Záškodník Deleuze

Záškodník Deleuze - filosofie ve válce

Tohle by měla být apologie - lítosti je po přečtení slovenského překladu Deleuzeho Vyjednávání (Pourparlers) více, než bych si byl ochoten připustit. Bezmála dvěstě stran prostoupených a zohýbaných filosofickou gymnastikou. A tužit myšlení bychom měli/y pořád...

Lituji, že jsem Anti-Oidipa přečetl až po Vyjednáváních, lituji a zároveň se těším na jeho nové, jiné čtení. Vím, co znamená "tělo bez orgánů", ale lituji, že jsem to něvěděl dříve. Lituji toho, že nejsem s to film číst tak jako on, lituji, že jsem nečetl druhou část OBRAZ - ČAS. Lituji, že jsem nezažil květen ´68 ve Francii, lituji, že nejsem Foucaultovým současníkem jako Deleuze, lituji, že moje francoužština je prachbídná. Vim ale, že filosofie umírá na vědeckost, jako se zplošťuje naše myšlení a vysychají snahy zaprodat jistoty za svobodu myšlení. Lituji, že je mi umění tak vzdálené, lituji, že jsem pořádně nečetl Spinozu. Lituji, že čteme dokola Aristotela, Kanta, Heideggera - nejen Deleuze nám uniká. Lituji, že Anti-Oidipus a Tisíce plošin nejsou přeložené do češtiny, lituji, že Deleuze zemřel.

Pět částí, sedmnáct textů, dvěstě dva stran. Pourparlers to jsou zápisky ze zákopů, hlavního stanu i rozhovory s nepřáteli z frontové linie. Deleuze ukazuje, jak je těžké ba přímo nemožné filosofii dělat jako řemeslo. Filosofie se musí vést po liniích útoku proti myšlení spokojenosti a moci. Filosofie, to je hněv. A filosofie v případě Deleuze? To je ortopedie myšlení, to je zakoušení mnohostí a možností.

Foucault mu s gustem přiřkl roli mesiáše 20. století, když prohlásil, že jednou ponese jeho jméno.
K hodnocení je ještě daleko, ale už teď lze říci, že Deleuze je třeba číst. Už proto, že jako filosof je především myslitelem neklidu. V tomhle ohledu platí Foucaultova glosa stoprocentně. Nietzsche a filosofie - další výzva; tentokráte již po Vyjednáváních...

béasse

* napsáno pod prvotními dojmy z knihy Gilles Deleuze - Rokovania 1972 - 1990, nakl. Archa (dnes Kalligram) 1995.

Witkowskiho mnohoboj

Witkowskiho mnohoboj

Od té doby, co se stal sex předmětem morální zkušenosti, byl podroben bezpočtu drobnohledů, ale nikdo, nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku, proč jsme jej jako morální zkušenost přijali/y. Witkowski ve svých Chlípnicích odpověď nenabízí, nehledá ji - on ji zkouší vytvářet. Ale pouze jako podprodukt ústřední linie, která se jako třpytka proplétá mezí víry, proudy a vlněním mnohočetných vod. Sex pro sex - sex popírající sám sebe; to jsou Chlípnice.

Možná to někomu přijde laciné, možná povrchní a vágní, možná groteskní nebo pobuřující, ale skutečnost, že sex je avizovanou třpytkou, která odráží světla shluku problémů, povinností, starostí i radostí a tužeb, jakoby neustále odkazoval k nikdy nenaplněnému snu - musí jít přece o něco víc! Zřejmě to je účel, pravděpodobně hlavní motiv, ale není to jistě přitákání sexu, není to jeho popis ani reformulování. Všechny příběhy ve Witkowskiho knize jsou jako sladkobolné výkřiky neuskutečněných orgasmů, jsou to přísliby, zdolání kopce, které přijde s uvědoměním, že v čase proběhlo vše mimo dovršení (ne o vyvrcholení nejde) spočívající v dosažení zenitu. To se ostatně skládá ze všech "před" a ze všech "po". Když ale Witkowski líčí, tak líčí zlomky, protože bez přímé zkušenosti nelze zprostředkovat více než bídné placebo. Třpytka sexu z doby socialistické éry voní přesně těmi odlesky, jimiž mate i láká zároveň. Depešák Michał Witkowski to ví, ale ptá se, co nám její odlesky zanechávají.

