Jak začít s hermeneutikou subjektu? - několik poznámek ke kurzu Michela Foucaulta.
Na podzim 1980 se Michel Foucault při své cestě po USA rozhodl na vybraných univerzitách učinit několik přednášek pojednávajících o jím připravovaných knihách (vytrvalé práce na planovaném šestisvazkových Dějinách sexuality) a budoucích kurzech (problematika vládnutí), jež však nikdy nedokončil. Kurz, která na Collège de France odpřednášel v ak. roce 1981/1982 byl předznamenán i dvěma lekcemi, které na konci listopadu 1980 poskytl posluchačstvu univerzity v Darmouthu. Jak tyto dvě lekce předcházely pozdějšímu plnohodnotnému kurzu, tak následující poznámky předznamenávají podrobnější reflexi tohoto kurzu během několika příštích týdnů.
Minimalistická poznámka o Foucaultovi v českém prostředí
V českém prostředí se dočkal vydání zatím jediný kurz Michela Foucault - Je třeba bránit společnost (Il faut défrendre la societé). Na jedné straně byl tento kurz nejspíš přeložen a vydán, protože se ocitá ve Foucaultově tvorbě v samém středu jeho činnosti na Collège de France - představuje jakýsi souběžník mnoha témat již zpracovaných nebo těch, která byla teprve načrtávána. Na straně druhé ale vedle téměř celé přeložené Foucaultovy knižní produkce ("chybí" úvod k jeho disertační práci Introduction à l'Anthropologie de Kant, Naissence de la Clinique - překlad je údajně v přípravě a celé Dějiny šílenství - překlad chystá nakl. Herrmann & synové)* je jediný do češtiny přeložený kurz i určitou "bariérou" ke komplexnějšímu chápání Foucaultova myšlenkového vývoje, protože všechny následující kurzy nabízejí více než bohatý materiál pomáhající dokumentovat a objasňovat nejen posléze vydané spisy (druhý a třetí díl Dějin sexuality), ale především Foucaultovy plánované spisy a nově rozvržená témata včetně určité bilance jeho dvacetileté práce na Collège de France. Dvě lekce z Darmouthu ztělesňujíí rozsahově skrovný, ale o to více podnětný materiál právě takové povahy - jedná se o texty, které představují více než dobrý vhled do myšlení Michela Foucaulta první poloviny 80. let 20. století.
Subjekt a jeho tvorba
Na mnoha místech Michel Foucautl poznamenal, že během dvacetileté práce na Collège de France byl hlavním předmětem jeho zájmu subjekt. A to ne subjekt daný, neměnný, ale jako výsledek určitých postupů, strategií a technik, které dohromady vytvářejí charakteristický soubor takových prvků, které subjekt (jako subjekt) pomáhají konstituovat a Foucault takový soubor nazývá technologií. Tématem jeho prací byly dlouhý čas technologie vládnutí (biomoc, guvernementalita, vládnutí sobě a ostatním...), v závěru své dráhy se čím dál tím více soustředil na ty techniky, které v průběhu historie pomáhaly utvářet jednotlivé technologie subjektu.
