stojí za to číst...

Po nějaké době pár titulů, které jsou minimálně pokušením:

Asi nemohu začít jinak než nadšeným konečně! Ano, po zhruba 5ti letech se české (věřím, že i slovenské) čtenářstvo dočkalo další série přednášek francouzské historika myšlení Michela P. Foucaulta. Zrození biopolitiky představuje kompletní přepis audio záznamů Foucaultových přednášek z ak. roku 1978 - 79 (tradičně pronesených na Collège de France) mapujících vývoj liberálního myšlení především v jeho dílčích reflexích od 18. století. Původně jsem měl možnost si tyto přednášky přečíst v německém překladu, podstatně později v anglickém a posléze v originále. Nyní je k dispozici česká verze, která, pokud mohu soudit, nedosahuje kvalit anglické a němekcé, ale stále se jedná o malý svátek (na rozdíl od překladu knihy Slova a věci). Jedinci s hlubším zájmem o práci tohoto francouzského myslitele dříve či později stejně sáhnou po originále. Všem ostatním nelze než doporučit nejnovější přírůstek. Škoda jen, že mezi kurzem Je třeba bránit společnost a Zrozením biopolitiky zeje celkem podstatná mezera, jelikož Bezpečnost, teritorium, populace (Securité, territoire, population) představuje jejich podstatné propojení. V případě Zrození biopolitiky spousta klíčových věcí bez znalosti předchozího kurzu žalostně uniká. Ne nadarmo německý překlad obou těchto kurzů nese společný název Geschichte der Gouvernementalität I - II....

Další tituly se mohou jevit upozaděné, ale více místa bylo věnováno celkem pochopitelně jedinci, jehož dílo na mne mělo zřejmě největší vliv. Nicméně dále a (snad) ve větší stručnosti:

Richard Dawkins patří mezi nejuznávanější postavy současné evoluční biologie. Jeho Boží blud by neměl minout nikdo, kdo se zabývá konfliktem evoluční teorie a náboženství. Darwin kontra Ježíš? Ne tak docela...

Snuff je poslední přeložený kus od Chucka Palahniuka. Dílo je to zvláštní. Na jedné straně to je starý dobrý kompilátor sociálních střepů rozličných lidských osudů, který lehce elektrizuje, na straně druhé jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že tohle je už hodně převařený sampl jeho předchozích děl (Deník, Strašidla, Rant...). Buď jak buď, Palahniuk má celkem překvapivě co nabídnout a ne jenom z důvodu stále ještě neotřelých témat. Ve Snuffu se v první linii vše točí kolem gang-bang rekordu (ženská pornohvězda chce dohromady souložit s počtem 600 mužů a stát se nesmrtelnou...). Tato linie je fixována, zbytek jsou vlásečnice příběhů, třesoucích se intrasubjektivních záškubů od dětství, přes první sexuální zkušenosti až po vlastní minuty slávy před kamerami sledujícími fabrikaci rekordu. Palahniuk se vždy nějak zavděčoval psychoanalýze - možná, že jí vděčí za veškerý svůj věhlas, ale v případě Snuffu je těch kliček stran binarity komplexů a kompenzací až příliš. Všechno, včetně snadno tušeného rozuzlení, působí velmi často uměle. Jenže i přes výtky je to pořád velmi dobré čtení. Na české prostředí snad až moc, protože hlad čtenářstva rychle po Palahniukovi objevil Houllebecqa (a pak McCarthyho, Murakamiho), ale nikdy u jejich děl nezůstal tak dlouho, aby se projevil zájem o hlubší reflexi. Proč také zůstávat, vždyť máme přece tolik dobrých autorů a autorek...

