Dohlížet a trestat - reflexe

Protože se prakticky jakémukoliv dílu nevyhne kritická reflexe (která by měla být nedílnou součástí recepce, výkladu a dalšího zpracovávání), zakončíme dnes minimalistickou sondu po některých pasážích Foucaultova díla několika výhradami a poznámkami. Nepůjde však o Baudrillardovo "Zapomínání na Foucaulta". Pokud se kdy dostanu k tomuto spisu, pokusím se ho zde podobně okomentovat.

Jednou ze zásadních (a veskrze legitimních) výtek, která ke knize Dohlížet a trestat zaznívá bezmála třicet let, je (údajná) genderová slepota. Jde o kritiku oprávněnou, protože Foucault prakticky opomíjí zkoumání rozdílů a posunů v případě v dílčích institutech aplikovaných technik podél linií genderových rolí. K tomu netematizuje, zda vypovídá o vězení (viz. předchozí díly komentující Dohlížet a trestat) obecně nebo se jedná pouze o věznice mužské (v případě továren je to rovněž zásadní - rozdílnost popisoval např. Engels nebo Fourier). Stran vyučovacího systému, vzhledem k (ne)možnosti studovat v případě dívek a žen, lze i pomocí citací a úryvků vyvodit, že se jedná o zpracovávání prostředí chlapeckých škol. Průrva zde ale je ohledně všech možných zařízení klášterního typu - reflexi této části Foucault naprosto vynechává. Otázkou zůstává proč – shledal dílčí techniky natolik se překrývajícími a proto je do knihy nezařadil? Téma, která čeká na své zhodnocení a další promyšlení, další analýzy.
Těžko jednoznačně říci, zda se jedná o genderovou slepotu, nedůslednost nebo soustředění se na patriarchální praktiky, které se projevují být vítěznými strategiemi ve vedení lidí v prostředí „Západu“. Neoddiskutovatelnou skutečností je ale to, že Michel Foucault nerozlišuje (čímž homogenizuje) mezi zařízeními pro ženy a zařízeními pro muže. Co se týče knihy Dohlížet a trestat, je tato poznámka patřičná. Pokud ale použijeme genderové hledisko decentralizace subjektu a negace pohlaví jako takového, může se výtka jevit jako nepatřičnou (z dnešního pohledu), protože je (zřejmě neúmyslně) uplatňováno hledisko, které se nesnaží utužovat binarní režim pohlaví a genderových rolí. Tj. nebyla by taková analýza, která dopředu předpokládá, hledá a přizpůsobuje příslušnému výzkumu celek svého předporozumění prostřednictvím optiky genderového řádu více nebezpečnou a zastírající? Další otázka hodná reflexí a úvah. Nicméně nepřítomnost akcentace genderového řádu je těžko zpochybnitelným faktem. Problémem však zůstává, zda by případné nalezené rozdíly nějak zásadně nabouraly zastřešující Foucaultovy úvahy a vysvětlení. Spíše by mohlo jít o rozšíření pestrosti praktik, které uvnitř skrývaly i linie, jejichž ostrost bude vnímána především ve 20. století. Spíše neúplnost než zastírání.

Asi nelze argumentovat tím, že Michel Foucault své dílo nedokončil (především projekt Dějin sexuality, jehož čtvrtý díl měl být věnován "Hysterizaci žen a jejich sexuality"), nicméně před i po vydání spisu Dohlížet a trestat se v jeho dílech dá najít bezpočet reflexí odlišných způsobů a mechanismů sociální kontroly uplatňovaných podle duality pohlaví. Např. přednášky z let 1974 - 75 - Les Anormaux ("Abnormální") sledují několik drah od zmíněné hysterizace ženské sexuality, přes konstruování role matky a její pozice v rodinném prostředí až po odlišné přístupy a vysvětlení původu psychických postižení u žen a mužů. Dějiny šílenství rovněž obsahují podobné narážky, L'Hermeneutique du sujet (Hermeneutika subjektu - přednášky z let 1983 - 1984) také. Je tedy otázkou, do jaké míry je genderová slepota pravdivou výtkou. I když Michel Foucault nepoužíval konkrétní aparát nebo techniku pro odhalován fungování systému genderových opozit a jejich důsledků, nelze s jistotou tvrdit, že jednotlivá pole konstituující rozdílnosti v rámci pohlaví nesledoval a nebyl si jich vědom. Téměř s jistotou lze však říci, že z těchto témat neučinil v žádné (vydané) práci ústřední cíl svých myšlenek a zkoumání.

