Jak se brání demokracie?

Když se na přelomu 90. let střetly Huntingtonova a Fukuyamova vize budoucího vývoje demokratických zřízení a potažmo i celého světa stran politických systémů, jen málokdo předpokládal, že se jejich významné spisy (působící jako "politické programy" pro zahraniční politiku USA) na počátku 21. století ocitnou na pokraji zájmu a jejich prognózy vezmou za své.

Kaganův Návrat historie (The Return of History) zvedá varovný prst a na Evropu může působit spíše jako zdvižený prostředník. Protože jeho hodnocení idealismu EU v době bující geoekonomiky, v níž se dle jeho slov navracejí tradiční mocenské nástroje síly, donucení, závislosti a hrozeb a na vítězné tažení se dostávají ty státy, které nespoléhají na soft-politics, ale důvěřují agresivní domácí i zahraniční politice jdoucí po nerostném bohatstvím a rozšiřování mocenských sfér vlivu, politická uskupení bez realistického přístupu v éře globální geopolitiky a geoekonomiky nemají příliš šanci.

Pohled, který Kagan prezentuje se dá celkem jednoduše shrnout: politické subjekty zapomínající na historické události, nesnažící se chápat metaroviny mezinárodních vztahů a nepřizpůsobující svou agendu vnějším událostem, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na aktuální "domácí! systém. Je zde cítit kritika Konce historie, oné bláhové směsky arogance a sebeuspokojení, která byla zřejmě natolik virulentní, že zavdala na strnulé přihlížení dynamicky postupujícím událostem v užším či širším okolí. Rusko nasazuje své Trojské koně do struktur NATO podvazuje spojnice sousedících států s touto organizací, Čína přebírá taktovku v Asii, Africe a postupně i ve zbytku světa, Indie, Japonsko, Írán a další státy postupně začínají chápat, že účast v mezinárodních celcích není vždy výhrou a už vůbec ne jistotou. Naopak. EU a USA stále přihlížejí. Regionální mocenský apetit začíná vyměřovat nové perimetry po celém světě snad mimo Jižní Ameriku (alespoň prozatím) a ty státy, které chápou okolní události se "pouze" přizpůsobují. Přizpůsobování se pak primárně spočívá v autonomii, autarkii a formování okolního geoekonomického a geopolitického prostředí tak, aby vyhovovalo partikulárním státním zájmům a potřebám. Kagan si tak všímá probouzejících se nacionalistických tendencí, vysvětluje jejich podhoubí, zdůrazňuje jejich motivaci a především účinnost. Ta je v předpokládané postmoderní éře bez národních států až mrazivě fatální. Vše lze zjednodušit na odvolávání se na národní nebo státní zájem. Šok archaických koncepcí? Kdepak. Státní zájem coby fenomén, jenž určoval vztahy mezi novověkými monarchiemi, se znovu probouzí na úsvitu 21. století a ukazuje se krystalicky bezchybným. Výsledky mluví jasně. Hlásání nutnosti obrany narodních a státních zájmů, obviňování okolních států či mezinárodních organizací z omezování a zasahování do těchto aktivit nese téměř invariantní efektivitu. Jednoduché, jasné, účinné. Pokud by někdo pochyboval, stačí poukázat na historické zkušenosti, protože především Rusko a Čína nedělají nic jiného než tradiční koloniální mocnosti a to bez ohledu na sféru činnosti. Ostatní buď hrají podle těchto not nebo mají smůlu a uzavírají pakty, které se však krčí ve stínu imperiální geoekonomiky.

