečnosti trhá vnitřnosti onoho univerza za cenu vlastní proměny. Nic se neztrácí, nic nezaniká. Takový je osud „Rozkvětu“ nebo „Matky“. Přitakání usuzuje, doutnající (morové) sloupy konejší. Pod taktovkou rhizomů (sebe)reprodukční velikášství atomizuje samo sebe. Halucinace otázek čpících po výbuších rezonují v neukojitelném proč.

Ale taková otázka je jen derivátem barev, kterými hýří rozpustilost druhých. Zdají se nepropadat útěše, smutku ani heroickým záchvěvům spásonosných galejí rozumu. Odpověď je více než přítomna. Je nesena křídly každého tahu štětce, který rozbíjí i skládá, hladí i řeže. Protože jemnocit vstoupit do druhých nabádá ke stávání se změnou. Být mámením i vzpomínkami. Být steskem po odloučení a vyhlídkami shledání. Obrazy naléhavosti jsou popřením, jsou závratí lámající vaz skutkům i přáním proroků. Protože jen z popela palimpsestu lze sázet jedinečnost života. Protože zpochybnění rozpoutává peklo rychlosti, s jakou hoří i ty největší pravdy.

Odpověď sálá. Sálá v pohledech druhých.

béasse

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

2008-09-04T22:22:00.026+02:00

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Chartres je slavné z mnoha důvodů - recepce Platóna a Aristotela, katedrála nebo John ze Salisbury, který zde sepisoval některé pasáže spisu Policraticus. Ale Chartres, to je také labyrint...

Nedostatečnost bytí se tříští v labyrintu. Křeče od plné existence k jejímu oslabovaní, vysilování či takřka zkáze se plazí po stěnách labyrintu, propíná se a vytyčuje - nikdy však nekončí, vždy je pohlceno v sobě. Otroctví. Sousedství tklivosti stínů, kroků a hlasů. Hlasů především.

Labyrint je inverzní kříšťálovou koulí právě všech jevů, které jsou v labyrintu rozevírány přesně tak, aby ho prostupovaly. Pot každého pohybu směřujícího k cíli, jehož svrchovanost je založena nedosažitelností, stéká po těle i po stěnách. Tělo se stává stěnou, chodby hlasem a světlo opisuje zrak. Labyrint je přesně tím ne-místem, ne-centrem se středem natolik vlastním a zásadním, že je polykán přímoúměrně jak je ne-možné jej dosáhnout. Labyrint je středem - přesně v takové míře, v jakého jej neguje. Labyrint je popřením . Sám labyrint se přibližuje a oddaluje aritmetikou pohybu ulpívajícího v jeho vnitřnostech.Nahmatání je vždy jinde než má být; jsme neustále jinde, ocitáme se v ne-místě vlastní zkušenosti.

Labyrint tříští a skládá procházení, hledání a dosahování v inverzích množících se geometrickou řadou. Zrcadlení zrcadlení zrcadlení. Tam, kde labyrintem pronikáme k jeho středu, labyrint činí to samé a polohuje naše centrum stejně rychle. Prochází našimi chodbami, leká se stínů, váží cestu. Labyrint v nás.

To, co Labyrint dává, to je především možnost (znění) zvuku - labyrint dává hlas. Nechává rozeznít sám sebe prostřednictvím monstra, jímž se stáváme, když pojídáme jeho vnitřnosti a i hned je vyzvracíme. Labyrint zní tak, aby lákal, aby uhranul, ale nikdy neskončil. Šílenost vášně v protekajícím stínu příslibu a tajů. Nietzscheho monstrum mělo varovat, ale také přislíbit - Bataille přitaká. Smích může probouzet světla v zakoutích a odhalovat cesty. Nejde o cíl, cestu do centra či ven z "vězení" rozumu. Myšlení opírající se do prostoru. Jde o odhalení. V kakofonii lámajících se odrazů obnažit smíchem promlouvající labyrint tak, aby musel odpověď hledat. Pitvořící se zvuky lámou vaz a nicota smíchu je pro labyrint tím, co

"otevřelo celistvě nicotu pod jeho nohama"

Smích svou zběsilostí karikuje labyrint přesně tak, aby ho mohl vysvobodit. Okovy pohledu se rozpouštějí v ohni doznání smrtelnosti. Chodby labyrintu jsou vystaveny noci, kterou nelze projít.

béasse

Prostředky bez účelu - Giorgio Agamben

2008-08-17T13:23:00.003+02:00

České prostředí zůstává Agambenovu dílu žalostně dlužné. Prostředky bez účelu jsou díky nakladatelství SLON jediným titulem, který má tento současný italský politický filosof a dědic Schmittových, Foucaultových, Debordových apod. myšlenek "vybaven" českým překladem. I proto jsou zařazeny dva články k výboru Agambenových textů z knihy Prostředky bez účelu. Konkrétně komentář k textu "Tvář" a ke stati "Co je tábor?". O tom, jak ostudné je, že pouze jedna Agambenova kniha byla přeložena do češtiny se, věřím, přesvědčíte sami - čtěte!

Stálé trvá hledání přispěvatelek a přispěvatelů k chodu blogu - have no fear!

béasse

Giorgio Agamben - Co je tábor?

2008-08-17T13:09:00.012+02:00

12. února 1850

Tam, kde Michel Foucault „skončil“ (díky úmrtí) s analýzou fungování biopolitiky v evropském prostředí, Giorgio Agamben pokračuje (jako jeden z několika) odlišným, přesto o nic méně přínosným způsobem komentovat takové aspekty biopolitické reality, které zásadním způsobem ovlivňují minutozní prvky naší každodennosti.
Stejně jako např. Rosi Braidotti (pod vlivem Deleuzeho a Guattariho) nebo Hannah Arendt (především ve Vita Activa) či Nikolas Rose (např. The Politics of Life Itself) vychází Agamben z původně řeckého rozdělení života na bios a zoé. Zatímco zoé je především potencialitou, jejímž rozpínáním, ohýbáním a všemožnými disperzemi dochází ke spíše produktivnímu a aktivnímu akcentování života, bios je složkou inverze života vzhledem okolí – život jako politikum a subjekt (nikoliv objekt – tady je Foucaultův vliv zřejmý) veřejného diskursu, ve kterém je život už nějak traktován a zakoušen – soustředí se na něj většina energie. Arendt klade důraz na rozdíl mezi vita activa a vita contemplativa, Rose se soustředí na invenci sebetvorby ve střetu s psychiatrickým dispozitivem a Foucault odhaloval úlohu jednotlivých (především disciplinačních) technik řízení a vedení lidí v ideálním rozvržení panoptikálních struktur. Agamben vnímá jako určující rozklížení a slučování obou složek života (i když o dvě složky se zde jedná ne-přímo – Agamben mluví Möbiových páskách života, v nichž nelze rozeznat nejen polohu a důležitost, ale i „strany“ jsou spíš intuitivní ve svých fyzických „důsledcích“ než aby byly „reálnými“) v prostředí jurisdikce na pozadí právní subjektivity jednotlivce. Foucault hledal Panopticon, Agamben pátrá v prostorách tábora.

Z Agambenova textu „Co je tábor?“ je naprosto zřejmé, že ústřední vliv pro jeho myšlenku tábora coby paradigmatu moderního politického prostoru, je odkaz Carla Schmitta – především pak jeho články o politické suverenitě a výjimečném stavu. Schmitt v textu „Definice suverenity“ píše:

Výjimečný stav, který není zakotven v existujícím právním řádu, lze nejlépe charakterizovat jako případ extremního ohrožení, nebezpečí směrem k samotné existenci státu…

Přesné detaily výjimečného stavu nelze předjímat, stejně tak není možné odhadnout, co se bude dít zvláště, když se jedná o skutečně extrémní výjimku a o to, jak má být eliminována. Předpoklady stejně jako výměr rozhodovacích kompetencí musí být v takovém případě neomezené… Jediné poučení, které může ústava nabídnout je určení, kdo v takovém případě může/má jednat.

a dále:

…je jasné, kdo je suverén. On rozhoduje, zda se jedná o výjimečný stav stejně tak, co musí být učiněno, aby došlo k jeho zrušení. I když stojí mimo normálně platný právní systém, přesto do něho patří, protože je to právě on, kdo musí rozhodnout, zda ústava potřebuje být ve své celistvosti suspendována.

V tomto bodě spočívá shoda především s Michelem Foucaultem, neboť podobně jako on se Agamben ptá na podmínky a možnosti realizování (v historickém zrcadle) tábora s jeho praktikami, vztahy a důsledky. Otázku, kterou si tedy klade je jasná: jak je tábor možný? Odpověď už tak není věrná Foucaultovu učení jako spíše Schmittovým teoriím.

Pro Agambena jsou totiž vztahy v rámci tábora vztahy nadvlády, potlačování a uzurpace právního zakončení směrem k holému životu – ten je vystaven ve své potencialitě (tj. jako zoé) doslova právnímu vakuu, které rozpustilo jakékoliv struktury jurisprudence a právní suverenity jedince (ochrana života, občanská, politická a sociální práva, základní svobody, mezinárodní konvence a úmluvy etc.) Život je tak vystavován jednosměrnému tlaku (tolik rozchod s Foucaultem a jeho pojetím mocenských vztahů) odpoutané moci výjimečného stavu suverénní (politické) moci, která formuje životní potenciality požadovanými směry. Zde je tedy rozkol koexistence zoé a bios díky puklině v právním skeletu, který má ručit za jejich kohabitaci ve prospěch udržování společenského prostoru a jeho právní výbavy. Páska se přetrhává.

Agamben zcela adekvátně upozorňuje, že není až tolik podstatné, kdo, kdy a kde „poprvé“ zavedl racionalitu tábora v praxi, ale že spíše jde o (původní) podmínky, které umožňují jeho realizaci, přetrvávání a co je nejvíce zásadní (protože Agamben se vyjadřuje především k současnosti) i zavádění a fungování směrem do budoucna – a to bez ohledu na to, zda půjde o tábory během války, při transferu politických uprchlíků, návrat utečenců nebo organizaci sociálního systému.

Zde totiž spočívají (možná jako subliminály) hlavní Agambenovy poznatky směrem k racionalitě tábora – takový časoprostor obsahující podmínky tábora je možné prostřednictvím stávající jurisprudence vytvořit prakticky v jakémkoli poli lidské zkušenosti. Takové rozvržení a takový režim, které oslyší předcházející právní struktury a opatření (které sám proroste a ocitne se vně systému, ale je stále jeho součástí a nechává je ve svých útrobách směle znít), jsou nebezpečné vzhledem ke své takřka univerzální použitelnosti. Veškeré elementy tábora jsou vlastní systému, který usiluje především o své vlastní zachování ve stavu (potenciálního) nebezpečí. Výjimečný stav nastoluje politický život (bios) ve snaze uchránit potenciál života (zoé) proti jemu samotnému.

Život se ocitá v neznámém prostředí vnější zkušenosti ohrožení, které však není ani tolik nebezpečím jako spíše potvrzováním rozléhajících se nároků života. Ty se ovšem neodrážejí, protože tábor vytváří takový časoprostor, jehož hranice jsou negovány disperzí nomu. Volání po ochraně se tříští v nekonečných prostorech tábora pohlcujícího své vlastní dědictví. Život ocitnuvši se v chodbách tábora je zapomenut pro sebe samého…

Příklad Guantanámo je více než zřejmý – veškeré události, činy nebo myšlenky a přesvědčení, které je v rámci uplatňovaného právního systému možné vnímat jako ohrožující (a to jde prakticky vždy), je systém způsobilý postavit v rámci právní soustavy mimo zákon. Nomos je odkloněn ve prospěch vlastní alternativy uzavírající právní prostor umožňující suverénně uplatňované moci zničit vše ohrožující. To, co tábor nastoluje, není nic více a nic méně než vybroušená politická racionalita ovládnutí života v jeho prosvětlených zakončeních prostřednictvím výjimečného stavu. Ten je kamenem mudrců života v jeho nejčistší podobě. Ty nejhorší projevy genocidy, omezování přistěhovalectví nebo vylučování nepracujících nejsou ničím jiným než biopolitickými opatřeními simulujícími výjimečné stavy roztroušenými v prostoru společnosti požadující ochranu. Jedinec zbavený jakékoliv zákonné ochrany je vklíněn mimo čas a prostor práva tak, že jeho život zničen v samotném přechodu. Kdo se ocitá uvnitř tábora, je spíše jen dutým odlitkem vydaným všanc místnímu rozvržení. Rozvržení ale není protiprávní nebo vyloženě bez-právní. Naopak – výjimečný stav je nastolen prostřednictvím stávajícího právního řádu, který je ale v rámci tábora (stále zahrnutého v tomto řádu) potlačen ve prospěch táborového režimu. Dá se říci, že tábor nepozbývá práva, ale pracuje s jeho nejvyšší možnou úrovní a třídou – jde o právo zachvání vlastního právního řádu. Zásadní je zde ale i možnost přechodu, tj. jak je takový přechod možný a jak k němu dochází. Jak je možné jedince transferovat v rámci systému do jeho krystalicky čisté podoby, jenž mu umožní v prvním již ne-existovat.

