Dohlížet a trestat - část II.

Kruciální otázku, kterou Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat řešil, je zjevně problém, proč vězení, jenž bylo systematicky od 18. století pod palbou kritiky, jelikož nesplňovalo tehdejší požadavky resocializace uvězněných, ustálo veškerou kritiku a posledních více než 150 let je jakýmsi inventářem trestního systému „Západu“. Protože do začátku 18. století byly veškeré techniky, které měly uzavírat společnost ohrožující faktory vnímány především jako prostředky vyloučení, deportace a izolace (nikoliv jako prostředky penalizace – tj. manifestace politické moci na tělech jednotlivců/kyň), kladl si Foucault otázku, jak je možné, že i přes kritiku poukazující na selhávání vězení, které nenapravuje, ale spíše produkuje nové vlny a generace trestaných, se vězení zachovalo jako inherentní součást společenského řádu. Původní myšlenka vězení nespočívala v trestání, ale v nápravě. Ta se však nedařila, výsledky byly spíše opačné, ale zavržení uvěznění jako mocenské techniky to nezabránilo. Naopak zhruba od poloviny 19. století se vězení vyskytovala prakticky všude na „Západě“ – Francie, Německo, Itálie i Anglie (s trochu odlišným profilem).

Michel Foucault se snažil zmapovat důvody tohoto udržení a přetrvávání vězení v Dohlížet a trestat tak, aby se pokusil osvětlit, k čemu ve skutečnosti dochází ve chvílích, kdy se jedinec dostává do vězení. Veškeré otázky, které Michel Foucault totiž ve svých spisech nastoloval, byly odrazem jeho současnosti a v přítomnosti kladených dotazů, které měly na základě historických genealogických zkoumání pomoci najít odpovědi pro současný stav věcí. Možná se to jeví jako banální poznámka, ale při bližší znalosti Foucaultových spisů rozhodně nevyznívá tak jednoduše a samozřejmě. Dobové reakce na obsah knihy Dohlížet a trestat, které zdůrazňovaly, že Foucault napsal historii vězeňství, že kritizuje stávající praktiky (což byla zčásti pravda) a odhaluje vývoj dílčích trestních praktik však ukazovaly ještě za Foucaultova života na špatné pochopení jeho záměru. Pokud se tedy zabývá středověkými metodami, jejich posuny a historickými okolnostmi, pak zejména proto, aby dospěl k tomu, jaké důvody stojí za používáním dílčích technik a taktik v trestání, které se během posledních bezmála 200 let změnily jen minimálně. Ptá se, proč a co se skrývá za zdánlivým zlidštěním těchto praktik, co bylo sledováno, jaké tajemství a motivy jsou skryty v příšeří vězeňských koutů, do kterých neprohlédne ani panoptikální věž. Rovněž se snaží nalézt odpověď na otázku ústřední – jak je možné, že přes neustálé výhrady a zatracování se vězení ve svých historických konturách pořád jeví (i pro přelom 20. a 21. století) jako tolik vitální a nezbytné?

Ústředním tématem knihy tedy je sledování pohybů a zlomů ani ne tak racionality trestání jako spíše racionality věznění. Věznění však není pouze ona konkrétní technika vylučování nositelů/ek patologických jevů vně společenského života - nešlo výhradně o zmapování procesů skrytých v procedurách penálního systému vězení. To je víceméně zjevná, řekněme první část projektu. Důležitější je ale ta, která protéká celou knihou a všímá se jednotlivých prvků disciplinačních mechanismů, které se v mnoha poloměrech sbíhají právě ve vězení. Není to ale uchopitelný průnik - vzápětí podléhá novým přerozdělením a režimům uspořádání. Proto Michel Foucault ukazuje, jak v určitých obdobích od sebe nelze rozeznat režim školy, vězení nebo dílen a továren. V tomto smyslu, ve chvílích, kdy Benthamův Panopticon je ideou takové kombinace technik a strategií podřizujících lidské tělo a chování vedení (vládnutí) sledujícímu specifické cíle, je vězení - vězení v zásadě motivem inspirujícím nejrůznější instituce společenského prostoru. Jsou zde taktiky uzavírání, sledování a podřizování či řízení. Cela, světlo, kázeň, algoritmy pohybu a trávení času. Sledování určuje vypovídání a perpetuální přiznávání se, dohled protíná všechny křivky fyzického i psychického časoprostoru.

Ale Michel Foucault věc posouvá. To, že mezi vězením a školou i dalšími zařízeními sociální kontroly dochází k nepřetržité interakci nesmí zastírat, co se děje prostřednictvím této vzájemné směny, čemu slouží a jak je možná. To, že panoptikální diskurs umožňuje konkrétní vedení a správu těl v daném prostoru a čase, spolu přináší i podprodukty, které jsou často motivy stojícími v pozadí nastolování příslušných technik vedení. Vypovídáním, nepřetržitým sledováním a nekončícím pohybem v rámci hyperprostorového uspořádání vězení (každé místo, lokalita i pozice jsou zapojeny v nekonečné síti vztahů a vzájemností, které neustále obnovují vše prostupující vliv těchto vztahů na uspořádání prostoru - tudíž ho rozpouští a stává se tak nelokalizovatelným, přesto všude nalezitelným jmenovatelem všech prvků) dochází k realizaci mocenských vztahů, ale také produkci vědění a subjektů.

