Jak se brání demokracie?

Když se na přelomu 90. let střetly Huntingtonova a Fukuyamova vize budoucího vývoje demokratických zřízení a potažmo i celého světa stran politických systémů, jen málokdo předpokládal, že se jejich významné spisy (působící jako "politické programy" pro zahraniční politiku USA) na počátku 21. století ocitnou na pokraji zájmu a jejich prognózy vezmou za své.

Kaganův Návrat historie (The Return of History) zvedá varovný prst a na Evropu může působit spíše jako zdvižený prostředník. Protože jeho hodnocení idealismu EU v době bující geoekonomiky, v níž se dle jeho slov navracejí tradiční mocenské nástroje síly, donucení, závislosti a hrozeb a na vítězné tažení se dostávají ty státy, které nespoléhají na soft-politics, ale důvěřují agresivní domácí i zahraniční politice jdoucí po nerostném bohatstvím a rozšiřování mocenských sfér vlivu, politická uskupení bez realistického přístupu v éře globální geopolitiky a geoekonomiky nemají příliš šanci.

Pohled, který Kagan prezentuje se dá celkem jednoduše shrnout: politické subjekty zapomínající na historické události, nesnažící se chápat metaroviny mezinárodních vztahů a nepřizpůsobující svou agendu vnějším událostem, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na aktuální "domácí! systém. Je zde cítit kritika Konce historie, oné bláhové směsky arogance a sebeuspokojení, která byla zřejmě natolik virulentní, že zavdala na strnulé přihlížení dynamicky postupujícím událostem v užším či širším okolí. Rusko nasazuje své Trojské koně do struktur NATO podvazuje spojnice sousedících států s touto organizací, Čína přebírá taktovku v Asii, Africe a postupně i ve zbytku světa, Indie, Japonsko, Írán a další státy postupně začínají chápat, že účast v mezinárodních celcích není vždy výhrou a už vůbec ne jistotou. Naopak. EU a USA stále přihlížejí. Regionální mocenský apetit začíná vyměřovat nové perimetry po celém světě snad mimo Jižní Ameriku (alespoň prozatím) a ty státy, které chápou okolní události se "pouze" přizpůsobují. Přizpůsobování se pak primárně spočívá v autonomii, autarkii a formování okolního geoekonomického a geopolitického prostředí tak, aby vyhovovalo partikulárním státním zájmům a potřebám. Kagan si tak všímá probouzejících se nacionalistických tendencí, vysvětluje jejich podhoubí, zdůrazňuje jejich motivaci a především účinnost. Ta je v předpokládané postmoderní éře bez národních států až mrazivě fatální. Vše lze zjednodušit na odvolávání se na národní nebo státní zájem. Šok archaických koncepcí? Kdepak. Státní zájem coby fenomén, jenž určoval vztahy mezi novověkými monarchiemi, se znovu probouzí na úsvitu 21. století a ukazuje se krystalicky bezchybným. Výsledky mluví jasně. Hlásání nutnosti obrany narodních a státních zájmů, obviňování okolních států či mezinárodních organizací z omezování a zasahování do těchto aktivit nese téměř invariantní efektivitu. Jednoduché, jasné, účinné. Pokud by někdo pochyboval, stačí poukázat na historické zkušenosti, protože především Rusko a Čína nedělají nic jiného než tradiční koloniální mocnosti a to bez ohledu na sféru činnosti. Ostatní buď hrají podle těchto not nebo mají smůlu a uzavírají pakty, které se však krčí ve stínu imperiální geoekonomiky.