Fakt, že sex existoval ve svých syrových podobách všech deflorací, penetrací, výstříků, vaginálních, análních, latexových a fetiš rozkoší i během té doby socialismu, není ničím objevným. To, co Witkowski nabízí je ale posunuto, protože jeho historky ze sexuálního podsvětí jsou spíše prolomením tabu na úrovni politického režimu slastí. Sex je bezčasovou záležitostí a všechny ty mikroslasti a megatužby všech možných úchylek (v sexu neexistuje normalita, ale není v něm místo pro slogany "vše je normální") ve čtení promlouvají svými taktikami od zákopových strategií a vyčkávacích taktik buzen řádících v parcích až po monstrprocesy plážových hrátek a rozhovorů nad (ne)povolenými praktikami. V tom celofánu felací, lízání análů a cunning-lingů se místy ztrácí denodenní malé zločiny neutuchajících vášní osvobodit se z trapičství každodenní šedi mocnou zbraní sexu. Co se maximálně rozpouští je otázka sexuality, ale tu Witkowski nemá potřebu tematizovat (i když vzpomene třeba Judith Butler, což je ale více úlitba akademičnosti než snaha o předvádění svých znalostí).

Witkowskiho příběhy působí paradoxně - jsou hravé a kruté ve své odvaze, která není demýtizací, ale spíše nekončícím karnevalem lidské ubohosti pařící se v kotlu sexu. Paradoxně ale působí nejvíc skrze sex ve chvílích, kdy o něm mlčí - mlčí o polohách, vilnosti nebo praktikách, protože neutuchající bušení sexem do sexu není potřeba přesně ve chvíli, kdy je sex odvržen jako nepotřebný ke svému vlastnímu popisu. Pokud parazitujeme na ostatních i sami/y na sobě díky sexu, pak je sex tou největší zbraní, ale také uměleckým nástrojem zachycení našich životů. Kliše je, že sex má nevyčerpatelnou vypovídající hodnotu a Witkowskiho mnohoboj spočívá možná v tom přiznat mu tento potenciál v objevování možnosti jeho zakoušení. Třeba zprostředkovaně, třeba prostřednictvím příběhů, třeba skrze optiku socialismu. Sex, sex nezná režim, nerozlišuje vlády, nepoznal touhy a zklamání. Sex může poznat jen sám sebe; a ani to možná ne...

béasse

* za Chlípnice děkuju Zuzce

počítadlo a...další čtení

Dvě velmi krátké informace:

1) Dnes bylo přidáno počítadlo; další apel pro všechny, kdo by chtěli/y přispívat - teď budete načítáni/y...

2) Internet je jedno velké skladiště, v haraburdí jsem narazil na dva naprosto nečekané úlovky stran čtení: nakladatelství Pavel Mervart a Výzkumy subjektivity od Husserla k Foucaultovi. Brzy se pokusím o knize poreferovat blíže, ukořistil jsem čerstvý exemplář z knihovny CMTF. Ad hoc k minulé zprávě, kde jsem se zmínil o Žižekovi - Podkova nade dveřmi, komukoliv, kdo by měl podrobnější informace o obsahu tohoto výboru - nebojte se a napište příspěvek!
Třetí do počtu je mimo aktuální tituly, ale o to cennější: Gilles Deleuze: Rokovania 1972 - 1990 a nakl. Archa - nynější slovenský Kalligram. Bohužel, v nabídce už kniha není, ale v jednom knihkupectví jsem tento zásadní soubor rozhovorů a kratších textů nečekaně objevil a pořídil...nyní text prolézám!

béasse

...dr. Faustus et al.

Rozhodně to není zvykem, ale čas od času i česká knižní produkce předhodí trhu nějakou tu chutnější obětinu...za posledních pá měsíců se jich sešlo hned několik, které je dobré, než propadnou oblivionu neviditelné ruky, alespoň prolistovat; nejlépe se však začíst, dočíst...několikrát.

Nejprve pan Goethe - nakl. Academia před pár dny vypustilo jeho slavného Fausta (netřeba komentovat, alespoň doufám...).

Nakladatelství doc. Havlíčka - Oikoymenh se v posledních letech překonává. Druhé vydání Eliadeho Dějin náboženského myšlení I. je toho dalším důkazem. A když se podíváte na jízdní řád pro rok 2009...nelze se nětešit.

Potřetí bez delších poznámek - Tak pravil Zarathustra, nakl. XYZ. Pro ty, kdo ještě nečetli/y a nemají ve své knihovně. Napadá má, že je vskutku zvláštní (možná příznačné), kolika vydání se tento Nietzscheho skvost v českém prostředí dočkal. Bez podrobnější znalosti bych to tipoval k desítce - kolik děl se může něčím takovým "pochlubit"? Škoda jen, že takové Wille zur Macht jsme se stále ještě nedočkali/y...

K tomu, co se z nedostatku lepších výrazů nazývá klasikou, je nutno řadit i Muže bez vlastností. Zřejmě první skutečně postmoderní román (nekamenovat!). Doporučuji!