Zapojení do aparátu, který nejen ustavuje disciplinární režim, kontroluje chování, fabrikuje normalitu a vytváří specifické soubory poznání a vědění, je jedním z ústředních Foucaultových témat - snaží si klást otázku jak je toto zapojení možné, (k) čemu slouží a jak je dochází k tomu, že zapojované techniky jsou tolik úspěšné, že se přenášely a přenášejí mezi jednotlivými institucemi, vzájemně posilují a prostupují každodenní lidskou zkušenost.

Michel Foucault se vskutku držel způsobů a metod konstituce subjektu. To bylo podle jeho slov hlavní téma zhruba 20 let až do konce života. V kontextu Dohlížet a trestat je tento proud jeho myšlení vskutku velmi patrný, protože zavádění veškerých pravidel do způsobů oblékání, stolování, časového režimu, pracovního vytížení apod. zavádění standardy, které konstituují dělící linie mezi povoleným (normou) a nepovoleným (překročením normy - do záporných i kladných poloh). Norma svým standardizováním neuvádí v život pouze vodící linky chování, ale je formulí pro rozlišování všech rozptylů od ní coby středu, jehož má chování mít neustále v horizontu, a který slouží jako referenční bod úkrytu před sankcemi, ale také jako bič normalizace. Efektem normalizace jsou metodiky hromadění poznání pomocí analogií mezi jednotlivci, vztahy k prostoru, času a právě normalizační struktuře dané instituce. Jsou to nekonečné katalogy zápisků, poznatků a důkazních materiálů, jejichž kakofonie se rozléhá řadami řad - tabulkou. Ta propojí i zdánlivě nesouměřitelné, nenápadné a skryté skutečnosti do fascinujících souvislostí umožňujících posuny v technikách a praktikách dohlížení a trestání - kontroly.

Může to působit odtažitě, nepřiměřeně, archaicky. To, co bylo naznačeno v prvním článku k Dohlížet a trestat nyní posuneme. Jakou sílu (a na základě čeho) funguje např. systém sociálního zabezpečení, jakékoliv pojištění, zaměstnanecké smlouvy, studijní výsledky a diplomy, lékařské správy nebo posudky trestaných a anamnéza sociálního klienta/ky? Praktiky a dispozitivy jsou veskrze stejné, jen prošly modifikací nebo změnou v některých oblastech. Pokud celulární uzavírání produkovalo vypovídání přímo prostřednictvím nepřetržitého dohledu, současná post/moderní společnost zapojuje stejnou racionalitu, ale vylepšení přichází v technice. Panoptikon fungoval tak, že optimálním "bodem" dohledu byl ten, ve kterém dohlížený převzal roli dohlížitele nad sebou samým. Určitá chiméra dohledu. To byl onen vysněný produkt takového režimu, v němž si jedinec aplikovaný dohled natolik zvnitřnil, že došlo k rozpuštění hranice mezi tím, kdo dohlíží a na koho je dohlíženo (protože i dohlížející byl vystaven dohledu). Sebenazírání prostupovalo všemi póry časoprostorového uspořádání Panopticonu. Vylepšení pak v současnosti spočívá nejen v tom, že tento způsob sebekontroly (slovenština má lepší výraz - sebasprávanie) se ocitl mimo jednotlivé instituce a je nedílnou součástí výchovy - znovu podle normalizačních linií, jakými jsou např. spisovný jazyk, etiketa zahrnující chování, stravování, oblékání, vztah k druhým apod. nebo neproblematizovaného přijímání genderových rolí. Posun a povýšení daných technik je rovněž (a to až do krajnosti) kombinace centripetálního a centrifugálního sebezpytování, které produkuje předimenzovaná množství výpovědí a diskursů o sobě samé/m. Neustálé doznávání. Pohlcení v síti zpovědí a promluv.

Ve třetí (poslední) části se posuneme k uzavření cesty knihy Dohlížet a trestat, které nese stopy mnoha příštích Foucaultových projektů. Spojíme také některé pasáže s titulem Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) a zhodnotíme první črty analýzy mocenských vztahů.

Béasse

Ženská revoluce v České republice?

