u-trpení textu

Rozkoš z textu - Jak je Roland Barthes?

Je to manifest myšlení, pokud manifest může být slovem, které dokážeme ubránit před nejpřísnějšími historickými příklady a měřítky. Je to trýznivý výsměch filosofiím božího oka, jestli bohy/ně plodíme, abychom jim sráželi vaz...Barthes - zvrácený ortoped slov a významů; Barthestext...

Rozkoš z textu je mezi námi už přes 40 let, a přece - skrývá tolik, TOLIK!

Jeho texty jsou známé až zprofanované - Mytologie, Zlomky milostného diskursu, Smrt autora..., přesto vlastně nikdo neví, protože Barthes dává vždy pouze tušit, aby vzápětí (i když a priori) unikal a vytrácel se - jakoby před záhlednutím jeho vlastního stínu následovalo (!) zení jeho samého do nozder, jimiž čtenářstvo nasává jeho texty. Jeho a přesto to není ten Barthes, pokud ten nepředstavuje zmnožený shluk; nulový stupeň Barthes...

Le plaisir du texte je zvláštní počin. Hodně to připomíná Foucaultovu inaugurační řeč - Le Ordre du discours, v níž postuloval veškerou budoucí práci, jako olbřímí projekt splétání, prolézání a obtékání režimu myšlení a chování. Barthes v Rozkoši (z textu) ulpívá sám v sobě přesně v těch záhybech, které dosud byly spíše přehlíženy - nekontrolovatelná propadla sama sobě v odhlučněných pastvinách (Barthes sžírající sám sebe, pasoucí se sám na sobě - ale zvnějšku) textu, který není textem. Textem, jelikož text není finalita, uzavřenost, uchopitelnost - stávání se textem, potvrzuje jeho ne-textovost (tj. ne-existenci) mimo chiméru autor/čtenář, psaní/čtení, stávání se/zanikání...Rozkoš (neplést se slastí!) pulzuje a přitaká sama v sobě skrze odhalování (se), ale bez apetitu kolonizace - jde o to rozpustit text Monte Christo tak, aby v uzavření a polapení neustále unikal, stával se nedostižným v poutech i na mysl jitřícím vzduchu. Možná je to naslouchání naléhavosti neustálosti, v níž sebe-tvorba podléhá zákonům (sic!) psaní textu, který je "za". Tady je impuls Kristevy, tady tušíme Bataille... 

Ze 30ti stran u S/Z udělal bezmála 300 stran, Rozkoš z textu je mnohem úspornější, ale o to více zatížená sama sebou - obrazy, průlomy, zvraty a disperze vtékají mezi stranami, uprostřed vět i slov; štěpení a rozbíjení atomů textů, které představují jen primární hranici - žádné základy totiž nejsou. I proto Barthes poklidným výsměchem odstiňuje všechny mýty textu o autorství (znovu), původu (Nietzsche) a elitářství textu (vyklátí modly...) - už z toho důvodu se více týká mytologií než Mytologie samotné; až na dřeň textů - pokud dostat se na dřeň znamená být v přípravné fázi pronikání (a protékání) texty...pluralita jako mantra v místech, kde tíhneme k uzlům výkladů, významů a vědění. Barthes tak patří (i když se distancoval) k Derridovi, Foucaultovi tím nejvlastnějším způsobem...

Rozkoš z textu lze číst jako těkající výpověď o tom, jak subjekt je textem, který vrůstá takřka nepostižitelnými vlákny sám do sebe, aby se štěpil a transponoval vždy jinam, byl stáváním se, nikoliv samozřejmostí a určitelností. Slast vzniká v místech stability, rozkoš, rozkoš z textu je výsadou neklidu...

béasse

Plameny druhých

Chet Zar – plameny druhých

Uhrančivost – to je jazyk, kterým k nám jeho postavy promlouvají. Jsou tak zdánlivě přeplněny snovou úděsností až dávají zapomenout, že prosí o vyslyšení. Chtějí promlouvat pouze tak, aby mohly smíchem zpochybňovat. Zpochybňovat všechno a všechny. Cení zuby, ale spíše jsou to slzy a manifestace bolu než křeče zaplašení. Chtějí lásku a propukají v její touhu v doteku a pohlazení, kterým je vystavujeme svými pohledy.

