Plameny druhých

Chet Zar – plameny druhých

Uhrančivost – to je jazyk, kterým k nám jeho postavy promlouvají. Jsou tak zdánlivě přeplněny snovou úděsností až dávají zapomenout, že prosí o vyslyšení. Chtějí promlouvat pouze tak, aby mohly smíchem zpochybňovat. Zpochybňovat všechno a všechny. Cení zuby, ale spíše jsou to slzy a manifestace bolu než křeče zaplašení. Chtějí lásku a propukají v její touhu v doteku a pohlazení, kterým je vystavujeme svými pohledy.

Chet Zar vypráví. Rozhodl se vyprávět život v jeho neustále přestavovaných karikaturách simulací, odstínů a forem. Přesto působí až násilně familiérně – jakoby vystavoval dennímu světlu od sexu horkou, potem zalitou a napětím i slabostí promnutou kůži, která prostoupena dnem bez světel touží rozříznout sebe sama. Miliardy slastí utopené v nedosažitelnosti obrazu – obrazu jako finality, obrazu zborceného pod svůj vlastní rám – rám sobě. Chet Zar vypráví a velikost jeho příběhů zápasí s erupcemi vykřičených nevýstižností. Jak zachytit sladkobolnost druhých? – nelze, věčnost krasohledu tváří je příliš dlouhá…

Jakoby všemi těmi úsměvy, laskavými pohledy a výzvami jinakosti protékalo uvědomění otázek kladených do srdce univerza lidství. Nálož pukající smíchy v zlomku svého výbuchu – naléhavost jedinečnosti trhá vnitřnosti onoho univerza za cenu vlastní proměny. Nic se neztrácí, nic nezaniká. Takový je osud „Rozkvětu“ nebo „Matky“. Přitakání usuzuje, doutnající (morové) sloupy konejší. Pod taktovkou rhizomů (sebe)reprodukční velikášství atomizuje samo sebe. Halucinace otázek čpících po výbuších rezonují v neukojitelném proč. 

Ale taková otázka je jen derivátem barev, kterými hýří rozpustilost druhých. Zdají se nepropadat útěše, smutku ani heroickým záchvěvům spásonosných galejí rozumu. Odpověď je více než přítomna. Je nesena křídly každého tahu štětce, který rozbíjí i skládá, hladí i řeže. Protože jemnocit vstoupit do druhých nabádá ke stávání se změnou. Být mámením i vzpomínkami. Být steskem po odloučení a vyhlídkami shledání. Obrazy naléhavosti jsou popřením, jsou závratí lámající vaz skutkům i přáním proroků. Protože jen z popela palimpsestu lze sázet jedinečnost života. Protože zpochybnění rozpoutává peklo rychlosti, s jakou hoří i ty největší pravdy.

Odpověď sálá. Sálá v pohledech druhých.

béasse

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Chartres je slavné z mnoha důvodů - recepce Platóna a Aristotela, katedrála nebo John ze Salisbury, který zde sepisoval některé pasáže spisu Policraticus. Ale Chartres, to je také labyrint...

Nedostatečnost bytí se tříští v labyrintu. Křeče od plné existence k jejímu oslabovaní, vysilování či takřka zkáze se plazí po stěnách labyrintu, propíná se a vytyčuje - nikdy však nekončí, vždy je pohlceno v sobě. Otroctví. Sousedství tklivosti stínů, kroků a hlasů. Hlasů především. 

Labyrint je inverzní kříšťálovou koulí právě všech jevů, které jsou v labyrintu rozevírány přesně tak, aby ho prostupovaly. Pot každého pohybu směřujícího k cíli, jehož svrchovanost je založena nedosažitelností, stéká po těle i po stěnách. Tělo se stává stěnou, chodby hlasem a světlo opisuje zrak. Labyrint je přesně tím ne-místem, ne-centrem se středem natolik vlastním a zásadním, že je polykán přímoúměrně jak je ne-možné jej dosáhnout. Labyrint je středem - přesně v takové míře, v jakého jej neguje. Labyrint je popřením . Sám labyrint se přibližuje a oddaluje aritmetikou pohybu ulpívajícího v jeho vnitřnostech.Nahmatání je vždy jinde než má být; jsme neustále jinde, ocitáme se v ne-místě vlastní zkušenosti.

Labyrint tříští a skládá procházení, hledání a dosahování v inverzích množících se geometrickou řadou. Zrcadlení zrcadlení zrcadlení. Tam, kde labyrintem pronikáme k jeho středu, labyrint činí to samé a polohuje naše centrum stejně rychle. Prochází našimi chodbami, leká se stínů, váží cestu. Labyrint v nás. 

To, co Labyrint dává, to je především možnost (znění) zvuku - labyrint dává hlas. Nechává rozeznít sám sebe prostřednictvím monstra, jímž se stáváme, když pojídáme jeho vnitřnosti a i hned je vyzvracíme. Labyrint zní tak, aby lákal, aby uhranul, ale nikdy neskončil. Šílenost vášně v protekajícím stínu příslibu a tajů. Nietzscheho monstrum mělo varovat, ale také přislíbit - Bataille přitaká. Smích může probouzet světla v zakoutích a odhalovat cesty. Nejde o cíl, cestu do centra či ven z "vězení" rozumu. Myšlení opírající se do prostoru. Jde o odhalení. V kakofonii lámajících se odrazů obnažit smíchem promlouvající labyrint tak, aby musel odpověď hledat. Pitvořící se zvuky lámou vaz a nicota smíchu je pro labyrint tím, co 

"otevřelo celistvě nicotu pod jeho nohama"

Smích svou zběsilostí karikuje labyrint přesně tak, aby ho mohl vysvobodit. Okovy pohledu se rozpouštějí v ohni doznání smrtelnosti. Chodby labyrintu jsou vystaveny noci, kterou nelze projít. 

béasse