Osobně velmi dlouho sleduji Britské listy, s většinou článku jsem jako s "alternativním" mediálním zdrojem toho, co se odehrává v České republice i v zahraničí veskrze "spokojen". Příspěvky jsou polemické, kritické, kvalitou a povahou se různí (podle charakteru přispívajících, z hlediska tématu i daných okolností apod.), přesto (či právě proto) činnost, kterou především Jan Čulík již několik let vyvíjí (samozřejmě, že není sám a stálí přispěvatelé nebo členové redakce, jako Štěpán Kotrba a ilustrátor Michael Marčák), více než oceňuji. Vzácně jsem měl nutkání na některý článek reagovat nebo zaslat text vlastní - témat je celá řada, některá palčivější než ta, která jsou na Britských listech komentována. Dnes tuto situaci nepřímo změním.

Ženy v ČR asi už brzo udělají revoluci, zatím točí velmi dobré filmy - takový byl název jednoho z nedávných příspěvků, ve kterých se Jan Čulík věnuje komentování rozličných filmů, nastiňuje a kriticky reflektuje jejich obsah. Nebudu se pouštět do sporu o obsah toho konkrétního filmu, polemizovat s panem Čulíkem nebo obhajovat či kritizovat některé snímky především české provenience. Nejen že bych z hlediska své "neodbornosti" (nezabývám se filmy dlouhodobě, pravidelně, na určité polo/profesionální úrovni, nevystudoval jsem příslušný obor atd. - to už je diskurs postmoderní doby, potažmo kultury, kdy jakákoliv "nekompetentní" osoba může být nařčena z toho, že díky výše uvedenému tématu nerozumí, nemůžu rozumět a argumenty přece mohou mít pouze "odborníci/e" - jako kdyby odbornost opravdu zakládala profesionalizace a možnost vyjádřit se nutně kompetentnost...) "nerad" vyjadřoval (viz. výše) k obsahu, formě, dialogům či obsazení nebo partikulárním hereckým výkonům. Přesto mne v souvislosti s uveřejněným článkem pobídly následující skutečnosti k reakci, která v zásadě je polemikou či spíš snahou nabourat určité představy a ideologizování, jenž jsem z textu pana Čulíka vycítil.

Tedy dovolím si citovat samotný úvod článku:

"Z častých rozhovorů se studenty a studentkami českých vysokých škol během mých pravidelných vyučovacích pobytů každé jaro v ČR v rámci programu EU Erasmus/Socrates a z diskusí ve vysokoškolských seminářích jsem nabyl dojmu, že mladé ženy v České republice nutně dříve nebo později udělají revoluci. Mnohé z nich jsou totiž daleko vnímavější, otevřenější, citlivější a inteligentnější než jejich kolegové mužského pohlaví stejného věku, kteří kolem dvaceti setrvávají stále ještě v chlapectví a většinou dost silné infantilitě. (To se pak v pozdějším věku u nich zřejmě rovnou převrátí v autoritativní, patriarchální otcovství, někdy provázené brutalitou, které skrývá slabost – zřejmě víceméně tak, jak to zaznamenává většina českých hraných filmů, vzniklých po roce 1989.)"

Zní to minimálně zajímavě a podnětně, kde ale je problém? Postupujme po úryvku. Ony časté hovory se zřejmě týkají studentů a studentek českých vysokých škol - to je prvním problém, mladé české ženy (viz. dále) jsou přece všechny studentkami vysokých škol, co myslíte? Ponechme stranou, že charakteristika "mladé české ženy" je více než mlhavá (jde o věk, "mladost" myšlenek, vzdělání...?) - nuže, jde sice o dojem, ale i ten je značně pomýlený - kam se poděl úsudek nebo si vážně Jan Čulík věci takto domýšlí? Nechce se mi věřit. Rovněž prozatím pomiňme v českém prostředí tak rigidně zakořeněné binární měřítko ženy - muži, včetně jejich stereotypních výztuží a podpěr, které jsou jedincům vštěpovány od útlého dětství, zrcadlí se postupem během výchovy a jsou udržovány na úrovni rodin, vzdělávacího systému a přetrvávají prakticky ve všech oblastech lidské činnosti včetně nejvyšších vládních struktur a útrob mediálního aparátu (kdo zaznamenal reportáž ironizující pokusy přeformulovat Ústavu ČR, protoře používá genderově nekorektní jazyk - samozřejmě z produkce České Televize). Tento rastr je umě vysoustruženou zbraní, která však ve svých vedlejších účincích obrací některé argumenty falogocentrického diskursu na hlavu; ba co víc, ničí je.

