Libertinství jako subverze rozumu?

"Puzení k náklonnosti, které je z mnoha rozumných důvodů vštěpováno jednomu pohlaví směrem k druhému, není nezbytné pouze k zajištění kontinuity lidského druhu; v tom samém ohledu je ale také z důvodu vládnutí a řízení ctností a náboženstvím produktivní nejen pro tělesné slasti, ale pro přednost své racionality." (Žena - manžel aneb překvapující historie paní Mary neboli pana George Hamiltona...1746)

Často se zapomíná, že dědictví Descartesova rozmlouvání v pochybnostech, kterými si vypomáhal Bohem, jež vyústilo mimo jiné v Osvětimi, s sebou nepřineslo pouze pověstnou tyranii rozumu zcizeného božímu dohledu. Jakousi sklepní tóninou - o co nížeji položenou, o to více rezonující v těch nejvyšších patrech pyramidy - je libertinství v záštitě fr. mondanité - šíleně průzračných témat, pohybů a proměn myšlení v době tzv. osvícenství. Amalgám kakofonie smyslovosti a ukřižovaného oddenku racionalit (Deleuzeho rozvrh) zdá se pokračovat až do dnešních dnů z jakési záchranné sítě míst, nad níž byla budována olbřímí stavba či pomník lidskému rozumu. Jsou to místa, která zvrácené přimkla masu jeho politickou moc slova v té míře, v níž lidskému duchu byla přiznána mohutnost racionality jako univerzálního nástroje, kterým může poměřovat vše včetně sebe sama. Tam, kde Černá smrt zrodila tělo jako medicínský problém, podél jehož hranic byly lámány nové metodiky léčebných procedur a rozevíraly se jiné hranice myšlení o vztahu těla k němu samému (skrze vědění), pokračuje mondanité (nejpozději Sadem) v podivném doznání tělenosti jako "dynama" politických racionalit. Tělo se stává politickou realitou v návaznosti na období, jehož motivy ležely záhadně mimo něj - popření těla neproběhlo vyloučením, ale upozaděním, které tematizoval právě Sade. Tato politická realita podkopává líčení rozumu jako spásného instrumentu tím, že jej táhne do svého lůna - je to přeci jenom tělo, které je branou pro uživání rozumu a které jej pohlcuje v nenávratnu sebe sama, protože bez těla a jeho kladů i záporů nelze rozum vůbec užívat. Tělo vymezuje hranice myšlení samotnému.

To je skutečnost, jejíž (ne)přítomnost je nutné zdůrazňovat neustále - bylo to tělo, proti kterému se bouřily celé myšlenkové systémy, politické režimy jej organizovaly a dílčí vědy prostupovaly ve snaze uloupit ho a podřídit kázeňskému režimu zakládajícímu jeho nová a nová vymezení. Ve stejné míře se ale La Mettrie a spol těla chopili z jeho vnitřku tak, aby odvraceli tyto nároky, zesměšňovali je a vedli netradiční zákopovou válku - uchránit tělo před jím samotným tak, že jeho zdánlivé limity budou využity v jeho prospěch jako zrcadlo, jehož síla spočívá v neodvrhnutelnosti výpovědi. Výpověď lze zamítnout jedině roztříštěním a roztříštění v subverzi představuje zmnožení a posílení - z jedné singulární reakce se stávají doslova tisíce stejných, které jsou zároveň jedinečné. Potírání zvyšuje odpor, tělo si šířeji uvědomí sebe sama.

U Sada masem protéká sex (nikoliv sexualita - ta je až derivátem) a maso sexem - bazálnější doznání těla jako mocenského aparátu, který masopustním způsobem podvrací intence rozumu vládnout tělu, poznání i myšlení (mohutnost rozumu) nejen svou neuchopitelností (jazyk), těkavostí (pomíjivost smyslovosti), ale především vyvržením z časoprostoru. Tělo je vždy přítomné, hmatatelné, postižitelné, ale projevy, které u Sada získávají kruciální význam (všechny projevy tělesnosti od potu, spermatu, poševních sekretů, přes produkty defekace až po kapacitní omezení projevující se v konstituci, únavě či anatomických "předurčeních") jsou natolik odstíněné, opovrženíhodné a uvržené do pokryteckého zapomnění, že tento povinný zimní spánek během jara a léta rozumu v době osvícenství, umožňuje získávat na síle a energii, se kterou pak strhávají oponu racia i s podiem. Chybění těla je drásajícím doznáním jeho existence a to nejen z důvodu dialektiky. Tělo samotné ve své morfologii představuje zrcadlo i světlo, díky němuž se samo v sobě může shlížet - vzniká moderní heterotopie. Tělo je popřením, popřením v mnohosti.