Přesto, že by bylo možné oponovat Agambenovu pojetí moci (např. Todorovem a jeho knihou V mezní situaci nebo Arendt a jejím Eichemannem) v rámci táborového rozvržení, klíčové je pro Agambenův text napojení života v politickém prostoru (bios) na nevysychající žílu práva, která jej obtéká a vyživuje, ale která mu také muže macešským způsobem odmítnout záštitu a vývoj ve prospěch čistoty jeho projevu a realizace potenciálu.

Tam, kde se paternalistická moc zákona stará o život, je život v neustálém hrožení biopolitických technik jeho vlastní regulace, které mohou nastolit takový stav, v němž potenciální život (zoé) pro život politický (bios) zanikne nebo je dočasně potlačen, zastaven. Proto je struktura tábora realizovatelná prakticky kdykoliv a kdekoliv. Obhajuje a zaštiťuje se životem prostřednictvím ořezání těch základních práv a svobod, které ho mají garantovat a chránit. Zde se Agamben správně ptá, proč nejsou procedury takového nastolení výjimečného stavu zkoumány a podrobovány genealogickým a souběžným analýzám. Neochota a nepřítomnost takových analýz je v jistém smyslu dostatečnou odpovědí.

béasse

Giorgio Agamben - Tvář

2008-08-17T13:08:00.004+02:00

Giorgio Agamben hovoří o tváři. Hovoří o ní v určitých souvislostech, které ve své zřejmosti zůstávají povětšinou nepovšimnuty. Pro Agambena je tvář především místem otevření, místem blýsknutí se pravdy jazyka, kterou je čirá sdělitelnost. Já se nyní pokusím volně navázat.
Zvířata se tvářit nemohou, skví se svým zjevem. Člověk však odnímá věcem jejich podobu, pojmenovává je. Pakliže člověk toto své otevření neustále zachycuje v liniích, pohyblivých a přesměrování schopných ( nutných!) proudech jazyka, je zřejmé, že tyto pohyby jdou člověku vstříc a v okamžiku setkání vyvstane tvář, tedy ticho způsobené chrlením. Je-li člověk toto nekonečné poukazování k sobě samému, k čiré sdělitelnosti, je v tomto delirantním uchopování sebe sama tvář tím nejvzdálenějším, něčím, co se vždy jen mihne a zašustí. Hledat své obrazy v prostředí, paradoxně nadlidský úkol, kterého se může (dobře!) ujmout pouze člověk, který každé zaševelení nebo projmutí krajiny spatří koutkem oka. Už je tam vždycky ono přebíhání, protože slova se nekryjí s tváří, a protože se s ní nekryjí, mohou odkrýt nějaký význam, jakmile se ale otevřou oči samotné a hledí na nás, význam je pryč a je tu samotná tvář - prázdnota. K čemu tvář v tomto okamžiku odkazuje? Proč se „zhmotnila“?

Především je třeba říci, že tvář není „něčím“, co by odkazovalo k nějaké realitě člověka, co by nějak zpřístupňovalo jeho přirozenost. Tvář není něčím, co je třeba dolovat z hlubin nebo odjinud – tvář je tu pouze proto, že se v ní neustálé obráží a obnovuje ono přešlapování a mapování terénu, kterým si člověk vytváří svůj status geografa. Jde vlastně o monotónní litanii sebe sama, v níž tvář hraje úlohu fiktivního společníka-dovršitele, jakéhosi úběžníku, ke kterému vše rozechvěle proudí a mezi záchvěvy se zpovídá. V tomto pohybu vůbec nejde o tvář jako o cosi (něco), v tomto úkonu prostém duchařiny jde o záležitost důsledně vztaženou k sebe sama, aby mohlo toto sebe vypovídat, a může vypovídat jen tehdy, pokud se (na to) cítí. Je-li tedy tvář tímto úběžníkem (pravdy), můžeme lehce navázat na naše každodenní zohledňování výše řečeného. Běžně slyšíme, jak je dětem vysvětlováno, že zvířata nemají tvář nebo že něco postrádá svoji tvář či tvářnost. Jaká praxe za tím stojí? Má-li něco tvář, pak se zdá, že je to završené, že to završilo samo sebe; vztaženo na zvířata, ta přece žádnou tvář nemají, neboť jim „nejde o své bytí“. Avšak tato odpověď má být pouze zobecňujícím hlediskem snahy o ustavení pole, v němž je tvář obsazením s neustálými alternacemi, protože „jde-li nám o naše bytí“, musíme se k němu usilovně vztahovat (praxe) a tvarovat jej (metodika), vršit je ve svých tvářích, aby se výsostně nejistá a vanoucí (pápěří) tvář pravdy mohla zaskvět, i když nezbytně ne na dlouho! (Pravda je něco, co se o nás alespoň otře… ještě krutější a pravdivější pravda.) Obsazování pravdy. Dotazování se pravdy tváře.
Vezmeme-li toto vše v potaz, můžeme poukázat na distinkci mezi krásnou / ošklivou tváří. Co nám umožnilo zohlednit tyto „estetické kategorie“? Proč vůbec mluvíme o něčí tváří jako o krásné či ošklivé? Přitom – není to tak, že když mluvíme o nějakém člověku, uchopujeme jeho tvář v této řeči, touto řečí a zaznamenáváme tuto tvář v kráse své řeči? Následně, kdybychom se střetli s pohledem toho druhého, jehož krásu jsme jazykem roznesli, spatřili bychom pouze šelest noci – Agamben mluví o beztvarém dnu. Relevance vzhledu tváře odkazují k přelivům obrazů rašících někde mezi slovy. Avšak tyto relevance nemůžeme v přísném slova smyslu uplatnit, hledíme-li druhému do očí. To, co se ukazuje, není tvář ve své kráse nebo ošklivosti.
Podle Agambena je tvář pouhou sdělitelností, a právě proto se o ni tolik zajímá politika. Politika prohlédla tuto její potencialitu, kterou osídluje s temperamentem a vytrvalostí sobě vlastní. Pochopila prostotu tohoto objevu. Bez lidské tváře, bez vystavování tváření se by politika neměla opodstatnění. Musí tedy střežit prostor čirého tváření se a neustále ho čeřit, aby se zpoza tváře nevyvalila amorfní prázdnota pouhé sdělitelnosti. Falzifikace je skutečně nenápadná, o to víc skutečnější. „Komunikační prázdno“ (Agamben) označuje politiku, která si je vědoma povahy jazyka. Pakliže je tvář natolik efemérní, že jí prosvítá beztvaré dno a že se sama do sebe hroutí, pak je nutné toto němé spočinutí sdělitelnosti obrátit navenek, zapojit ho do komplotu spektáklu. Tváření se politiků nebo pornoherců tento vzorec odhaluje. Tvář pornoherce/herečky svůj pohled směřuje přímo do objektivu kamery, aby plynule přešla po linii toho sledovaného/sledované a setkala se s tím, kdo se dívá, a přitom poukazovala k onomu „tajemství“, které mezi nimi přes obrazovku pulzuje. Herci totiž hledí divákovi přímo do očí a dávají tak najevo, že o něm vědí, ačkoliv je celá situace od začátku simulována. Simulace je zdvojením „pravdy tváře“, tudíž zároveň jejím zastřením. Ono původní zborcení se tváře tu najednou vyvstává ve vší důraznosti a ostrosti filmového pásku; a protože je svou vlastní mohutností postaveno proti sobě, sytí se samo sebou –, proto je fikce natolik skutečná.
Politika mnoha tváří.

w.

Zkouška tělem

2008-08-10T23:48:00.006+02:00

Herculine Barbin aneb nedávno nalezené memoáry francouzského hermafrodita devatenáctého století.

Herculine Barbin, Alexina Barbin, Abel Barbin, Camille… Celou knihou rotují jména, pojmy, záblesky i hromy drtící jedinou osobnost, aby ji ohniska dílčích tajemství rozpojovala a skládala v mozaiky bytostí nekonečného množství. Herculine Barbin je lehkým vánkem, který celistvý obraz nahlížené figury zahalené takřka zneviditelňujícím hávem, jehož proudění na stránkách tohoto spisu dává v náznacích tušit…

Kniha o bytosti, jíž bylo přisouzeno stigma hermafroditismu, je rozdělena do tří částí. První je přepisem klíčových zápisků z deníku, který po sobě tato osoba zanechala – chybí ty pasáže, které podle Augusta Tardieu byly až příliš zatíženy emocionálními rupturami a významově se opakovaly. Tato část je nejdelší a podle všeho svými kvalitami, výrazivem i stylem prosyceným mysl i tělo prorůstajícím utrpením často připomíná ty nejsilnější pasáže z Werthera nebo z moderních Caveovy Oslice. Tak lze zápisky Barbin číst především jako takřka průzračnou románovou fresku – jeden z předpokojů skleněného paláce, v jehož místnostech se tříští hlasy i obrazy uvězněných.

Druhá část je výběrem průhledů medicínského diskursu směrem k tělu Barbin – ať už během života nebo ex post. Dokumentace (tak zní název druhé části) je veskrze monotónní, jednotlivé poznámky se ve svých výsledcích a záznamech příliš neliší, zrcadlí se, mohou být z jednoho pera. Ale o co více jsou šedivé, jednolité až fádní, o to více jsou zákeřné a vířící. Během života, pod jícnem pekla i nad nebesy - Barbin se svým tělem i duší popírá veškerou binaritu, ale na pitevním stole i během několika prohlídek se tohle vše rozpouští v plíživé optice jednotlivých lékařů. Jsou to právě jejich záznamy a poznatky, které vyvolávají negativy těch snímků, jejichž tvorbu Barbin realizovala v aparátu kontemplace v úkrytu ženských šatů. Útoky jsou vedeny po korporálních svazích, které je potřeba strhávat do údolí, v nichž se sbíhají reprodukční orgány a jejich viditelný doprovod. Zprávy tak jsou přetíženy hladovou zuřivostí skalpelu, jenž svými řezy spíše amputuje než aby rozevíral.

Oscar Panizza je autorem třetí, zdánlivě doplňující až přívěskové části knihy nesoucí název skandál v Skandál v konventu. Jde o cíleně povídkové zpracování/převyprávění událostí, kterými Barbin prošel/la. Nebo ne? Panizza svazuje linie protínající jediné tělo fikcí plnící podobnou úlohu jako publikované lékařské statě z úhlů, které nejen dokreslují příšeří druhé poloviny 19. století v polohování mužských a ženských rolí (včetně jejich "sexualit") na kružnicích sociálního kapitálu, ale také naklání perspektivu lékařského pohledu. Mnohem preciznější je možná paradoxně Panizzova fantazie tam, kam se právě pohledy medicíny neodvažují vstoupit - v prostředí konventu. Tak je ještě v ostřejším světle Barbin souběžníkem pohledů, které této bytosti dávají jen těžko dýchat, protože ji nejen ničí, ale v téměř nekončící agónii tříští i spojují; v jednotlivých orgánech, končetinách i duši...

xxx

„Jsem dvacet pět let stár a přestože stále mlád, nade vší pochybnost se blížím k hodině své smrti.
Příliš jsem trpěl a trpěl jsem sám! Sám! Všemi opuštěný! Nebylo pro mne místa na tomto světě, který se mne stranil, který mne proklel. Nebylo jediné bytosti, jež by sdílela toto nesmírné hoře uchvátivší mě když jsem opustil dětství, ve věku kdy vše je nádherné, protože vše je svěží a zářící budoucností.
Pro mě nebylo takového věku. Jen co jsem dosáhl toho věku, bezděčně jsem se stáhl ze světa, jako bych již býval pochopiv, že jsem v něm měl žít jako cizinec…“
…

/Genealogie pohlaví, genealogie genderu – črty/

Hledat důvody pro rozkrytí a pochopení pocitů, které zakoušel/zakoušela Herculine Barbin alias Alexina Barbin ve chvílích, kdy její/jeho samotná fyzická podstata se vzpouzela a revoltovala vůči okolnímu světu. Kdy vnímání bylo bitevním polem a svědkem těch nejkrutějších zvěrstev střetu armády žena a armády muž. Kdy tato bytost byla rozdírána puklinou v prostoru a čase a nebylo dovolání, nebylo přízně. Hledat zpět v čase cestu k bytosti, které se zřeklo i peklo, je možné jedině obnažením podstaty spirály, jež Barbin pohtila. Spirály heteronormativity.
Jakkoliv se mohou zdát kategorie muže a ženy pevné a stabilní, významové orientace a hodnoty, které obsahují, se v průběhu dějin měnily. Proměnlivost jednotlivých významů v průběhu evropské historie nejsou v celistvosti pro naši současnost tolik zásadní, jako poslední zlom, ke kterému došlo a jehož důsledkům sami čelíme. Protože historicko-kulturní kánon, jímž poměřujeme vlastní dějiny, vývoj a reflektujeme svou přítomnost má stále téměř jednoznačně maskulinní charakter, lze zmínit jen autory - muže, jejichž odkaz nám může připomenout vývoj pohledu na zdánlivě pevné společenské kategorie muž a žena. Aristotelés, Hobbes, Rousseau, Spinoza, Mill a další, ti všichni pracovali s pojmy žena a muž jako s danostmi, jež se zakládají buď biologicky nebo sociálně a nebo prostřednictvím kombinace obou možností. Tato skutečnost se netýká pouze mužů – Simone de Beuavoir, Mary Woollstonecraft, Virginia Woolf nebo Hildegarda z Bingenu. Ty rovněž neproblematizovaly kategorie muž a žena a přistupovaly k nim jako k esencím, s nimiž je nutné pracovat a popř. narovnávat uskutečňování vztahu těchto esencí v praxi. Tak byly ženy umisťovány do vnitřní, domácí sféry působení a muži si vyhrazovali sféru veřejnou – politickou, rozhodovací. Reakce údernosti a odmítání požadovaly revizi, vyjadřovaly nespokojenost a snahu bránit se, dosažení rovnosti. Tyto skutečnosti jsou notoricky známé. Otázky, které se prakticky nepokládaly, které zůstávaly stranou a jejichž nevyřčení mlčky vyjadřovalo souhlas s atmosférou, v níž obdobné debaty probíhaly (a stále probíhají/, však je potřeba nastolit.