Příkladem společenské praxe mohou být zásadní formulace ze vzpomínané Ústavy ČR, kde jasně stojí idea, na jejímž základě nesmí být nikdo skrze své pohlaví diskriminován/a - tedy formální uznání rovnosti (posun díky odkazu Olympe de Gouges?, snad...). Přesto je celý text genderově stereotypní a používá generické maskulinum. To, jakou sílu má jazyk, není potřeba nejpozději od Wittgensteina nijak zdůrazňovat a osvětlovat. Takže skutečná formální rovnost? Uvedení do praxe - tady je situace tristní. Povětšinou se nemůžeme divit, že v éře neoliberálního řádu se většina větvících se stereotypů odvozuje od pracovního zařazení/využití. Otázka nižších platů, diskriminace při ucházení se o zaměstnání, stigmatizace na základě dětí a věku, genderovanost oborů, ošetření sociálního zabezpečení aj. To jsou jedny z mnoha známek (nejen) českého prostředí. Situace se promítá i do studií - znovu genderovanost studovaných oborů (pedagogická sféra je archetypem tohoto uspořádání). Nerovné podmínky panují i v případě postgraduálních studií. Zde často hraje roli publikační a pedagogická činnost, kde jsou ženy obecně znevýhodněny, prostřednictvím mýtu ženy - matky apod. Osobní/domácí/rodinná sféra, do které se často promítá problematika slaďování kariéry a rodiny, kultura, politika a další pole společenského života.

Na některé skutečnosti Jan Čulík zcela trefně upozorňuje - představy (veskrze, ale nikoliv výlučně) mužů napříč generacemi i profesemi o "Hotelu Mamá" (neplatní však plošně!) jsou takřka hmatatelné při každodenním sociálním styku. Co však zaráží je ale představa o tom,

"že ony žijí v moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století, v němž mají kontakty s prostředím mimo Českou republiku"

Výhrady k ústřední argumentaci jsou zjevné, pokud tedy představa o moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století působí jako oxymoron - kromě kontaktů s okolním prostředím. Tato narážka na tzv. minulý režim je jasná a relevantní (když nebudeme chtít nabourávat další mýtus, že Gesellschaft je nutně "lepší" než Gemeinschaft, tj. že kontakt s okolím, "druhým/hou" je v euroamerickém kulturním okruhu v drtivé většině případů hodnocen kladně). Přesto rovnoprávný onen svět není ani náhodou - často ani formálně! (i když to nesmí být úlitba jurisprudenci). Pokud rovnoprávnost znamená poněkud vágní (ale na preciznější je "naše" společnost newspeaku alergická) formulaci rovného přístupu k ve veřejném diskursu vysoce hodnoceným zdrojům výchovy, vzdělání (ale už ne vzdělávání), zaměstnání apod., pak česká společnost není rovnoprávná ani omylem. To se netýká jenom binarity muži - ženy, ale konstruovaných věkových kategorií, sexualit, vyznání apod. K reálným existencím diskriminačních sítí není asi potřeba dodávat více. Takže rovnoprávnost? Dosti to evokuje rovnost a rovnoprávnost v selektivním vydání - jaké jsou historické konotace rovných a rovnějších, není rovněž třeba připomínat.

Vlastně jsem na článek upozornil i z toho důvodu, že jsem jako protiargument chtěl použít charakteristický příklad "blížící se revoluce". Nemohu tvrdit ani předjímat, jaké jsou reakce žen na reklamy firmy Axe (tři podle ideálu krásy mladé a atraktivní ženy se třou a svíjejí v rozličných polohách kolem odpadní trubky, v níž protéká voda ze sprchy, ve které se myje muž srpchovým gelem Axe/nebo billboardy, na nichž jsou zobrazeny roztažené dlouhé nohy, v jejichž souběžníku je kruhová výseč - umístěno nad vjezdem do tunelu - nápis narážející na cestu do ženského klína při použití příslušného parfému...), které jsou poslední týdny poměrně často frekventovaným příkladem té rovnoprávnosti, té citlivosti, větší inteligence a vnímavosti. Osobně jsem neznaznamenal výraznější kritiku či protesty proti obdobným projevům zbytňujícím patriarchální diskurs. Ani mezi vysokoškolským studenstvem, se kterým mám dlouholetou a stále trvající osobní zkušenost.

Netvrdím v žádném případě, že v tomto směru neexistují žádné reakce, výhrady, kritiky, to určitě ne - realizují se četné projekty a aktivity ať už přímo na akademické půdě (rozjíždějící se studia genderu a příbuzných oborů, i když zpřístupňování předmětů s touto tématikou od základních škol je pořád v plenkách) nebo mezi různými "feministickými" skupinami a nevládními organizacemi. Ale pokud by - byť jenom z řad vysokoškolaček a vysokoškoláků (otázka průrvy mezi absolventy/kami a studujícími by mohla být samostatným předmětem úvah - např. u studentek gender studies, jejich postoji během studia a realizací v praxi - to jen malý příklad, který však ukazuje na šíři problému - nepříjemně to asocijuje salonní revolucionářství) měla přícházet důraznější odezva, která by byla s to prosadit se do veřejného diskursu, médií a politiky, obávám se, že jsme daleko od možnosti revoluce, ba přímého chystání vůbec. Spíše to připomíná pověstnou kocovinu Strany zelených, která zahrála ve volební kampani na neoposlouchanou strunu rovnoprávnosti - o výsledcích této "agendy" nemá cenu mluvit, nejsou totiž prakticky žádné. Rozčarování je hmatatelné. Stran zbytku vládní koalice je třeba pomlčet vůbec, ODS je stranou pro "bílé bohaté muže" a KDU-ČSL?...