Pro Evropu a EU Kagan prakticky nenabízí řešení nebo alespoň možnost východisek a to ze dvou základních důvodů. Prvním je spolehání se na bilaterální vazby a organizování v rámci EU. Tato skutečnost je zřejmě méně závažná, neboť zde je možná (byť pozdní a pozvolná) náprava. Druhý faktor je už problematičtější, přičemž se jedná o esenciální prvek, kterým je demokracie. Kagan je více než skeptický a celá kniha, prezentované poznatky a názory směřují k jedinému: demokracie není s to se bránit tomuto návratu k tradici mezinárodních vztahů 18. a 19. století, nemá mechanismy a potřebnou sílu vzdorovat, o šíření sebe sama po zbytku nedemokratického světa nemůže být řeč už vůbec, protože demokracie "bude ráda", když se zachová sama sobě. Jsou tu státy s demokratickým zřízením, jenže tyto nemohou zjevně konkurovat mobilizovaným masám v autoritativních režimech, pokud nebudou hledat spojence a ustupovat z pilířů demokracie. Jak se může Indie bránit tlaku Číny, jestliže nepřistoupí na vnucená pravidla hry? Hlásáním demokratických hodnot asi těžko. Dle Kagana se ukazuje, že vnitřní politický rozvrh je více než závislý na pozici státu v mezinárodním systému éry geoekonomiky. Jakost a typ režimu začínají být více odvozeny od role, kterou příslušný stát v mezinárodních vztazích hraje. Je nutno poznamenat, že rozhodování o dílčích rolích je spíše v područí nastupujícíh autoritativních a jiných nedemokratických režimů, které velmi brzy přišly na chuť tradičním způsobům vedení zahraniční politiky a rozšiřování mocenských sfér.

Kagan se samozřejmě věnuje i pozici USA a ostatních demokracií. Jeho závěr celého poměrně krátkého spisu je jednoznačný. Demokracie po celém světě (v čele s USA) čelí nové hrozbě a času do rozhodnutí, zda se autoritativním mocnostem a radikalizujícím se státům postaví či nikoliv, povážlivě rychle ubývá. Nedemokratické režimy jsou dle všeho silnější a hlavně mocnější co do působení - stejně tak odpovědnost demokracií za budoucí vývoj světa. Kagan stále věří, že demokracie je systémem, jehož hlavní osou je zodpovědnost. Tu je třeba znovu převzít a na ukolébané dekády, během nichž bylo oslyšeno Morgenthauovo varování, že

"spadne poslední opona a silová mocenská hra již nebude pokračovat",

je třeba reagovat důraznou odpovědí, která však nebude postavena na přijetí vnucovaných pravidel. Možný paradox demokracie diktující pravidla hry je téměř nevyhnutelným - jedině tak může toto zřízení potvrdit svou vitalitu. Pro Kagana je tato situace primárně záležitostí odpovědnosti USA, jež by měly dle Wilsonovy linie přilít do ohně louče, kterou svítí na cestu demokratizace ostatním státům. Jenže je zde zásadní problém, jak na takovou cestu (bez konce) vyrazit, když následky posledních pokusů zanechaly více než letité šrámy. Implicitně je jisté asi jen jedno - demokracie se brání...a to v obou smyslech slova. Otázku jak je třeba brát jako věčný stimul a ne jako finální řešení. Finalita, jak známo, zabíjí. V případě globálního politického uskupení by nám přídomek, že zabíjí fatálně, už nemusel stačit.

béasse

ps: F. Zakaria vedoucí rozhovor s D. Medveděvem (a fandící mu) je projevem čeho?

stojí za to číst...

Po nějaké době pár titulů, které jsou minimálně pokušením:

Asi nemohu začít jinak než nadšeným konečně! Ano, po zhruba 5ti letech se české (věřím, že i slovenské) čtenářstvo dočkalo další série přednášek francouzské historika myšlení Michela P. Foucaulta. Zrození biopolitiky představuje kompletní přepis audio záznamů Foucaultových přednášek z ak. roku 1978 - 79 (tradičně pronesených na Collège de France) mapujících vývoj liberálního myšlení především v jeho dílčích reflexích od 18. století. Původně jsem měl možnost si tyto přednášky přečíst v německém překladu, podstatně později v anglickém a posléze v originále. Nyní je k dispozici česká verze, která, pokud mohu soudit, nedosahuje kvalit anglické a němekcé, ale stále se jedná o malý svátek (na rozdíl od překladu knihy Slova a věci). Jedinci s hlubším zájmem o práci tohoto francouzského myslitele dříve či později stejně sáhnou po originále. Všem ostatním nelze než doporučit nejnovější přírůstek. Škoda jen, že mezi kurzem Je třeba bránit společnost a Zrozením biopolitiky zeje celkem podstatná mezera, jelikož Bezpečnost, teritorium, populace (Securité, territoire, population) představuje jejich podstatné propojení. V případě Zrození biopolitiky spousta klíčových věcí bez znalosti předchozího kurzu žalostně uniká. Ne nadarmo německý překlad obou těchto kurzů nese společný název Geschichte der Gouvernementalität I - II....

