První kolo čtení: Who´s Afraid of Charles Darwin?

Po delší době plné mimo-akademických povinností, kdy nebylo možné pravidelně psát na blog, jsem se rozhodl zkusit zavést "čtecí" příspěvky, v nichž se budu věnovat reflexím titulů, které mi takříkajíc "leží na stole". Jako první jsem vybral knihu Griet Vandermassen Who´s Afraid of Charles Darwin? Debating Feminism and Evolutionary Theory. První část čtení se věnuje Úvodu a obecnému nástinu tohoto spisu, jehož vysoce aktuální poznámky ke vztahu vědy a feminismů považuji za charakteristické z hlediska současného stavu feministických teorií ocitnuvších se dle všeho hned v několika slepých uličkách. Směle do toho.


Struktura knihy
V celkově šesti kapitolách, úvodu a závěru se autorka z pozice darwinistické feministky postupně věnuje problematické kritice vědy a vědeckého poznání ze strany jednotlivých feministických proudů. Všímá si jak historického a myšlenkového vývoje genderové problematiky ("tricky" koncepty pohlaví a genderu), tak z jejího pohledu neopodstatněné kritiky vědeckých poznatků, která je inherentní součástí dílčích feministických přístupů a jako mantra se objevuje ve všech proudech, u všech autorek a vždy představuje třecí plochy sporu, jehož síla se však umenšuje přesně ve chvíli, kdy Vandermassen hodlá přimět čtenářstvo ke třem myšlenkám:

a) vztah feminismů a vědy nutně nemusí být kontradiktorický; naopak - použitím evoluční teorie ve prospěch (a vice versa) feminismů může dojít k hodnotnější, věrnější a bohatší analýze fungování společnosti

b) předsudečné odmítání vědeckého poznání (jako maskulinní záležitosti i konceptu společenského rozboru a nabývání poznání) není, přes četné historické příklady, povětšinou opodstatněné a spíše škodí, uzavírání myšlení a brání přínosnějším debatám, aby vůbec vstoupily do povědomí veřejnosti

c) feminismy a evoluční psychologie (a evoluční biologie) mohou ve svém spojení nést netušené plody, tzn., že nelze generalizovaně odmítnout vědecké poznání jen kvůli předpokladům, že věda je a vždy byla zejména maskulinní záležitostí a tudíž artikulovala pouze mužská zkušenostní pole


Úvod
"I want to show that evolutionary psychology and feminism, instead of being enemies, are in fact allies. Whereas the former can provide scientific insights into the ultimate causes of the ´battle of the sexes´, the latter can draw upon these conclusions for the construction of a realistic program of social reform and can at the same time act as watchdog for male bias in evolutionary theorie." (s. 2 - 3, cit. d.)

Ambiciozní projekt autorky začíná touto charakteristickou větou, jelikož jí nejde o dehonestaci feministických přístupů (i když to z výčtu dílčích směrů a z jejich typologizace může vyznívat), ale spíše o zdůraznění přínosnosti na jedné i druhé straně (sic).

Hlavní myšlenky Úvodu jsou v zásadě tři. První je celkem tušená, jednotlivé feministické proudy jsou až příliš zatíženy zkoumáním toho, jak a co jednotlivé projevy genderového řádu způsobují v oblasti inter- i intrapersonálních vztahů. Málo už se zabývají tím, proč dochází ke vzniku základní štěpné linie právě na základě modelu muž - žena. Argumentace autorky je ve stylu "víme přece, že...", což, věřím, rozvede v dalších pasážích knihy. Tvrzení, že všechny nám známé kultury mají jasné dělení podle (biologického) pohlaví a feminismy a genderová studia nejsou s to vysvětlit, proč tomu tak je, má svou váhu, nicméně zdá se, že je zde opomenuta klíčová skutečnost. Jestliže přijmeme etnologické a antropologické výzkumy jako vědecké, tak konkrétně tyto dva obory přicházejí už z koncepty, které z jednotlivých kultur a přírodních národů buď "vytahují" (předporozumění, pozicionalita) nebo je naopak hledají a "vpisují" (symbolické výkladové násilí, diskurzivní kolonizace). Muž a žena jsou pojmy, které se diametrálně liší od biologické a somatické binarity (dosti nestabilní vzhledem k nástupu bio-genetiky...). Evoluční biologie samozřejmě může argumentovat proti (koncept zamrzlé evoluce promine), ale je zde otázka, do jaké míry můžeme sociální determinaci odpárat v každodenní interakci. Velmi zjednodušeně - nežijeme v laboratoři.