Kde se poprvé objevuje současné chápání muže a ženy v područí diskursu, který oběma určuje postavení ve společnosti? Jak došlo k takovému rozdělení? Jaká byla jeho legitimita a argumentace? Co tento diskurs umožnilo? Proč právě tento druh racionality dělící lidstvo na muže a ženy? Na čem tato racionalita staví?
Zdánlivě těžko uchopitelné otázky, jejichž nastolením dojde k prostorovému přeuspořádání toho, co lze nazývat stavbou genderového řádu posledních dvou set let. Začněme ještě otázkou: čím jsou kategorie žena a muže, resp. jak jsou tyto kategorie možné?
Současnost zdědila několik nemocí, s jejichž vyléčením má problémy přesně od dob Velké Francouzské revoluce. A je to právě konec 18. století a zejména vznik buržoasie, který byl oním zlomem, z jehož průrvy vyvstaly arbitrární základy genderového uspořádání euroamerické civilizace. S čím se tedy potýkáme? Dědictví, jež nyní spravujeme je výslednicí několika siločar, které daly vzniknout mýtu společenské smlouvy, jakožto garanta revolučních hesel a idejí rovnosti, volnosti a bratrství. Kant, Hobbes, Rousseau – všichni slavní teoretici vezoucí se na vlně falologocentrismu chápali pod účastníky společenské smlouvy muže a tato měla dát vzniknout občanu. Tedy žádná rovnost, žádné ženy, žádné občanky. Jen občané, muži, rovnost jen pro ně.
Ačkoliv i takto zmíněná rovnost mezi muži nebyla faktickou rovností a existence reálných rozdílů, tzv. rovných a rovnějších, není oddiskutovatelnou, podstatný je předěl, který napříč společností tato racionalita společenské smlouvy vytvořila. Dělicí čára je primárně mezi muži a ženami. Rozštěp je jasně daný, muži a ženy. Muži v politice, ženy v domácnosti. Muži rozhodují, ženy poslouchají. Muži jsou svobodní, cílevědomí, fyzicky zdatní, ženy podřízené, neambiciozní, fyzicky slabé. Muži plodí, ženy chovají/rodí. Biologie je nástrojem pro vtělování dichotomie. Biologie je univerzální, zdůvodnění jasné, rozum znovu triumfuje. Jak jinak, rozum je mužskou záležitostí, ženám zbývají city…
Když Olympe de Gouges vystoupila se svým Prohlášením práv ženy a občanky (za což byla později popravena/, chtěla vzdorovat mužské nadvládě, toužila vydobýt práva ženám, prahla po rovnosti pohlaví. Napojila se tak na stejnou racionalitu, která zajišťovala práva mužům, s tím rozdílem, že cílila dosáhnout rovnosti. Jinak vše zůstává týmž diskursem, týmž přesvědčením – žena a muž, muž a žena. Rovnost pro ženy, rovnost pro muže, rovnost mezi muži a ženami. Nic mimo ně. Takto vymezený časoprostor se na desítky let nezmění.
Karty jsou tedy rozdány, nyní jen hledat zbraně, nástroje, argumenty a přísliby, které by byly sto změnit poměr sil. Vybavit armády, chystat manévry. Věčný střet, ponoření se do boje, uchvácení jeho průběhem, pohlcování všech a všeho, verbování nových sil. V potu a krvi na válečné šachovnici. Černo-bílá, sever-jih, obrana-útok a vice versa. Contendo/bello ergo sum. Ale v každém boji se zapomíná na okolí. Ne všechnu zem válečnou lze spálit, ne všechny lze do boje přivést. Některé protože nemohou, některé, protože nechtějí, některé, protože nejsou. Jsou zde totiž i ti a ty, které k boji nedonutíme z důvodu jejich neexistence. Nepřivedeme je prát se za naši věc, jelikož je neznáme, nevíme o nich, pro nás neexistují a jsou ztraceni i pro náš boj. Stojí mimo, mimo dvě armády, mimo muže a ženy.
Jak mohlo dojít k opomenutí těch, jejichž bytí pro nás není? Kde se vzali a jak se zde ocitli? Odkud přichází? A nebo spíše, jak došlo k jejich odvržení a zapomenutí? Společenská smlouva tkvěla v rozdělení společnosti, populace a zakládala si na racionálním zdůvodňování a pregnantním vyjádření maximálně jasné hranice mezi těmi, kteří na smlouvě budou participovat a těmi, kteří/které nebudou. Zmíněné matrice je stále exemplární a dnes pro ně máme terminologickou výbavu. Pohlaví – biologie, gender – sociální role. Dva konce jizvy napříč společností, k níž se upírá veškerý zrak. Nevyhnutelnost. Avšak je zde prostor pro odpor a Herculine Barbin se vzpouzí a brání. Mimo muže a ženu. Jak může?
Jak je možná žena? Jak je možný muž? Jak jsou možné tyto dvě kategorie, k čemu slouží, co označují, jaká je jejich struktura, jejich genealogie? Pohlaví a gender. Současný diskurs rozkládá a rozlišuje, zároveň vyzdvihuje. Vyzdvihuje podmíněnost, která uzavírá a vylučuje. Stejně jako před dvě stě lety. Prvním pólem a fundamentem je tělo. Na základě fyzických dispozic, primárních i sekundárních pohlavních znaků dochází enkulturaci. Muž a žena. Výjimky se nepřipouštějí. Neexistují totiž. Druhý fundament – sociální role. Zrcadlí výchovu danou tělesností, odkazuje k rolovým hrám, konotuje vlastnosti, dispozice, preference, hodnotovou orientaci. Tělo určuje pohlaví, bez pohlaví není genderu, gender odkazuje k tělu. Vytyčené hranice, uzavřený prostor.
Jestliže i nadále používáme pojmy muž a žena, upevňujeme jejich percepci, vybrušujeme jejich hrany, leštíme povrch, přispíváme k reprodukci, vnímáme skrze ně. Nic není mimo. Jasnost, přehlednost, srozumitelnost.
Že je tento druh racionality konstruovaný, může být jasnější při pohledu do historie, ve které se střetávaly koncepce jednoho a dvou pohlaví. Muž a žena nenesly vždy stejné významy jako dnes. Významy, které odkazují především k jasným fyzickým rozdílům s přesahem do sociální sféry. V době Vesaliově pojmenování žena a muž měla spíše než druhovou či jakostní úlohu - roli strukturního rozlišení. Nebylo mužské a ženské tělo, ale lidské tělo. Ne dvě, ale jedno. Pojmenování označovalo rozdíl ve výstavbě, nikoliv v kvalitě. Pohlavní orgány, coby orientační bod rozlišení i v současnosti, byly vnímány jako tytéž ale s rozdílným polohováním – vně a uvnitř těla. A především z fyzického vzhledu nebylo a priori usuzováno na identitu jedince, ta byla spoluvytvářena na základě kombinace kvalit duševních a fyzických, stejně tak na sociálním postavení. I zde byla ve hře bipolarita, ale ta výlučně nezakládala identitu jedince. Tělo nebylo osudem. Ale od konce 18. století dochází k jeho zajetí. Je zkoumáno, mučeno a disciplinováno ve jménu společnosti, ve jménu svobody. Buržoasie si tělo podrobuje, zotročuje a vměstnává ho do formy bipolarity. Tělo nemá obrany. Začíná vypovídat a promlouvat k jedinci, který s ním disponuje. Tělo přikazuje a rozděluje. Jsi muž, jsi žena!

Život Herculine Barbin skončil. Nebylo možné déle snášet kázání a tresty těla, které se vzpouzelo, naříkalo a proklínalo. Bylo svým vlastním soudcem, žalobcem, obětí i vrahem. Bylo vším, jen ne tím, čím mělo být. Bez místa, bez dechu, bez budoucnosti. Vlastní sevření, imanentní příkaz bušící zvenčí. Smrt!

Co děláme, když myslíme, tvoříme a jednáme s tím, že muž a žena jsou kategoriemi, kterými poměřujeme svět. Co si nárokujeme a co ztrácíme? Jak se ospravedlňujeme a co zapomínáme? Proč zvítězila tato racionalita a kdy dojde k jejímu zlomu? Proč ji napadáme jen na úrovni vztahu pojmů muž a žena, bez snahy o postižení vynořivších se významů, které nesou? Jak ji zvrátit a jak přestavět? Co nám brání jít dál? Proč právě téma „Muž a žena“? Jak se kombinuje past racionality s heterosexualitou a heteronormativitou? Jak nemučit a nevyslýchat tělo? /Jak je muž, jak je žena?/

„…Až přijde ten den, pár doktorů vytvoří hlouček kolem mého těla; oddělí/roztříští odumřelá ústrojí od jejich nutkání/impulsů, vytáhnou z nich nové informace, zanalyzují všechna ta tajemná utrpení, jimiž byla zachvácena jediná lidská bytost…“

Béasse

podle anglického překladu:

Herculine Barbin - Being the Recently Discovered Memoirs of a Nineteenth Century French Hermaphrodite. New York, Random House 1980. K anglickému překladu je doplněna přepracovaná předmluva Michela Foucaulta.

pozn: (tento text je rozšířenou verzí staršího příspěvku předneseného na konferenci Muž a žena v ................. z listopadu 2007 )

Svéráz nechtěného: zaměřeno na paměť, vizualitu a rozlišení

2008-08-09T23:26:00.005+02:00

Snad se časem stane příjemným pravidlem, že příspěvky od "w." budou doplňovat místní prostory minutozními průhledy; jako dnes. Čtěte.

Kdokoliv, kdo má nutkavý zájem přispívat - nechte znít svůj hlas, kontakty jsou zvěřejněny...

Béasse

Svéráz nechtěného: zaměřeno na paměť, vizualitu a rozlišení

I. Vymezení problému – Hledání klíče

Územní rámec paměti je usměrňován jistými obrysy, tvaroslovím, které tvoří živnou půdu pro vzájemnou souvislost a postupnou reintegraci jednotlivých částí celku. Proces této reintegrace přesto není jednoznačně systémově sterilní, jak by se mohlo zdát, nemusí následovat snadnou adaptabilitu trvale homogenizovaného prostředí – spíše než cokoli jiného může tento fluidální obtisk narušit a setřít. Distribuční síť jednotného média komunikace je tvořena hladkou svalovinou významně komplexně obnovitelných charakteristik. Síla paměti tento systémový rys ohebnosti, (jenž se zabydlel ve znaku staccata), odhaluje jako plochý, strojený záznam čistého konceptu.
Pokusné zmapování scénografie paměti a vizuality je neseno snahou o prolnutí jejich částí ve vzájemném rozlišení. Klíčové přiblížení průměten paměti a vizuality není na samém začátku snahy o zpřístupnění tohoto pole umožněno. Lapidárně řečeno: paměť sestává z paměti, vizualita z vizuality. Můžeme jednoduše vytvořit juxtapozici jednotlivých pojmů a čekat, sledovat pozvolný proces vývoje, v jehož závěru z něj odečteme průvodní položky a uvolníme tak konceptuální výměr. Snaha vynáší na světlo profánní charakter vizuality a paměti, jimiž lze libovolně disponovat, vždy podle příslušného časoprostorového určení. V umění jsou tyto ukázkové rysy pohodlné, příruční kvality rozpoznány a citlivě diagnostikovány. Jakou roli v tomto rozkrytí hraje pozice autora? Dlužno říci, že nechci předjímat jakýkoliv koncept autorství, utvářený sevřeným sledem charakteristik, jde mi zde spíše o vědomou redukci tvarosloví, která by potlačila původní znění jeho imanentního obsahu. V takto definovaném smyslu si vyhrazuji právo nepracovat s postmoderní představou autora. Postmoderní autor posvěcuje ony pohodlné, příruční kvality repeticí vyššího zaklínání a tím je nonšalantně začleňuje do kompaktní, stylové podoby současného progresivního umění, které je vysoce žáruvzdorné.
Zploštěný podpatek autorství vypadl z matrice kategorie sociálního, která obrušovala hrany možných třenic a obnažovala pole, do nějž vše padalo, zbaveno příkrosti, kaskádovitě a plavně, načež zamrzalo v atemporální, chirurgicky ošetřený jev. Hygienická stránka autorství recipienta vtahuje do tenat chápavé blahosklonnosti, ruší jeho bolestné uvědomění, dává mu na výběr z široké palety barev, z níž se většinově upřednostňuje pastel, který je leitmotivem přizpůsobivé skladnosti demokratické syntaxe. Autorství jako topoi zalamuje rohy reflexe, z níž zůstává matný odlesk pouze pro potřeby veřejnosti. V tomto regulativním okruží se pohybujeme relativně snadno a bez námahy, zbaveni nástrah zbloudění, připraveni otáčet hlavu ve směru vzdušného proudění – v diferenci. Diference se skrývá v nastavení, a skrze ni mu také rozumíme – je to vzájemné.
Soudobý autor tyto akty do svého média cíleně zapracovává. Pracuje s nimi s vědomím jisté svobodomyslné lehkovážnosti, jež mezi něj a recipienta staví ohradu vlastního vkusu, zpevňující a urychlující chod cirkulačního pásu. Umění prosívá samo sebe v samoregulativní fázi znakového matení (flash art).