Další tituly se mohou jevit upozaděné, ale více místa bylo věnováno celkem pochopitelně jedinci, jehož dílo na mne mělo zřejmě největší vliv. Nicméně dále a (snad) ve větší stručnosti:

Richard Dawkins patří mezi nejuznávanější postavy současné evoluční biologie. Jeho Boží blud by neměl minout nikdo, kdo se zabývá konfliktem evoluční teorie a náboženství. Darwin kontra Ježíš? Ne tak docela...

Snuff je poslední přeložený kus od Chucka Palahniuka. Dílo je to zvláštní. Na jedné straně to je starý dobrý kompilátor sociálních střepů rozličných lidských osudů, který lehce elektrizuje, na straně druhé jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že tohle je už hodně převařený sampl jeho předchozích děl (Deník, Strašidla, Rant...). Buď jak buď, Palahniuk má celkem překvapivě co nabídnout a ne jenom z důvodu stále ještě neotřelých témat. Ve Snuffu se v první linii vše točí kolem gang-bang rekordu (ženská pornohvězda chce dohromady souložit s počtem 600 mužů a stát se nesmrtelnou...). Tato linie je fixována, zbytek jsou vlásečnice příběhů, třesoucích se intrasubjektivních záškubů od dětství, přes první sexuální zkušenosti až po vlastní minuty slávy před kamerami sledujícími fabrikaci rekordu. Palahniuk se vždy nějak zavděčoval psychoanalýze - možná, že jí vděčí za veškerý svůj věhlas, ale v případě Snuffu je těch kliček stran binarity komplexů a kompenzací až příliš. Všechno, včetně snadno tušeného rozuzlení, působí velmi často uměle. Jenže i přes výtky je to pořád velmi dobré čtení. Na české prostředí snad až moc, protože hlad čtenářstva rychle po Palahniukovi objevil Houllebecqa (a pak McCarthyho, Murakamiho), ale nikdy u jejich děl nezůstal tak dlouho, aby se projevil zájem o hlubší reflexi. Proč také zůstávat, vždyť máme přece tolik dobrých autorů a autorek...

U nakl. Filosofia jsou pod vedením Marka Hrubce v oblibě různé kompilace. Baršova Síla a rozum nebo jednotlivé tituly z poslední doby se dají zařadit mezi souborné práce - témata, texty i styly zpracování odpovídají spíše přehledovým pracem než nějakým hlubším analýzám. Erazim Kohák se svou knihou Domov a dálava do této linie zapadá, i když jeho dílo působí mnohem více konzistentně a především přínosně - ne jako pouhý výčet známých skutečností spojených průsvitnou linkou souvislostí. Prof. Kohák svou praxi a bohaté zkušenosti vysokoškolského vyučujícího nezapře. V jeho výkladu, který působí více než zasvěceně, se snoubí erudovanost, osobní i profesní zájem o pojednávané otázky, ale také v nemenší míře touha přimět čtenářstvo přemýšlet. Často glosuje historické souvislosti, připomíná nebezpečí zpopularizovaných obrazů (Masaryk, Patočka), demýtizuje tradované výklady, všímá si proměn myšlení, hledá motivy a důvody v pozadí utváření české národní identity. Neomlouvá, neglorifikuje, zůstává kritický. Význam jeho analýzy dokládá, že kritika je možné i na citlivá témata. I to je poslední Kohákova kniha. Pokud pro nás Čechy, historie a jazyk i myšlení našeho národa ještě něco mohou opravdu znamenat, pak především pod vlivem podobných přístupů, který nabízí práve Erazim Kohák.

Na závěr jen malá připomínka pro ty, kdo nezaznamenali/y, že nakl. Oikoymenh znovuvydalo dílo Metodologie, sociologie, politika. Jedná se o výbor z textů Maxe Webera, v novém, opraveném vydání. Mimo jiné obsahuje klasický text Duch protestantské etiky (bohužel stále redakčně krácený). Klasiky, zdá se, není nikdy dost.

