Béasse...chlapec, který, hledíce do chřtánu nemesis disciplinačních mechanismů, si dokázal zachovat svobodu ducha, vůli a odhodlání nepřijmout ničí nadvládu...při soudním přelíčení, jež ho mělo na příští dva roky uvrhnout do vězení, se ve třinácti letech nepodvolil a narušil trajektorie všech siločar chystajících se ho obepnout a podřídit kázni...jemu i všem ostatním, kteří/ré se nehodlají podvolit a přijmout nadvládu, je věnován tento blog...

sobota 15. listopadu 2008

u-trpení textu


Rozkoš z textu - Jak je Roland Barthes?

Je to manifest myšlení, pokud manifest může být slovem, které dokážeme ubránit před nejpřísnějšími historickými příklady a měřítky. Je to trýznivý výsměch filosofiím božího oka, jestli bohy/ně plodíme, abychom jim sráželi vaz...Barthes - zvrácený ortoped slov a významů; Barthestext...

Rozkoš z textu je mezi námi už přes 40 let, a přece - skrývá tolik, TOLIK!

Jeho texty jsou známé až zprofanované - Mytologie, Zlomky milostného diskursu, Smrt autora..., přesto vlastně nikdo neví, protože Barthes dává vždy pouze tušit, aby vzápětí (i když a priori) unikal a vytrácel se - jakoby před záhlednutím jeho vlastního stínu následovalo (!) zení jeho samého do nozder, jimiž čtenářstvo nasává jeho texty. Jeho a přesto to není ten Barthes, pokud ten nepředstavuje zmnožený shluk; nulový stupeň Barthes...

Le plaisir du texte je zvláštní počin. Hodně to připomíná Foucaultovu inaugurační řeč - Le Ordre du discours, v níž postuloval veškerou budoucí práci, jako olbřímí projekt splétání, prolézání a obtékání režimu myšlení a chování. Barthes v Rozkoši (z textu) ulpívá sám v sobě přesně v těch záhybech, které dosud byly spíše přehlíženy - nekontrolovatelná propadla sama sobě v odhlučněných pastvinách (Barthes sžírající sám sebe, pasoucí se sám na sobě - ale zvnějšku) textu, který není textem. Textem, jelikož text není finalita, uzavřenost, uchopitelnost - stávání se textem, potvrzuje jeho ne-textovost (tj. ne-existenci) mimo chiméru autor/čtenář, psaní/čtení, stávání se/zanikání...Rozkoš (neplést se slastí!) pulzuje a přitaká sama v sobě skrze odhalování (se), ale bez apetitu kolonizace - jde o to rozpustit text Monte Christo tak, aby v uzavření a polapení neustále unikal, stával se nedostižným v poutech i na mysl jitřícím vzduchu. Možná je to naslouchání naléhavosti neustálosti, v níž sebe-tvorba podléhá zákonům (sic!) psaní textu, který je "za". Tady je impuls Kristevy, tady tušíme Bataille... 

Ze 30ti stran u S/Z udělal bezmála 300 stran, Rozkoš z textu je mnohem úspornější, ale o to více zatížená sama sebou - obrazy, průlomy, zvraty a disperze vtékají mezi stranami, uprostřed vět i slov; štěpení a rozbíjení atomů textů, které představují jen primární hranici - žádné základy totiž nejsou. I proto Barthes poklidným výsměchem odstiňuje všechny mýty textu o autorství (znovu), původu (Nietzsche) a elitářství textu (vyklátí modly...) - už z toho důvodu se více týká mytologií než Mytologie samotné; až na dřeň textů - pokud dostat se na dřeň znamená být v přípravné fázi pronikání (a protékání) texty...pluralita jako mantra v místech, kde tíhneme k uzlům výkladů, významů a vědění. Barthes tak patří (i když se distancoval) k Derridovi, Foucaultovi tím nejvlastnějším způsobem...

Rozkoš z textu lze číst jako těkající výpověď o tom, jak subjekt je textem, který vrůstá takřka nepostižitelnými vlákny sám do sebe, aby se štěpil a transponoval vždy jinam, byl stáváním se, nikoliv samozřejmostí a určitelností. Slast vzniká v místech stability, rozkoš, rozkoš z textu je výsadou neklidu...

béasse