Pro Evropu a EU Kagan prakticky nenabízí řešení nebo alespoň možnost východisek a to ze dvou základních důvodů. Prvním je spolehání se na bilaterální vazby a organizování v rámci EU. Tato skutečnost je zřejmě méně závažná, neboť zde je možná (byť pozdní a pozvolná) náprava. Druhý faktor je už problematičtější, přičemž se jedná o esenciální prvek, kterým je demokracie. Kagan je více než skeptický a celá kniha, prezentované poznatky a názory směřují k jedinému: demokracie není s to se bránit tomuto návratu k tradici mezinárodních vztahů 18. a 19. století, nemá mechanismy a potřebnou sílu vzdorovat, o šíření sebe sama po zbytku nedemokratického světa nemůže být řeč už vůbec, protože demokracie "bude ráda", když se zachová sama sobě. Jsou tu státy s demokratickým zřízením, jenže tyto nemohou zjevně konkurovat mobilizovaným masám v autoritativních režimech, pokud nebudou hledat spojence a ustupovat z pilířů demokracie. Jak se může Indie bránit tlaku Číny, jestliže nepřistoupí na vnucená pravidla hry? Hlásáním demokratických hodnot asi těžko. Dle Kagana se ukazuje, že vnitřní politický rozvrh je více než závislý na pozici státu v mezinárodním systému éry geoekonomiky. Jakost a typ režimu začínají být více odvozeny od role, kterou příslušný stát v mezinárodních vztazích hraje. Je nutno poznamenat, že rozhodování o dílčích rolích je spíše v područí nastupujícíh autoritativních a jiných nedemokratických režimů, které velmi brzy přišly na chuť tradičním způsobům vedení zahraniční politiky a rozšiřování mocenských sfér.

Kagan se samozřejmě věnuje i pozici USA a ostatních demokracií. Jeho závěr celého poměrně krátkého spisu je jednoznačný. Demokracie po celém světě (v čele s USA) čelí nové hrozbě a času do rozhodnutí, zda se autoritativním mocnostem a radikalizujícím se státům postaví či nikoliv, povážlivě rychle ubývá. Nedemokratické režimy jsou dle všeho silnější a hlavně mocnější co do působení - stejně tak odpovědnost demokracií za budoucí vývoj světa. Kagan stále věří, že demokracie je systémem, jehož hlavní osou je zodpovědnost. Tu je třeba znovu převzít a na ukolébané dekády, během nichž bylo oslyšeno Morgenthauovo varování, že

"spadne poslední opona a silová mocenská hra již nebude pokračovat",

je třeba reagovat důraznou odpovědí, která však nebude postavena na přijetí vnucovaných pravidel. Možný paradox demokracie diktující pravidla hry je téměř nevyhnutelným - jedině tak může toto zřízení potvrdit svou vitalitu. Pro Kagana je tato situace primárně záležitostí odpovědnosti USA, jež by měly dle Wilsonovy linie přilít do ohně louče, kterou svítí na cestu demokratizace ostatním státům. Jenže je zde zásadní problém, jak na takovou cestu (bez konce) vyrazit, když následky posledních pokusů zanechaly více než letité šrámy. Implicitně je jisté asi jen jedno - demokracie se brání...a to v obou smyslech slova. Otázku jak je třeba brát jako věčný stimul a ne jako finální řešení. Finalita, jak známo, zabíjí. V případě globálního politického uskupení by nám přídomek, že zabíjí fatálně, už nemusel stačit.

béasse

ps: F. Zakaria vedoucí rozhovor s D. Medveděvem (a fandící mu) je projevem čeho?

Umění metaregulace v éře globalizace

Postkomunismus představuje stále neprobádaný fenomén. Shluk variujících projevů, událostí a posunů, které provázejí formování bezprecedentních časoprostorů vyplňujících místa chybění bývalého SSSR je prakticky stále těkající historickou (archeologicko-genealogickou) politickou realitou režimů, které svou společenskou strukturou, kulturně-politickou orientací a především mody myšlení stále neunikly ze stínu sovětského bloku. Tzv. satelity přitom představují neskutečně dynamická pole pro promýšlení a zkoumání rozmanitých aspektů jejich vývoje "před i po". Poslední kniha Jadwigy Staniszkis O moci a bezmoci je v českém prostředí ojedinělým výsledkem snah vyrovnávat se s výše uvedenými skutečnostmi. Výsledkem vpravdě pionýrským, protože sídlí v zení představovaném mezioborovým přístupem k fenoménu postkomunismu optikou (za chodu) utvářené teorie moci.