béasse

Umění metaregulace v éře globalizace

Postkomunismus představuje stále neprobádaný fenomén. Shluk variujících projevů, událostí a posunů, které provázejí formování bezprecedentních časoprostorů vyplňujících místa chybění bývalého SSSR je prakticky stále těkající historickou (archeologicko-genealogickou) politickou realitou režimů, které svou společenskou strukturou, kulturně-politickou orientací a především mody myšlení stále neunikly ze stínu sovětského bloku. Tzv. satelity přitom představují neskutečně dynamická pole pro promýšlení a zkoumání rozmanitých aspektů jejich vývoje "před i po". Poslední kniha Jadwigy Staniszkis O moci a bezmoci je v českém prostředí ojedinělým výsledkem snah vyrovnávat se s výše uvedenými skutečnostmi. Výsledkem vpravdě pionýrským, protože sídlí v zení představovaném mezioborovým přístupem k fenoménu postkomunismu optikou (za chodu) utvářené teorie moci.

Knihu lze chápat a číst ve dvou rovinách. První (nikoliv z hlediska pořadí nebo důležitosti) se vyhraněně věnuje situaci Polska jako zástupného modelu postkomunistických režimů v případě analýzy fungování jednotlivých sfér lidské činnosti s vazbou na politickou organizaci, správu země a roli vládnoucích elit (tj. elity volené). Zde se autorka věnuje kritickým místům vývoje "před i po", aby zdůraznila především neschopnost mocenské sebereflexe, která je příčinou věčného nadechování Polska (a dalších postkomunistických zemích - zde je však otázka a jedna ze slabin textu, protože není nastíněno, do jaké míry lze generalizující výklady aplikovat při rozkrývání ostatních postkomunistických režimů) potlačovaného postupující globalizací. Tyto země se stále více ztrácejí v sítích strukturálního násilí představovaného pohybem kapitálu nevázaného na státní celky, vícerychlostním vývojem jednotlivých zemí v rámci EU, politickým kapitalismem apod.
Druhá část, myšlenkově zřejmě mnohem přínosnější, se vyznačuje implicitní teorií moci ve stále ještě novém řádu globalizace. Přesto, že se jedná o knihu esejistickou (a jednotlivé oddíly či kapitoly spolu souvisí díky určitému množstvím opakujících se myšlenek zasazovaných do pozměněných kontextů) zmíněná teorie nebo spíše koncepční přístup k pojmu moci je zde rozpracován na více místech, a tak nevadí, že Staniszkis nevěnuje teoretickému rozpracování moci knihu celou nebo konkrétní oddíl. Prokládá své chápání moci praktickým příklady, což může rušit ideovou linii, ale v zásadě pomáhá její místy náročný jazyk a myšlenkové obraty lépe uchopit (aniž by hrozila disinterpretační redukce).


Pojetí moci

Staniszkis chápe moc výhradně jako rozhodovací a vztahovou záležitost, kterou lze shrnout pod umění vládnout poměřovaným čtyřmi prvky: mocí, ovladatelností, správou a řízením. Moc zastupuje způsobilost vyvolávat změny, ovladatelnost vytyčuje dosahované cíle, správa vztah mezi cíly, podmínkami a nastavenými pravidly, řízení je pak procesem utváření těchto pravidel. Tyto čtyři pilíře, jejichž stabilita a nosnost přímo spoluurčují efektivitu a výhledy vládnoucího režimu, pak autorka používá při mapování rozdílů mezi jednotlivými státními formacemi - či lépe - formacemi vládnutí. Určující jsou pro její přístup snažící se vysvětlit, kde a v čem selhává postkomunismus státní formy USA, EU a příklad Polska s jeho vývojem "před i po", protože konstitutivní pro její chápání rozdílností mezi právě uvedenými formacemi a přístupy k vládnutí je výklad historického vývoje dvou linií západního myšlení o státě - tomismu a nominalismu.