II. Zpět k vizualitě – Příklon k Nabokovovi

Ohledejme tvůrčí akt. – Jakmile svůj pohled zaměříme na klidnou hladinu psaní jako ritu a necháme se jí ukolébat, odkládáme nezastupitelnou váhu osobní invence, přistupujeme na styl. Póza odměřuje vlažný krok paměti a vizuality. Nic z toho jsem u Vladimira Nabokova nenašla. Na povídkový soubor Jaro ve Fialtě, vydaný před léty ve Votobii, potažmo na stejnojmennou povídku, bych se teď chtěla blíže podívat. Nabokov rozvolňuje pouta obraznosti v důsledném smyslu (in lustro trahere).
Tematická relevance schématu autorského vymýtání je u Nabokova těžko obhajitelná. Staví-li se Nabokov na něčí stranu, bude to cokoli jiného, jen ne osídlování kolonie autorské otupělosti, a dlužno říci, že povídka Jaro ve Fialtě tento signál tepe. Není to ovšem samoúčelné. Motiv se ve spádu povídky objevuje jakoby náhodou, skoro až nemístně, celkově bezesporu ladí. Ústřední linii příběhu zde netvoří nařasená satira, drzé zevlování kolem figury mondénního spisovatele Ferdinanda, který je v milostné sféře sokem vypravěče Viktora, což zcela přirozeně nutí k tomu spojit si postavu Viktora, toto převlečené alter ego, s Nabokovem samým. Zpoza této projekce přesto nepokrytě prosvítá rys spřízněnosti. Je tu patrné určité rozechvění, kterému Nabokov propůjčuje postavu pozorovatele a skrze ni svět podrobuje seismografickým výstřelkům vlastní paměti. (Myslím si, že je to dokonce vstupním vkladem celého jeho díla.) Ferdinandovo okázalé pozérství pouze zvětšuje rozestup mezi dvěma neslučitelnými světy – mezi světem přehrávaných fines jednoho bonvivána a mezi světem neobvyklé lidské skromnosti par excellence [slovy vypravěčovými]: „Troufám si říct, že ten šalebný šprýmař měl neodolatelný vliv na drobnou literární havěť. […] a obzvlášť se pyšnil přídomkem >čaroděj slova<, jehož si cenil výš než pojmenování spisovatel. Sám jsem nikdy nechápal, k čemu je dobré vymýšlení knih, psaní o věcech, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, a vzpomínám si, jak jsem mu jednou řekl, tváří tvář posměchu jeho blahosklonného přikyvování, že kdybych já byl spisovatelem, dovoloval bych představivost pouze svému srdci a ve všem ostatním bych se spoléhal na paměť, ten protáhlý podvečerní stín pravdy.“ (Nabokov 1997: 87-88) Největším přínosem povídky je její časové rozhraní, volné bodové rozpětí, nabírané skrze krystalicky čisté odlesky probuzené fantazie. Scéna: 30. léta, přímořská Fialta, opakovaná retrospektiva minulých událostí, průhledy do mnoha míst Evropy – Francie, Německa, bouřícího revolučního Ruska r. 1917… národnostní nivelizace v rámci propagace politického programu levice. Nabokov následuje překvapivé gesto detailu, od jehož vlysu se pohled může zpětně odtáhnout a zrychlením překlenout faktickou vzdálenost dvou lidských osudů. Viktor svůj pohled upírá k Nině – má manželku a děti, ona je vdaná za démonického Ferdinanda. Viktorovo manželství je relativně spokojené, Nina patří Ferdinandovi, přijala roli jeho múzy (a v rámci ukázněné štědrosti se jí toleruje i nevěra, tolik potřebná pro svůj pozitivní potenciál získávání kontaktů). Vypravěč se v úvodu povídky odráží od věty: „Jaro ve Fialtě je pošmourné a nudné“ (Nabokov 1997: 73), ale ve skutečnosti to takhle nezačíná. Těžká šeď zteplalého přímořského vzduchu pouze zaznamenává časovou nedůslednost souřadnic milostného vztahu, jehož náplň ven překapává (Počkej, kde jsme se to viděli naposled). Přízračná povaha lásky Viktora a Niny se v podobě šifrovaného zrcadlení vznáší nad vícero místy povídky a má zde charakter chladné a neúprosné faktografie: „Pod platany stál motocykl německé výroby, zablácená limuzína a dlouhý žlutý vůz […]; na laku jeho křidélek se rozléval kvaš oblohy a větví, v leštěném kovu jedné ze svítilen, připomínající tvarem ruční granát, jsme se na okamžik sami odrazili: hubení chodci ze světa filmu, kráčející po vypouklém povrchu.“(Nabokov 1997: 99) Ohlédnutí přes rameno navrací barvám jas a světu jeho pohyb, zmrazuje jedno políčko z řady a další stimuluje dominovým charakterem převíjení. Odrazy jednotlivých krystalků umožní myšlenkově zpracovat vjem tepla až porovnáním teploty těla a kamene. Náznak byl sice ve zpětném pohledu přítomen, avšak nemohl být zpracován: „Kámen však byl teplý jako tělo a já najednou pochopil něco, co jsem sice celou tu dobu viděl, ale čemu jsem nerozuměl – proč se na ulici blýskal kousek staniolu, proč se na ubruse chvěl odraz sklenice, […]: bílé nebe nad Fialtou mezitím pomalu a nepostřehnutelně nasáklo sluncem a bylo jím nyní prostoupeno skrz naskrz.“ (Nabokov 1997: 105) Éterický jas slunce rozleptal opakované pokusy o protnutí dvou konstant ve společném bytí. Na konci se čtenář dozví to, co se Viktorovi zpředmětnilo ve zpětném pohledu, a je jen a jen patřičným doplněním naznačeného, že to byla právě Nina, která je přece jen smrtelná.

III. Závěr – Ferdinand si hraje na Krista (a nad jeho svatozáří se vznáší cigaretový dým)

Pravou povahu noblesního maďarsko-pařížského křížence Ferdinanda Nabokov odkrývá ústy vypravěče skutečně nenápadně, zato se vzdálenou účastí a vtipem. Ferdinand ztělesňuje deklamativní ideál surrealistického autora-revolucionáře, paradoxně hluboce neschopného jakéhokoli vcítění s problémy jiných: „Symboly stáří připadaly Ferdinandovi kdovíproč vždycky zábavné.“ (Nabokov 1997: 91) Ferdinand chodí šermovat, slovně napadá kritiky svého díla, má své trvalé příznivce. Jalovost rozhovorů Ferdinandových „vzdělaných“ přátel staví vypravěčovu poznámku o tom, že si z nich Nina udělala řádný obrázek o manželově literárním díle, do nového světla. Pravděpodobně ani jednu knihu nečetla.
Surrealistický vtip Ferdinand osvědčuje v maloměšťáckých kavárnách s dámskými orchestry v narážkách na hudebnice nevědoucí „co si počít s mateřskými ňadry, tak zbytečnými ve světě hudby.“ (Nabokov 1997: 90) Groteskní zjištění podobnosti Ferdinandova zpitvořeného obrazu Kristu otvírá prostor téměř hororovému defilé nadutosti v pozadí tušeného zesměšnění. „Nejprve jsem si všiml, jak […] a v zápětí jsem spatřil složený stůl […], v jehož čele[…], seděl Ferdinand; a na okamžik celá jeho póza, poloha jeho roztažených rukou a tváře jeho společníků u stolu, které byly všechny obrácené k němu, mi s hrůznou groteskností připomněly cosi, co jsem tehdy moc nechápal, ale potom, když jsem to pochopil, nabízející se srovnání mi nepřipadalo o nic méně rouhavé než sama podstata jeho umění.“ (Nabokov 1997: 89)
---------------------------------------------
Ferdinand z autonehody vyvázne živý.

Použitá literatura
Nabokov, V. (1997): Jaro ve Fialtě. Olomouc.

Dohlížet a trestat - reflexe

2008-08-05T15:07:00.032+02:00

Protože se prakticky jakémukoliv dílu nevyhne kritická reflexe (která by měla být nedílnou součástí recepce, výkladu a dalšího zpracovávání), zakončíme dnes minimalistickou sondu po některých pasážích Foucaultova díla několika výhradami a poznámkami. Nepůjde však o Baudrillardovo "Zapomínání na Foucaulta". Pokud se kdy dostanu k tomuto spisu, pokusím se ho zde podobně okomentovat.

Jednou ze zásadních (a veskrze legitimních) výtek, která ke knize Dohlížet a trestat zaznívá bezmála třicet let, je (údajná) genderová slepota. Jde o kritiku oprávněnou, protože Foucault prakticky opomíjí zkoumání rozdílů a posunů v případě v dílčích institutech aplikovaných technik podél linií genderových rolí. K tomu netematizuje, zda vypovídá o vězení (viz. předchozí díly komentující Dohlížet a trestat) obecně nebo se jedná pouze o věznice mužské (v případě továren je to rovněž zásadní - rozdílnost popisoval např. Engels nebo Fourier). Stran vyučovacího systému, vzhledem k (ne)možnosti studovat v případě dívek a žen, lze i pomocí citací a úryvků vyvodit, že se jedná o zpracovávání prostředí chlapeckých škol. Průrva zde ale je ohledně všech možných zařízení klášterního typu - reflexi této části Foucault naprosto vynechává. Otázkou zůstává proč – shledal dílčí techniky natolik se překrývajícími a proto je do knihy nezařadil? Téma, která čeká na své zhodnocení a další promyšlení, další analýzy.
Těžko jednoznačně říci, zda se jedná o genderovou slepotu, nedůslednost nebo soustředění se na patriarchální praktiky, které se projevují být vítěznými strategiemi ve vedení lidí v prostředí „Západu“. Neoddiskutovatelnou skutečností je ale to, že Michel Foucault nerozlišuje (čímž homogenizuje) mezi zařízeními pro ženy a zařízeními pro muže. Co se týče knihy Dohlížet a trestat, je tato poznámka patřičná. Pokud ale použijeme genderové hledisko decentralizace subjektu a negace pohlaví jako takového, může se výtka jevit jako nepatřičnou (z dnešního pohledu), protože je (zřejmě neúmyslně) uplatňováno hledisko, které se nesnaží utužovat binarní režim pohlaví a genderových rolí. Tj. nebyla by taková analýza, která dopředu předpokládá, hledá a přizpůsobuje příslušnému výzkumu celek svého předporozumění prostřednictvím optiky genderového řádu více nebezpečnou a zastírající? Další otázka hodná reflexí a úvah. Nicméně nepřítomnost akcentace genderového řádu je těžko zpochybnitelným faktem. Problémem však zůstává, zda by případné nalezené rozdíly nějak zásadně nabouraly zastřešující Foucaultovy úvahy a vysvětlení. Spíše by mohlo jít o rozšíření pestrosti praktik, které uvnitř skrývaly i linie, jejichž ostrost bude vnímána především ve 20. století. Spíše neúplnost než zastírání.

Asi nelze argumentovat tím, že Michel Foucault své dílo nedokončil (především projekt Dějin sexuality, jehož čtvrtý díl měl být věnován "Hysterizaci žen a jejich sexuality"), nicméně před i po vydání spisu Dohlížet a trestat se v jeho dílech dá najít bezpočet reflexí odlišných způsobů a mechanismů sociální kontroly uplatňovaných podle duality pohlaví. Např. přednášky z let 1974 - 75 - Les Anormaux ("Abnormální") sledují několik drah od zmíněné hysterizace ženské sexuality, přes konstruování role matky a její pozice v rodinném prostředí až po odlišné přístupy a vysvětlení původu psychických postižení u žen a mužů. Dějiny šílenství rovněž obsahují podobné narážky, L'Hermeneutique du sujet (Hermeneutika subjektu - přednášky z let 1983 - 1984) také. Je tedy otázkou, do jaké míry je genderová slepota pravdivou výtkou. I když Michel Foucault nepoužíval konkrétní aparát nebo techniku pro odhalován fungování systému genderových opozit a jejich důsledků, nelze s jistotou tvrdit, že jednotlivá pole konstituující rozdílnosti v rámci pohlaví nesledoval a nebyl si jich vědom. Téměř s jistotou lze však říci, že z těchto témat neučinil v žádné (vydané) práci ústřední cíl svých myšlenek a zkoumání.

Druhou zásadnější poznámkou, jež může sloužit jako podklad případné kritiky, je zřejmá skutečnost, že Michel Foucault zkoumal ta zařízení, která sám považoval za "západní“ a na „Západě“ lokalizovaná. Francie, Německo, Anglie – to jsou hlavní státy a lokality, kterým se věnuje, praktiky jejichž institucí sleduje a porovnává. Zevšeobecnit úvahy na „Západ“ (ať už tento pojem znamená cokoliv) může být více než zavádějící, přesto lze zpětně namítnout, že na několika místech je jasně formulováno, jakou oblastí se Foucault zabývá – pojmenování „Západ“ může být problematické, ale ne tolik oblast, která je analyzována. K tomu lze připočíst, že Foucaultovy zkušenosti (a zdroje, ze kterých čerpal) obsahují poměrně velkou část té oblasti, která se nazývá (západní) Evropou – působení ve Švédsku, Německu, Polsku (s možnými výhradami, jelikož působil ve Varšavě), a to i přesto, že v Dohlížet a trestat nejsou explicitně reflektovány.