U nakl. Filosofia jsou pod vedením Marka Hrubce v oblibě různé kompilace. Baršova Síla a rozum nebo jednotlivé tituly z poslední doby se dají zařadit mezi souborné práce - témata, texty i styly zpracování odpovídají spíše přehledovým pracem než nějakým hlubším analýzám. Erazim Kohák se svou knihou Domov a dálava do této linie zapadá, i když jeho dílo působí mnohem více konzistentně a především přínosně - ne jako pouhý výčet známých skutečností spojených průsvitnou linkou souvislostí. Prof. Kohák svou praxi a bohaté zkušenosti vysokoškolského vyučujícího nezapře. V jeho výkladu, který působí více než zasvěceně, se snoubí erudovanost, osobní i profesní zájem o pojednávané otázky, ale také v nemenší míře touha přimět čtenářstvo přemýšlet. Často glosuje historické souvislosti, připomíná nebezpečí zpopularizovaných obrazů (Masaryk, Patočka), demýtizuje tradované výklady, všímá si proměn myšlení, hledá motivy a důvody v pozadí utváření české národní identity. Neomlouvá, neglorifikuje, zůstává kritický. Význam jeho analýzy dokládá, že kritika je možné i na citlivá témata. I to je poslední Kohákova kniha. Pokud pro nás Čechy, historie a jazyk i myšlení našeho národa ještě něco mohou opravdu znamenat, pak především pod vlivem podobných přístupů, který nabízí práve Erazim Kohák.

Na závěr jen malá připomínka pro ty, kdo nezaznamenali/y, že nakl. Oikoymenh znovuvydalo dílo Metodologie, sociologie, politika. Jedná se o výbor z textů Maxe Webera, v novém, opraveném vydání. Mimo jiné obsahuje klasický text Duch protestantské etiky (bohužel stále redakčně krácený). Klasiky, zdá se, není nikdy dost.

béasse

Jak lapit Lacana (a Freuda...)

"Nerozumím, jste tedy hlupáci" - touto uvozovanou vsuvkou ve svém textu Němá a slepá kritika Roland Barthes naznačil, jakým způsobem se kritika ohání univerzální mantrou (viz výše) při snaze dehonestovat směry, které se liší od těch kanonizovaných a "vědečtějších". Připomenu jeden příklad za všechny: The Deconstruction of Jacques Derrida, článek, který se stal trapnou a nedůstojnou klasikou v rámci analytické filosofie kritizující J. Derridu předevevším prostřednictvím jeho zesměšňování (včetně úmrtí). Výpady jsou přitom naprosto ubohé:

Jacques Derrida, the father of the pseudo-philosophy of "Deconstructionism", has been deconstructed into the next world.

Nebo:

It is also known as poststructuralism, but don't ask what structuralism was, as it was no better.

Kdo má zájem, ať pokračuje v Plautově "kritickém" článku, který je posléze podivnou směsí urážek a výkřiků, které mají s argumenty pramálo společného. Neznamená to v žádném případě, že by např. Derridovy spisy nebyly z mnoha ohledů problematické a kritizovatelné, ale není nic jednoduššího než zesměšňovat něčí dílo a stylizovat se do pozice objektivního soudce/kyně, kteří vědí, co je adekvátní vědění, jaké jsou ty správné postupy a proč je např. dekonstrukce pseudo-filosofií...Kdo najde jediný věcný argument např. i u Searlových výpadů proti Derridovi aj., které nebudou stejně napadnutelné právě z pozice dekonstrukce, bude zřejmě prvním člověkem, komu se povedlo obhájit pozici dědiců "Vídně", kteří dílčími debatami o významech a pravdě dokázali maximálně myšlení uzavřít do slonovinové věže vědy, která určuje sobě i ostatním oborům lidské činnosti, co je a co není relevantní poznání, vědění nebo praktiky při reflexi světa jako shluku subjektů a objektů. Argumenty se vždy vměstnávají do frází: nesmyslné, nečitelné, relativizující, ne-filosofické (jakoby filosofie měla určovat sama sebe!!!) apod. - takto "argumentují" vědci...pokud jsou nároky na filosofii v těchto intentích, pak nutně musí vyvstát otázky:

a) Co to znamená, že past racionality pudí k nastolování vědy (fyziky) jako univerzálního poměřovatele vědění?

b) Musí filosofie slyšet na takovéto nároky a námitky?

Pokud filosofie se má přizpůsobovat vědě, vědě, která nemá co říct k životu (Husserl, Patočka, Foucault, Spivak...), pak zřejmě není sebemenší důvod, proč na požadavky vědy (v rámci svobody myšlení - filosofie) přistupovat (aniž bychom její funkčnost a váhu museli/y zpochybňovat, ale a priori přijímat vše veděcké jako objektivní a to nejsprávnější poznání a vědění je minimálně z hlediska plurality názorů nepřijatelné).