Knihu lze chápat a číst ve dvou rovinách. První (nikoliv z hlediska pořadí nebo důležitosti) se vyhraněně věnuje situaci Polska jako zástupného modelu postkomunistických režimů v případě analýzy fungování jednotlivých sfér lidské činnosti s vazbou na politickou organizaci, správu země a roli vládnoucích elit (tj. elity volené). Zde se autorka věnuje kritickým místům vývoje "před i po", aby zdůraznila především neschopnost mocenské sebereflexe, která je příčinou věčného nadechování Polska (a dalších postkomunistických zemích - zde je však otázka a jedna ze slabin textu, protože není nastíněno, do jaké míry lze generalizující výklady aplikovat při rozkrývání ostatních postkomunistických režimů) potlačovaného postupující globalizací. Tyto země se stále více ztrácejí v sítích strukturálního násilí představovaného pohybem kapitálu nevázaného na státní celky, vícerychlostním vývojem jednotlivých zemí v rámci EU, politickým kapitalismem apod.
Druhá část, myšlenkově zřejmě mnohem přínosnější, se vyznačuje implicitní teorií moci ve stále ještě novém řádu globalizace. Přesto, že se jedná o knihu esejistickou (a jednotlivé oddíly či kapitoly spolu souvisí díky určitému množstvím opakujících se myšlenek zasazovaných do pozměněných kontextů) zmíněná teorie nebo spíše koncepční přístup k pojmu moci je zde rozpracován na více místech, a tak nevadí, že Staniszkis nevěnuje teoretickému rozpracování moci knihu celou nebo konkrétní oddíl. Prokládá své chápání moci praktickým příklady, což může rušit ideovou linii, ale v zásadě pomáhá její místy náročný jazyk a myšlenkové obraty lépe uchopit (aniž by hrozila disinterpretační redukce).


Pojetí moci

Staniszkis chápe moc výhradně jako rozhodovací a vztahovou záležitost, kterou lze shrnout pod umění vládnout poměřovaným čtyřmi prvky: mocí, ovladatelností, správou a řízením. Moc zastupuje způsobilost vyvolávat změny, ovladatelnost vytyčuje dosahované cíle, správa vztah mezi cíly, podmínkami a nastavenými pravidly, řízení je pak procesem utváření těchto pravidel. Tyto čtyři pilíře, jejichž stabilita a nosnost přímo spoluurčují efektivitu a výhledy vládnoucího režimu, pak autorka používá při mapování rozdílů mezi jednotlivými státními formacemi - či lépe - formacemi vládnutí. Určující jsou pro její přístup snažící se vysvětlit, kde a v čem selhává postkomunismus státní formy USA, EU a příklad Polska s jeho vývojem "před i po", protože konstitutivní pro její chápání rozdílností mezi právě uvedenými formacemi a přístupy k vládnutí je výklad historického vývoje dvou linií západního myšlení o státě - tomismu a nominalismu.

Není na místě parafrázovat důvody, které Staniszkis tomuto přístupu v chápání moci vedou. Ve stručnosti pro ni oba mody představují určitá paradigmata, která zapříčinila odlišný vývoj v USA a EU. Velmi zjednodušeně (novo)tomismus převládající v rámci EU (ovlivněný však nominalistickou myšlenkovou obrodou 14. století) klade důraz na svrchovanost jednotlivce, u něhož výskyt nedostatku dobra představuje katalyzátor veškerých společenských procesů, zejména pak při realizaci politického uspořádání. V USA je výsledkem vývoje (ve vleku nominalismu) poměrně jasně vymezený rámec pravidel umožňujících proměny, posuny a vývoj zřízení nejen z hlediska historie, ale také v ohledu vyrovnávání se s dílčími aktualitami. Soubor formálních podmínek představuje vymezenou arénu, v rámci níž je nutné řešit veškeré aspekty a produkty společenského života včetně realizace subjektu. Staniszkis příliš neproblematizuje, která forma je lepší nebo za dané situace vhodnější, spíše jí jde o postižení klíčového momentu celé své koncepce moci. V případě Polska podle ní nedošlo ke konfrontaci s nominalistickou alternativou (tomismu). Absence této ideové pře se až do dnešních dnů projevuje (jako v případě Solidarity v 80. letech) špatným chápáním vývoje, role a fungování státního celku ergo moci jako takové. Pro pochopení aktuality dnešní situace postkomunismu v globalizačním světě je dle autorky naprosto nezbytné vnímat uvedené historické skutečnosti jako podmínky, z nichž vyrostly jednotlivé přístupy chápání fungování moci ve společnosti, uvědomování si, v čem spočívá role gatekeepers, a jak důležitá je jakost metaregulace. Tyto podmínky nesou plody v zásadním faktu - vládnoucí (polské) elity nechápu povahu moci v globální éře a jejich výkon a vedení země pak představuje hluché výplně, které se na horizontu hlásí jako impotentní (tj. neschopné metaregulace - regulace pravidel, posilování mezisektorových vazeb, myšlenkové rigiditě atd.) a neschopné způsobu vládnutí přiměřenému době a situaci, v níž se postkomunitický režim nachází.