Jsou zde možné námitky, zajisté, ale pokud by článek Jana Čulíka měl především vyprovokovat k zamyšlení nad stávající situací v oblasti genderových vztahů na pozadí filmu Děti noci, nazdávám se faktu, že způsob, jakým jsou jednotlivé skutečnosti prezentovány a nahlíženy, je více než nebezpečný a chybí mu zhodnocení vlastního pohledu - tedy kritická sebereflexe. K čemu během takových prezentací dochází, je např. z hlediska epistemologického jednoznačné upozadění a takřka vymazání těch zkušeností, životů a v tomto případě žen, se kterými Jan Čulík, scénář nebo režisérka nepřišli do styku, jejichž zařazení a prezentaci neměli v úmyslu, a které mají radikálně výběrovou povahu. Je to podobné, jako když se o tzv. minulém režimu mluví jako o totalitě.

Kolem pojmu totalita a modifikací jako totalitní, totalitární apod. se již od vydání klasického díla Hannah Arendt Původ totalitarismu točí četné debaty napříč akademickými obory. Nesporný přínos Arendt a jejích pokračovatelů, kteří v zásadě rozvíjeli nebo modifikovali její myšlenky - Stepan, Brzezinski, Talmon aj. k pochopení jednoho z nejdůležitějších a nejproblematičtějších fenoménů (především) 20. století, by nám neměl bránit používání pojmosloví, obratů a formulací tohoto původně teoretického konceptu kriticky zhodnotit. Příkladem takového přístupu může být Slavoj Zizek se svou knihou Mluvil tady někdo o totalitarismu?, ve které analyzuje mocenské nároky a důsledky totalitarismu coby ideologického nástroje liberální demokracie. Pokud vezmeme hledisko např. politické filosofice nebo politologie (political science/Politischeswissenschaft), tak o totalitním zřízení se v bývalém Československu dá mluvit zhruba do roku 1953. Další období jsou charakterizována např. Juanem Linzem jako postotalitní, do roku 1968 jako autoritativní režim, "zamrzlá" posttotalita apod. Nejde o to zpochybňovat, zmírňovat nebo relativizovat skutečnosti komunistické éry tehdejšího Československa, ale považme, co se stane, pokud jedním dechem mluvíme o totalitě v Českolovensku, Třetí říši nebo SSSR či KLDR? Vnímáme jistě, že nejde o tu samou totalitu, o ty samé projevy, praktiky a řízení režimu. Co však není řečeno a skrývá se v pozadí je skutečnost, že zaměňováním a svévolným nakládáním s takovým pojmem jako je totalita nebo rovnoprávnost (v našem případě "ženská revoluce", genderové vztahy aj.), nutně dochází k nastolení přítmí, ve kterém je jen velmi těžké rozlišovat. Copak totalitní režim v SSSR měl stejný dopad na obyvatelstvo jako onen údajný čtyřicelitelý totalitní režim v ČSSR? K čemu zde dochází jinému než k znevažování právě těch obětí a (nejen) lidských osudů, které např. v oblastech Sibiře či Ukrajiny byly vystaveny notoricky známým projevům totalitní moci? Jinak byl zakoušen teror Rudých Khmérů, jinou povahu měla 70. léta a normalizace v Českolovensku - jinou povahu a odlišně prožívanou zkušenost. Takovýto "Efekt Knihy džunglí", která zavdává na univerzalizaci pohledu na konkrétní problematiku, tak plíživě přistupuje i k otázkám rovnoprávnosti České republiky.

Když Jan Čulík kritizuje filmy Filipa Renče, jak mýtizují období komunistické éry, možná by měl umět rozkrýt i filmy (a nejen filmy) prezentující naši společnost s jejími konkrétnimi problémy a jevy jako rovnoprávnou. Úzce to souvisí s představami o stabilizované parlamentní demokracii, rovnoprávnosti a svobodě v České republice, což je další mýtus, jehož naleptávání však Britské listy plní více než dobře. A váš názor?

Béasse

pozn.: Celý text Jana Čulíka by vydal na poměrně rozsáhlou diskursivní analýzu (který polemický text ne, že), nicméně zabarvení článku je pod tlakem už samotného názvu - zřejmě to budou mladé ženy, kdo "udělá" revoluci, protože v Čechách jsou jenom mladé ženy, pouze mladé ženy točí dobré filmy a výlučně mladé (vysokoškolsky vzdělané nebo se vzdělávající) ženy jsou přece inteligentní, citlivé a otevřené... Ironie je na místě. Přesto nechci činit exemplární pranýřování - řekněme ale, že jsem uvedený text vybral proto, že drtivá většina ostatních je jednak příliš snadným cílem kritiky (vemte si "genderovou" agendu pana ministra Nečase nebo pana ministra Římana - peklo!), a potom Čulíkův článek se dotýká často neviděných skutečností, přesahů, ale také mýtů nejen o rovnoprávnosti. Jedním z nich je i přesvědčení o deliberativním prostřední stran genderových vztahů c České republice. Svobodnou společností přece "byla" i Francie po vyhlášení Práv člověka a občana (!)...

