stojí za to číst...

Po nějaké době pár titulů, které jsou minimálně pokušením:

Asi nemohu začít jinak než nadšeným konečně! Ano, po zhruba 5ti letech se české (věřím, že i slovenské) čtenářstvo dočkalo další série přednášek francouzské historika myšlení Michela P. Foucaulta. Zrození biopolitiky představuje kompletní přepis audio záznamů Foucaultových přednášek z ak. roku 1978 - 79 (tradičně pronesených na Collège de France) mapujících vývoj liberálního myšlení především v jeho dílčích reflexích od 18. století. Původně jsem měl možnost si tyto přednášky přečíst v německém překladu, podstatně později v anglickém a posléze v originále. Nyní je k dispozici česká verze, která, pokud mohu soudit, nedosahuje kvalit anglické a němekcé, ale stále se jedná o malý svátek (na rozdíl od překladu knihy Slova a věci). Jedinci s hlubším zájmem o práci tohoto francouzského myslitele dříve či později stejně sáhnou po originále. Všem ostatním nelze než doporučit nejnovější přírůstek. Škoda jen, že mezi kurzem Je třeba bránit společnost a Zrozením biopolitiky zeje celkem podstatná mezera, jelikož Bezpečnost, teritorium, populace (Securité, territoire, population) představuje jejich podstatné propojení. V případě Zrození biopolitiky spousta klíčových věcí bez znalosti předchozího kurzu žalostně uniká. Ne nadarmo německý překlad obou těchto kurzů nese společný název Geschichte der Gouvernementalität I - II....

Další tituly se mohou jevit upozaděné, ale více místa bylo věnováno celkem pochopitelně jedinci, jehož dílo na mne mělo zřejmě největší vliv. Nicméně dále a (snad) ve větší stručnosti:

Richard Dawkins patří mezi nejuznávanější postavy současné evoluční biologie. Jeho Boží blud by neměl minout nikdo, kdo se zabývá konfliktem evoluční teorie a náboženství. Darwin kontra Ježíš? Ne tak docela...

Snuff je poslední přeložený kus od Chucka Palahniuka. Dílo je to zvláštní. Na jedné straně to je starý dobrý kompilátor sociálních střepů rozličných lidských osudů, který lehce elektrizuje, na straně druhé jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že tohle je už hodně převařený sampl jeho předchozích děl (Deník, Strašidla, Rant...). Buď jak buď, Palahniuk má celkem překvapivě co nabídnout a ne jenom z důvodu stále ještě neotřelých témat. Ve Snuffu se v první linii vše točí kolem gang-bang rekordu (ženská pornohvězda chce dohromady souložit s počtem 600 mužů a stát se nesmrtelnou...). Tato linie je fixována, zbytek jsou vlásečnice příběhů, třesoucích se intrasubjektivních záškubů od dětství, přes první sexuální zkušenosti až po vlastní minuty slávy před kamerami sledujícími fabrikaci rekordu. Palahniuk se vždy nějak zavděčoval psychoanalýze - možná, že jí vděčí za veškerý svůj věhlas, ale v případě Snuffu je těch kliček stran binarity komplexů a kompenzací až příliš. Všechno, včetně snadno tušeného rozuzlení, působí velmi často uměle. Jenže i přes výtky je to pořád velmi dobré čtení. Na české prostředí snad až moc, protože hlad čtenářstva rychle po Palahniukovi objevil Houllebecqa (a pak McCarthyho, Murakamiho), ale nikdy u jejich děl nezůstal tak dlouho, aby se projevil zájem o hlubší reflexi. Proč také zůstávat, vždyť máme přece tolik dobrých autorů a autorek...

U nakl. Filosofia jsou pod vedením Marka Hrubce v oblibě různé kompilace. Baršova Síla a rozum nebo jednotlivé tituly z poslední doby se dají zařadit mezi souborné práce - témata, texty i styly zpracování odpovídají spíše přehledovým pracem než nějakým hlubším analýzám. Erazim Kohák se svou knihou Domov a dálava do této linie zapadá, i když jeho dílo působí mnohem více konzistentně a především přínosně - ne jako pouhý výčet známých skutečností spojených průsvitnou linkou souvislostí. Prof. Kohák svou praxi a bohaté zkušenosti vysokoškolského vyučujícího nezapře. V jeho výkladu, který působí více než zasvěceně, se snoubí erudovanost, osobní i profesní zájem o pojednávané otázky, ale také v nemenší míře touha přimět čtenářstvo přemýšlet. Často glosuje historické souvislosti, připomíná nebezpečí zpopularizovaných obrazů (Masaryk, Patočka), demýtizuje tradované výklady, všímá si proměn myšlení, hledá motivy a důvody v pozadí utváření české národní identity. Neomlouvá, neglorifikuje, zůstává kritický. Význam jeho analýzy dokládá, že kritika je možné i na citlivá témata. I to je poslední Kohákova kniha. Pokud pro nás Čechy, historie a jazyk i myšlení našeho národa ještě něco mohou opravdu znamenat, pak především pod vlivem podobných přístupů, který nabízí práve Erazim Kohák.