V knize Vášeň a rozum jsou tyto motivy zpřítomněny třemi texty zastupujícími myšlenková schémata předcházející (a provázející) tažení rozumu. To, co se postupně až do dnešních dnů bude stávat poplatným předmětem kritiky - nezařaditelnost, nesystematizovatelnost, ne-normativnost, ne-rozumovost, důsledky racionalních rozvrhů apod., je u La Mettrieho přítomno v návratu k Epikúrovi nebo v cynickém La Homme Machine. Sade uvede sílu rozumu ve zmatek přesně v momentě, kdy tento se rozhodne zrcadlo jménem Julliette rozbít tím, že jej zkusí uchopit a vysvětlit. Roztříštění je nevyhnutné. Na scénu tak zpoza střepů vstoupí přítmí, které svým výsměchem rozum rozkládá a simulacrum jeho potence staví proti němu samému. Proto Blanchot bude moci napsat, že

"není skandálu, kde není respektu, a kde je skandál mimořádný, je respekt krajní."


béasse


* Napsáno pod dojmem knihy Vášeň a rozum - láska v době libertinů, Prostor 2008.

Jak lapit Lacana (a Freuda...)

"Nerozumím, jste tedy hlupáci" - touto uvozovanou vsuvkou ve svém textu Němá a slepá kritika Roland Barthes naznačil, jakým způsobem se kritika ohání univerzální mantrou (viz výše) při snaze dehonestovat směry, které se liší od těch kanonizovaných a "vědečtějších". Připomenu jeden příklad za všechny: The Deconstruction of Jacques Derrida, článek, který se stal trapnou a nedůstojnou klasikou v rámci analytické filosofie kritizující J. Derridu předevevším prostřednictvím jeho zesměšňování (včetně úmrtí). Výpady jsou přitom naprosto ubohé:

Jacques Derrida, the father of the pseudo-philosophy of "Deconstructionism", has been deconstructed into the next world.

Nebo:

It is also known as poststructuralism, but don't ask what structuralism was, as it was no better.

Kdo má zájem, ať pokračuje v Plautově "kritickém" článku, který je posléze podivnou směsí urážek a výkřiků, které mají s argumenty pramálo společného. Neznamená to v žádném případě, že by např. Derridovy spisy nebyly z mnoha ohledů problematické a kritizovatelné, ale není nic jednoduššího než zesměšňovat něčí dílo a stylizovat se do pozice objektivního soudce/kyně, kteří vědí, co je adekvátní vědění, jaké jsou ty správné postupy a proč je např. dekonstrukce pseudo-filosofií...Kdo najde jediný věcný argument např. i u Searlových výpadů proti Derridovi aj., které nebudou stejně napadnutelné právě z pozice dekonstrukce, bude zřejmě prvním člověkem, komu se povedlo obhájit pozici dědiců "Vídně", kteří dílčími debatami o významech a pravdě dokázali maximálně myšlení uzavřít do slonovinové věže vědy, která určuje sobě i ostatním oborům lidské činnosti, co je a co není relevantní poznání, vědění nebo praktiky při reflexi světa jako shluku subjektů a objektů. Argumenty se vždy vměstnávají do frází: nesmyslné, nečitelné, relativizující, ne-filosofické (jakoby filosofie měla určovat sama sebe!!!) apod. - takto "argumentují" vědci...pokud jsou nároky na filosofii v těchto intentích, pak nutně musí vyvstát otázky:

a) Co to znamená, že past racionality pudí k nastolování vědy (fyziky) jako univerzálního poměřovatele vědění?

b) Musí filosofie slyšet na takovéto nároky a námitky?

Pokud filosofie se má přizpůsobovat vědě, vědě, která nemá co říct k životu (Husserl, Patočka, Foucault, Spivak...), pak zřejmě není sebemenší důvod, proč na požadavky vědy (v rámci svobody myšlení - filosofie) přistupovat (aniž bychom její funkčnost a váhu museli/y zpochybňovat, ale a priori přijímat vše veděcké jako objektivní a to nejsprávnější poznání a vědění je minimálně z hlediska plurality názorů nepřijatelné).


Tento podivný úvod (nutné zlo) máme za sebou, nyní přistupme k tomu, co na jedné straně s výše uvedeným zásadně souvisí, co ale na straně druhé je do značné míry symptomem českého prostředí a myšlení. Josef Fulka vydal u nakl. Herrman & synové svou poslední monografii "Psychoanalýza a francouzské myšlení". V několika poznámkách se pokusíme shrnout pozici tohoto textu, který se z mnoha ohledů ocitá v místě, které bychom mohli/y nazvat přítomností chybění.

Fulka se ve své poslední knize věnuje hned několika velmi řídce reflektovaným tématům a postávám (především francouzského) myšlení 20. století. Spis má dvě části. První jsou zhruba ve stejném poměru nedocenitelně věnovány Sigmundu Freudovi a jeho žáku a pokračovateli Jacquesu Lacanovi. V českém prostředí krok nebývalý a to jak po stránce zpracování a fundovanosti, tak co do šíře záběru a silné provázanosti s částí druhou, ve které jsou v kratších textech tematizovány a rozebírány myšlenky autorů (bohužel pouze muži - Kristeva, Spivak a další chybějí...), v jejich díle jsou psychoanalytické sedimenty učení obou velikánů tohoto oboru přítomny tu velmi ostře, jinde jen v náznacích.