Staniszkis ve své knize nabízí mnoho průhledů do vývoje Polska několika posledních bouřlivých let, věnuje se filosofickým, ekonomickým a sociologickým přesahům probíraných témat, naznačuje budoucí vývoje neoimperiálních diskursů vládnutí, postihuje myšlenková zázemí globalizačních procesů. Nelze její knihu redukovat na teorii moci nebo kritiku postkomunismu. I když nabízí mnoho, je potřeba její poslední texty vnímat prizmatem politické sociologie s prvky kontinentální filosofické tradice, ale nikoliv jako ontologickou záležitost stran rozpracování (zásadně nového) pojetí moci. Pokud vůbec, pak Staniszkis patří více k Weberově nebo Beckově tradici myšlení o moci a vztahu společnosti k její praxi než k Foucaultovi nebo Veilovi či Butler, jejichž práce se profilují s ohledem na každodenní fungování mocenských vztahů, performativity nebo dílčích taktik mocenského působení. Tím, že moc ohraničuje striktně politickou sférou a fungováním státu, pomáhá chápat mnohem spíše vývoj myšlení o státě, ale svým přístupem k moci jeho úlohu nadhodnocuje až se často ocitá v pozici substanciálního přístupu k moci. Přístupu, jehož slabiny (navzdory tradici) odhalil před desítkami let Michel Foucault. Zatracení nebo uvržení do proudu kulturního dědictví však na místě není - jak bylo zmíněno na začátku, Staniszkis se věnuje oblastem, jejichž reflexe a zhodnocení představují především myšlenkovou výzvu, možná největší výzvu přelomu století kontinentální tradice, protože snoubí faktory závažně formující vývoj současného euro-amerického kulturního okruhu - postkomunismus (jako režim myšlení), odumírání neoliberalismu (jako krizi myšlení) a nové promýšlení aktuality jménem globalizace ve vztahu k formování současného myšlení.

béasse

Staniszkis, J.: O moci a bezmoci. Brno, CDK 2009.

Ženská revoluce v České republice?

Osobně velmi dlouho sleduji Britské listy, s většinou článku jsem jako s "alternativním" mediálním zdrojem toho, co se odehrává v České republice i v zahraničí veskrze "spokojen". Příspěvky jsou polemické, kritické, kvalitou a povahou se různí (podle charakteru přispívajících, z hlediska tématu i daných okolností apod.), přesto (či právě proto) činnost, kterou především Jan Čulík již několik let vyvíjí (samozřejmě, že není sám a stálí přispěvatelé nebo členové redakce, jako Štěpán Kotrba a ilustrátor Michael Marčák), více než oceňuji. Vzácně jsem měl nutkání na některý článek reagovat nebo zaslat text vlastní - témat je celá řada, některá palčivější než ta, která jsou na Britských listech komentována. Dnes tuto situaci nepřímo změním.

Ženy v ČR asi už brzo udělají revoluci, zatím točí velmi dobré filmy - takový byl název jednoho z nedávných příspěvků, ve kterých se Jan Čulík věnuje komentování rozličných filmů, nastiňuje a kriticky reflektuje jejich obsah. Nebudu se pouštět do sporu o obsah toho konkrétního filmu, polemizovat s panem Čulíkem nebo obhajovat či kritizovat některé snímky především české provenience. Nejen že bych z hlediska své "neodbornosti" (nezabývám se filmy dlouhodobě, pravidelně, na určité polo/profesionální úrovni, nevystudoval jsem příslušný obor atd. - to už je diskurs postmoderní doby, potažmo kultury, kdy jakákoliv "nekompetentní" osoba může být nařčena z toho, že díky výše uvedenému tématu nerozumí, nemůžu rozumět a argumenty přece mohou mít pouze "odborníci/e" - jako kdyby odbornost opravdu zakládala profesionalizace a možnost vyjádřit se nutně kompetentnost...) "nerad" vyjadřoval (viz. výše) k obsahu, formě, dialogům či obsazení nebo partikulárním hereckým výkonům. Přesto mne v souvislosti s uveřejněným článkem pobídly následující skutečnosti k reakci, která v zásadě je polemikou či spíš snahou nabourat určité představy a ideologizování, jenž jsem z textu pana Čulíka vycítil.