Druhou zásadnější poznámkou, jež může sloužit jako podklad případné kritiky, je zřejmá skutečnost, že Michel Foucault zkoumal ta zařízení, která sám považoval za "západní“ a na „Západě“ lokalizovaná. Francie, Německo, Anglie – to jsou hlavní státy a lokality, kterým se věnuje, praktiky jejichž institucí sleduje a porovnává. Zevšeobecnit úvahy na „Západ“ (ať už tento pojem znamená cokoliv) může být více než zavádějící, přesto lze zpětně namítnout, že na několika místech je jasně formulováno, jakou oblastí se Foucault zabývá – pojmenování „Západ“ může být problematické, ale ne tolik oblast, která je analyzována. K tomu lze připočíst, že Foucaultovy zkušenosti (a zdroje, ze kterých čerpal) obsahují poměrně velkou část té oblasti, která se nazývá (západní) Evropou – působení ve Švédsku, Německu, Polsku (s možnými výhradami, jelikož působil ve Varšavě), a to i přesto, že v Dohlížet a trestat nejsou explicitně reflektovány. 

Úhelný kámen, který Dohlížet a trestat představuje především pro pozdější Foucaultovy projekty, je dodnes určujícím pilířem pro analýzu všech disciplinačních dispozitivů a technik, jejichž přítomnost v rámci neoliberálního řádu je dnes již prakticky nediskutabilní skutečností. Kritických reflexí se ale za posledních několik desítek let objevilo více než požehnaně. Foucaultovy úvahy jsou kritizovány, revidovány, vztahovány k současnosti i k ostatním společnostem. Používají se metody a postupy i teoretický přístup k nejrůznějším jevům současného světa. Zrodila se celá „foucaultovská metodika“ sociálních výzkumů a přístupů k partikulárním otázkám především sociálních oborů. Foucaultův odkaz je revidován, ale také obohacován a rozšiřován. Nezřídka dochází k debatám a často diametrálně odlišnému chápání jeho záměrů a plánů. I to je jeden z důvodů, proč se k Michelu Foucaultovi vracet i nadále. Zvláště, když jeho dílo ještě zdaleka není celé zpřístupněné (i odborné) veřejnosti, nemělo by nám nic bránit průběžně reflektovat jeho odkaz. V českém prostředí by to možná mělo platit dvojnásob.

Béasse

Dohlížet a trestat - část III.

Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat hledal podobně jako v Dějinách šílenství (takový je překlad výboru z původního díla Histoire de la folie à l'âge classique; v českém překladu chybí pasáže jako Le monde correctionnare - "Svět nápravy" nebo Du bon usage de la liberalité - "O správném užívání svobody" aj.) kořeny takové racionality, která umožnila sociální kontrolu. Přechody, prolomení, modifikace takových mechanismů moci, které fungují díky rozličným technikám ovládání a jejichž společným jmenovatelem je vedení lidí – takové jsou jedny z nejpodstatnějších společných rysů uvedených titulů. Zatímco v Dějinách šílenství se Foucault ještě do značné míry striktně držel negativního vymezení moci, v Dohlížet a trestat již v některých pasážích naplno rozvíjí své analýzy sociálního pole prostřednictvím mocenských vztahů zejména směrem k jejich kreativní povaze. Máme zde produkované vědění, mocenské vztahy a tvorbu subjektů, které mají být vedeny. Jakou cestu Michel Foucault volí?

V zásadě se dá říci, že zárodky budoucích projektů, jakými budou v přednáškách na Collège de France v druhé polovině 70. let mocenské vztahy, státní rasismus a nebo genealogie liberální ekonomie, jsou guvernementalita, biomoc a biopolitika. Velmi zjednodušeně se jedná o vládnutelnost a mechanismy vládnutí, které (podobně jako v případě Dohlížet a trestat u penálních systémů) se v běhu dějin v prostředí „Západu“ proměňovaly. Tam, kde mechanismy uzavírání a vylučování fungovaly v odlišných odstínech v případě „bláznů“ a jejich uzavírání do Asyla (Asylum – zařízení pro různé druhy „mentálně postižených“, chudých, „fyzicky defektních“ apod. ve středověku a na počátku novověku; český ekvivalent „ústav pro choromyslné“ a jiné modifikace rozhodně nevystihují plný význam a především „osazenstvo“ těchto zařízení…), při trestání odsouzených a produkci delikvence v dobách Panopticonu apod. fungovala určitá posuvná ložiska procedur a schémat, která bylo možno nejen v odlišných „provozech“, ale také v prostředí jiných racionalit využívat ke konkrétním účelům vládnutí a kontroly. „Lodě bláznů“ splavovaly mýto-poetickou zkušenost kritiků poměrů, pomáhaly rozplozovat diskurs bláznovství, ale také udržovaly osu společenských norem, po jejichž chuti bylo s ne-normálními zacházeno. Uzavírání a kontrola jednotlivců ohrožujících společnost zaručovala průhledy po ose jejich životů v mikrodetailních snímcích do takové míry, že v područí vězeňských kobek se rodily naprosto nové obory lidského poznání. Kriminologie, psychopatologie nebo soudní psychologie nabírají dech přesně v době, kdy z anonymních mas vystupují subjekty moderní moci. Tady je „vizionářství“ anatomopolitiky a biopolitiky zřejmé, přesně z takových míst vzejdou základní otázky guvernementality a v závěru Foucaultova života i ústřední téma konstituování lidského subjektu.