Úhelný kámen, který Dohlížet a trestat představuje především pro pozdější Foucaultovy projekty, je dodnes určujícím pilířem pro analýzu všech disciplinačních dispozitivů a technik, jejichž přítomnost v rámci neoliberálního řádu je dnes již prakticky nediskutabilní skutečností. Kritických reflexí se ale za posledních několik desítek let objevilo více než požehnaně. Foucaultovy úvahy jsou kritizovány, revidovány, vztahovány k současnosti i k ostatním společnostem. Používají se metody a postupy i teoretický přístup k nejrůznějším jevům současného světa. Zrodila se celá „foucaultovská metodika“ sociálních výzkumů a přístupů k partikulárním otázkám především sociálních oborů. Foucaultův odkaz je revidován, ale také obohacován a rozšiřován. Nezřídka dochází k debatám a často diametrálně odlišnému chápání jeho záměrů a plánů. I to je jeden z důvodů, proč se k Michelu Foucaultovi vracet i nadále. Zvláště, když jeho dílo ještě zdaleka není celé zpřístupněné (i odborné) veřejnosti, nemělo by nám nic bránit průběžně reflektovat jeho odkaz. V českém prostředí by to možná mělo platit dvojnásob.

Béasse

Dohlížet a trestat - část III.

2008-08-03T11:13:00.012+02:00

Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat hledal podobně jako v Dějinách šílenství (takový je překlad výboru z původního díla Histoire de la folie à l'âge classique; v českém překladu chybí pasáže jako Le monde correctionnare - "Svět nápravy" nebo Du bon usage de la liberalité - "O správném užívání svobody" aj.) kořeny takové racionality, která umožnila sociální kontrolu. Přechody, prolomení, modifikace takových mechanismů moci, které fungují díky rozličným technikám ovládání a jejichž společným jmenovatelem je vedení lidí – takové jsou jedny z nejpodstatnějších společných rysů uvedených titulů. Zatímco v Dějinách šílenství se Foucault ještě do značné míry striktně držel negativního vymezení moci, v Dohlížet a trestat již v některých pasážích naplno rozvíjí své analýzy sociálního pole prostřednictvím mocenských vztahů zejména směrem k jejich kreativní povaze. Máme zde produkované vědění, mocenské vztahy a tvorbu subjektů, které mají být vedeny. Jakou cestu Michel Foucault volí?

V zásadě se dá říci, že zárodky budoucích projektů, jakými budou v přednáškách na Collège de France v druhé polovině 70. let mocenské vztahy, státní rasismus a nebo genealogie liberální ekonomie, jsou guvernementalita, biomoc a biopolitika. Velmi zjednodušeně se jedná o vládnutelnost a mechanismy vládnutí, které (podobně jako v případě Dohlížet a trestat u penálních systémů) se v běhu dějin v prostředí „Západu“ proměňovaly. Tam, kde mechanismy uzavírání a vylučování fungovaly v odlišných odstínech v případě „bláznů“ a jejich uzavírání do Asyla (Asylum – zařízení pro různé druhy „mentálně postižených“, chudých, „fyzicky defektních“ apod. ve středověku a na počátku novověku; český ekvivalent „ústav pro choromyslné“ a jiné modifikace rozhodně nevystihují plný význam a především „osazenstvo“ těchto zařízení…), při trestání odsouzených a produkci delikvence v dobách Panopticonu apod. fungovala určitá posuvná ložiska procedur a schémat, která bylo možno nejen v odlišných „provozech“, ale také v prostředí jiných racionalit využívat ke konkrétním účelům vládnutí a kontroly. „Lodě bláznů“ splavovaly mýto-poetickou zkušenost kritiků poměrů, pomáhaly rozplozovat diskurs bláznovství, ale také udržovaly osu společenských norem, po jejichž chuti bylo s ne-normálními zacházeno. Uzavírání a kontrola jednotlivců ohrožujících společnost zaručovala průhledy po ose jejich životů v mikrodetailních snímcích do takové míry, že v područí vězeňských kobek se rodily naprosto nové obory lidského poznání. Kriminologie, psychopatologie nebo soudní psychologie nabírají dech přesně v době, kdy z anonymních mas vystupují subjekty moderní moci. Tady je „vizionářství“ anatomopolitiky a biopolitiky zřejmé, přesně z takových míst vzejdou základní otázky guvernementality a v závěru Foucaultova života i ústřední téma konstituování lidského subjektu.

Titul Dohlížet a trestat si všímá přesně těch míst a období v dějinách „Západu“, která obtahují jednotlivé techniky vedení lidí se snahou příslušného využití. Když se Foucault zabývá technikami správného výcviku a udává jejich názorný výčet, čerpá z několika paralelních zdrojů lišících se domácím původem. Využití času v továrně, kázeňské postihy ve škole, napínání sil při vojenském výcviku. Tyto stránky již zrcadlí heterotopie těch mechanismů, které v případě anatomopolitiky, která sleduje kontrolu a správu života na úrovni těl, a biopolitiky – ta se obdobně týká ekonomického zacházení s populací („masifikované tělo“), jsou zapojeny především v ekonomické produkci a tržním zpracovávání potenciálu (lidského) života v jeho dynamické rozpínavosti.

Michel Foucault při zkoumání strategií sociální kontroly identifikoval dva naprosto zásadní rámce správy určitého časoprostoru včetně životního potenciálu, který se v něm nachází nebo má být náležitě uchován, zpracován nebo pohybován. Jakákoliv kontrola a organizace vyžaduje takové rozvržení, takové uspořádání vztahů, jehož nastolením budou dány regule vně i uvnitř pojednávaného časoprostoru. V zásadě existují dvě schémata – „schéma lepry“ a „schéma moru“. Podle povahy obou lze dovodit příslušné techniky jejich uplatnění. V případě prvního, tj. lepry, jde o to jedince stižené touto nemocí izolovat, potlačit, vyloučit – dát zaniknout bez většího rizika. Foucault tento model nazve „snem o dokonalé/čisté společnosti“. V případě morové nákazy bylo ale postupováno jinak. Tam, kde vše prostupovalo vyloučení až se zhmotnilo v podobě velkých síní „bláznů“ z Dějin šílenství, druhý „model moru“ nevylučuje, ale rozděluje. Vkrádá se myšlenka o povýšení „modelu lepry“ s tím rozdílem, že vyloučení je přítomno v nekonečných řadách a není prostorové, fyzické. Přímé, fyzické dopady uskutečňuje v přesně kontrolovaných momentech, kdy dohled odhaluje nevyhnutelné. Město ohrožené morem je pečlivě rozděleno, aby ho bylo možné co nejlépe koordinovat, sledovat a prostoupit pohledem. Je to jakési věčné rozdělování uvnitř vymezeného prostoru. Vše prostupující dělitelnost. Každá čtvrť a ulice má přiděleno své „oko“ dohlížející a evidující. Rozdíl spočívá v modu zacházení. Při vyloučení jde o potlačení, rozdělení sleduje využití a kázeň. Jak ale Foucault ukáže především v případě biopolitiky, oba mechanismy jsou úzce propojeny a svého využití dojdou i v příštích staletích při kontrolách populací a uplatňování např. zdravotní politiky.
Takové podklady a rozvržení – jakési strategické zhodnocení stavu, umožňují následné zavádění adekvátních technik. Umístění leprosérií v odlehlých lokalitách, zmíněné lodě bláznů, přikování pomatených. Na druhé straně koordinace pohybů ve školách při psaní, sledování pracovního výkonu v dílnách, časový rozvrh ve věznicích určující přesný čas budíčku, práce, jídla i večerky.

Skutečnost, která spisem Dohlížet a trestat prochází v zásadě nepovšimnuta a své rezonance dosáhne často až při novém čtení se zkušenostmi s dalšími tituly či texty (La Volonté de savoir - Vůle k vědění, Il faut défendre la société - Je třeba bránit společnost, Le sujet et le pouvoir - Subjekt a moc apod.), je způsob, jakým Michel Foucault přistupuje k úloze moci a mocenských vztahů. Je známo, že Foucault nikdy nevytvořil žádnou teorii moci, velmi často své úvahy upravoval, vysvětloval, nepřestal nabádat příklady k bližšímu pochopení toho jak mocenské vztahy fungují jakou mají důležitost. Dohlížet a trestat v tomto ohledu nese několik charakteristických atributů mocenských vztahů ve Foucaultově chápání.
Nešlo o teorii moci, ale o to, jak fungují, obíhají mocenské vztahy. K jakým dochází situacím, přerodům a stahům v těch chvílích, kdy jedinci v mocenských vztazích na sebe navzájem působí, směřují k určování chování druhého a prolomují zdánlivě neposunutelné body, aby v příštích chvílích znovu zhodnocovali svůj přístup a taktizovali směrem k dalším krokům. Je to charakteristická neustálost, nepřetržité aktualizování i nové propojování a zanikání. Tak je třeba chápat ty části, ve kterých Foucault líčí proměny řádu trestání – od popravy, přes mučení a galeje až k uzavírání a uplatňování dohledu. Nejde jenom o lepší využívání prostředků, jejich inovace v odrazu neudržitelnosti. Ona neudržitelnost se rodí v agonu neustálých směn recipročních působení. Zápolení jí vdechne život v těch „místech“, v nichž dochází k proměně mocenského vztahu a přehodnocení situace nutí k zapojení nové taktiky. Moc s sebou totiž vždy přináší odpor (jako přeznačkovanou moc a vice versa). Takovou optikou je nutné vnímat posuny od mučení až po sebekázeň v moderní, disciplinární společnosti. Jednotlivé děje podléhající rozkládání a skládání v souladu s variacemi potřeb, cílů a hodnot. Využití dochází v takových momentech, kdy se stávají (dočasně) vítěznými nebo umožňujícími převahu.

Stínohra trestů, uzavírání a mučení je předvojem sociální kontroly v éře rodícího se kapitalismu, jehož ústředním úkolem bude využít dědictví mechanismů kontroly, disciplíny a dohledu v takové možné míře, aby tělo těžce zkoušené, podrobované a ničené bylo spíše zapojeno ve prospěch výroby, revitalizace sil a uchování biokapitálu, který ve své reprodukci skrývá. To, jaké dopady měla racionalita „trestání“, jaké nedostatky, neduhy a především otázky předala věku (neo)liberálního řádu, bude Michel Foucault zkoumat ve svých příštích přednáškách a knihách. Dohlížet a trestat je grimoárem vztahu života a moci v labyrintu zrcadel disciplíny. Síla tohoto díla spočívá trefně ve strategickém rozvržení, nikoliv ve finalitě odpovědí. Deleuze později knihu nazve "Božskou komedií trestání"...

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

2008-08-03T11:07:00.020+02:00

Dnes tu máme premiérový příspěvek vnějšku - první text, který přichází vně útrob tohoto zápisníku. Výborně se hodí k Foucaultovým nebo Goffmanovým úvahám o mikropraktikám sociální regulace, lze ho číst také jako snahu uhranout zvnitřňování (a praktikování) normalizace.

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Na základní škole jsme měli spolužačku. Chodila s námi od první do páté třídy. Jmenovala se Růžena. Nikdo ji ovšem nenazval jinak než „ajcomorka“.

Je to příznačný začátek, tematicky zaměřený, protože uvádí na scénu něco ambivalentního. –Růžena byla holka od rány, vlastně spíš „klučičí holka“, která vyrostla ve zvláštní rodině. Utíkala ze školy v pyžamu a děti se jí bály. V první třídě ji učitelka poslala domů s notýskem pro maminčin podpis. Růžena se neobtěžovala dojít až domů, vlezla do vykotlaného stromu blízkého lesíka a tam se kostrbatým písmem žákyně 1. třídy pracně podepsala Ján-cká (na místo pravopisně správného Jánská). Roky ubíhaly a Růžena mezitím stihla zmlátit spoustu kluků i holek a poplivat učitelku. Kamarádit s ní bylo někdy výhodný. Jenomže se jí začalo říkat „ajcomorko“. To se potom ze třídy nezvykle často ozývalo proslulé „máš ajcomorku!“.

„Mít ajcomorku“ bylo zábavný i potupující zároveň. Postižený, na němž ulpěla ruka stižená ajcomorkou, se musel ajcomorky co nejrychleji zbavit, setřást ji ze sebe. Ta tělesnost v tom byla neoddiskutovatelně přítomná. Ten pocit, když se tě někdo dotkne a stigmatizuje tě, je v tom aktu otření zajizven.