Tedy dovolím si citovat samotný úvod článku:

"Z častých rozhovorů se studenty a studentkami českých vysokých škol během mých pravidelných vyučovacích pobytů každé jaro v ČR v rámci programu EU Erasmus/Socrates a z diskusí ve vysokoškolských seminářích jsem nabyl dojmu, že mladé ženy v České republice nutně dříve nebo později udělají revoluci. Mnohé z nich jsou totiž daleko vnímavější, otevřenější, citlivější a inteligentnější než jejich kolegové mužského pohlaví stejného věku, kteří kolem dvaceti setrvávají stále ještě v chlapectví a většinou dost silné infantilitě. (To se pak v pozdějším věku u nich zřejmě rovnou převrátí v autoritativní, patriarchální otcovství, někdy provázené brutalitou, které skrývá slabost – zřejmě víceméně tak, jak to zaznamenává většina českých hraných filmů, vzniklých po roce 1989.)"

Zní to minimálně zajímavě a podnětně, kde ale je problém? Postupujme po úryvku. Ony časté hovory se zřejmě týkají studentů a studentek českých vysokých škol - to je prvním problém, mladé české ženy (viz. dále) jsou přece všechny studentkami vysokých škol, co myslíte? Ponechme stranou, že charakteristika "mladé české ženy" je více než mlhavá (jde o věk, "mladost" myšlenek, vzdělání...?) - nuže, jde sice o dojem, ale i ten je značně pomýlený - kam se poděl úsudek nebo si vážně Jan Čulík věci takto domýšlí? Nechce se mi věřit. Rovněž prozatím pomiňme v českém prostředí tak rigidně zakořeněné binární měřítko ženy - muži, včetně jejich stereotypních výztuží a podpěr, které jsou jedincům vštěpovány od útlého dětství, zrcadlí se postupem během výchovy a jsou udržovány na úrovni rodin, vzdělávacího systému a přetrvávají prakticky ve všech oblastech lidské činnosti včetně nejvyšších vládních struktur a útrob mediálního aparátu (kdo zaznamenal reportáž ironizující pokusy přeformulovat Ústavu ČR, protoře používá genderově nekorektní jazyk - samozřejmě z produkce České Televize). Tento rastr je umě vysoustruženou zbraní, která však ve svých vedlejších účincích obrací některé argumenty falogocentrického diskursu na hlavu; ba co víc, ničí je.

Příkladem společenské praxe mohou být zásadní formulace ze vzpomínané Ústavy ČR, kde jasně stojí idea, na jejímž základě nesmí být nikdo skrze své pohlaví diskriminován/a - tedy formální uznání rovnosti (posun díky odkazu Olympe de Gouges?, snad...). Přesto je celý text genderově stereotypní a používá generické maskulinum. To, jakou sílu má jazyk, není potřeba nejpozději od Wittgensteina nijak zdůrazňovat a osvětlovat. Takže skutečná formální rovnost? Uvedení do praxe - tady je situace tristní. Povětšinou se nemůžeme divit, že v éře neoliberálního řádu se většina větvících se stereotypů odvozuje od pracovního zařazení/využití. Otázka nižších platů, diskriminace při ucházení se o zaměstnání, stigmatizace na základě dětí a věku, genderovanost oborů, ošetření sociálního zabezpečení aj. To jsou jedny z mnoha známek (nejen) českého prostředí. Situace se promítá i do studií - znovu genderovanost studovaných oborů (pedagogická sféra je archetypem tohoto uspořádání). Nerovné podmínky panují i v případě postgraduálních studií. Zde často hraje roli publikační a pedagogická činnost, kde jsou ženy obecně znevýhodněny, prostřednictvím mýtu ženy - matky apod. Osobní/domácí/rodinná sféra, do které se často promítá problematika slaďování kariéry a rodiny, kultura, politika a další pole společenského života.