Titul Dohlížet a trestat si všímá přesně těch míst a období v dějinách „Západu“, která obtahují jednotlivé techniky vedení lidí se snahou příslušného využití. Když se Foucault zabývá technikami správného výcviku a udává jejich názorný výčet, čerpá z několika paralelních zdrojů lišících se domácím původem. Využití času v továrně, kázeňské postihy ve škole, napínání sil při vojenském výcviku. Tyto stránky již zrcadlí heterotopie těch mechanismů, které v případě anatomopolitiky, která sleduje kontrolu a správu života na úrovni těl, a biopolitiky – ta se obdobně týká ekonomického zacházení s populací („masifikované tělo“), jsou zapojeny především v ekonomické produkci a tržním zpracovávání potenciálu (lidského) života v jeho dynamické rozpínavosti.

Michel Foucault při zkoumání strategií sociální kontroly identifikoval dva naprosto zásadní rámce správy určitého časoprostoru včetně životního potenciálu, který se v něm nachází nebo má být náležitě uchován, zpracován nebo pohybován. Jakákoliv kontrola a organizace vyžaduje takové rozvržení, takové uspořádání vztahů, jehož nastolením budou dány regule vně i uvnitř pojednávaného časoprostoru. V zásadě existují dvě schémata – „schéma lepry“ a „schéma moru“. Podle povahy obou lze dovodit příslušné techniky jejich uplatnění. V případě prvního, tj. lepry, jde o to jedince stižené touto nemocí izolovat, potlačit, vyloučit – dát zaniknout bez většího rizika. Foucault tento model nazve „snem o dokonalé/čisté společnosti“. V případě morové nákazy bylo ale postupováno jinak. Tam, kde vše prostupovalo vyloučení až se zhmotnilo v podobě velkých síní „bláznů“ z Dějin šílenství, druhý „model moru“ nevylučuje, ale rozděluje. Vkrádá se myšlenka o povýšení „modelu lepry“ s tím rozdílem, že vyloučení je přítomno v nekonečných řadách a není prostorové, fyzické. Přímé, fyzické dopady uskutečňuje v přesně kontrolovaných momentech, kdy dohled odhaluje nevyhnutelné. Město ohrožené morem je pečlivě rozděleno, aby ho bylo možné co nejlépe koordinovat, sledovat a prostoupit pohledem. Je to jakési věčné rozdělování uvnitř vymezeného prostoru. Vše prostupující dělitelnost. Každá čtvrť a ulice má přiděleno své „oko“ dohlížející a evidující. Rozdíl spočívá v modu zacházení. Při vyloučení jde o potlačení, rozdělení sleduje využití a kázeň. Jak ale Foucault ukáže především v případě biopolitiky, oba mechanismy jsou úzce propojeny a svého využití dojdou i v příštích staletích při kontrolách populací a uplatňování např. zdravotní politiky.
Takové podklady a rozvržení – jakési strategické zhodnocení stavu, umožňují následné zavádění adekvátních technik. Umístění leprosérií v odlehlých lokalitách, zmíněné lodě bláznů, přikování pomatených. Na druhé straně koordinace pohybů ve školách při psaní, sledování pracovního výkonu v dílnách, časový rozvrh ve věznicích určující přesný čas budíčku, práce, jídla i večerky.