Chet Zar vypráví. Rozhodl se vyprávět život v jeho neustále přestavovaných karikaturách simulací, odstínů a forem. Přesto působí až násilně familiérně – jakoby vystavoval dennímu světlu od sexu horkou, potem zalitou a napětím i slabostí promnutou kůži, která prostoupena dnem bez světel touží rozříznout sebe sama. Miliardy slastí utopené v nedosažitelnosti obrazu – obrazu jako finality, obrazu zborceného pod svůj vlastní rám – rám sobě. Chet Zar vypráví a velikost jeho příběhů zápasí s erupcemi vykřičených nevýstižností. Jak zachytit sladkobolnost druhých? – nelze, věčnost krasohledu tváří je příliš dlouhá…

Jakoby všemi těmi úsměvy, laskavými pohledy a výzvami jinakosti protékalo uvědomění otázek kladených do srdce univerza lidství. Nálož pukající smíchy v zlomku svého výbuchu – naléhavost jedinečnosti trhá vnitřnosti onoho univerza za cenu vlastní proměny. Nic se neztrácí, nic nezaniká. Takový je osud „Rozkvětu“ nebo „Matky“. Přitakání usuzuje, doutnající (morové) sloupy konejší. Pod taktovkou rhizomů (sebe)reprodukční velikášství atomizuje samo sebe. Halucinace otázek čpících po výbuších rezonují v neukojitelném proč. 

Ale taková otázka je jen derivátem barev, kterými hýří rozpustilost druhých. Zdají se nepropadat útěše, smutku ani heroickým záchvěvům spásonosných galejí rozumu. Odpověď je více než přítomna. Je nesena křídly každého tahu štětce, který rozbíjí i skládá, hladí i řeže. Protože jemnocit vstoupit do druhých nabádá ke stávání se změnou. Být mámením i vzpomínkami. Být steskem po odloučení a vyhlídkami shledání. Obrazy naléhavosti jsou popřením, jsou závratí lámající vaz skutkům i přáním proroků. Protože jen z popela palimpsestu lze sázet jedinečnost života. Protože zpochybnění rozpoutává peklo rychlosti, s jakou hoří i ty největší pravdy.

Odpověď sálá. Sálá v pohledech druhých.

béasse

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Chartres je slavné z mnoha důvodů - recepce Platóna a Aristotela, katedrála nebo John ze Salisbury, který zde sepisoval některé pasáže spisu Policraticus. Ale Chartres, to je také labyrint...

Nedostatečnost bytí se tříští v labyrintu. Křeče od plné existence k jejímu oslabovaní, vysilování či takřka zkáze se plazí po stěnách labyrintu, propíná se a vytyčuje - nikdy však nekončí, vždy je pohlceno v sobě. Otroctví. Sousedství tklivosti stínů, kroků a hlasů. Hlasů především. 

Labyrint je inverzní kříšťálovou koulí právě všech jevů, které jsou v labyrintu rozevírány přesně tak, aby ho prostupovaly. Pot každého pohybu směřujícího k cíli, jehož svrchovanost je založena nedosažitelností, stéká po těle i po stěnách. Tělo se stává stěnou, chodby hlasem a světlo opisuje zrak. Labyrint je přesně tím ne-místem, ne-centrem se středem natolik vlastním a zásadním, že je polykán přímoúměrně jak je ne-možné jej dosáhnout. Labyrint je středem - přesně v takové míře, v jakého jej neguje. Labyrint je popřením . Sám labyrint se přibližuje a oddaluje aritmetikou pohybu ulpívajícího v jeho vnitřnostech.Nahmatání je vždy jinde než má být; jsme neustále jinde, ocitáme se v ne-místě vlastní zkušenosti.

Labyrint tříští a skládá procházení, hledání a dosahování v inverzích množících se geometrickou řadou. Zrcadlení zrcadlení zrcadlení. Tam, kde labyrintem pronikáme k jeho středu, labyrint činí to samé a polohuje naše centrum stejně rychle. Prochází našimi chodbami, leká se stínů, váží cestu. Labyrint v nás. 