Na některé skutečnosti Jan Čulík zcela trefně upozorňuje - představy (veskrze, ale nikoliv výlučně) mužů napříč generacemi i profesemi o "Hotelu Mamá" (neplatní však plošně!) jsou takřka hmatatelné při každodenním sociálním styku. Co však zaráží je ale představa o tom,

"že ony žijí v moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století, v němž mají kontakty s prostředím mimo Českou republiku"

Výhrady k ústřední argumentaci jsou zjevné, pokud tedy představa o moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století působí jako oxymoron - kromě kontaktů s okolním prostředím. Tato narážka na tzv. minulý režim je jasná a relevantní (když nebudeme chtít nabourávat další mýtus, že Gesellschaft je nutně "lepší" než Gemeinschaft, tj. že kontakt s okolím, "druhým/hou" je v euroamerickém kulturním okruhu v drtivé většině případů hodnocen kladně). Přesto rovnoprávný onen svět není ani náhodou - často ani formálně! (i když to nesmí být úlitba jurisprudenci). Pokud rovnoprávnost znamená poněkud vágní (ale na preciznější je "naše" společnost newspeaku alergická) formulaci rovného přístupu k ve veřejném diskursu vysoce hodnoceným zdrojům výchovy, vzdělání (ale už ne vzdělávání), zaměstnání apod., pak česká společnost není rovnoprávná ani omylem. To se netýká jenom binarity muži - ženy, ale konstruovaných věkových kategorií, sexualit, vyznání apod. K reálným existencím diskriminačních sítí není asi potřeba dodávat více. Takže rovnoprávnost? Dosti to evokuje rovnost a rovnoprávnost v selektivním vydání - jaké jsou historické konotace rovných a rovnějších, není rovněž třeba připomínat.

Vlastně jsem na článek upozornil i z toho důvodu, že jsem jako protiargument chtěl použít charakteristický příklad "blížící se revoluce". Nemohu tvrdit ani předjímat, jaké jsou reakce žen na reklamy firmy Axe (tři podle ideálu krásy mladé a atraktivní ženy se třou a svíjejí v rozličných polohách kolem odpadní trubky, v níž protéká voda ze sprchy, ve které se myje muž srpchovým gelem Axe/nebo billboardy, na nichž jsou zobrazeny roztažené dlouhé nohy, v jejichž souběžníku je kruhová výseč - umístěno nad vjezdem do tunelu - nápis narážející na cestu do ženského klína při použití příslušného parfému...), které jsou poslední týdny poměrně často frekventovaným příkladem té rovnoprávnosti, té citlivosti, větší inteligence a vnímavosti. Osobně jsem neznaznamenal výraznější kritiku či protesty proti obdobným projevům zbytňujícím patriarchální diskurs. Ani mezi vysokoškolským studenstvem, se kterým mám dlouholetou a stále trvající osobní zkušenost.

Netvrdím v žádném případě, že v tomto směru neexistují žádné reakce, výhrady, kritiky, to určitě ne - realizují se četné projekty a aktivity ať už přímo na akademické půdě (rozjíždějící se studia genderu a příbuzných oborů, i když zpřístupňování předmětů s touto tématikou od základních škol je pořád v plenkách) nebo mezi různými "feministickými" skupinami a nevládními organizacemi. Ale pokud by - byť jenom z řad vysokoškolaček a vysokoškoláků (otázka průrvy mezi absolventy/kami a studujícími by mohla být samostatným předmětem úvah - např. u studentek gender studies, jejich postoji během studia a realizací v praxi - to jen malý příklad, který však ukazuje na šíři problému - nepříjemně to asocijuje salonní revolucionářství) měla přícházet důraznější odezva, která by byla s to prosadit se do veřejného diskursu, médií a politiky, obávám se, že jsme daleko od možnosti revoluce, ba přímého chystání vůbec. Spíše to připomíná pověstnou kocovinu Strany zelených, která zahrála ve volební kampani na neoposlouchanou strunu rovnoprávnosti - o výsledcích této "agendy" nemá cenu mluvit, nejsou totiž prakticky žádné. Rozčarování je hmatatelné. Stran zbytku vládní koalice je třeba pomlčet vůbec, ODS je stranou pro "bílé bohaté muže" a KDU-ČSL?...

Jsou zde možné námitky, zajisté, ale pokud by článek Jana Čulíka měl především vyprovokovat k zamyšlení nad stávající situací v oblasti genderových vztahů na pozadí filmu Děti noci, nazdávám se faktu, že způsob, jakým jsou jednotlivé skutečnosti prezentovány a nahlíženy, je více než nebezpečný a chybí mu zhodnocení vlastního pohledu - tedy kritická sebereflexe. K čemu během takových prezentací dochází, je např. z hlediska epistemologického jednoznačné upozadění a takřka vymazání těch zkušeností, životů a v tomto případě žen, se kterými Jan Čulík, scénář nebo režisérka nepřišli do styku, jejichž zařazení a prezentaci neměli v úmyslu, a které mají radikálně výběrovou povahu. Je to podobné, jako když se o tzv. minulém režimu mluví jako o totalitě.