Není na místě parafrázovat důvody, které Staniszkis tomuto přístupu v chápání moci vedou. Ve stručnosti pro ni oba mody představují určitá paradigmata, která zapříčinila odlišný vývoj v USA a EU. Velmi zjednodušeně (novo)tomismus převládající v rámci EU (ovlivněný však nominalistickou myšlenkovou obrodou 14. století) klade důraz na svrchovanost jednotlivce, u něhož výskyt nedostatku dobra představuje katalyzátor veškerých společenských procesů, zejména pak při realizaci politického uspořádání. V USA je výsledkem vývoje (ve vleku nominalismu) poměrně jasně vymezený rámec pravidel umožňujících proměny, posuny a vývoj zřízení nejen z hlediska historie, ale také v ohledu vyrovnávání se s dílčími aktualitami. Soubor formálních podmínek představuje vymezenou arénu, v rámci níž je nutné řešit veškeré aspekty a produkty společenského života včetně realizace subjektu. Staniszkis příliš neproblematizuje, která forma je lepší nebo za dané situace vhodnější, spíše jí jde o postižení klíčového momentu celé své koncepce moci. V případě Polska podle ní nedošlo ke konfrontaci s nominalistickou alternativou (tomismu). Absence této ideové pře se až do dnešních dnů projevuje (jako v případě Solidarity v 80. letech) špatným chápáním vývoje, role a fungování státního celku ergo moci jako takové. Pro pochopení aktuality dnešní situace postkomunismu v globalizačním světě je dle autorky naprosto nezbytné vnímat uvedené historické skutečnosti jako podmínky, z nichž vyrostly jednotlivé přístupy chápání fungování moci ve společnosti, uvědomování si, v čem spočívá role gatekeepers, a jak důležitá je jakost metaregulace. Tyto podmínky nesou plody v zásadním faktu - vládnoucí (polské) elity nechápu povahu moci v globální éře a jejich výkon a vedení země pak představuje hluché výplně, které se na horizontu hlásí jako impotentní (tj. neschopné metaregulace - regulace pravidel, posilování mezisektorových vazeb, myšlenkové rigiditě atd.) a neschopné způsobu vládnutí přiměřenému době a situaci, v níž se postkomunitický režim nachází.

Staniszkis ve své knize nabízí mnoho průhledů do vývoje Polska několika posledních bouřlivých let, věnuje se filosofickým, ekonomickým a sociologickým přesahům probíraných témat, naznačuje budoucí vývoje neoimperiálních diskursů vládnutí, postihuje myšlenková zázemí globalizačních procesů. Nelze její knihu redukovat na teorii moci nebo kritiku postkomunismu. I když nabízí mnoho, je potřeba její poslední texty vnímat prizmatem politické sociologie s prvky kontinentální filosofické tradice, ale nikoliv jako ontologickou záležitost stran rozpracování (zásadně nového) pojetí moci. Pokud vůbec, pak Staniszkis patří více k Weberově nebo Beckově tradici myšlení o moci a vztahu společnosti k její praxi než k Foucaultovi nebo Veilovi či Butler, jejichž práce se profilují s ohledem na každodenní fungování mocenských vztahů, performativity nebo dílčích taktik mocenského působení. Tím, že moc ohraničuje striktně politickou sférou a fungováním státu, pomáhá chápat mnohem spíše vývoj myšlení o státě, ale svým přístupem k moci jeho úlohu nadhodnocuje až se často ocitá v pozici substanciálního přístupu k moci. Přístupu, jehož slabiny (navzdory tradici) odhalil před desítkami let Michel Foucault. Zatracení nebo uvržení do proudu kulturního dědictví však na místě není - jak bylo zmíněno na začátku, Staniszkis se věnuje oblastem, jejichž reflexe a zhodnocení představují především myšlenkovou výzvu, možná největší výzvu přelomu století kontinentální tradice, protože snoubí faktory závažně formující vývoj současného euro-amerického kulturního okruhu - postkomunismus (jako režim myšlení), odumírání neoliberalismu (jako krizi myšlení) a nové promýšlení aktuality jménem globalizace ve vztahu k formování současného myšlení.

béasse

Staniszkis, J.: O moci a bezmoci. Brno, CDK 2009.

jak nutné je mít nepřítele

"Když budu chtít, utrhnu ti koule, znásilním manželku, zabiju psa a podpálím dům."*

...je příliš snadné vybrat si jeden terč, jednoduchý cíl, nakoupit vajíčka, začít je házet, vyjadřovat nespokojenost, obrátit hněv jedním směrem, být slepým/ou, neargumentovat, nechodit k volbám, nevyvíjet adekvátní iniciativu, rezignovat na myšlení, ztrácet paměť, vyhrožovat, omlouvat si vlastní neschopnost...