Růžena předloni zemřela, „prý na rakovinu“. Byla jí ta nemoc snad nějak předpovězena?
Co mě udivuje, je něco jiného. Je to ono slovní spojení „ajco-morka“. Netuším, kdo to oslovení vymyslel, je to vlastně jedno, spíš je zajímavá významová rovina, daná spojením dvou hrozivých nemocí, jedné „historické“ a druhé „současné“. Jako děti jsme si nějak musely dát dohromady, že nás Růžena něčím ohrožuje, a ono slovní spojení sloužilo jako železný štít proti všemu temnému, co nám z její strany hrozilo. Čím nás tolik ohrožovala? Vadilo nám, že má sestru se „slabšími mentálními funkcemi“ a tak trochu nestandardní domácnost, a že její oblečení smrdí od kouře? Je v tom mnohem víc nevědomého než jasně definovatelného.
Růžena se špatně učila, ale spíš proto, aby potvrdila svou pověst „flákačky“. Hloupá rozhodně nebyla. Cítila, že jediným jejím vlastnictvím je role „frajerky“, a tu že jí nikdo nevezme? Nevzal. Růžena sotva prolezla základní školou.

Tyhle všechny okolnosti mě utvrzují v tom, že nálepky sociálního charakteru jsou plné předpovědí, které se nemohou nenaplnit. „Rozumově“ mě nenapadá, proč jsme Růženu stigmatizovali dvojnásobnou dávkou jedu. Byla něčím jako čarodějnicí. Vlastně si myslím, že jsme si ji tak představovali, protože když do školy přišla stará paní s příznačným jménem Nebeská učit náboženství, Růžena se párkrát z recese na jejích hodinách objevila, aby kompromitovala Ježíše Krista.

Kolem Růženy byla vystavěna ohrada, a vystavěly ji různé diskurzy, jejichž průnik ve výsledku vytváří něco tak mlhavého jako je povědomí o nemoci. Růžena byla možná i ráda za svou divadelní image, ovšem, kdyby se ta gesta kolem toho všeho nestvrzovala s takovou zřetelností …

w.

Dohlížet a trestat - část II.

2008-07-30T15:44:00.043+02:00

Kruciální otázku, kterou Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat řešil, je zjevně problém, proč vězení, jenž bylo systematicky od 18. století pod palbou kritiky, jelikož nesplňovalo tehdejší požadavky resocializace uvězněných, ustálo veškerou kritiku a posledních více než 150 let je jakýmsi inventářem trestního systému „Západu“. Protože do začátku 18. století byly veškeré techniky, které měly uzavírat společnost ohrožující faktory vnímány především jako prostředky vyloučení, deportace a izolace (nikoliv jako prostředky penalizace – tj. manifestace politické moci na tělech jednotlivců/kyň), kladl si Foucault otázku, jak je možné, že i přes kritiku poukazující na selhávání vězení, které nenapravuje, ale spíše produkuje nové vlny a generace trestaných, se vězení zachovalo jako inherentní součást společenského řádu. Původní myšlenka vězení nespočívala v trestání, ale v nápravě. Ta se však nedařila, výsledky byly spíše opačné, ale zavržení uvěznění jako mocenské techniky to nezabránilo. Naopak zhruba od poloviny 19. století se vězení vyskytovala prakticky všude na „Západě“ – Francie, Německo, Itálie i Anglie (s trochu odlišným profilem).

Michel Foucault se snažil zmapovat důvody tohoto udržení a přetrvávání vězení v Dohlížet a trestat tak, aby se pokusil osvětlit, k čemu ve skutečnosti dochází ve chvílích, kdy se jedinec dostává do vězení. Veškeré otázky, které Michel Foucault totiž ve svých spisech nastoloval, byly odrazem jeho současnosti a v přítomnosti kladených dotazů, které měly na základě historických genealogických zkoumání pomoci najít odpovědi pro současný stav věcí. Možná se to jeví jako banální poznámka, ale při bližší znalosti Foucaultových spisů rozhodně nevyznívá tak jednoduše a samozřejmě. Dobové reakce na obsah knihy Dohlížet a trestat, které zdůrazňovaly, že Foucault napsal historii vězeňství, že kritizuje stávající praktiky (což byla zčásti pravda) a odhaluje vývoj dílčích trestních praktik však ukazovaly ještě za Foucaultova života na špatné pochopení jeho záměru. Pokud se tedy zabývá středověkými metodami, jejich posuny a historickými okolnostmi, pak zejména proto, aby dospěl k tomu, jaké důvody stojí za používáním dílčích technik a taktik v trestání, které se během posledních bezmála 200 let změnily jen minimálně. Ptá se, proč a co se skrývá za zdánlivým zlidštěním těchto praktik, co bylo sledováno, jaké tajemství a motivy jsou skryty v příšeří vězeňských koutů, do kterých neprohlédne ani panoptikální věž. Rovněž se snaží nalézt odpověď na otázku ústřední – jak je možné, že přes neustálé výhrady a zatracování se vězení ve svých historických konturách pořád jeví (i pro přelom 20. a 21. století) jako tolik vitální a nezbytné?

Ústředním tématem knihy tedy je sledování pohybů a zlomů ani ne tak racionality trestání jako spíše racionality věznění. Věznění však není pouze ona konkrétní technika vylučování nositelů/ek patologických jevů vně společenského života - nešlo výhradně o zmapování procesů skrytých v procedurách penálního systému vězení. To je víceméně zjevná, řekněme první část projektu. Důležitější je ale ta, která protéká celou knihou a všímá se jednotlivých prvků disciplinačních mechanismů, které se v mnoha poloměrech sbíhají právě ve vězení. Není to ale uchopitelný průnik - vzápětí podléhá novým přerozdělením a režimům uspořádání. Proto Michel Foucault ukazuje, jak v určitých obdobích od sebe nelze rozeznat režim školy, vězení nebo dílen a továren. V tomto smyslu, ve chvílích, kdy Benthamův Panopticon je ideou takové kombinace technik a strategií podřizujících lidské tělo a chování vedení (vládnutí) sledujícímu specifické cíle, je vězení - vězení v zásadě motivem inspirujícím nejrůznější instituce společenského prostoru. Jsou zde taktiky uzavírání, sledování a podřizování či řízení. Cela, světlo, kázeň, algoritmy pohybu a trávení času. Sledování určuje vypovídání a perpetuální přiznávání se, dohled protíná všechny křivky fyzického i psychického časoprostoru.

Ale Michel Foucault věc posouvá. To, že mezi vězením a školou i dalšími zařízeními sociální kontroly dochází k nepřetržité interakci nesmí zastírat, co se děje prostřednictvím této vzájemné směny, čemu slouží a jak je možná. To, že panoptikální diskurs umožňuje konkrétní vedení a správu těl v daném prostoru a čase, spolu přináší i podprodukty, které jsou často motivy stojícími v pozadí nastolování příslušných technik vedení. Vypovídáním, nepřetržitým sledováním a nekončícím pohybem v rámci hyperprostorového uspořádání vězení (každé místo, lokalita i pozice jsou zapojeny v nekonečné síti vztahů a vzájemností, které neustále obnovují vše prostupující vliv těchto vztahů na uspořádání prostoru - tudíž ho rozpouští a stává se tak nelokalizovatelným, přesto všude nalezitelným jmenovatelem všech prvků) dochází k realizaci mocenských vztahů, ale také produkci vědění a subjektů.

Zapojení do aparátu, který nejen ustavuje disciplinární režim, kontroluje chování, fabrikuje normalitu a vytváří specifické soubory poznání a vědění, je jedním z ústředních Foucaultových témat - snaží si klást otázku jak je toto zapojení možné, (k) čemu slouží a jak je dochází k tomu, že zapojované techniky jsou tolik úspěšné, že se přenášely a přenášejí mezi jednotlivými institucemi, vzájemně posilují a prostupují každodenní lidskou zkušenost.

Michel Foucault se vskutku držel způsobů a metod konstituce subjektu. To bylo podle jeho slov hlavní téma zhruba 20 let až do konce života. V kontextu Dohlížet a trestat je tento proud jeho myšlení vskutku velmi patrný, protože zavádění veškerých pravidel do způsobů oblékání, stolování, časového režimu, pracovního vytížení apod. zavádění standardy, které konstituují dělící linie mezi povoleným (normou) a nepovoleným (překročením normy - do záporných i kladných poloh). Norma svým standardizováním neuvádí v život pouze vodící linky chování, ale je formulí pro rozlišování všech rozptylů od ní coby středu, jehož má chování mít neustále v horizontu, a který slouží jako referenční bod úkrytu před sankcemi, ale také jako bič normalizace. Efektem normalizace jsou metodiky hromadění poznání pomocí analogií mezi jednotlivci, vztahy k prostoru, času a právě normalizační struktuře dané instituce. Jsou to nekonečné katalogy zápisků, poznatků a důkazních materiálů, jejichž kakofonie se rozléhá řadami řad - tabulkou. Ta propojí i zdánlivě nesouměřitelné, nenápadné a skryté skutečnosti do fascinujících souvislostí umožňujících posuny v technikách a praktikách dohlížení a trestání - kontroly.

Může to působit odtažitě, nepřiměřeně, archaicky. To, co bylo naznačeno v prvním článku k Dohlížet a trestat nyní posuneme. Jakou sílu (a na základě čeho) funguje např. systém sociálního zabezpečení, jakékoliv pojištění, zaměstnanecké smlouvy, studijní výsledky a diplomy, lékařské správy nebo posudky trestaných a anamnéza sociálního klienta/ky? Praktiky a dispozitivy jsou veskrze stejné, jen prošly modifikací nebo změnou v některých oblastech. Pokud celulární uzavírání produkovalo vypovídání přímo prostřednictvím nepřetržitého dohledu, současná post/moderní společnost zapojuje stejnou racionalitu, ale vylepšení přichází v technice. Panoptikon fungoval tak, že optimálním "bodem" dohledu byl ten, ve kterém dohlížený převzal roli dohlížitele nad sebou samým. Určitá chiméra dohledu. To byl onen vysněný produkt takového režimu, v němž si jedinec aplikovaný dohled natolik zvnitřnil, že došlo k rozpuštění hranice mezi tím, kdo dohlíží a na koho je dohlíženo (protože i dohlížející byl vystaven dohledu). Sebenazírání prostupovalo všemi póry časoprostorového uspořádání Panopticonu. Vylepšení pak v současnosti spočívá nejen v tom, že tento způsob sebekontroly (slovenština má lepší výraz - sebasprávanie) se ocitl mimo jednotlivé instituce a je nedílnou součástí výchovy - znovu podle normalizačních linií, jakými jsou např. spisovný jazyk, etiketa zahrnující chování, stravování, oblékání, vztah k druhým apod. nebo neproblematizovaného přijímání genderových rolí. Posun a povýšení daných technik je rovněž (a to až do krajnosti) kombinace centripetálního a centrifugálního sebezpytování, které produkuje předimenzovaná množství výpovědí a diskursů o sobě samé/m. Neustálé doznávání. Pohlcení v síti zpovědí a promluv.

Ve třetí (poslední) části se posuneme k uzavření cesty knihy Dohlížet a trestat, které nese stopy mnoha příštích Foucaultových projektů. Spojíme také některé pasáže s titulem Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) a zhodnotíme první črty analýzy mocenských vztahů.

Béasse

Ženská revoluce v České republice?

2008-07-29T10:25:00.081+02:00

Osobně velmi dlouho sleduji Britské listy, s většinou článku jsem jako s "alternativním" mediálním zdrojem toho, co se odehrává v České republice i v zahraničí veskrze "spokojen". Příspěvky jsou polemické, kritické, kvalitou a povahou se různí (podle charakteru přispívajících, z hlediska tématu i daných okolností apod.), přesto (či právě proto) činnost, kterou především Jan Čulík již několik let vyvíjí (samozřejmě, že není sám a stálí přispěvatelé nebo členové redakce, jako Štěpán Kotrba a ilustrátor Michael Marčák), více než oceňuji. Vzácně jsem měl nutkání na některý článek reagovat nebo zaslat text vlastní - témat je celá řada, některá palčivější než ta, která jsou na Britských listech komentována. Dnes tuto situaci nepřímo změním.

Ženy v ČR asi už brzo udělají revoluci, zatím točí velmi dobré filmy - takový byl název jednoho z nedávných příspěvků, ve kterých se Jan Čulík věnuje komentování rozličných filmů, nastiňuje a kriticky reflektuje jejich obsah. Nebudu se pouštět do sporu o obsah toho konkrétního filmu, polemizovat s panem Čulíkem nebo obhajovat či kritizovat některé snímky především české provenience. Nejen že bych z hlediska své "neodbornosti" (nezabývám se filmy dlouhodobě, pravidelně, na určité polo/profesionální úrovni, nevystudoval jsem příslušný obor atd. - to už je diskurs postmoderní doby, potažmo kultury, kdy jakákoliv "nekompetentní" osoba může být nařčena z toho, že díky výše uvedenému tématu nerozumí, nemůžu rozumět a argumenty přece mohou mít pouze "odborníci/e" - jako kdyby odbornost opravdu zakládala profesionalizace a možnost vyjádřit se nutně kompetentnost...) "nerad" vyjadřoval (viz. výše) k obsahu, formě, dialogům či obsazení nebo partikulárním hereckým výkonům. Přesto mne v souvislosti s uveřejněným článkem pobídly následující skutečnosti k reakci, která v zásadě je polemikou či spíš snahou nabourat určité představy a ideologizování, jenž jsem z textu pana Čulíka vycítil.