Kolem pojmu totalita a modifikací jako totalitní, totalitární apod. se již od vydání klasického díla Hannah Arendt Původ totalitarismu točí četné debaty napříč akademickými obory. Nesporný přínos Arendt a jejích pokračovatelů, kteří v zásadě rozvíjeli nebo modifikovali její myšlenky - Stepan, Brzezinski, Talmon aj. k pochopení jednoho z nejdůležitějších a nejproblematičtějších fenoménů (především) 20. století, by nám neměl bránit používání pojmosloví, obratů a formulací tohoto původně teoretického konceptu kriticky zhodnotit. Příkladem takového přístupu může být Slavoj Zizek se svou knihou Mluvil tady někdo o totalitarismu?, ve které analyzuje mocenské nároky a důsledky totalitarismu coby ideologického nástroje liberální demokracie. Pokud vezmeme hledisko např. politické filosofice nebo politologie (political science/Politischeswissenschaft), tak o totalitním zřízení se v bývalém Československu dá mluvit zhruba do roku 1953. Další období jsou charakterizována např. Juanem Linzem jako postotalitní, do roku 1968 jako autoritativní režim, "zamrzlá" posttotalita apod. Nejde o to zpochybňovat, zmírňovat nebo relativizovat skutečnosti komunistické éry tehdejšího Československa, ale považme, co se stane, pokud jedním dechem mluvíme o totalitě v Českolovensku, Třetí říši nebo SSSR či KLDR? Vnímáme jistě, že nejde o tu samou totalitu, o ty samé projevy, praktiky a řízení režimu. Co však není řečeno a skrývá se v pozadí je skutečnost, že zaměňováním a svévolným nakládáním s takovým pojmem jako je totalita nebo rovnoprávnost (v našem případě "ženská revoluce", genderové vztahy aj.), nutně dochází k nastolení přítmí, ve kterém je jen velmi těžké rozlišovat. Copak totalitní režim v SSSR měl stejný dopad na obyvatelstvo jako onen údajný čtyřicelitelý totalitní režim v ČSSR? K čemu zde dochází jinému než k znevažování právě těch obětí a (nejen) lidských osudů, které např. v oblastech Sibiře či Ukrajiny byly vystaveny notoricky známým projevům totalitní moci? Jinak byl zakoušen teror Rudých Khmérů, jinou povahu měla 70. léta a normalizace v Českolovensku - jinou povahu a odlišně prožívanou zkušenost. Takovýto "Efekt Knihy džunglí", která zavdává na univerzalizaci pohledu na konkrétní problematiku, tak plíživě přistupuje i k otázkám rovnoprávnosti České republiky.

Když Jan Čulík kritizuje filmy Filipa Renče, jak mýtizují období komunistické éry, možná by měl umět rozkrýt i filmy (a nejen filmy) prezentující naši společnost s jejími konkrétnimi problémy a jevy jako rovnoprávnou. Úzce to souvisí s představami o stabilizované parlamentní demokracii, rovnoprávnosti a svobodě v České republice, což je další mýtus, jehož naleptávání však Britské listy plní více než dobře. A váš názor?

Béasse

pozn.: Celý text Jana Čulíka by vydal na poměrně rozsáhlou diskursivní analýzu (který polemický text ne, že), nicméně zabarvení článku je pod tlakem už samotného názvu - zřejmě to budou mladé ženy, kdo "udělá" revoluci, protože v Čechách jsou jenom mladé ženy, pouze mladé ženy točí dobré filmy a výlučně mladé (vysokoškolsky vzdělané nebo se vzdělávající) ženy jsou přece inteligentní, citlivé a otevřené... Ironie je na místě. Přesto nechci činit exemplární pranýřování - řekněme ale, že jsem uvedený text vybral proto, že drtivá většina ostatních je jednak příliš snadným cílem kritiky (vemte si "genderovou" agendu pana ministra Nečase nebo pana ministra Římana - peklo!), a potom Čulíkův článek se dotýká často neviděných skutečností, přesahů, ale také mýtů nejen o rovnoprávnosti. Jedním z nich je i přesvědčení o deliberativním prostřední stran genderových vztahů c České republice. Svobodnou společností přece "byla" i Francie po vyhlášení Práv člověka a občana (!)...