Skutečnost, která spisem Dohlížet a trestat prochází v zásadě nepovšimnuta a své rezonance dosáhne často až při novém čtení se zkušenostmi s dalšími tituly či texty (La Volonté de savoir - Vůle k vědění, Il faut défendre la société - Je třeba bránit společnost, Le sujet et le pouvoir - Subjekt a moc apod.), je způsob, jakým Michel Foucault přistupuje k úloze moci a mocenských vztahů. Je známo, že Foucault nikdy nevytvořil žádnou teorii moci, velmi často své úvahy upravoval, vysvětloval, nepřestal nabádat příklady k bližšímu pochopení toho jak mocenské vztahy fungují jakou mají důležitost. Dohlížet a trestat v tomto ohledu nese několik charakteristických atributů mocenských vztahů ve Foucaultově chápání.
Nešlo o teorii moci, ale o to, jak fungují, obíhají mocenské vztahy. K jakým dochází situacím, přerodům a stahům v těch chvílích, kdy jedinci v mocenských vztazích na sebe navzájem působí, směřují k určování chování druhého a prolomují zdánlivě neposunutelné body, aby v příštích chvílích znovu zhodnocovali svůj přístup a taktizovali směrem k dalším krokům. Je to charakteristická neustálost, nepřetržité aktualizování i nové propojování a zanikání. Tak je třeba chápat ty části, ve kterých Foucault líčí proměny řádu trestání – od popravy, přes mučení a galeje až k uzavírání a uplatňování dohledu. Nejde jenom o lepší využívání prostředků, jejich inovace v odrazu neudržitelnosti. Ona neudržitelnost se rodí v agonu neustálých směn recipročních působení. Zápolení jí vdechne život v těch „místech“, v nichž dochází k proměně mocenského vztahu a přehodnocení situace nutí k zapojení nové taktiky. Moc s sebou totiž vždy přináší odpor (jako přeznačkovanou moc a vice versa). Takovou optikou je nutné vnímat posuny od mučení až po sebekázeň v moderní, disciplinární společnosti. Jednotlivé děje podléhající rozkládání a skládání v souladu s variacemi potřeb, cílů a hodnot. Využití dochází v takových momentech, kdy se stávají (dočasně) vítěznými nebo umožňujícími převahu.

Stínohra trestů, uzavírání a mučení je předvojem sociální kontroly v éře rodícího se kapitalismu, jehož ústředním úkolem bude využít dědictví mechanismů kontroly, disciplíny a dohledu v takové možné míře, aby tělo těžce zkoušené, podrobované a ničené bylo spíše zapojeno ve prospěch výroby, revitalizace sil a uchování biokapitálu, který ve své reprodukci skrývá. To, jaké dopady měla racionalita „trestání“, jaké nedostatky, neduhy a především otázky předala věku (neo)liberálního řádu, bude Michel Foucault zkoumat ve svých příštích přednáškách a knihách. Dohlížet a trestat je grimoárem vztahu života a moci v labyrintu zrcadel disciplíny. Síla tohoto díla spočívá trefně ve strategickém rozvržení, nikoliv ve finalitě odpovědí. Deleuze později knihu nazve "Božskou komedií trestání"... 

Béasse

Dohlížet a trestat - část II.

Kruciální otázku, kterou Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat řešil, je zjevně problém, proč vězení, jenž bylo systematicky od 18. století pod palbou kritiky, jelikož nesplňovalo tehdejší požadavky resocializace uvězněných, ustálo veškerou kritiku a posledních více než 150 let je jakýmsi inventářem trestního systému „Západu“. Protože do začátku 18. století byly veškeré techniky, které měly uzavírat společnost ohrožující faktory vnímány především jako prostředky vyloučení, deportace a izolace (nikoliv jako prostředky penalizace – tj. manifestace politické moci na tělech jednotlivců/kyň), kladl si Foucault otázku, jak je možné, že i přes kritiku poukazující na selhávání vězení, které nenapravuje, ale spíše produkuje nové vlny a generace trestaných, se vězení zachovalo jako inherentní součást společenského řádu. Původní myšlenka vězení nespočívala v trestání, ale v nápravě. Ta se však nedařila, výsledky byly spíše opačné, ale zavržení uvěznění jako mocenské techniky to nezabránilo. Naopak zhruba od poloviny 19. století se vězení vyskytovala prakticky všude na „Západě“ – Francie, Německo, Itálie i Anglie (s trochu odlišným profilem).