Druhá teze je rovněž nasnadě: dílčí feministické proudy in toto vždy pracují s nějakou koncepcí lidství, ale nejsou s to se shodnout, najít společnou platformu a v mnoha ohledech jsou v kontradikci. Na jedné straně jde autorce dát za pravdu, na straně druhé se projevuje zřejmě klasické pozitivistické myšlení, ve kterém je pluralita možných světů řešení a pohledů nežádoucí. Rovněž je řešení přislíbeno rozpracování v dalších kapitolách, ale upřímně se obávám, že kromě konstatovaní známé skutečnosti o neschopnosti feminismů najít univerzální pojítko, prakticky nemožné. Univerzalizace zkušenosti je v mnoha ohledech žádoucí a prospěšná, nicméně příliš nerozumím tomu, proč je takový problém s paralelními feministickými proudy - všechny se pokoušejí přispět k chápání problematiky genderového řádu, v mnoha ohledech se posilují a doplňují, dochází k proměnám a posunům. Já zde více vnímám přínos než vyloženě slepou uličku - navíc už dávno neplatí, že věda vysvětluje funkčnost dvojího pohlaví (kvůli reprodukci). Plus otázka proč není feminismy upozaděná, jen cesta k jejímu zodpovězení vede jinudy a jinak. Přesto tato linie je evidentně nejproblematičtější, protože zavání esencialismem stavějícím na předpokladu, že principum est corporeum - člověk coby biologický druh ve svém vývoji podléhá stejným mechanismům jako ostatní živočišné druhy, tudíž biologická determinace je základní a určující; společenská "nadstavba" je reálná, ale v poměru k předchozímu zanedbatelná.

Třetí část, že evoluční psychologie může ve spojení s feminismy posílit vysvětlování genderových rolí a s těmito spojená očekávání na základě pohlaví, je určitě zajímavý rozvrh, jenž je předjímaným záměrem knihy. Zatím dle Úvodu vše působí tak, že podobně, jako se vyvíjela naše těla, tak obdobně se formovala mysl (interakce genofondu a prostředí). Nu, zde si nejsem jist, ale zavání mi to Lamarckem, tj., že kombinace biologického a sociálního formuje mysl a ta takto zformovaná je dále (geneticky?) předávána...Nejsem evoluční biolog, ale obávám se, že tuto tezi vyvrátil již Mendel. (I když by se to mělo chápat doslovně, věda vždy jen revidovala to, co si dosud myslela, nikdy nic nedokázala:c)) ) Navíc je tu nebezpečí predestinace (bio-sociální), protože argumentovat ve prospěch evoluce v oblasti fyziognomie i duševních pochodů a myšlení obecně po linii mužské - ženské je krutě nebezpečným konceptem s až totalitním potenciálem. Když se k tomu přidá argumentace historickým vývojem "vždy to tak bylo"  (vzpomeňme proti aspoň Badinter), je takové směřování velice zrádné a nebezpečné. Ale třeba se pletu, protože tuším, jak věda přece říká jasně... Jako kdyby se dokázala věda vyvázat z vlastního vývoje, pozicionalit, konceptuálního stínu a Poppera dědictví - navíc pokusy jsou simulacemi, které nikdy neprobíhají stejně a šlo by pokračovat...Návrhy ze strany feministické epistemologie jsou vysoce validní a nemusí nevyhnutně vést k relativizaci.

Přesto všechno mě Úvod i první kapitola (viz příště) motivovaly k dalšímu čtení a dočtení. Předpoklad, že věda (evoluční psychologie) a teorie (feminismy) se mohou nakrásně doplňovat a jejich vazby nést kýžené plody vedoucí z předpokládané slepé uličky feminismů, je podnětný. Jak se Vandermassen popasuje s rozvrženými tématy uvidíme příště. 

béasse

...sváteční nášup čtení...