Málokdy jsem se rozhodl vyjádřit se přímo k aktuální společensko-politické situaci - v Čechách, v Evropě, ve zbytku světa. Dnes (a doufám, že na delší dobu) toto nepsané pravidlo poruším a to i přesto, že jsem si velmi dobře vědom přehršle událostí a skutečností, které by si pozornost zasloužily mnohem více než událost, nad níž se ve stručnosti pozastavím. Nebudu rozebírat fakta, dílčí události, ani se ptát okřídleně "qui bono". To ať dělají komentáře, PR agentury, dílčí figury z veřejného života, které rozehrávají celou groteskní hru na důležité události, sají krev událostí...kdokoliv - i zde je ale potřeba vidět, jak se dílčí hlasy přiživují místo radikální distance. Budu mít prostou otázku, která snad může poměřovat události posledních dní a věc dále, snad jedině v diskusi ke článku, nebudu rozebírat. As simple as it could be:

Kolik vajec letělo na Václava Klause? Jiřího Čunka? Kolik na Renátu Veseckou? Kolik na Vojtěcha Filipa? A na Mirka Topolánka?...

béasse

* Max Hoover (Nick Nolte) in: Mulholland Falls, USA 1996

Marné?, marné!,, marné...

Několik poznámek ke knize Obrazy ženství v náboženských kulturách (Blanka Knotková-Čapková a kol.)

Nadpis může mást. Ne, skutečně nejsem zastáncem názorů, které považují feministické myšlení, genderovou kritiku nebo diskursivní analýzu za marnou, zbytečnou nebo marginální. Opravdu si nemyslím, že tyto formy sociální kritiky jsou projevy rozmaru a nedostatku vážných témat nebo tendencí akademické obce vyžívat se v marginálních a nepodstatných aspektech společenského dění. Marnost v názvu příspěvku naznačuje povzdech, zklámání i hněv/vzek (Zorn) nad tím, v jakém stavu se (nejen) česká společnost stran problematizace faktické i teoretické rovnoprávnosti, diskriminace, strukturálního i symbolického násilí apod. ocitá. Marné? Zdá se, že ano, i když jedna z posledních knih, které v této souvislosti vyšla, může přispět (snad k plíživému) obratu k důsledné tématizaci zmíněných faktů.

Obrazy ženství nejsou složeny z textů primárně analytických. Hlavní důraz je kladen na rovinu genderových aspektů a základů vybraných naboženství (chápaných šířeji jako kulturně politických režimů myšlení a chování) se snahou postihnout klíčové motivy, historicko-politické souvislosti a zvýraznění důvodů vysvětlujících dílčí směry profilování jednotlivých náboženství. Akcentovány jsou tak proměny výkladů teoretického zázemí jednotlivých náboženství, fundamentů genderových rolí mužů a žen nebo protichůdné vnímání rozmanitých aspektů problematiky v rámci náboženství a to i z vnějšího hlediska. V neposlední řadě je důraz kladen na jazykovou a semantickou stránku partikulárních náb. celků, přičemž je znatelná snaha problematické pasáže komentovat s přihlédnutím k rozdílným pohledům - ne zřídka dochází v textu ke konfrontaci protichůdných výkladů. Textu tak nelze upřít jeden z klíčových prvků, kterým je rozmanitost a mnohost přístupů, čtení relevantních textů nebo analýzy vybraných fenoménů odlišnými styly.

Tento prvek představuje konstitutivní složku záměru celé knihy - snaha rozevřít vějíře možností recepce jednotlivých náboženství je nejen "programovou snahou" o pokud možno objektivní přístup (Miloš Mendel, vynikajících analytik Islámu minimálně evropského formátu, upozorňuje, že i přes snahy o neutrální výklad a předložení všech zásadních aspektů, ambice postihnout vše tématicky relevantní, se rovná myšlenkové sebevraždě...), je zároveň přístupem zdůrazňujícím zásadní skutečnost, která je v českém prostředí neustále upozaďována. Tu představuje opomíjení diskursivních praktik, jejichž výsledkem je mimo jiné výklad teorie (tj. především základních spisů jednotlivých náb. směrů) ve prospěch praxe. Cíle, které podmiňují výklad - způsob čtení textů, přidělování významů, důraz či naopak opomíjení rozličných pasáží, překlady apod. vytvářejí významově fluidní prostředí, jehož uchopování je od cílů (implicitně přítomných) odvislé. Signifikantní záležitost představuje možnost čtení stvoření Evy z Adama (tj. po Adamovi) ne jako okolnost vzniku druhotného (tj. podřadnějšího) stvoření, ale ve smyslu lineární koncepce času a celkového rozvrhu "božího plánu" jako skutečnost dovršení božího díla v Evě, coby nejdokonalejší bytosti (bůh je stále mimo kategorie). Eva, jakožto naposledy stvořená, ztělesňuje vrchol kreativních sil a tudíž ji nelze považovat (v duchu falologocentrické tradice) za nižší bytost, ba naopak.