Dohlížet a trestat - část I.

Kniha Surveiller et punir: naissance de la prison (česky Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení) vyšla v roc 1975. Předchozí tituly z pera Michela Foucaulta byly přijaty více než vřele (Naissance de la clinique, 1961 - Zrození kliniky, česky nevyšlo) nebo s entuziasmem i zatracováním zároveň (Les mots et les choses, 1966 - Slova a věci, česky 2007). "Kniha o vězení", jak ji sám několikrát Michel Foucault v mnoha článcích a rozhovorech pojmenoval, představuje do dnes inspirační zdroj mnoha sociálních oborů, podněcuje četné debaty, je vděčným tématem úvah i kritik.

Ve Foucaultově biografii se Didier Eribon vyjádřil, že Dohlížet a trestat je Foucaultovou nejkrásnější knihou. A také nejzásadnější, protože titul sepsaný v polovině 70. let, se stal úhelným kamenem takřka všech pozdějších Foucaultových prací. Díky této knize se pak Michel Foucault ubíral směrem k projektu Dějin sexuality, rozvíjel své koncepty biomoci, guvernementality, analyzoval fungování neoliberálního řádu ve vztahu k vládnutelnosti apod. Proč je Foucaultova "kniha o vězení" natolik zásadní, která témata v tomto spisu francouzský filosof rozevřel?

Pokud si projdete jednotlivé kapitoly knihy Dohlížet a trestat, jedním z prvních dojmů může být směřován k přesvědčení, že se jedná především o historickou knihu, která se snaží zmapovat základní momenty převážně francouzských dějin vězeňství se snahou poukázat na to, jaký vývoj vězeňský systém od konce středověku prodělal. Tento motiv je nasnadě - sám Michel Foucault byl na přelomu 60. a 70. zapojen (byl ústředním iniciátorem) skupiny GIP (Groupe d'Information sur les Prisons - Skupina pro shromažďování informací o vězeních a tamních poměrech), která byla zformována za účelem přenášet informace o podmínkách, způsobech věznění a vztazích ve věznicích do veřejného diskursu - hlavní úkol spočíval v ozřejmění vězeňských mechanismů a praktik, včetně dopadů na uvězněné. Angažování GIPu může mást, ale také hojně napovídat, protože Foucaultův politický aktivismus byl prakticky celý život klíčově propojen s předměty zájmu jeho výzkumů a společenských analýz. Ale v případě Dohlížet a trestat nebyl Foucaultův zájem soustředěn na vězení samotné, ale spíše na mechanismy, které tyto instituce používají, zapojují a kterými formují konkrétní časoprostor včetně jeho obyvatel/ek. Které myšlenky stojí za povšimnutí?

Jednotlivé kapitoly, podkapitoly i formulace témat knihy Dohlížet a trestat spojuje několik momentů, které dohromady odkazují k ústředním myšlenkám. Určující je samozřejmě úvodní tolikrát vzpomínaná scéna popravy královraha. Ta vtáhne do děje, ale také maskuje. Přitáhne pozornost, text hluboce dýchá hrůzou a zrychluje tep pokaždé, když je nešťastníkovo tělo vystaveno novému mučení. Dílčí obrazy mučeného a citované komentáře z dobového textu dokreslují atmosféru způsobu manifestace královské moci. To je další často uváděný způsob výkladu a smyslu zařazení scény do kontextu knihy. Později "se ukáže", jak Michel Foucault vyvodí, že za postupným posunem od "středověkých" praktik k humánnějším technikám, za které bude v novověku pokládáno právě vězení, je pouze změna režimu v přístupu k řízení a ochraně společnosti a jejich zájmů. Zde Foucault především ukazuje, že způsoby nakládání s jedinci, kteří ohrožují společenské zájmy, jsou pro každou historickou dobu jednak projevem praktikování určitého uspořádání nástrojů působících k její ochraně, a zároveň, že rozvržení dílčích technik moderní doby, jakými jsou např. celulární izolace, intenzita dohledu, kázeňské nároky apod., jsou jen některými z mnoha dalších způsobů a režimů. Neexistuje tedy univerzální model toho, čemu moderní doba přisoudila termín "trestání", vždy jde o způsob, který je jedním z mnoha...