Odmlka byla dlouhá, povinnosti se zmnožily, nezbývá tolik času na čtení a studium vybraných textů, ale snad se to teď postupně mění. Takže při dnešním svátku přidávám několik vybraných titulů z české původní i překladatelské produkce; závěrem pak zmíním tři tituly zahraniční, které rozhodně stojí za pozornost...
Socialismus nebo barbarství: Od "amerického století" ke křižovatce dějin je jedna z posledních knih marxistického (sic) myslitele Istvána Mészárose, který po veleúspěšném Beyond Capital (zhruba "Mimo kapitál") v návaznosti na myšlenkový projekt, který Rosa Luxemburg rozpracovala na začátku 20. století, a který spočíval v pobídce promyslet další postup na rozcestí mezi kapitalistickou (všeobecnou) destrukcí a socialismem. Není to místy snadné čtení, často to evokuje myšlenky Laclau a Mouffe, nicméně i bez hlubšího vhledu je možné se v Mészárosových názorech zorientovat. Obdobně jako Žižek - i Mészáros - domnívám se, vidí kapitalismus selhávat v jeho univerzalistických ambicích. Možná je dobré začít rozhovorem umístěným na konci knihy. I ten pomůže pochopit, proč apriorní kritika post-marxismu (tak zakořeněná v českém prostředí)* prakticky vždy vychází z neznalosti.
Zdeněk Kratochvíl vydal u nakl. Academia titul Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Nezastírá, že jde o přehledovou knihu, která nemá primární ambice analyzovat dílčí spisy nebo se hlouběji věnovat jednotlivým osobám z historie potýkání se filosofie s vědou. Je škoda, že spis končí Descartesem, nicméně i přesto si lze udělat velice solidní představu o tom, jakým způsobem se filosofie s vědou potýkala (prakticky od počátků, od antického myšlení), a v čem spočívala a spočívají i do dnes hlavní úskalí jejich sporu. Pro mě osobně jsou nejhodnotnější pasáže, v nichž se pan Kratochvíl věnuje třeba Herakleitovi či jednotlivým francouzským školám. Zde mi nejostřeji vyvstávají zatím jen tušené momenty z dějin filosofie. Síla nové knihy Zdeňka Kratochvíla však spočívá předevšímve schopnosti umně postihovat ideové vazby napříč směry, obory i argumentačními štíty, kterými se jednotlivé postavy vybavovaly proti svým odpůrcům. Každý/á by měl/a mít svého "délského potapěče"...
Není to spis v první řadě filosofický, ale vzhledem k tomu, že se zabývá proměnami idejí v partikulárních dějinných fázích, rovněž ji zařazuji. Martina Malia a jeho Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa se mi dostaly do rukou vlastně náhodou, ale teď, když se blížím k jejich samotnému závěru, mohu směle konstatovat, že by byla věčná škoda tento titul minout. I kdyby měla být čtena pouze první část úvodní kapitoly - Husitské Čechy, nebyl by investovaný čas zbytečný. Osobně jsem byl poměrně stručným a věcným rozborem oněch revolučních událostí českých národních dějin vtažen do Maliova rozboru natolik, až jsem s prvním čtecím tahem skončil před branami revoluce v Nizozemí. Autor používá synchronní i diachronní komparační přístup, příčemž klíčová je zdě dejinnost a vývoj jednotlivých revolucí, tudíž jak se postupně probírá jednotlivými událostmi (a opět je provazuje, aby poukázal na dílčí souvislosti nebo rozdíly v obdobných situacích), mění se i jeho neustále aktualizovaný model výkladu. Tuto skutečnost trochu sráží fakt, že on sám samozřejmě ví, k čemu dospěje, i tak ale čtenářstvo zve na takřka dobrodružnou pouť po vybraných revolučních událostech od Jana Husa až do roku 1917. Osobně mám problém s hodnocením některých fází po roce 1789 ve Francii, ale to může být autorovi úplně jedno. I proto, že to je právě pět let, co zesnul.
Tři tituly, které jsem pročetl máme za sebou, nyní jen krátké upozornění na ty, co vyšly a zdají se skýtat kvalitní obsah:
John Rawls je považován za již klasického teoretika liberální demokracie. Nakl. Filosofia nedávno vydalo jeho Právo národů. Podle všeho se jedná o rozpracování teorie spravedlnosti s ambicemi na celoplanetární rozsah. Rawls jako definitivní zastánce Wilsonovské linie?
Když jsem četl Říši ducha a říši císařovu, odboural jsem poslední (neopodstatněné) předsudky, které jsem vůči ruské filosofii křesťanského humanismu měl. Pavel Mervart nyní vydává Berďajevovu Filosofii svobodného ducha 1. a 2. Snad se k titulu časem dostanu, protože právě Berďajev mě definitivně přesvědčil...a nejen svým čtením Dostojevského...
V Čechách se situace s publikacemi z oblasti genderové problematiky zřejmě zlepšuje, texty se zkvalitňují a deficit s anglosaskou produkcí se snižuje. Povětšinou se jedná o práce spíče sociologické nebo přehledové (sborníky, výčet osobností, přehled směrů). Variace na gender od Kateřiny Zábrodské patří spíše ke druhé sortě, což ale není v tomto případě na škodu, jelikož se jedná o titul v českém prostředí vzácný. Postrukturalistický tón vycházející zejména z teorií Judith Butler je u rozboru performativity a diskursivní produkce identit určitou samozřejmostí. V době, kdy je právě zmíněná autorka čím dál častěji napadána (např. Dawkinsem a obecně filosofií jazyka), se toto dílo zdá poměrně odvážným příspěvkem k debatě o postavení genderových studií v rámci sociálních věd. Ve čtení jsem zhruba v polovině a co nejdříve se pokusím sepsat zevrubnější reflexi celého spisu. I proto, že kurzy, které jsem u autorky absolvoval, mě oslovily více než dostatečně, abych diskursivní analýzu začal považovat za jednu z esenciálních metod zjišťování, jakým způsobem za pomocí jazyka prefabrikujeme sami/y sebe i okolí.
Závěr patří třem vybraným titulům, které by zájemci a zájemkyně o zahraniční filosofickou produkci dle mého neměli/y minout. Velice stručně:
Liberal Way of War se přímo hlásí k odkazu Michela Foucaulta a jeho rozboru vztahu mezi liberalismem a biopolitikou na pozadí projektu guvernmentality. Dillon a Reid tuto skutečnost neksrývají a pokoušejí se Foucaultovy analýzy vztáhnout na současné proměny liberalismu (globální šíření lidských práv a svobod, válka proti terorismu, biometrická opatření apod.). Společným jmenovatelem celé knihy je jedna z úvodních poznámek:
"Liberalism is to be admired for its values but deplored of its idealism"
K této knize se za čas chci vrátit v projektu, který od zítřka začnu realizovat.