Zde se nám sbíhají dvě linie úvah. Právě uvedený fakt je důležitý nejdříve proto, že v rámci myšlenkovécho schématu (Genesis a Bible jako celek - byť toto zjednodušení může vyvolat oprávněné námitky) ukazuje možnost argumentovat a obhájit jiný než tradiční výklad a to i přes skutečnost, že se pohybuje v rámci příslušného textu. Tento moment je otázkou interpretace a potažmo reprezentace. Neméně důležitý je ale fakt, a zde se dostáváme k tomu, co lze nazvat vnějšími hranicemi každého výkladu (tj. hranicemi, které představují slabinu a nemožnost nárokovat si svrchovaný a neproblematický vývoj jakéhokoliv kulturního momentu). Přesto, že nabízený výklad lze zastávat v rámci konkretního diskursu (a poměřovat jím i jeho další části), naráží nutně vždy na omezení, které pro něj představuje režim samotný a stejně tak aplikované postupy. Tím, že bude hájen jeden či druhý přístup k textu Genesis týkající se stvoření, je, vedle přínosu v podobě alternativy, zásadně přítomen prvek motivace, úsilí a cílů. I snaha nabourat tradiční výklad se nějak k tomuto vztahuje, vymezuje se a snaží se naplnit určitý myšlenkový záměr. Debaty o tom, který výklad je vhodnější, by neměly zastínit tyto skutečnosti - interpretace (a performativita, nezapomeňme na Judith Butler) představují vždy mocenský nástroj formující vnímání světa - v tomto modelovém případě výklad knihy Genesis.
A zde je "sborník" pod vedením dr. Knotkové-Čapkové velice přínosný. Nejen artikulace rozdílných pozic, názorů a přístupů k zásadním momentům a otázkám dílčích náboženství, ale také snaha naznačit či častěji zdůraznit linie motivací, které v průběhu historie formovaly partikulární posuny výkladů, nových a jiných čtení textů nebo jejich aplikaci v praxi, jsou tolik zásadní, protože mimo jiné pomáhají porozumět faktu, proč nelze jednotlivé texty číst pouze jako věroučná díla (i s jejich úskalími).
V této souvislosti asi není pohyb o tom, jaké ambice a přesahy je možné náboženským textům (a těm konstitutivním obzvláště) připisovat. Potřeba vnímat náboženství primárně jako dílčí modely společenské organizace je nutná a žádoucí už jenom z toho důvodu, že postulují esenciální formy názorů na základy chování, jednání a myšlení lidí, kteří se v daném modelu pohybují a podílejí se na něm. V případě textů odbornic a odborníků podílejících se na knize Obrazy ženství tak v souvislosti s výše uvedeným ještě plastičtěji vyvstává nutnost nepomíjet při čtení a výkladu náboženských textů jejich politické zaměření. Tam, kde se manuály vládnutí soustředily na sociální, politickou a ekonomickou organizaci (a výklady těchto oblastí lidské činnosti) společnosti, byly povětšinou opomíjeny funkční základy náboženské povahy. Náboženské spisy a znovu jejich recepce a aplikace jsou motivovány politicky; politicky ve smyslu vedení a spravování interakce a myšlení obyvatelstva. I tato linie je v jednotlivých kapitolách Obrazů ženství přítomna. Co více, podtrhuje význam genderové struktury, záměrů a "sociální akcelerace" jednotlivých náboženských koncepcí na pozadí režimu vedení lidí (mocensko-politicko-ekonomické rozměry). Není tedy nutné ji primárně číst jako genderově zaměřenou - svou sílu a význam pro české čtenářstvo může mít i tím, jakým způsobem obohacuje, rozšiřuje a zdůrazňuje siločáry genderových řádů, které často skrytě významnou měrou pomáhají při řízení života obyvatelstva. Tyto aspekty nelze přecenit...

béasse