Tento podivný úvod (nutné zlo) máme za sebou, nyní přistupme k tomu, co na jedné straně s výše uvedeným zásadně souvisí, co ale na straně druhé je do značné míry symptomem českého prostředí a myšlení. Josef Fulka vydal u nakl. Herrman & synové svou poslední monografii "Psychoanalýza a francouzské myšlení". V několika poznámkách se pokusíme shrnout pozici tohoto textu, který se z mnoha ohledů ocitá v místě, které bychom mohli/y nazvat přítomností chybění.

Fulka se ve své poslední knize věnuje hned několika velmi řídce reflektovaným tématům a postávám (především francouzského) myšlení 20. století. Spis má dvě části. První jsou zhruba ve stejném poměru nedocenitelně věnovány Sigmundu Freudovi a jeho žáku a pokračovateli Jacquesu Lacanovi. V českém prostředí krok nebývalý a to jak po stránce zpracování a fundovanosti, tak co do šíře záběru a silné provázanosti s částí druhou, ve které jsou v kratších textech tematizovány a rozebírány myšlenky autorů (bohužel pouze muži - Kristeva, Spivak a další chybějí...), v jejich díle jsou psychoanalytické sedimenty učení obou velikánů tohoto oboru přítomny tu velmi ostře, jinde jen v náznacích.

Fulkův zájem je profilován francouzským myšlením (samozřejmě ne výhradně jím) a jeho znalosti vztahující se nejen k Freudovi a Lacanovi, ale především k Barthesovi, Deleuzovi nebo Derridovi (Michel Foucault, jehož texty Josef Fulka z velké části zpřístupnil českém čtenářstvu a je autorem druhé části knihy Michel Foucault: Politika a estetika, je v nové knize přítomen implicitně, pro znalce/kyně Foucaultova díla až explicitně) ukazuje hned několik skutečností, které i nadále zůstávají v českém filosofickém diskursu ne-přítomné. Není to "jen" zájem o francouzské myšlení, o tzv. postmodernu, sémiotiku nebo dekonstrukci, deleuzovskou vlnu myšlení, ale také především o recepci Lacanova díla, která není ani ne-přítomná jako spíš chybějící!

Jestliže se v první části podrobně věnuje partikulárním tématům (Freudova první a druhá topika, kastrační a oidipovský komplex, psychoanalytické postupy v praxi, u Lacana pak objekt a, reálno, imaginárno a velký Druhý, ne-existence sexuálního vztahu atd.), ve druhé pak tyto používá k osvětlení problematiky v českém prostředí zpravidla zprostředkovávané bez znalosti tohoto podloží nebo prostřednictvím sekundárních zdrojů. Jistě, je např. možné Deleuze číst bez znalosti Lacana, ale jaké to čtení bude? Nemá cenu se přít o správnosti výkladů a čtení, fundamentální je zde, zdá se, přítomnost pojmů, schémat a vlivů, které Deleuze Lacanovi přiznává a pracuje s nimi, vymezuje se vůči nim a bortí je (text Rozbíjet a tvořit). Podobně je tomu tak u ostatních "Lacanových dědiců" - vždy nám notná část uniká, recepce se posouvá a ustí v nevyhnutelný dluh, který narůstá úměrně nedostupností vetší části spisů dílčích autorů/ek (Foucault je v tomto ohledu pozoruhodným paradoxem - jak jsme se zmínili již dříve). Výsledkem je pak zpravidla bezduchá frázující kritika, jejímž efektem je např. curriculum předmětů, textů a fil. směrů, které se vyučují (ano, po hříchu jde především o dějinný výklad než o samo vysvětlování a přednášení...) na českých vysokých školách.