Zoographies od Matthew Calarca je titul, jehož síla pro současnou post-politickou situaci a post-humanismus je, domnívám se, těžko docenitelná. Není to přímo čerstvá novinka (vlastně je skoro rok mezi námi), ale v současnosti se jedná o jeden z nejdiskutovanějších titulů (nejen) v rámci animal studies (!), ale i z hlediska politiky identity, metafyziky a problematiky (lidských) práv obecně. Nevím, co by tento spis řekl zmiňovaný Rawls. Od Heideggera přes Lévinase, Agambena až po Derridu se Calarco vyrovnává s koncepcemi lidství, které jsou myšlenkovým meritem spisů těchto filosofů. Měl jsem možnost číst Úvod a kapitolu věnovanou Agambenovi. O to více mě mrzí, že tato kniha je v Čechách nedostupná. Pokud se vám dostane do rukou, neváhejte.
Když v roce 2000 vyšlo Empire a o pár let později Multitude, veřejnost odborná i laická s nedočkavostí vyhlížela pokračování - završení trilogie. Hardt a Negri jej nabízí letos v podobě nejnovějšího spisu s názvem Commonwealth. Pokud mohu soudit z recenzí a ohlasů, které se ke mně dostávají z Berkeley, není sebemenší důvod považovat některá hodnocení za adekvátní. Jedno z prvních vyšlo na Wall-Street Journal. Měl jsem dojem, že autor předchozí spisy buď vůbec nečetl nebo se jeho představy o (post)marxismu vejdou do krabičky od sirek. Připomíná mi to patologickou skutečnost optiky, která tvrdí, že několik staletí útlaku (trvajícího) v rámci liberalismu a jeho vývoje jsou naprosto v pořádku a nejsou přece historickou skutečností, zatímco Marx přece jasně vytvořil ideu koncentračních táborů a hororů, které se děly zejména v SSSR. Toto niveau očividně nezná myšlenkové směřování obour autorů od prvního společného spisu Communists like Us (tvrdá kritika socialismu i kapitalismu), o Marxových spisech nemluvě. Nemohu hodnotit aktuální titul, ale osobně jsem velmi zvědavý na završení ságy. Např.:
"The poor can be an object of pity and generosity when, and only when, their power has been completely neutralized and their passivity assured. And the fear of the poor that is thinly veiled behind this benevolent facade is immediately linked to a fear of communism (embodied for the pope in liberation theology)." (s. 49 cit. d.)
béasse