Na závěr jen malá připomínka pro ty, kdo nezaznamenali/y, že nakl. Oikoymenh znovuvydalo dílo Metodologie, sociologie, politika. Jedná se o výbor z textů Maxe Webera, v novém, opraveném vydání. Mimo jiné obsahuje klasický text Duch protestantské etiky (bohužel stále redakčně krácený). Klasiky, zdá se, není nikdy dost.

béasse

Umění metaregulace v éře globalizace

Postkomunismus představuje stále neprobádaný fenomén. Shluk variujících projevů, událostí a posunů, které provázejí formování bezprecedentních časoprostorů vyplňujících místa chybění bývalého SSSR je prakticky stále těkající historickou (archeologicko-genealogickou) politickou realitou režimů, které svou společenskou strukturou, kulturně-politickou orientací a především mody myšlení stále neunikly ze stínu sovětského bloku. Tzv. satelity přitom představují neskutečně dynamická pole pro promýšlení a zkoumání rozmanitých aspektů jejich vývoje "před i po". Poslední kniha Jadwigy Staniszkis O moci a bezmoci je v českém prostředí ojedinělým výsledkem snah vyrovnávat se s výše uvedenými skutečnostmi. Výsledkem vpravdě pionýrským, protože sídlí v zení představovaném mezioborovým přístupem k fenoménu postkomunismu optikou (za chodu) utvářené teorie moci.

Knihu lze chápat a číst ve dvou rovinách. První (nikoliv z hlediska pořadí nebo důležitosti) se vyhraněně věnuje situaci Polska jako zástupného modelu postkomunistických režimů v případě analýzy fungování jednotlivých sfér lidské činnosti s vazbou na politickou organizaci, správu země a roli vládnoucích elit (tj. elity volené). Zde se autorka věnuje kritickým místům vývoje "před i po", aby zdůraznila především neschopnost mocenské sebereflexe, která je příčinou věčného nadechování Polska (a dalších postkomunistických zemích - zde je však otázka a jedna ze slabin textu, protože není nastíněno, do jaké míry lze generalizující výklady aplikovat při rozkrývání ostatních postkomunistických režimů) potlačovaného postupující globalizací. Tyto země se stále více ztrácejí v sítích strukturálního násilí představovaného pohybem kapitálu nevázaného na státní celky, vícerychlostním vývojem jednotlivých zemí v rámci EU, politickým kapitalismem apod.
Druhá část, myšlenkově zřejmě mnohem přínosnější, se vyznačuje implicitní teorií moci ve stále ještě novém řádu globalizace. Přesto, že se jedná o knihu esejistickou (a jednotlivé oddíly či kapitoly spolu souvisí díky určitému množstvím opakujících se myšlenek zasazovaných do pozměněných kontextů) zmíněná teorie nebo spíše koncepční přístup k pojmu moci je zde rozpracován na více místech, a tak nevadí, že Staniszkis nevěnuje teoretickému rozpracování moci knihu celou nebo konkrétní oddíl. Prokládá své chápání moci praktickým příklady, což může rušit ideovou linii, ale v zásadě pomáhá její místy náročný jazyk a myšlenkové obraty lépe uchopit (aniž by hrozila disinterpretační redukce).


Pojetí moci

Staniszkis chápe moc výhradně jako rozhodovací a vztahovou záležitost, kterou lze shrnout pod umění vládnout poměřovaným čtyřmi prvky: mocí, ovladatelností, správou a řízením. Moc zastupuje způsobilost vyvolávat změny, ovladatelnost vytyčuje dosahované cíle, správa vztah mezi cíly, podmínkami a nastavenými pravidly, řízení je pak procesem utváření těchto pravidel. Tyto čtyři pilíře, jejichž stabilita a nosnost přímo spoluurčují efektivitu a výhledy vládnoucího režimu, pak autorka používá při mapování rozdílů mezi jednotlivými státními formacemi - či lépe - formacemi vládnutí. Určující jsou pro její přístup snažící se vysvětlit, kde a v čem selhává postkomunismus státní formy USA, EU a příklad Polska s jeho vývojem "před i po", protože konstitutivní pro její chápání rozdílností mezi právě uvedenými formacemi a přístupy k vládnutí je výklad historického vývoje dvou linií západního myšlení o státě - tomismu a nominalismu.