Fulkův zájem je profilován francouzským myšlením (samozřejmě ne výhradně jím) a jeho znalosti vztahující se nejen k Freudovi a Lacanovi, ale především k Barthesovi, Deleuzovi nebo Derridovi (Michel Foucault, jehož texty Josef Fulka z velké části zpřístupnil českém čtenářstvu a je autorem druhé části knihy Michel Foucault: Politika a estetika, je v nové knize přítomen implicitně, pro znalce/kyně Foucaultova díla až explicitně) ukazuje hned několik skutečností, které i nadále zůstávají v českém filosofickém diskursu ne-přítomné. Není to "jen" zájem o francouzské myšlení, o tzv. postmodernu, sémiotiku nebo dekonstrukci, deleuzovskou vlnu myšlení, ale také především o recepci Lacanova díla, která není ani ne-přítomná jako spíš chybějící!

Jestliže se v první části podrobně věnuje partikulárním tématům (Freudova první a druhá topika, kastrační a oidipovský komplex, psychoanalytické postupy v praxi, u Lacana pak objekt a, reálno, imaginárno a velký Druhý, ne-existence sexuálního vztahu atd.), ve druhé pak tyto používá k osvětlení problematiky v českém prostředí zpravidla zprostředkovávané bez znalosti tohoto podloží nebo prostřednictvím sekundárních zdrojů. Jistě, je např. možné Deleuze číst bez znalosti Lacana, ale jaké to čtení bude? Nemá cenu se přít o správnosti výkladů a čtení, fundamentální je zde, zdá se, přítomnost pojmů, schémat a vlivů, které Deleuze Lacanovi přiznává a pracuje s nimi, vymezuje se vůči nim a bortí je (text Rozbíjet a tvořit). Podobně je tomu tak u ostatních "Lacanových dědiců" - vždy nám notná část uniká, recepce se posouvá a ustí v nevyhnutelný dluh, který narůstá úměrně nedostupností vetší části spisů dílčích autorů/ek (Foucault je v tomto ohledu pozoruhodným paradoxem - jak jsme se zmínili již dříve). Výsledkem je pak zpravidla bezduchá frázující kritika, jejímž efektem je např. curriculum předmětů, textů a fil. směrů, které se vyučují (ano, po hříchu jde především o dějinný výklad než o samo vysvětlování a přednášení...) na českých vysokých školách.

Jakýsi "kyslíkový dluh" (nejen) francouzského myšlení* v českém prostředí ústí mimo jiné v to, co Barthes vtipně a výstižně glosoval ve zmiňovaném textu. Neporozumění a neochota porozumět představují bariéru, které ne vždy je možné zdolat, ale automaticky v takovém případě odkazovat nepochopené (nepochopitelné?) do koutů zapomnění, z nichž je čas od času vymete vítr nové kritiky kanonizovaných textů, je nebezpečím samo o sobě. Cokoliv, co se vzpírá určitému diskursu (v českém prostředí tento diskurs představují fenomenologie, anal. filosofie nebo fil. jazyka) je odmítáno (protože nepochopeno) jako nesmyslné, zavádějící, nehodnotné, devastující hodnotu filosofie apod.

Fulkova kniha, kterou je nutné ocenit optikou kombinující bezprecedentnost podobných spisů v českém prostředí, úctyhodné penzum příslušných znalostí a vlastní invenci i schopnost kritického myšlení, tak na tváři filosofie v českém prostředí nepřímo vytváří podlitiny, které jsou přímým důsledkem políčků uštědřené akademické obci (které je Fulka součástí - sic!) poplácávající se po skleslých ramenou zatížených dědictvím karteziánství a fetišismem vědeckého pozitivismu. Obdivuhodná je i Fulkova odvaha (i odvaha vydavatele) nabídnout českém trhu (bohužel primárně) a české veřejnosti spis, jehož soupatřičnost se současnou krizí myšlení (posledních cca 20 let v eu-us regionu) snad vyvolá odvezu hodnou úsilí, které Fulkova kniha představuje. V případě českého myšlení, které má těsnější vazby k tomu francouzskému minimálně z meziválečných dob, může zastupovat výtku i pohnutku za generace utápějící se v mesiášské utopičnosti analytické filosofie nebo filosofii špatného svědomí (Heidegger). V neposlední řadě je vše zmíněné aktuální z hlediska třetí vlny feministické filosofie a vůbec generací vymezujících se vůči Foucaultovi, Derridovi nebo Lacanovi...

béasse

* Chybění se týká např. radikální filosofie, feministického myšlení, současné italské politické filosofie aj.

** Dík patří Josefu Fulkovi za neutuchající zájem o francouzské myšlení