Změny způsobů trestání od veřejných poprav, uzavírání do kobek a mučení, přes galeje až k vězením takřka moderního typu, není podle Foucaulta zdaleka projevem lidštějších technik, osvícenského lidumilství a humanitních hodnot uváděných do praxe trestání. Penální techniky se v historii neměnily s primárním ohledem na utrpení a patologii, kterou mistrovství tortury způsobovalo. Posun od fyzického utrpení zakrývá skutečné motivy, které jsou v knize např. dokumentovány uzavíráním veřejných poprav do záňadří popravčích rinků, do temných sklepení a pohledu veřejnosti nepřístupných prostor. Motivy nepramenily z partikulárních zájmů, za přechodem lze sledovat zejména změny ve stylu trestání, které sledovaly jinou „ekonomii moci“, jejíž cílem už nebyla manifestace královské moci, ale tělo ničené a těžce zkoušené až k jeho destrukci v hledáčku trestních mechanismů postupně vystřídalo tělo podřízené a disciplinované. V této rovněž známé myšlence je ale skryt ještě motiv historie vztahu mezi životem smrtí. Tato vazba rýsující linie takřka všech oborů lidské činnosti „Západu“ byla svébytně přítomna i v jednotlivých posunech trestních technik. Tělo coby fyzická schránka života byla ve středověkém trestním systému primárním cílem uplatňovaných týrajících mechanismů. Útok byl přímý, okamžitý, užitý karnevalovým způsobem. Do jaké míry bylo tělo hlavním terčem trestající moci, do takové představovalo začátek i konec možnosti trestat (a manifestovat od původní antické patria potestas odvozované moci zabíjet – těmto otázkám je věnována především poslední kapitola Foucaultovy knihy La volonté de savoir, 1976 – Vůle k vědění, česky 1999). Uplatňování monarchické moci bylo vystaveno na schopnosti udržet tělo v utrpení, v neustálém přeorávání fyzického pole, jež neslo své plody především v prodlužované agónii pod bičem tortury. Tak Foucault podrobně snímkuje jednotlivé akty mučení, kterým Damiens čelil, aby zdůraznil, že uplatnění moci ve veřejném procesu, je podepřeno pompou díky značně ohraničené pomíjivosti této činnosti. Tělo lze popravit, popravu prodlužovat, ale každá poprava jednou (nutně) skončí. O to více je nutné její projevy předimenzovat, napínat a ve veřejné manifestaci náležitě a okázale kolorovat.

Přechod k nové „ekonomii trestání“, na jejímž konci jsou v takových institucích, jakými jsou továrny, školy, kasárny, v některých případech nemocnice a především vězení, jednotlivé kázeňské techniky, které místo aby tělo vyčerpaly až k bodu, kdy nebude možné si na něho více činit nárok, si tělo osvojují praktikami disciplíny a podřízení. Oč méně je útok na tělo projevován fyzicky, o to více tyto techniky míří na „duši“. Jde o zvnitřnění sebeukázňujících způsobů vedení sebe sama, svého těla a mysli. Propojení složek je nasnadě. Toto je pro současné vnímání fungování takových zařízení a institucí, jakými jsou školy, armáda, (nejen) průmyslové podniky nebo rodina klíčové. Příkladem může být rozvržení prostoru drtivé většiny základních, středních ale i vysokých škol podle určitého schématu, které zapojují kázeňský dispozitiv (soubor technik, taktik, struktur, vědění a mechanismů sledujících určité cíle – v případě kázně to je uzavření v prostoru, všudypřítomnost dohledu, evidence a sběr dat o jednotlivcích, neustálá kontrola aj.). Nejde jenom geometrizaci uspořádání lavic a katedry, lokalizaci autority (kantor/ka mají možnost jak sedět, tak stát, přecházet v prostoru apod.) nebo zapojení architektury pracující se zvukem a světlem, ale také o mikročásti, které v prostoru hrají ústřední roli s výsledným efektem disciplinace. Jde o návrhy židlí a lavic – jak mají studenti/ky sedět a přizpůsobovat svá těla, jde o rozvržení času a náplně aktivit, ve hře jsou podmínky, které jedinec musí splnit, aby se mohl účastnit výuky (určitá standardizace oblečení, dodržování časového rozvrhu, vedení docházky, příslušné chování během výuky, plnění požadavků vyučujících ke splnění předmětu atd.), které je propojují s ostatními oblastmi života do takové míry, že se dílčí techniky a způsoby zkázňování mezi institucemi propojují v rámci určitého společenského pole (schody vzdělávacího systému). Napříč jednotlivými poli – podmínky k možnosti nastoupit k plnění základní školní docházky představují takové „samozřejmosti“, jakými jsou zejména rodné číslo, zdravotní karta/pojištění, trvalé bydliště, zákonný zástupce či zástupkyně, plnění socioekonomických nároků, které propojují rodinu se vzděláním, vzdělání pak s pracovní činností, s osobním životem apod. To vše v úžasně komplikované síti vědění a poznatků.

