Po delší době plné mimo-akademických povinností, kdy nebylo možné pravidelně psát na blog, jsem se rozhodl zkusit zavést "čtecí" příspěvky, v nichž se budu věnovat reflexím titulů, které mi takříkajíc "leží na stole". Jako první jsem vybral knihu Griet Vandermassen Who´s Afraid of Charles Darwin? Debating Feminism and Evolutionary Theory. První část čtení se věnuje Úvodu a obecnému nástinu tohoto spisu, jehož vysoce aktuální poznámky ke vztahu vědy a feminismů považuji za charakteristické z hlediska současného stavu feministických teorií ocitnuvších se dle všeho hned v několika slepých uličkách. Směle do toho.
Struktura knihy
V celkově šesti kapitolách, úvodu a závěru se autorka z pozice darwinistické feministky postupně věnuje problematické kritice vědy a vědeckého poznání ze strany jednotlivých feministických proudů. Všímá si jak historického a myšlenkového vývoje genderové problematiky ("tricky" koncepty pohlaví a genderu), tak z jejího pohledu neopodstatněné kritiky vědeckých poznatků, která je inherentní součástí dílčích feministických přístupů a jako mantra se objevuje ve všech proudech, u všech autorek a vždy představuje třecí plochy sporu, jehož síla se však umenšuje přesně ve chvíli, kdy Vandermassen hodlá přimět čtenářstvo ke třem myšlenkám:
a) vztah feminismů a vědy nutně nemusí být kontradiktorický; naopak - použitím evoluční teorie ve prospěch (a vice versa) feminismů může dojít k hodnotnější, věrnější a bohatší analýze fungování společnosti
b) předsudečné odmítání vědeckého poznání (jako maskulinní záležitosti i konceptu společenského rozboru a nabývání poznání) není, přes četné historické příklady, povětšinou opodstatněné a spíše škodí, uzavírání myšlení a brání přínosnějším debatám, aby vůbec vstoupily do povědomí veřejnosti
c) feminismy a evoluční psychologie (a evoluční biologie) mohou ve svém spojení nést netušené plody, tzn., že nelze generalizovaně odmítnout vědecké poznání jen kvůli předpokladům, že věda je a vždy byla zejména maskulinní záležitostí a tudíž artikulovala pouze mužská zkušenostní pole
Úvod
"I want to show that evolutionary psychology and feminism, instead of being enemies, are in fact allies. Whereas the former can provide scientific insights into the ultimate causes of the ´battle of the sexes´, the latter can draw upon these conclusions for the construction of a realistic program of social reform and can at the same time act as watchdog for male bias in evolutionary theorie." (s. 2 - 3, cit. d.)
Ambiciozní projekt autorky začíná touto charakteristickou větou, jelikož jí nejde o dehonestaci feministických přístupů (i když to z výčtu dílčích směrů a z jejich typologizace může vyznívat), ale spíše o zdůraznění přínosnosti na jedné i druhé straně (sic).
Hlavní myšlenky Úvodu jsou v zásadě tři. První je celkem tušená, jednotlivé feministické proudy jsou až příliš zatíženy zkoumáním toho, jak a co jednotlivé projevy genderového řádu způsobují v oblasti inter- i intrapersonálních vztahů. Málo už se zabývají tím, proč dochází ke vzniku základní štěpné linie právě na základě modelu muž - žena. Argumentace autorky je ve stylu "víme přece, že...", což, věřím, rozvede v dalších pasážích knihy. Tvrzení, že všechny nám známé kultury mají jasné dělení podle (biologického) pohlaví a feminismy a genderová studia nejsou s to vysvětlit, proč tomu tak je, má svou váhu, nicméně zdá se, že je zde opomenuta klíčová skutečnost. Jestliže přijmeme etnologické a antropologické výzkumy jako vědecké, tak konkrétně tyto dva obory přicházejí už z koncepty, které z jednotlivých kultur a přírodních národů buď "vytahují" (předporozumění, pozicionalita) nebo je naopak hledají a "vpisují" (symbolické výkladové násilí, diskurzivní kolonizace). Muž a žena jsou pojmy, které se diametrálně liší od biologické a somatické binarity (dosti nestabilní vzhledem k nástupu bio-genetiky...). Evoluční biologie samozřejmě může argumentovat proti (koncept zamrzlé evoluce promine), ale je zde otázka, do jaké míry můžeme sociální determinaci odpárat v každodenní interakci. Velmi zjednodušeně - nežijeme v laboratoři.