Michel Foucault se snažil zmapovat důvody tohoto udržení a přetrvávání vězení v Dohlížet a trestat tak, aby se pokusil osvětlit, k čemu ve skutečnosti dochází ve chvílích, kdy se jedinec dostává do vězení. Veškeré otázky, které Michel Foucault totiž ve svých spisech nastoloval, byly odrazem jeho současnosti a v přítomnosti kladených dotazů, které měly na základě historických genealogických zkoumání pomoci najít odpovědi pro současný stav věcí. Možná se to jeví jako banální poznámka, ale při bližší znalosti Foucaultových spisů rozhodně nevyznívá tak jednoduše a samozřejmě. Dobové reakce na obsah knihy Dohlížet a trestat, které zdůrazňovaly, že Foucault napsal historii vězeňství, že kritizuje stávající praktiky (což byla zčásti pravda) a odhaluje vývoj dílčích trestních praktik však ukazovaly ještě za Foucaultova života na špatné pochopení jeho záměru. Pokud se tedy zabývá středověkými metodami, jejich posuny a historickými okolnostmi, pak zejména proto, aby dospěl k tomu, jaké důvody stojí za používáním dílčích technik a taktik v trestání, které se během posledních bezmála 200 let změnily jen minimálně. Ptá se, proč a co se skrývá za zdánlivým zlidštěním těchto praktik, co bylo sledováno, jaké tajemství a motivy jsou skryty v příšeří vězeňských koutů, do kterých neprohlédne ani panoptikální věž. Rovněž se snaží nalézt odpověď na otázku ústřední – jak je možné, že přes neustálé výhrady a zatracování se vězení ve svých historických konturách pořád jeví (i pro přelom 20. a 21. století) jako tolik vitální a nezbytné?

Ústředním tématem knihy tedy je sledování pohybů a zlomů ani ne tak racionality trestání jako spíše racionality věznění. Věznění však není pouze ona konkrétní technika vylučování nositelů/ek patologických jevů vně společenského života - nešlo výhradně o zmapování procesů skrytých v procedurách penálního systému vězení. To je víceméně zjevná, řekněme první část projektu. Důležitější je ale ta, která protéká celou knihou a všímá se jednotlivých prvků disciplinačních mechanismů, které se v mnoha poloměrech sbíhají právě ve vězení. Není to ale uchopitelný průnik - vzápětí podléhá novým přerozdělením a režimům uspořádání. Proto Michel Foucault ukazuje, jak v určitých obdobích od sebe nelze rozeznat režim školy, vězení nebo dílen a továren. V tomto smyslu, ve chvílích, kdy Benthamův Panopticon je ideou takové kombinace technik a strategií podřizujících lidské tělo a chování vedení (vládnutí) sledujícímu specifické cíle, je vězení - vězení v zásadě motivem inspirujícím nejrůznější instituce společenského prostoru. Jsou zde taktiky uzavírání, sledování a podřizování či řízení. Cela, světlo, kázeň, algoritmy pohybu a trávení času. Sledování určuje vypovídání a perpetuální přiznávání se, dohled protíná všechny křivky fyzického i psychického časoprostoru.

Ale Michel Foucault věc posouvá. To, že mezi vězením a školou i dalšími zařízeními sociální kontroly dochází k nepřetržité interakci nesmí zastírat, co se děje prostřednictvím této vzájemné směny, čemu slouží a jak je možná. To, že panoptikální diskurs umožňuje konkrétní vedení a správu těl v daném prostoru a čase, spolu přináší i podprodukty, které jsou často motivy stojícími v pozadí nastolování příslušných technik vedení. Vypovídáním, nepřetržitým sledováním a nekončícím pohybem v rámci hyperprostorového uspořádání vězení (každé místo, lokalita i pozice jsou zapojeny v nekonečné síti vztahů a vzájemností, které neustále obnovují vše prostupující vliv těchto vztahů na uspořádání prostoru - tudíž ho rozpouští a stává se tak nelokalizovatelným, přesto všude nalezitelným jmenovatelem všech prvků) dochází k realizaci mocenských vztahů, ale také produkci vědění a subjektů.

Zapojení do aparátu, který nejen ustavuje disciplinární režim, kontroluje chování, fabrikuje normalitu a vytváří specifické soubory poznání a vědění, je jedním z ústředních Foucaultových témat - snaží si klást otázku jak je toto zapojení možné, (k) čemu slouží a jak je dochází k tomu, že zapojované techniky jsou tolik úspěšné, že se přenášely a přenášejí mezi jednotlivými institucemi, vzájemně posilují a prostupují každodenní lidskou zkušenost.

Michel Foucault se vskutku držel způsobů a metod konstituce subjektu. To bylo podle jeho slov hlavní téma zhruba 20 let až do konce života. V kontextu Dohlížet a trestat je tento proud jeho myšlení vskutku velmi patrný, protože zavádění veškerých pravidel do způsobů oblékání, stolování, časového režimu, pracovního vytížení apod. zavádění standardy, které konstituují dělící linie mezi povoleným (normou) a nepovoleným (překročením normy - do záporných i kladných poloh). Norma svým standardizováním neuvádí v život pouze vodící linky chování, ale je formulí pro rozlišování všech rozptylů od ní coby středu, jehož má chování mít neustále v horizontu, a který slouží jako referenční bod úkrytu před sankcemi, ale také jako bič normalizace. Efektem normalizace jsou metodiky hromadění poznání pomocí analogií mezi jednotlivci, vztahy k prostoru, času a právě normalizační struktuře dané instituce. Jsou to nekonečné katalogy zápisků, poznatků a důkazních materiálů, jejichž kakofonie se rozléhá řadami řad - tabulkou. Ta propojí i zdánlivě nesouměřitelné, nenápadné a skryté skutečnosti do fascinujících souvislostí umožňujících posuny v technikách a praktikách dohlížení a trestání - kontroly.