Původní česká filosofická produkce se dá každoročně počítat na prstech jedné ruky. Proto je zřejmě nezbytné ocenit i sebemenší a sebeskromnější pokusy. To, že Horynova Filosofie skepse vychází zcela z jeho přednášek na MUNI v Brně může vést k zamyšlení. Kdo, snad kromě Pavla Barši, je s to publikovat s určitou pravidelností texty, které budou alespoň na průměrné evropské úrovni? Nechápejte mě špatně, ale buď se filosofie v českém prostředí stále probouzí z hlubokého spánku (a jak dohání okolní svět, tak nestíhá reflektovat sama sebe) nebo se bojí témat, která jsou mimo její záběr, a tak je ignoruje (toho se bojím více). Nebo, že by pro samou snahu po vědeckosti zapomněla, že věda nemá co říct k životu...??? Buď jak buď, Horynova kniha stojí minimálně za prolistování. Važme si jí, protože nevíme, kolika podobných pokusů se letos vůbec dočkáme.

Marek Hrubec, zdá se, pracuje takřka bez odpočinku a vytrvale vnáší (především prostřednictvím sborníků - o to je tato skutečnost důležitější, protože nabízí alespoň náčrtky témat a přístupů, které v českém prostředí nejsou zdaleka samozřejmostí) do veřejných debat mnohé z otázek, kterými se zabývá odborná veřejnost takřka na celém světě. Sociální kritika v éře globalizace je zatím posledním atakem na myšlenkové svědomí naší společnosti (u odborné to platí snad trojnásobně!). Nezbývá než číst, promýšlet, (ne)souhlasit a vztahovat k sobě, protože tyto tituly jsou zřejmě zrcadlem - jak lze nedobře na tom jsme, když podceňujeme takové skutečnosti jako chudoba, genderové násilí, myšlenková impotence (neo)liberalismu, totalita demokracie apod.

Především v závěru uplynulého roku vyšlo ještě několik titulů, které rozhodně stojí za pozornost, leč jsem ještě neměl tu čest, proto jen ve zkratce:

Psychoanalýza a francouzské myšlení. Víme, jaký význam má francouzské myšlení pro to české. Víme, jakou (smutnou) roli v českém prostředí hraje psychoanalýza. A víme, že Josef Fulka patří k těm nejsilnějším autorům a překladatelům v Čechách. Zbývá než zjistit, jaká je jeho poslední kniha...

Méně známý spis Dopis d´Alembertovi. Rousseau a jeho kritika nadšení encyklopedistů a divadla především; mám rozečteno, stojí za povšímnutí.

Humanismus nestačí. Na tento spisek se těším již delší dobu, ale stále jsem neměl tu možnost (a čest?). Tendence přistupovat k Žižekovi nekriticky už snad pominuly. Ale po přečtení titulu Žižek: beyond Foucault se můj zájem o tohoto myslitele ještě zostřil. Vedle Nepolapitelného subjektu a Mluvil tady někdo o totalitarismu?, je toto Žižekův třetí titul během velmi krátké doby - že by začátek hlubšího zájmu nebo se vezeme na módní vlně?

Carl Schmitt není jediný autor, kterému se v českém prostředí prakticky nevěnujeme. Zejména v USA patří např. vedle Benjamina, Foucaulta nebo Deleuze k těm autoritám, jejíž texty jsou samozřejmostí pro curriculum téměř všech společenskovědních oborů jakými jsou filosofie, politologie, sociolofie, antropologie atd. Teorie partyzána navazuje na Pojem politična a měla by se číst. Když čteme Heideggera, proč nečíst tohoto (nacistického?) právníka teoretika státu? Cynismus stranou, ale Schmittovy koncepce pomáhají více než jakékoliv jiné pochopit, jak a k čemu docházelo během vytváření právně-politických prostorů koncentračních táborů, jak byla možná příslušná etatizace hospodářství, státní správy aj. Schmitt má v době biopolitického řádu mnoho co říci i k otázkám suverenity - svrchovanosti proti životu a vice versa.

Závěrem jedna osobní úlitba, která však nemusí nutně přeznamenat horší kvalitu textu:

Zánik hřbitova uskutečněných utopií není sborníkem, jak stojí v kratičké anotaci tohoto titulu. Jedná se o disertační práci dr. Petra Bláhy z FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a všem, kdo mají zájem o dosti odlišný přístup k filosofii (tak, jak se toporně praktikuje na většině našich škol), : dejte tomuto textu šanci! Jediná poznámka k obsahu - pocítíte, jaké to je, když myšlení ohýbá samo sebe a je celkem "jedno" prostřednictvím jakých témat. O Bláhovi ještě uslyšíme...

béasse

* Barthesově Rozkoši z textu byl věnován samostatný příspěvek, proto není uveden v přehledu.