Ve dvou lekcích About the Beginning of the Hermeneutics of the Self (Foucault je odpřednášel v angličtině) načrtává některé stěžejní momenty a historické linie technologií subjektu tak, jak se konstituovaly a proměňovaly v průběhu evropských dějin a to od počátku křesťanství ve starověkém Římě. Tak se postupně Foucault věnuje především vztahu jedince k sobě samému prostřednictvím jeho činů a jednání (stoicismus) a k pravdě, řádu a bohu na základě zpovědi (křesťanství). Všímá si proměn a posunů v chápání sebepoznání jako nepřetržitému vztahu jedince ke svému myšlení, tělu a schopnosti aplikovat dílčí techniky disciplinace a vypovídání, které Foucault považuje v případě tvorby subjektu za klíčové. Jak známo, Michel Foucault se v proměnlivých poměrech věnoval třem hlavním piliřům svých projetků: moc (mocenské vztahy), vědění (tvorba pravdy) a subjektu (technologie utváření subjektu). Důležitost těchto tří prvků s důrazem na tvorbu subjektu na pozadí vypovídání pravdy Foucault zdůrazňuje, když tvrdí:
"Mezi technikami sebe sama, v této oblasti technologie sebe sama, si myslím, že techniky zaměřené na objevování a formulování pravdy o sobě samém jsou vysoce důležité; a jestliže pro vládnutí lidem v naší společnosti se každý musel nejen podřizovat ale také vytvářet a zveřejňovat pravdu o sobě samém, pak zkoumání vědomí a zpovědi představují jedny z nejdůležitějších postupů." (Foucault 204, 1993)
Jeden z hlavních poznatků, který Foucault vnímá coby rozhodující odlišení mezi antickou technologií sebe sama a křesťanskou (jejíž odkaz lze postihnout i dnes), spočívá v tom, že zatímco ve starověkém Řecku a v období Helénismu jedinec svůj vztah k sobě budoval díky mentorovi (mistrovi), který jej vedl především jako rádce, v případě křesťanství a jeho konfesijních praktik (zpověď, desatero, sedm smrtelných hříchů, eucharistie atd.) byl jedinec veden těmito praktikami a řízen vztahem k Bohu. V případě první technologie šlo především o učení se, jak se stávat dobrým, vést dobrý život ve vztahu k ostatním a v tomto snažení a hledačství neustávat. Úloha mistra zde spočívala v schopnosti dávat rady, konzultovat, pomáhat odhalovat nebo napřimovat konání, které jedinec mohlo vést špatným směrem. Zásadní je skutečnost, že tím, kdo promlouval, formuloval a vypovídal byl právě mistr a nikoliv jedinec. V případě křesťanských zpovědních technik je to naopak jedinec, který je hlavním "řečníkem" - neustálým vypovídáním produkuje svou subjektivitu (stává se příslušným subjektem vědění, na kterém se podílí vypovídáním své pravdy o sobě).
Foucault tématizuje především to, že subjekt není dán, není univerzální, transcendentní, ale je vytvářen (snaha o jeho genealogii) příslušnými technologiemi. Vztah subjektu k sobě samému je výsledkem aplikované technologie, která zpracovává vědění (dílčí výpovědi jako pravdy) a vytváří tak ruku v ruce s uplatňovanými postupy příslušnou subjektivitu. Je důležité si všímat nejen stručně řečeno konstruované povahy subjektivity, ale především dílčích technik a postupů a důvodů jejich zavádění a používání. Přesto, že Foucault sleduje tvorbu subjektu a ptá se po vztazích, jaké se vytvářejí mezi subjektem a věděním o něm, je nutné také vnímat poněkud zastrčené přesahy konotující s takovými tituly jako je Dohlížet a trestat nebo Vůle k vědění. Když se totiž Foucault ptá po jednotlivých technikách, neustále naráží i na motivy, které tvorbu a užití těchto technik podněcovalo a šířilo - jak a čemu sloužily, jak byly používány. Příkladem může být původně klášterní cela, která používaná později v kolejích, Panopticonu nebo v jisté obměně v manufakturách dokládá, že samotné technologie se vyvíjejí a obměňují se i důvody a oblasti jejich používání. Přesně tyto aspekty pak zapadají do jeho projektů zabývajících se otázku vládnutí a vládnutelnosti, protože zcela korespondují (a často se překrývají) s otázkami vedení lidí, což je hlavní otázka, kterou dílčí racionality vládnutí sledují zodpovědět.
Dvě lekce, které Michel Foucault prezentoval v Darmouthu lze vnímat nejen jako předzvěst kurzu, který v následujícím akademickém roce prezentoval na Collège de France, ale také jako velmi hodnotný doplněk a rozšíření druhého a třetího svazku Dějin sexuality, i jako (a to může být v kontextu konečné recepce Foucaultova díla zásadní) jako určující příspěvek doplňující jedno ze stěžejních témat Foucaultova myšlení - vládnutí sobě a ostaním prostřednictvím tří hlavních technologií. Vedle tvorby vědění, statků a institucí, šíření a používání znaků, byly ve středu Foucaultova zájmu technologie sebe sama. Těm se zevrubně věnoval v kurzu Hermeneutika subjektu.
béasse
* Překlad Dějin šílenství je, přes svou nespornou kvalitu, parciální záležitostí - jedná se cca o polovinu původní knihy Histoire de la folie.
Text obou lekcí je přístupný přes JSTOR s předmluvou Marka Blasiuse z roku 1993. Nahlédnutí do Foucaultových textů a přípravy kurzu Hermeneutika subjektu je možné, včetně textu první přednášky kurzu (pochopitelně v originále), najít: zde