Může to působit odtažitě, nepřiměřeně, archaicky. To, co bylo naznačeno v prvním článku k Dohlížet a trestat nyní posuneme. Jakou sílu (a na základě čeho) funguje např. systém sociálního zabezpečení, jakékoliv pojištění, zaměstnanecké smlouvy, studijní výsledky a diplomy, lékařské správy nebo posudky trestaných a anamnéza sociálního klienta/ky? Praktiky a dispozitivy jsou veskrze stejné, jen prošly modifikací nebo změnou v některých oblastech. Pokud celulární uzavírání produkovalo vypovídání přímo prostřednictvím nepřetržitého dohledu, současná post/moderní společnost zapojuje stejnou racionalitu, ale vylepšení přichází v technice. Panoptikon fungoval tak, že optimálním "bodem" dohledu byl ten, ve kterém dohlížený převzal roli dohlížitele nad sebou samým. Určitá chiméra dohledu. To byl onen vysněný produkt takového režimu, v němž si jedinec aplikovaný dohled natolik zvnitřnil, že došlo k rozpuštění hranice mezi tím, kdo dohlíží a na koho je dohlíženo (protože i dohlížející byl vystaven dohledu). Sebenazírání prostupovalo všemi póry časoprostorového uspořádání Panopticonu. Vylepšení pak v současnosti spočívá nejen v tom, že tento způsob sebekontroly (slovenština má lepší výraz - sebasprávanie) se ocitl mimo jednotlivé instituce a je nedílnou součástí výchovy - znovu podle normalizačních linií, jakými jsou např. spisovný jazyk, etiketa zahrnující chování, stravování, oblékání, vztah k druhým apod. nebo neproblematizovaného přijímání genderových rolí. Posun a povýšení daných technik je rovněž (a to až do krajnosti) kombinace centripetálního a centrifugálního sebezpytování, které produkuje předimenzovaná množství výpovědí a diskursů o sobě samé/m. Neustálé doznávání. Pohlcení v síti zpovědí a promluv.

Ve třetí (poslední) části se posuneme k uzavření cesty knihy Dohlížet a trestat, které nese stopy mnoha příštích Foucaultových projektů. Spojíme také některé pasáže s titulem Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) a zhodnotíme první črty analýzy mocenských vztahů.

Béasse

Dohlížet a trestat - část I.

Kniha Surveiller et punir: naissance de la prison (česky Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení) vyšla v roc 1975. Předchozí tituly z pera Michela Foucaulta byly přijaty více než vřele (Naissance de la clinique, 1961 - Zrození kliniky, česky nevyšlo) nebo s entuziasmem i zatracováním zároveň (Les mots et les choses, 1966 - Slova a věci, česky 2007). "Kniha o vězení", jak ji sám několikrát Michel Foucault v mnoha článcích a rozhovorech pojmenoval, představuje do dnes inspirační zdroj mnoha sociálních oborů, podněcuje četné debaty, je vděčným tématem úvah i kritik.

Ve Foucaultově biografii se Didier Eribon vyjádřil, že Dohlížet a trestat je Foucaultovou nejkrásnější knihou. A také nejzásadnější, protože titul sepsaný v polovině 70. let, se stal úhelným kamenem takřka všech pozdějších Foucaultových prací. Díky této knize se pak Michel Foucault ubíral směrem k projektu Dějin sexuality, rozvíjel své koncepty biomoci, guvernementality, analyzoval fungování neoliberálního řádu ve vztahu k vládnutelnosti apod. Proč je Foucaultova "kniha o vězení" natolik zásadní, která témata v tomto spisu francouzský filosof rozevřel?