Druhá teze je rovněž nasnadě: dílčí feministické proudy in toto vždy pracují s nějakou koncepcí lidství, ale nejsou s to se shodnout, najít společnou platformu a v mnoha ohledech jsou v kontradikci. Na jedné straně jde autorce dát za pravdu, na straně druhé se projevuje zřejmě klasické pozitivistické myšlení, ve kterém je pluralita možných světů řešení a pohledů nežádoucí. Rovněž je řešení přislíbeno rozpracování v dalších kapitolách, ale upřímně se obávám, že kromě konstatovaní známé skutečnosti o neschopnosti feminismů najít univerzální pojítko, prakticky nemožné. Univerzalizace zkušenosti je v mnoha ohledech žádoucí a prospěšná, nicméně příliš nerozumím tomu, proč je takový problém s paralelními feministickými proudy - všechny se pokoušejí přispět k chápání problematiky genderového řádu, v mnoha ohledech se posilují a doplňují, dochází k proměnám a posunům. Já zde více vnímám přínos než vyloženě slepou uličku - navíc už dávno neplatí, že věda vysvětluje funkčnost dvojího pohlaví (kvůli reprodukci). Plus otázka proč není feminismy upozaděná, jen cesta k jejímu zodpovězení vede jinudy a jinak. Přesto tato linie je evidentně nejproblematičtější, protože zavání esencialismem stavějícím na předpokladu, že principum est corporeum - člověk coby biologický druh ve svém vývoji podléhá stejným mechanismům jako ostatní živočišné druhy, tudíž biologická determinace je základní a určující; společenská "nadstavba" je reálná, ale v poměru k předchozímu zanedbatelná.
Třetí část, že evoluční psychologie může ve spojení s feminismy posílit vysvětlování genderových rolí a s těmito spojená očekávání na základě pohlaví, je určitě zajímavý rozvrh, jenž je předjímaným záměrem knihy. Zatím dle Úvodu vše působí tak, že podobně, jako se vyvíjela naše těla, tak obdobně se formovala mysl (interakce genofondu a prostředí). Nu, zde si nejsem jist, ale zavání mi to Lamarckem, tj., že kombinace biologického a sociálního formuje mysl a ta takto zformovaná je dále (geneticky?) předávána...Nejsem evoluční biolog, ale obávám se, že tuto tezi vyvrátil již Mendel. (I když by se to mělo chápat doslovně, věda vždy jen revidovala to, co si dosud myslela, nikdy nic nedokázala:c)) ) Navíc je tu nebezpečí predestinace (bio-sociální), protože argumentovat ve prospěch evoluce v oblasti fyziognomie i duševních pochodů a myšlení obecně po linii mužské - ženské je krutě nebezpečným konceptem s až totalitním potenciálem. Když se k tomu přidá argumentace historickým vývojem "vždy to tak bylo" (vzpomeňme proti aspoň Badinter), je takové směřování velice zrádné a nebezpečné. Ale třeba se pletu, protože tuším, jak věda přece říká jasně... Jako kdyby se dokázala věda vyvázat z vlastního vývoje, pozicionalit, konceptuálního stínu a Poppera dědictví - navíc pokusy jsou simulacemi, které nikdy neprobíhají stejně a šlo by pokračovat...Návrhy ze strany feministické epistemologie jsou vysoce validní a nemusí nevyhnutně vést k relativizaci.
Přesto všechno mě Úvod i první kapitola (viz příště) motivovaly k dalšímu čtení a dočtení. Předpoklad, že věda (evoluční psychologie) a teorie (feminismy) se mohou nakrásně doplňovat a jejich vazby nést kýžené plody vedoucí z předpokládané slepé uličky feminismů, je podnětný. Jak se Vandermassen popasuje s rozvrženými tématy uvidíme příště.
béasse