Není na místě parafrázovat důvody, které Staniszkis tomuto přístupu v chápání moci vedou. Ve stručnosti pro ni oba mody představují určitá paradigmata, která zapříčinila odlišný vývoj v USA a EU. Velmi zjednodušeně (novo)tomismus převládající v rámci EU (ovlivněný však nominalistickou myšlenkovou obrodou 14. století) klade důraz na svrchovanost jednotlivce, u něhož výskyt nedostatku dobra představuje katalyzátor veškerých společenských procesů, zejména pak při realizaci politického uspořádání. V USA je výsledkem vývoje (ve vleku nominalismu) poměrně jasně vymezený rámec pravidel umožňujících proměny, posuny a vývoj zřízení nejen z hlediska historie, ale také v ohledu vyrovnávání se s dílčími aktualitami. Soubor formálních podmínek představuje vymezenou arénu, v rámci níž je nutné řešit veškeré aspekty a produkty společenského života včetně realizace subjektu. Staniszkis příliš neproblematizuje, která forma je lepší nebo za dané situace vhodnější, spíše jí jde o postižení klíčového momentu celé své koncepce moci. V případě Polska podle ní nedošlo ke konfrontaci s nominalistickou alternativou (tomismu). Absence této ideové pře se až do dnešních dnů projevuje (jako v případě Solidarity v 80. letech) špatným chápáním vývoje, role a fungování státního celku ergo moci jako takové. Pro pochopení aktuality dnešní situace postkomunismu v globalizačním světě je dle autorky naprosto nezbytné vnímat uvedené historické skutečnosti jako podmínky, z nichž vyrostly jednotlivé přístupy chápání fungování moci ve společnosti, uvědomování si, v čem spočívá role gatekeepers, a jak důležitá je jakost metaregulace. Tyto podmínky nesou plody v zásadním faktu - vládnoucí (polské) elity nechápu povahu moci v globální éře a jejich výkon a vedení země pak představuje hluché výplně, které se na horizontu hlásí jako impotentní (tj. neschopné metaregulace - regulace pravidel, posilování mezisektorových vazeb, myšlenkové rigiditě atd.) a neschopné způsobu vládnutí přiměřenému době a situaci, v níž se postkomunitický režim nachází.

Staniszkis ve své knize nabízí mnoho průhledů do vývoje Polska několika posledních bouřlivých let, věnuje se filosofickým, ekonomickým a sociologickým přesahům probíraných témat, naznačuje budoucí vývoje neoimperiálních diskursů vládnutí, postihuje myšlenková zázemí globalizačních procesů. Nelze její knihu redukovat na teorii moci nebo kritiku postkomunismu. I když nabízí mnoho, je potřeba její poslední texty vnímat prizmatem politické sociologie s prvky kontinentální filosofické tradice, ale nikoliv jako ontologickou záležitost stran rozpracování (zásadně nového) pojetí moci. Pokud vůbec, pak Staniszkis patří více k Weberově nebo Beckově tradici myšlení o moci a vztahu společnosti k její praxi než k Foucaultovi nebo Veilovi či Butler, jejichž práce se profilují s ohledem na každodenní fungování mocenských vztahů, performativity nebo dílčích taktik mocenského působení. Tím, že moc ohraničuje striktně politickou sférou a fungováním státu, pomáhá chápat mnohem spíše vývoj myšlení o státě, ale svým přístupem k moci jeho úlohu nadhodnocuje až se často ocitá v pozici substanciálního přístupu k moci. Přístupu, jehož slabiny (navzdory tradici) odhalil před desítkami let Michel Foucault. Zatracení nebo uvržení do proudu kulturního dědictví však na místě není - jak bylo zmíněno na začátku, Staniszkis se věnuje oblastem, jejichž reflexe a zhodnocení představují především myšlenkovou výzvu, možná největší výzvu přelomu století kontinentální tradice, protože snoubí faktory závažně formující vývoj současného euro-amerického kulturního okruhu - postkomunismus (jako režim myšlení), odumírání neoliberalismu (jako krizi myšlení) a nové promýšlení aktuality jménem globalizace ve vztahu k formování současného myšlení.

béasse

Staniszkis, J.: O moci a bezmoci. Brno, CDK 2009.