Jakýsi "kyslíkový dluh" (nejen) francouzského myšlení* v českém prostředí ústí mimo jiné v to, co Barthes vtipně a výstižně glosoval ve zmiňovaném textu. Neporozumění a neochota porozumět představují bariéru, které ne vždy je možné zdolat, ale automaticky v takovém případě odkazovat nepochopené (nepochopitelné?) do koutů zapomnění, z nichž je čas od času vymete vítr nové kritiky kanonizovaných textů, je nebezpečím samo o sobě. Cokoliv, co se vzpírá určitému diskursu (v českém prostředí tento diskurs představují fenomenologie, anal. filosofie nebo fil. jazyka) je odmítáno (protože nepochopeno) jako nesmyslné, zavádějící, nehodnotné, devastující hodnotu filosofie apod.

Fulkova kniha, kterou je nutné ocenit optikou kombinující bezprecedentnost podobných spisů v českém prostředí, úctyhodné penzum příslušných znalostí a vlastní invenci i schopnost kritického myšlení, tak na tváři filosofie v českém prostředí nepřímo vytváří podlitiny, které jsou přímým důsledkem políčků uštědřené akademické obci (které je Fulka součástí - sic!) poplácávající se po skleslých ramenou zatížených dědictvím karteziánství a fetišismem vědeckého pozitivismu. Obdivuhodná je i Fulkova odvaha (i odvaha vydavatele) nabídnout českém trhu (bohužel primárně) a české veřejnosti spis, jehož soupatřičnost se současnou krizí myšlení (posledních cca 20 let v eu-us regionu) snad vyvolá odvezu hodnou úsilí, které Fulkova kniha představuje. V případě českého myšlení, které má těsnější vazby k tomu francouzskému minimálně z meziválečných dob, může zastupovat výtku i pohnutku za generace utápějící se v mesiášské utopičnosti analytické filosofie nebo filosofii špatného svědomí (Heidegger). V neposlední řadě je vše zmíněné aktuální z hlediska třetí vlny feministické filosofie a vůbec generací vymezujících se vůči Foucaultovi, Derridovi nebo Lacanovi...

béasse

* Chybění se týká např. radikální filosofie, feministického myšlení, současné italské politické filosofie aj.

** Dík patří Josefu Fulkovi za neutuchající zájem o francouzské myšlení

...dr. Faustus et al.

Rozhodně to není zvykem, ale čas od času i česká knižní produkce předhodí trhu nějakou tu chutnější obětinu...za posledních pá měsíců se jich sešlo hned několik, které je dobré, než propadnou oblivionu neviditelné ruky, alespoň prolistovat; nejlépe se však začíst, dočíst...několikrát.

Nejprve pan Goethe - nakl. Academia před pár dny vypustilo jeho slavného Fausta (netřeba komentovat, alespoň doufám...).

Nakladatelství doc. Havlíčka - Oikoymenh se v posledních letech překonává. Druhé vydání Eliadeho Dějin náboženského myšlení I. je toho dalším důkazem. A když se podíváte na jízdní řád pro rok 2009...nelze se nětešit.

Potřetí bez delších poznámek - Tak pravil Zarathustra, nakl. XYZ. Pro ty, kdo ještě nečetli/y a nemají ve své knihovně. Napadá má, že je vskutku zvláštní (možná příznačné), kolika vydání se tento Nietzscheho skvost v českém prostředí dočkal. Bez podrobnější znalosti bych to tipoval k desítce - kolik děl se může něčím takovým "pochlubit"? Škoda jen, že takové Wille zur Macht jsme se stále ještě nedočkali/y...

K tomu, co se z nedostatku lepších výrazů nazývá klasikou, je nutno řadit i Muže bez vlastností. Zřejmě první skutečně postmoderní román (nekamenovat!). Doporučuji!


Původní česká filosofická produkce se dá každoročně počítat na prstech jedné ruky. Proto je zřejmě nezbytné ocenit i sebemenší a sebeskromnější pokusy. To, že Horynova Filosofie skepse vychází zcela z jeho přednášek na MUNI v Brně může vést k zamyšlení. Kdo, snad kromě Pavla Barši, je s to publikovat s určitou pravidelností texty, které budou alespoň na průměrné evropské úrovni? Nechápejte mě špatně, ale buď se filosofie v českém prostředí stále probouzí z hlubokého spánku (a jak dohání okolní svět, tak nestíhá reflektovat sama sebe) nebo se bojí témat, která jsou mimo její záběr, a tak je ignoruje (toho se bojím více). Nebo, že by pro samou snahu po vědeckosti zapomněla, že věda nemá co říct k životu...??? Buď jak buď, Horynova kniha stojí minimálně za prolistování. Važme si jí, protože nevíme, kolika podobných pokusů se letos vůbec dočkáme.