Pokud si projdete jednotlivé kapitoly knihy Dohlížet a trestat, jedním z prvních dojmů může být směřován k přesvědčení, že se jedná především o historickou knihu, která se snaží zmapovat základní momenty převážně francouzských dějin vězeňství se snahou poukázat na to, jaký vývoj vězeňský systém od konce středověku prodělal. Tento motiv je nasnadě - sám Michel Foucault byl na přelomu 60. a 70. zapojen (byl ústředním iniciátorem) skupiny GIP (Groupe d'Information sur les Prisons - Skupina pro shromažďování informací o vězeních a tamních poměrech), která byla zformována za účelem přenášet informace o podmínkách, způsobech věznění a vztazích ve věznicích do veřejného diskursu - hlavní úkol spočíval v ozřejmění vězeňských mechanismů a praktik, včetně dopadů na uvězněné. Angažování GIPu může mást, ale také hojně napovídat, protože Foucaultův politický aktivismus byl prakticky celý život klíčově propojen s předměty zájmu jeho výzkumů a společenských analýz. Ale v případě Dohlížet a trestat nebyl Foucaultův zájem soustředěn na vězení samotné, ale spíše na mechanismy, které tyto instituce používají, zapojují a kterými formují konkrétní časoprostor včetně jeho obyvatel/ek. Které myšlenky stojí za povšimnutí?

Jednotlivé kapitoly, podkapitoly i formulace témat knihy Dohlížet a trestat spojuje několik momentů, které dohromady odkazují k ústředním myšlenkám. Určující je samozřejmě úvodní tolikrát vzpomínaná scéna popravy královraha. Ta vtáhne do děje, ale také maskuje. Přitáhne pozornost, text hluboce dýchá hrůzou a zrychluje tep pokaždé, když je nešťastníkovo tělo vystaveno novému mučení. Dílčí obrazy mučeného a citované komentáře z dobového textu dokreslují atmosféru způsobu manifestace královské moci. To je další často uváděný způsob výkladu a smyslu zařazení scény do kontextu knihy. Později "se ukáže", jak Michel Foucault vyvodí, že za postupným posunem od "středověkých" praktik k humánnějším technikám, za které bude v novověku pokládáno právě vězení, je pouze změna režimu v přístupu k řízení a ochraně společnosti a jejich zájmů. Zde Foucault především ukazuje, že způsoby nakládání s jedinci, kteří ohrožují společenské zájmy, jsou pro každou historickou dobu jednak projevem praktikování určitého uspořádání nástrojů působících k její ochraně, a zároveň, že rozvržení dílčích technik moderní doby, jakými jsou např. celulární izolace, intenzita dohledu, kázeňské nároky apod., jsou jen některými z mnoha dalších způsobů a režimů. Neexistuje tedy univerzální model toho, čemu moderní doba přisoudila termín "trestání", vždy jde o způsob, který je jedním z mnoha...

Změny způsobů trestání od veřejných poprav, uzavírání do kobek a mučení, přes galeje až k vězením takřka moderního typu, není podle Foucaulta zdaleka projevem lidštějších technik, osvícenského lidumilství a humanitních hodnot uváděných do praxe trestání. Penální techniky se v historii neměnily s primárním ohledem na utrpení a patologii, kterou mistrovství tortury způsobovalo. Posun od fyzického utrpení zakrývá skutečné motivy, které jsou v knize např. dokumentovány uzavíráním veřejných poprav do záňadří popravčích rinků, do temných sklepení a pohledu veřejnosti nepřístupných prostor. Motivy nepramenily z partikulárních zájmů, za přechodem lze sledovat zejména změny ve stylu trestání, které sledovaly jinou „ekonomii moci“, jejíž cílem už nebyla manifestace královské moci, ale tělo ničené a těžce zkoušené až k jeho destrukci v hledáčku trestních mechanismů postupně vystřídalo tělo podřízené a disciplinované. V této rovněž známé myšlence je ale skryt ještě motiv historie vztahu mezi životem smrtí. Tato vazba rýsující linie takřka všech oborů lidské činnosti „Západu“ byla svébytně přítomna i v jednotlivých posunech trestních technik. Tělo coby fyzická schránka života byla ve středověkém trestním systému primárním cílem uplatňovaných týrajících mechanismů. Útok byl přímý, okamžitý, užitý karnevalovým způsobem. Do jaké míry bylo tělo hlavním terčem trestající moci, do takové představovalo začátek i konec možnosti trestat (a manifestovat od původní antické patria potestas odvozované moci zabíjet – těmto otázkám je věnována především poslední kapitola Foucaultovy knihy La volonté de savoir, 1976 – Vůle k vědění, česky 1999). Uplatňování monarchické moci bylo vystaveno na schopnosti udržet tělo v utrpení, v neustálém přeorávání fyzického pole, jež neslo své plody především v prodlužované agónii pod bičem tortury. Tak Foucault podrobně snímkuje jednotlivé akty mučení, kterým Damiens čelil, aby zdůraznil, že uplatnění moci ve veřejném procesu, je podepřeno pompou díky značně ohraničené pomíjivosti této činnosti. Tělo lze popravit, popravu prodlužovat, ale každá poprava jednou (nutně) skončí. O to více je nutné její projevy předimenzovat, napínat a ve veřejné manifestaci náležitě a okázale kolorovat.