Tedy dovolím si citovat samotný úvod článku:

"Z častých rozhovorů se studenty a studentkami českých vysokých škol během mých pravidelných vyučovacích pobytů každé jaro v ČR v rámci programu EU Erasmus/Socrates a z diskusí ve vysokoškolských seminářích jsem nabyl dojmu, že mladé ženy v České republice nutně dříve nebo později udělají revoluci. Mnohé z nich jsou totiž daleko vnímavější, otevřenější, citlivější a inteligentnější než jejich kolegové mužského pohlaví stejného věku, kteří kolem dvaceti setrvávají stále ještě v chlapectví a většinou dost silné infantilitě. (To se pak v pozdějším věku u nich zřejmě rovnou převrátí v autoritativní, patriarchální otcovství, někdy provázené brutalitou, které skrývá slabost – zřejmě víceméně tak, jak to zaznamenává většina českých hraných filmů, vzniklých po roce 1989.)"

Zní to minimálně zajímavě a podnětně, kde ale je problém? Postupujme po úryvku. Ony časté hovory se zřejmě týkají studentů a studentek českých vysokých škol - to je prvním problém, mladé české ženy (viz. dále) jsou přece všechny studentkami vysokých škol, co myslíte? Ponechme stranou, že charakteristika "mladé české ženy" je více než mlhavá (jde o věk, "mladost" myšlenek, vzdělání...?) - nuže, jde sice o dojem, ale i ten je značně pomýlený - kam se poděl úsudek nebo si vážně Jan Čulík věci takto domýšlí? Nechce se mi věřit. Rovněž prozatím pomiňme v českém prostředí tak rigidně zakořeněné binární měřítko ženy - muži, včetně jejich stereotypních výztuží a podpěr, které jsou jedincům vštěpovány od útlého dětství, zrcadlí se postupem během výchovy a jsou udržovány na úrovni rodin, vzdělávacího systému a přetrvávají prakticky ve všech oblastech lidské činnosti včetně nejvyšších vládních struktur a útrob mediálního aparátu (kdo zaznamenal reportáž ironizující pokusy přeformulovat Ústavu ČR, protoře používá genderově nekorektní jazyk - samozřejmě z produkce České Televize). Tento rastr je umě vysoustruženou zbraní, která však ve svých vedlejších účincích obrací některé argumenty falogocentrického diskursu na hlavu; ba co víc, ničí je.

Příkladem společenské praxe mohou být zásadní formulace ze vzpomínané Ústavy ČR, kde jasně stojí idea, na jejímž základě nesmí být nikdo skrze své pohlaví diskriminován/a - tedy formální uznání rovnosti (posun díky odkazu Olympe de Gouges?, snad...). Přesto je celý text genderově stereotypní a používá generické maskulinum. To, jakou sílu má jazyk, není potřeba nejpozději od Wittgensteina nijak zdůrazňovat a osvětlovat. Takže skutečná formální rovnost? Uvedení do praxe - tady je situace tristní. Povětšinou se nemůžeme divit, že v éře neoliberálního řádu se většina větvících se stereotypů odvozuje od pracovního zařazení/využití. Otázka nižších platů, diskriminace při ucházení se o zaměstnání, stigmatizace na základě dětí a věku, genderovanost oborů, ošetření sociálního zabezpečení aj. To jsou jedny z mnoha známek (nejen) českého prostředí. Situace se promítá i do studií - znovu genderovanost studovaných oborů (pedagogická sféra je archetypem tohoto uspořádání). Nerovné podmínky panují i v případě postgraduálních studií. Zde často hraje roli publikační a pedagogická činnost, kde jsou ženy obecně znevýhodněny, prostřednictvím mýtu ženy - matky apod. Osobní/domácí/rodinná sféra, do které se často promítá problematika slaďování kariéry a rodiny, kultura, politika a další pole společenského života.

Na některé skutečnosti Jan Čulík zcela trefně upozorňuje - představy (veskrze, ale nikoliv výlučně) mužů napříč generacemi i profesemi o "Hotelu Mamá" (neplatní však plošně!) jsou takřka hmatatelné při každodenním sociálním styku. Co však zaráží je ale představa o tom,

"že ony žijí v moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století, v němž mají kontakty s prostředím mimo Českou republiku"

Výhrady k ústřední argumentaci jsou zjevné, pokud tedy představa o moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století působí jako oxymoron - kromě kontaktů s okolním prostředím. Tato narážka na tzv. minulý režim je jasná a relevantní (když nebudeme chtít nabourávat další mýtus, že Gesellschaft je nutně "lepší" než Gemeinschaft, tj. že kontakt s okolím, "druhým/hou" je v euroamerickém kulturním okruhu v drtivé většině případů hodnocen kladně). Přesto rovnoprávný onen svět není ani náhodou - často ani formálně! (i když to nesmí být úlitba jurisprudenci). Pokud rovnoprávnost znamená poněkud vágní (ale na preciznější je "naše" společnost newspeaku alergická) formulaci rovného přístupu k ve veřejném diskursu vysoce hodnoceným zdrojům výchovy, vzdělání (ale už ne vzdělávání), zaměstnání apod., pak česká společnost není rovnoprávná ani omylem. To se netýká jenom binarity muži - ženy, ale konstruovaných věkových kategorií, sexualit, vyznání apod. K reálným existencím diskriminačních sítí není asi potřeba dodávat více. Takže rovnoprávnost? Dosti to evokuje rovnost a rovnoprávnost v selektivním vydání - jaké jsou historické konotace rovných a rovnějších, není rovněž třeba připomínat.

Vlastně jsem na článek upozornil i z toho důvodu, že jsem jako protiargument chtěl použít charakteristický příklad "blížící se revoluce". Nemohu tvrdit ani předjímat, jaké jsou reakce žen na reklamy firmy Axe (tři podle ideálu krásy mladé a atraktivní ženy se třou a svíjejí v rozličných polohách kolem odpadní trubky, v níž protéká voda ze sprchy, ve které se myje muž srpchovým gelem Axe/nebo billboardy, na nichž jsou zobrazeny roztažené dlouhé nohy, v jejichž souběžníku je kruhová výseč - umístěno nad vjezdem do tunelu - nápis narážející na cestu do ženského klína při použití příslušného parfému...), které jsou poslední týdny poměrně často frekventovaným příkladem té rovnoprávnosti, té citlivosti, větší inteligence a vnímavosti. Osobně jsem neznaznamenal výraznější kritiku či protesty proti obdobným projevům zbytňujícím patriarchální diskurs. Ani mezi vysokoškolským studenstvem, se kterým mám dlouholetou a stále trvající osobní zkušenost.

Netvrdím v žádném případě, že v tomto směru neexistují žádné reakce, výhrady, kritiky, to určitě ne - realizují se četné projekty a aktivity ať už přímo na akademické půdě (rozjíždějící se studia genderu a příbuzných oborů, i když zpřístupňování předmětů s touto tématikou od základních škol je pořád v plenkách) nebo mezi různými "feministickými" skupinami a nevládními organizacemi. Ale pokud by - byť jenom z řad vysokoškolaček a vysokoškoláků (otázka průrvy mezi absolventy/kami a studujícími by mohla být samostatným předmětem úvah - např. u studentek gender studies, jejich postoji během studia a realizací v praxi - to jen malý příklad, který však ukazuje na šíři problému - nepříjemně to asocijuje salonní revolucionářství) měla přícházet důraznější odezva, která by byla s to prosadit se do veřejného diskursu, médií a politiky, obávám se, že jsme daleko od možnosti revoluce, ba přímého chystání vůbec. Spíše to připomíná pověstnou kocovinu Strany zelených, která zahrála ve volební kampani na neoposlouchanou strunu rovnoprávnosti - o výsledcích této "agendy" nemá cenu mluvit, nejsou totiž prakticky žádné. Rozčarování je hmatatelné. Stran zbytku vládní koalice je třeba pomlčet vůbec, ODS je stranou pro "bílé bohaté muže" a KDU-ČSL?...

Jsou zde možné námitky, zajisté, ale pokud by článek Jana Čulíka měl především vyprovokovat k zamyšlení nad stávající situací v oblasti genderových vztahů na pozadí filmu Děti noci, nazdávám se faktu, že způsob, jakým jsou jednotlivé skutečnosti prezentovány a nahlíženy, je více než nebezpečný a chybí mu zhodnocení vlastního pohledu - tedy kritická sebereflexe. K čemu během takových prezentací dochází, je např. z hlediska epistemologického jednoznačné upozadění a takřka vymazání těch zkušeností, životů a v tomto případě žen, se kterými Jan Čulík, scénář nebo režisérka nepřišli do styku, jejichž zařazení a prezentaci neměli v úmyslu, a které mají radikálně výběrovou povahu. Je to podobné, jako když se o tzv. minulém režimu mluví jako o totalitě.

Kolem pojmu totalita a modifikací jako totalitní, totalitární apod. se již od vydání klasického díla Hannah Arendt Původ totalitarismu točí četné debaty napříč akademickými obory. Nesporný přínos Arendt a jejích pokračovatelů, kteří v zásadě rozvíjeli nebo modifikovali její myšlenky - Stepan, Brzezinski, Talmon aj. k pochopení jednoho z nejdůležitějších a nejproblematičtějších fenoménů (především) 20. století, by nám neměl bránit používání pojmosloví, obratů a formulací tohoto původně teoretického konceptu kriticky zhodnotit. Příkladem takového přístupu může být Slavoj Zizek se svou knihou Mluvil tady někdo o totalitarismu?, ve které analyzuje mocenské nároky a důsledky totalitarismu coby ideologického nástroje liberální demokracie. Pokud vezmeme hledisko např. politické filosofice nebo politologie (political science/Politischeswissenschaft), tak o totalitním zřízení se v bývalém Československu dá mluvit zhruba do roku 1953. Další období jsou charakterizována např. Juanem Linzem jako postotalitní, do roku 1968 jako autoritativní režim, "zamrzlá" posttotalita apod. Nejde o to zpochybňovat, zmírňovat nebo relativizovat skutečnosti komunistické éry tehdejšího Československa, ale považme, co se stane, pokud jedním dechem mluvíme o totalitě v Českolovensku, Třetí říši nebo SSSR či KLDR? Vnímáme jistě, že nejde o tu samou totalitu, o ty samé projevy, praktiky a řízení režimu. Co však není řečeno a skrývá se v pozadí je skutečnost, že zaměňováním a svévolným nakládáním s takovým pojmem jako je totalita nebo rovnoprávnost (v našem případě "ženská revoluce", genderové vztahy aj.), nutně dochází k nastolení přítmí, ve kterém je jen velmi těžké rozlišovat. Copak totalitní režim v SSSR měl stejný dopad na obyvatelstvo jako onen údajný čtyřicelitelý totalitní režim v ČSSR? K čemu zde dochází jinému než k znevažování právě těch obětí a (nejen) lidských osudů, které např. v oblastech Sibiře či Ukrajiny byly vystaveny notoricky známým projevům totalitní moci? Jinak byl zakoušen teror Rudých Khmérů, jinou povahu měla 70. léta a normalizace v Českolovensku - jinou povahu a odlišně prožívanou zkušenost. Takovýto "Efekt Knihy džunglí", která zavdává na univerzalizaci pohledu na konkrétní problematiku, tak plíživě přistupuje i k otázkám rovnoprávnosti České republiky.

Když Jan Čulík kritizuje filmy Filipa Renče, jak mýtizují období komunistické éry, možná by měl umět rozkrýt i filmy (a nejen filmy) prezentující naši společnost s jejími konkrétnimi problémy a jevy jako rovnoprávnou. Úzce to souvisí s představami o stabilizované parlamentní demokracii, rovnoprávnosti a svobodě v České republice, což je další mýtus, jehož naleptávání však Britské listy plní více než dobře. A váš názor?

Béasse

pozn.: Celý text Jana Čulíka by vydal na poměrně rozsáhlou diskursivní analýzu (který polemický text ne, že), nicméně zabarvení článku je pod tlakem už samotného názvu - zřejmě to budou mladé ženy, kdo "udělá" revoluci, protože v Čechách jsou jenom mladé ženy, pouze mladé ženy točí dobré filmy a výlučně mladé (vysokoškolsky vzdělané nebo se vzdělávající) ženy jsou přece inteligentní, citlivé a otevřené... Ironie je na místě. Přesto nechci činit exemplární pranýřování - řekněme ale, že jsem uvedený text vybral proto, že drtivá většina ostatních je jednak příliš snadným cílem kritiky (vemte si "genderovou" agendu pana ministra Nečase nebo pana ministra Římana - peklo!), a potom Čulíkův článek se dotýká často neviděných skutečností, přesahů, ale také mýtů nejen o rovnoprávnosti. Jedním z nich je i přesvědčení o deliberativním prostřední stran genderových vztahů c České republice. Svobodnou společností přece "byla" i Francie po vyhlášení Práv člověka a občana (!)...

Dohlížet a trestat - část I.

2008-07-28T18:46:00.045+02:00

Kniha Surveiller et punir: naissance de la prison (česky Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení) vyšla v roc 1975. Předchozí tituly z pera Michela Foucaulta byly přijaty více než vřele (Naissance de la clinique, 1961 - Zrození kliniky, česky nevyšlo) nebo s entuziasmem i zatracováním zároveň (Les mots et les choses, 1966 - Slova a věci, česky 2007). "Kniha o vězení", jak ji sám několikrát Michel Foucault v mnoha článcích a rozhovorech pojmenoval, představuje do dnes inspirační zdroj mnoha sociálních oborů, podněcuje četné debaty, je vděčným tématem úvah i kritik.