Toto jsou prodlužované efekty zmiňovaných technik disciplinačních mechanismů, které vyskytující se v 18. a 19. století v zařízeních typu polní nemocnice nebo kasárny, našly v panoptikálním vězení (podle vize J. Benthama a jeho Panopticonu) své ideální uskutečnění. Z toho pohledu Michel Foucault psal knihu Dohlížet a trestat především jako genealogii vzniku optimálního uspořádání takového kázeňského mechanismu, který v běhu historie vznikal simultánním opisováním mezi dílčími zařízeními. Proto disciplinární společnost (jako o západní společnosti 19. a 20. století Foucault často mluví) nevzniká se založením vězení jako určité formy trestání – spíše naopak. Vězení ve své moderní podobě představuje více završení určitého vývoje ve skloubené formě jednotlivých mechanismů, které po dlouhou dobu existovaly paralelně, ale teprve společnost disciplíny nastolila takový režim, jenž je s to propojit je v konkrétním uspořádání – vězení. Vězení, ale není budovou, zařízením, vězení je především režim uspořádání a kontroly společenského prostoru. Konkrétní "budova" tak představuje pouhý způsob realizace, vtělení a uplatnění takového režimu.

To jsou pro tentokrát některé črty vybraných myšlenek ze spisu Dohlížet a trestat. Příště půjde o přiblížení jednotlivých mechanismů disciplíny, důsledků pro moderní společnost a zasazení těla do kontextu kázeňských praktik. Zejména tyto techniky mají pro současného „západního“ člověka určující význam.

Béasse

pozn.: Český překlad knihy Dohlížet a trestat vydalo v roce 2000 nakl. Dauphin ve vynikajícím překladu Čestmíra Pelikána. V knihovnách je dostupný i rovněž výborný slovenský překlad Miroslava Marcelliho Dozerať a trestať od nakl. Kalligram z roku 2002, resp. 2004. Originál lze nalézt např. v knihovně Francouzského institutu v Praze.

Témata a obsah blogu "prohlédnout mettray"

Abych se pokusil prolít světlem potemnělé důvody založení tohoto blogu, budou se příspěvky následujících dnů vztahovat především k dílu, které bylo hlavní inspirací pro jeho založení. Hlavním důvodem se stala kniha francouzského filosofa a historika myšlení Michela Foucaulta Surveiller et punir: naissance de la prison (Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení), jejíž ústřední myšlenky se pokusím v následujících dnech nastínit, komentovat a kriticky reflektovat.

Michel Foucault není jediným, kdo je v českém prostředí opomíjen, přehlížen. Proto bych se v budoucnu zde rád věnoval takovým autorům/kám jako Juliet Mitchell, Gayatri Spivak, Giorgio Agamben, Peter Sloterdijk, Gilles Deleuze & Felix Guattrai, Judith Butler, Luciana Parisi nebo Nancy Fraser, Rosi Braidotti a třeba Jean-Luc Nancy. Textům těchto i některých dalších bude věnován prostor blogu "Mettray".

Protože se tento virtuální zápisník bude soustředit především na díla z oblasti filosofie, myšlení, historie apod., veškeré texty se budou vztahovat k jejich ústředním myšlenkám nebo z mého pohledu klíčovým bodům, (nejen) kvůli nimž stojí za to uvedená díla přečíst a popř. konfrontovat zde uveřejněné poznatky s vlastními. Nepůjde o výtahy, přehledy, obsahy nebo skimming dílčích textů - pro ty se obraťte na sekundární zdroje. Spíše bude cílem předložit z uváděných textů některé poznatky, ideje nebo myšlenkové celky, které mohou významně přispět k posunu ve vnímání sebe sama, společnosti a světa. Z těch důvodů budou vybírány knihy, články a rozhovory, které jsou povětšinou nedostupné českému čtenářstvu, nesou některé z význačných trendů, problémů a témat, jejichž přítomnost v českém kontextu není dostatečně čitelná nebo komentovaná.

Vedlejším (přesto vítaným) efektem by v ideálním případě mohlo být i pohnutí k přečtení a vlastnímu zamyšlení nad opoznámkovanými texty zmíněných autorů/ek. I proto doufám, že ti/ty z Vás, kteří/ré věnují svůj čas přečtení zde vystavených textů, poznámek či postřehů, shledají tyto hodnými i následujících komentářů a jiných příspěvků, k jejichž připojování bych velmi rád publikovanými texty, jejich závažností a silou rád přiměl. Veškerá zpětná vazba, kritika nebo poznámka přispějí k rozšíření a obohacení tohoto zápisníku, jehož dedikace ozřejmuje důvod jeho vzniku...

Béasse

Motiv a založení blogu "prohlédnout mettray"

Béasse...chlapec, který, hledíce do chřtánu nemesis disciplinačních mechanismů, si dokázal zachovat svobodu ducha, vůli a odhodlání nepřijmout ničí nadvládu...při soudním přelíčení, které ho mělo na příští dva roky uvrhnout do vězení, se ve třinácti letech nepodvolil a narušil trajektorie všech siločar, které ho chtěly obepnout a podřídit kázni...jemu i všem ostatním, kteří/ré se nehodlají podvolit a přijmout nadvládu, bude věnován tento blog...