Přechod k nové „ekonomii trestání“, na jejímž konci jsou v takových institucích, jakými jsou továrny, školy, kasárny, v některých případech nemocnice a především vězení, jednotlivé kázeňské techniky, které místo aby tělo vyčerpaly až k bodu, kdy nebude možné si na něho více činit nárok, si tělo osvojují praktikami disciplíny a podřízení. Oč méně je útok na tělo projevován fyzicky, o to více tyto techniky míří na „duši“. Jde o zvnitřnění sebeukázňujících způsobů vedení sebe sama, svého těla a mysli. Propojení složek je nasnadě. Toto je pro současné vnímání fungování takových zařízení a institucí, jakými jsou školy, armáda, (nejen) průmyslové podniky nebo rodina klíčové. Příkladem může být rozvržení prostoru drtivé většiny základních, středních ale i vysokých škol podle určitého schématu, které zapojují kázeňský dispozitiv (soubor technik, taktik, struktur, vědění a mechanismů sledujících určité cíle – v případě kázně to je uzavření v prostoru, všudypřítomnost dohledu, evidence a sběr dat o jednotlivcích, neustálá kontrola aj.). Nejde jenom geometrizaci uspořádání lavic a katedry, lokalizaci autority (kantor/ka mají možnost jak sedět, tak stát, přecházet v prostoru apod.) nebo zapojení architektury pracující se zvukem a světlem, ale také o mikročásti, které v prostoru hrají ústřední roli s výsledným efektem disciplinace. Jde o návrhy židlí a lavic – jak mají studenti/ky sedět a přizpůsobovat svá těla, jde o rozvržení času a náplně aktivit, ve hře jsou podmínky, které jedinec musí splnit, aby se mohl účastnit výuky (určitá standardizace oblečení, dodržování časového rozvrhu, vedení docházky, příslušné chování během výuky, plnění požadavků vyučujících ke splnění předmětu atd.), které je propojují s ostatními oblastmi života do takové míry, že se dílčí techniky a způsoby zkázňování mezi institucemi propojují v rámci určitého společenského pole (schody vzdělávacího systému). Napříč jednotlivými poli – podmínky k možnosti nastoupit k plnění základní školní docházky představují takové „samozřejmosti“, jakými jsou zejména rodné číslo, zdravotní karta/pojištění, trvalé bydliště, zákonný zástupce či zástupkyně, plnění socioekonomických nároků, které propojují rodinu se vzděláním, vzdělání pak s pracovní činností, s osobním životem apod. To vše v úžasně komplikované síti vědění a poznatků.

Toto jsou prodlužované efekty zmiňovaných technik disciplinačních mechanismů, které vyskytující se v 18. a 19. století v zařízeních typu polní nemocnice nebo kasárny, našly v panoptikálním vězení (podle vize J. Benthama a jeho Panopticonu) své ideální uskutečnění. Z toho pohledu Michel Foucault psal knihu Dohlížet a trestat především jako genealogii vzniku optimálního uspořádání takového kázeňského mechanismu, který v běhu historie vznikal simultánním opisováním mezi dílčími zařízeními. Proto disciplinární společnost (jako o západní společnosti 19. a 20. století Foucault často mluví) nevzniká se založením vězení jako určité formy trestání – spíše naopak. Vězení ve své moderní podobě představuje více završení určitého vývoje ve skloubené formě jednotlivých mechanismů, které po dlouhou dobu existovaly paralelně, ale teprve společnost disciplíny nastolila takový režim, jenž je s to propojit je v konkrétním uspořádání – vězení. Vězení, ale není budovou, zařízením, vězení je především režim uspořádání a kontroly společenského prostoru. Konkrétní "budova" tak představuje pouhý způsob realizace, vtělení a uplatnění takového režimu.

To jsou pro tentokrát některé črty vybraných myšlenek ze spisu Dohlížet a trestat. Příště půjde o přiblížení jednotlivých mechanismů disciplíny, důsledků pro moderní společnost a zasazení těla do kontextu kázeňských praktik. Zejména tyto techniky mají pro současného „západního“ člověka určující význam.

Béasse

pozn.: Český překlad knihy Dohlížet a trestat vydalo v roce 2000 nakl. Dauphin ve vynikajícím překladu Čestmíra Pelikána. V knihovnách je dostupný i rovněž výborný slovenský překlad Miroslava Marcelliho Dozerať a trestať od nakl. Kalligram z roku 2002, resp. 2004. Originál lze nalézt např. v knihovně Francouzského institutu v Praze.