Ve Foucaultově biografii se Didier Eribon vyjádřil, že Dohlížet a trestat je Foucaultovou nejkrásnější knihou. A také nejzásadnější, protože titul sepsaný v polovině 70. let, se stal úhelným kamenem takřka všech pozdějších Foucaultových prací. Díky této knize se pak Michel Foucault ubíral směrem k projektu Dějin sexuality, rozvíjel své koncepty biomoci, guvernementality, analyzoval fungování neoliberálního řádu ve vztahu k vládnutelnosti apod. Proč je Foucaultova "kniha o vězení" natolik zásadní, která témata v tomto spisu francouzský filosof rozevřel?

Pokud si projdete jednotlivé kapitoly knihy Dohlížet a trestat, jedním z prvních dojmů může být směřován k přesvědčení, že se jedná především o historickou knihu, která se snaží zmapovat základní momenty převážně francouzských dějin vězeňství se snahou poukázat na to, jaký vývoj vězeňský systém od konce středověku prodělal. Tento motiv je nasnadě - sám Michel Foucault byl na přelomu 60. a 70. zapojen (byl ústředním iniciátorem) skupiny GIP (Groupe d'Information sur les Prisons - Skupina pro shromažďování informací o vězeních a tamních poměrech), která byla zformována za účelem přenášet informace o podmínkách, způsobech věznění a vztazích ve věznicích do veřejného diskursu - hlavní úkol spočíval v ozřejmění vězeňských mechanismů a praktik, včetně dopadů na uvězněné. Angažování GIPu může mást, ale také hojně napovídat, protože Foucaultův politický aktivismus byl prakticky celý život klíčově propojen s předměty zájmu jeho výzkumů a společenských analýz. Ale v případě Dohlížet a trestat nebyl Foucaultův zájem soustředěn na vězení samotné, ale spíše na mechanismy, které tyto instituce používají, zapojují a kterými formují konkrétní časoprostor včetně jeho obyvatel/ek. Které myšlenky stojí za povšimnutí?

Jednotlivé kapitoly, podkapitoly i formulace témat knihy Dohlížet a trestat spojuje několik momentů, které dohromady odkazují k ústředním myšlenkám. Určující je samozřejmě úvodní tolikrát vzpomínaná scéna popravy královraha. Ta vtáhne do děje, ale také maskuje. Přitáhne pozornost, text hluboce dýchá hrůzou a zrychluje tep pokaždé, když je nešťastníkovo tělo vystaveno novému mučení. Dílčí obrazy mučeného a citované komentáře z dobového textu dokreslují atmosféru způsobu manifestace královské moci. To je další často uváděný způsob výkladu a smyslu zařazení scény do kontextu knihy. Později "se ukáže", jak Michel Foucault vyvodí, že za postupným posunem od "středověkých" praktik k humánnějším technikám, za které bude v novověku pokládáno právě vězení, je pouze změna režimu v přístupu k řízení a ochraně společnosti a jejich zájmů. Zde Foucault především ukazuje, že způsoby nakládání s jedinci, kteří ohrožují společenské zájmy, jsou pro každou historickou dobu jednak projevem praktikování určitého uspořádání nástrojů působících k její ochraně, a zároveň, že rozvržení dílčích technik moderní doby, jakými jsou např. celulární izolace, intenzita dohledu, kázeňské nároky apod., jsou jen některými z mnoha dalších způsobů a režimů. Neexistuje tedy univerzální model toho, čemu moderní doba přisoudila termín "trestání", vždy jde o způsob, který je jedním z mnoha...

Změny způsobů trestání od veřejných poprav, uzavírání do kobek a mučení, přes galeje až k vězením takřka moderního typu, není podle Foucaulta zdaleka projevem lidštějších technik, osvícenského lidumilství a humanitních hodnot uváděných do praxe trestání. Penální techniky se v historii neměnily s primárním ohledem na utrpení a patologii, kterou mistrovství tortury způsobovalo. Posun od fyzického utrpení zakrývá skutečné motivy, které jsou v knize např. dokumentovány uzavíráním veřejných poprav do záňadří popravčích rinků, do temných sklepení a pohledu veřejnosti nepřístupných prostor. Motivy nepramenily z partikulárních zájmů, za přechodem lze sledovat zejména změny ve stylu trestání, které sledovaly jinou „ekonomii moci“, jejíž cílem už nebyla manifestace královské moci, ale tělo ničené a těžce zkoušené až k jeho destrukci v hledáčku trestních mechanismů postupně vystřídalo tělo podřízené a disciplinované. V této rovněž známé myšlence je ale skryt ještě motiv historie vztahu mezi životem smrtí. Tato vazba rýsující linie takřka všech oborů lidské činnosti „Západu“ byla svébytně přítomna i v jednotlivých posunech trestních technik. Tělo coby fyzická schránka života byla ve středověkém trestním systému primárním cílem uplatňovaných týrajících mechanismů. Útok byl přímý, okamžitý, užitý karnevalovým způsobem. Do jaké míry bylo tělo hlavním terčem trestající moci, do takové představovalo začátek i konec možnosti trestat (a manifestovat od původní antické patria potestas odvozované moci zabíjet – těmto otázkám je věnována především poslední kapitola Foucaultovy knihy La volonté de savoir, 1976 – Vůle k vědění, česky 1999). Uplatňování monarchické moci bylo vystaveno na schopnosti udržet tělo v utrpení, v neustálém přeorávání fyzického pole, jež neslo své plody především v prodlužované agónii pod bičem tortury. Tak Foucault podrobně snímkuje jednotlivé akty mučení, kterým Damiens čelil, aby zdůraznil, že uplatnění moci ve veřejném procesu, je podepřeno pompou díky značně ohraničené pomíjivosti této činnosti. Tělo lze popravit, popravu prodlužovat, ale každá poprava jednou (nutně) skončí. O to více je nutné její projevy předimenzovat, napínat a ve veřejné manifestaci náležitě a okázale kolorovat.

Přechod k nové „ekonomii trestání“, na jejímž konci jsou v takových institucích, jakými jsou továrny, školy, kasárny, v některých případech nemocnice a především vězení, jednotlivé kázeňské techniky, které místo aby tělo vyčerpaly až k bodu, kdy nebude možné si na něho více činit nárok, si tělo osvojují praktikami disciplíny a podřízení. Oč méně je útok na tělo projevován fyzicky, o to více tyto techniky míří na „duši“. Jde o zvnitřnění sebeukázňujících způsobů vedení sebe sama, svého těla a mysli. Propojení složek je nasnadě. Toto je pro současné vnímání fungování takových zařízení a institucí, jakými jsou školy, armáda, (nejen) průmyslové podniky nebo rodina klíčové. Příkladem může být rozvržení prostoru drtivé většiny základních, středních ale i vysokých škol podle určitého schématu, které zapojují kázeňský dispozitiv (soubor technik, taktik, struktur, vědění a mechanismů sledujících určité cíle – v případě kázně to je uzavření v prostoru, všudypřítomnost dohledu, evidence a sběr dat o jednotlivcích, neustálá kontrola aj.). Nejde jenom geometrizaci uspořádání lavic a katedry, lokalizaci autority (kantor/ka mají možnost jak sedět, tak stát, přecházet v prostoru apod.) nebo zapojení architektury pracující se zvukem a světlem, ale také o mikročásti, které v prostoru hrají ústřední roli s výsledným efektem disciplinace. Jde o návrhy židlí a lavic – jak mají studenti/ky sedět a přizpůsobovat svá těla, jde o rozvržení času a náplně aktivit, ve hře jsou podmínky, které jedinec musí splnit, aby se mohl účastnit výuky (určitá standardizace oblečení, dodržování časového rozvrhu, vedení docházky, příslušné chování během výuky, plnění požadavků vyučujících ke splnění předmětu atd.), které je propojují s ostatními oblastmi života do takové míry, že se dílčí techniky a způsoby zkázňování mezi institucemi propojují v rámci určitého společenského pole (schody vzdělávacího systému). Napříč jednotlivými poli – podmínky k možnosti nastoupit k plnění základní školní docházky představují takové „samozřejmosti“, jakými jsou zejména rodné číslo, zdravotní karta/pojištění, trvalé bydliště, zákonný zástupce či zástupkyně, plnění socioekonomických nároků, které propojují rodinu se vzděláním, vzdělání pak s pracovní činností, s osobním životem apod. To vše v úžasně komplikované síti vědění a poznatků.

Toto jsou prodlužované efekty zmiňovaných technik disciplinačních mechanismů, které vyskytující se v 18. a 19. století v zařízeních typu polní nemocnice nebo kasárny, našly v panoptikálním vězení (podle vize J. Benthama a jeho Panopticonu) své ideální uskutečnění. Z toho pohledu Michel Foucault psal knihu Dohlížet a trestat především jako genealogii vzniku optimálního uspořádání takového kázeňského mechanismu, který v běhu historie vznikal simultánním opisováním mezi dílčími zařízeními. Proto disciplinární společnost (jako o západní společnosti 19. a 20. století Foucault často mluví) nevzniká se založením vězení jako určité formy trestání – spíše naopak. Vězení ve své moderní podobě představuje více završení určitého vývoje ve skloubené formě jednotlivých mechanismů, které po dlouhou dobu existovaly paralelně, ale teprve společnost disciplíny nastolila takový režim, jenž je s to propojit je v konkrétním uspořádání – vězení. Vězení, ale není budovou, zařízením, vězení je především režim uspořádání a kontroly společenského prostoru. Konkrétní "budova" tak představuje pouhý způsob realizace, vtělení a uplatnění takového režimu.

To jsou pro tentokrát některé črty vybraných myšlenek ze spisu Dohlížet a trestat. Příště půjde o přiblížení jednotlivých mechanismů disciplíny, důsledků pro moderní společnost a zasazení těla do kontextu kázeňských praktik. Zejména tyto techniky mají pro současného „západního“ člověka určující význam.

Béasse

pozn.: Český překlad knihy Dohlížet a trestat vydalo v roce 2000 nakl. Dauphin ve vynikajícím překladu Čestmíra Pelikána. V knihovnách je dostupný i rovněž výborný slovenský překlad Miroslava Marcelliho Dozerať a trestať od nakl. Kalligram z roku 2002, resp. 2004. Originál lze nalézt např. v knihovně Francouzského institutu v Praze.

Témata a obsah blogu "prohlédnout mettray"

2008-07-27T23:47:00.002+02:00

Abych se pokusil prolít světlem potemnělé důvody založení tohoto blogu, budou se příspěvky následujících dnů vztahovat především k dílu, které bylo hlavní inspirací pro jeho založení. Hlavním důvodem se stala kniha francouzského filosofa a historika myšlení Michela Foucaulta Surveiller et punir: naissance de la prison (Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení), jejíž ústřední myšlenky se pokusím v následujících dnech nastínit, komentovat a kriticky reflektovat.

Michel Foucault není jediným, kdo je v českém prostředí opomíjen, přehlížen. Proto bych se v budoucnu zde rád věnoval takovým autorům/kám jako Juliet Mitchell, Gayatri Spivak, Giorgio Agamben, Peter Sloterdijk, Gilles Deleuze & Felix Guattrai, Judith Butler, Luciana Parisi nebo Nancy Fraser, Rosi Braidotti a třeba Jean-Luc Nancy. Textům těchto i některých dalších bude věnován prostor blogu "Mettray".

Protože se tento virtuální zápisník bude soustředit především na díla z oblasti filosofie, myšlení, historie apod., veškeré texty se budou vztahovat k jejich ústředním myšlenkám nebo z mého pohledu klíčovým bodům, (nejen) kvůli nimž stojí za to uvedená díla přečíst a popř. konfrontovat zde uveřejněné poznatky s vlastními. Nepůjde o výtahy, přehledy, obsahy nebo skimming dílčích textů - pro ty se obraťte na sekundární zdroje. Spíše bude cílem předložit z uváděných textů některé poznatky, ideje nebo myšlenkové celky, které mohou významně přispět k posunu ve vnímání sebe sama, společnosti a světa. Z těch důvodů budou vybírány knihy, články a rozhovory, které jsou povětšinou nedostupné českému čtenářstvu, nesou některé z význačných trendů, problémů a témat, jejichž přítomnost v českém kontextu není dostatečně čitelná nebo komentovaná.

Vedlejším (přesto vítaným) efektem by v ideálním případě mohlo být i pohnutí k přečtení a vlastnímu zamyšlení nad opoznámkovanými texty zmíněných autorů/ek. I proto doufám, že ti/ty z Vás, kteří/ré věnují svůj čas přečtení zde vystavených textů, poznámek či postřehů, shledají tyto hodnými i následujících komentářů a jiných příspěvků, k jejichž připojování bych velmi rád publikovanými texty, jejich závažností a silou rád přiměl. Veškerá zpětná vazba, kritika nebo poznámka přispějí k rozšíření a obohacení tohoto zápisníku, jehož dedikace ozřejmuje důvod jeho vzniku...

Béasse

Motiv a založení blogu "prohlédnout mettray"

2008-07-27T23:32:00.001+02:00

Béasse...chlapec, který, hledíce do chřtánu nemesis disciplinačních mechanismů, si dokázal zachovat svobodu ducha, vůli a odhodlání nepřijmout ničí nadvládu...při soudním přelíčení, které ho mělo na příští dva roky uvrhnout do vězení, se ve třinácti letech nepodvolil a narušil trajektorie všech siločar, které ho chtěly obepnout a podřídit kázni...jemu i všem ostatním, kteří/ré se nehodlají podvolit a přijmout nadvládu, bude věnován tento blog...