Marek Hrubec, zdá se, pracuje takřka bez odpočinku a vytrvale vnáší (především prostřednictvím sborníků - o to je tato skutečnost důležitější, protože nabízí alespoň náčrtky témat a přístupů, které v českém prostředí nejsou zdaleka samozřejmostí) do veřejných debat mnohé z otázek, kterými se zabývá odborná veřejnost takřka na celém světě. Sociální kritika v éře globalizace je zatím posledním atakem na myšlenkové svědomí naší společnosti (u odborné to platí snad trojnásobně!). Nezbývá než číst, promýšlet, (ne)souhlasit a vztahovat k sobě, protože tyto tituly jsou zřejmě zrcadlem - jak lze nedobře na tom jsme, když podceňujeme takové skutečnosti jako chudoba, genderové násilí, myšlenková impotence (neo)liberalismu, totalita demokracie apod.

Především v závěru uplynulého roku vyšlo ještě několik titulů, které rozhodně stojí za pozornost, leč jsem ještě neměl tu čest, proto jen ve zkratce:

Psychoanalýza a francouzské myšlení. Víme, jaký význam má francouzské myšlení pro to české. Víme, jakou (smutnou) roli v českém prostředí hraje psychoanalýza. A víme, že Josef Fulka patří k těm nejsilnějším autorům a překladatelům v Čechách. Zbývá než zjistit, jaká je jeho poslední kniha...

Méně známý spis Dopis d´Alembertovi. Rousseau a jeho kritika nadšení encyklopedistů a divadla především; mám rozečteno, stojí za povšímnutí.

Humanismus nestačí. Na tento spisek se těším již delší dobu, ale stále jsem neměl tu možnost (a čest?). Tendence přistupovat k Žižekovi nekriticky už snad pominuly. Ale po přečtení titulu Žižek: beyond Foucault se můj zájem o tohoto myslitele ještě zostřil. Vedle Nepolapitelného subjektu a Mluvil tady někdo o totalitarismu?, je toto Žižekův třetí titul během velmi krátké doby - že by začátek hlubšího zájmu nebo se vezeme na módní vlně?

Carl Schmitt není jediný autor, kterému se v českém prostředí prakticky nevěnujeme. Zejména v USA patří např. vedle Benjamina, Foucaulta nebo Deleuze k těm autoritám, jejíž texty jsou samozřejmostí pro curriculum téměř všech společenskovědních oborů jakými jsou filosofie, politologie, sociolofie, antropologie atd. Teorie partyzána navazuje na Pojem politična a měla by se číst. Když čteme Heideggera, proč nečíst tohoto (nacistického?) právníka teoretika státu? Cynismus stranou, ale Schmittovy koncepce pomáhají více než jakékoliv jiné pochopit, jak a k čemu docházelo během vytváření právně-politických prostorů koncentračních táborů, jak byla možná příslušná etatizace hospodářství, státní správy aj. Schmitt má v době biopolitického řádu mnoho co říci i k otázkám suverenity - svrchovanosti proti životu a vice versa.

Závěrem jedna osobní úlitba, která však nemusí nutně přeznamenat horší kvalitu textu:

Zánik hřbitova uskutečněných utopií není sborníkem, jak stojí v kratičké anotaci tohoto titulu. Jedná se o disertační práci dr. Petra Bláhy z FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a všem, kdo mají zájem o dosti odlišný přístup k filosofii (tak, jak se toporně praktikuje na většině našich škol), : dejte tomuto textu šanci! Jediná poznámka k obsahu - pocítíte, jaké to je, když myšlení ohýbá samo sebe a je celkem "jedno" prostřednictvím jakých témat. O Bláhovi ještě uslyšíme...

béasse

* Barthesově Rozkoši z textu byl věnován samostatný příspěvek, proto není uveden v přehledu.