To, co Labyrint dává, to je především možnost (znění) zvuku - labyrint dává hlas. Nechává rozeznít sám sebe prostřednictvím monstra, jímž se stáváme, když pojídáme jeho vnitřnosti a i hned je vyzvracíme. Labyrint zní tak, aby lákal, aby uhranul, ale nikdy neskončil. Šílenost vášně v protekajícím stínu příslibu a tajů. Nietzscheho monstrum mělo varovat, ale také přislíbit - Bataille přitaká. Smích může probouzet světla v zakoutích a odhalovat cesty. Nejde o cíl, cestu do centra či ven z "vězení" rozumu. Myšlení opírající se do prostoru. Jde o odhalení. V kakofonii lámajících se odrazů obnažit smíchem promlouvající labyrint tak, aby musel odpověď hledat. Pitvořící se zvuky lámou vaz a nicota smíchu je pro labyrint tím, co 

"otevřelo celistvě nicotu pod jeho nohama"

Smích svou zběsilostí karikuje labyrint přesně tak, aby ho mohl vysvobodit. Okovy pohledu se rozpouštějí v ohni doznání smrtelnosti. Chodby labyrintu jsou vystaveny noci, kterou nelze projít. 

béasse

Prostředky bez účelu - Giorgio Agamben

České prostředí zůstává Agambenovu dílu žalostně dlužné. Prostředky bez účelu jsou díky nakladatelství SLON jediným titulem, který má tento současný italský politický filosof a dědic Schmittových, Foucaultových, Debordových apod. myšlenek "vybaven" českým překladem.  I proto jsou zařazeny dva články k výboru Agambenových textů z knihy Prostředky bez účelu. Konkrétně komentář k textu "Tvář" a ke stati "Co je tábor?". O tom, jak ostudné je, že pouze jedna Agambenova kniha byla přeložena do češtiny se, věřím, přesvědčíte sami - čtěte!

Stálé trvá hledání přispěvatelek a přispěvatelů k chodu blogu - have no fear!

béasse

Giorgio Agamben - Co je tábor?

12. února 1850

Tam, kde Michel Foucault „skončil“ (díky úmrtí) s analýzou fungování biopolitiky v evropském prostředí, Giorgio Agamben pokračuje (jako jeden z několika) odlišným, přesto o nic méně přínosným způsobem komentovat takové aspekty biopolitické reality, které zásadním způsobem ovlivňují minutozní prvky naší každodennosti. 
Stejně jako např. Rosi Braidotti (pod vlivem Deleuzeho a Guattariho) nebo Hannah Arendt (především ve Vita Activa) či Nikolas Rose (např. The Politics of Life Itself) vychází Agamben z původně řeckého rozdělení života na bios a zoé. Zatímco zoé je především potencialitou, jejímž rozpínáním, ohýbáním a všemožnými disperzemi dochází ke spíše produktivnímu a aktivnímu akcentování života, bios je složkou inverze života vzhledem okolí – život jako politikum a subjekt (nikoliv objekt – tady je Foucaultův vliv zřejmý) veřejného diskursu, ve kterém je život už nějak traktován a zakoušen – soustředí se na něj většina energie. Arendt klade důraz na rozdíl mezi vita activa a vita contemplativa, Rose se soustředí na invenci sebetvorby ve střetu s psychiatrickým dispozitivem a Foucault odhaloval úlohu jednotlivých (především disciplinačních) technik řízení a vedení lidí v ideálním rozvržení panoptikálních struktur. Agamben vnímá jako určující rozklížení a slučování obou složek života (i když o dvě složky se zde jedná ne-přímo – Agamben mluví Möbiových páskách života, v nichž nelze rozeznat nejen polohu a důležitost, ale i „strany“ jsou spíš intuitivní ve svých fyzických „důsledcích“ než aby byly „reálnými“) v prostředí jurisdikce na pozadí právní subjektivity jednotlivce. Foucault hledal Panopticon, Agamben pátrá v prostorách tábora. 

Z Agambenova textu „Co je tábor?“ je naprosto zřejmé, že ústřední vliv pro jeho myšlenku tábora coby paradigmatu moderního politického prostoru, je odkaz Carla Schmitta – především pak jeho články o politické suverenitě a výjimečném stavu. Schmitt v textu „Definice suverenity“ píše:

Výjimečný stav, který není zakotven v existujícím právním řádu, lze nejlépe charakterizovat jako případ extremního ohrožení, nebezpečí směrem k samotné existenci státu…

Přesné detaily výjimečného stavu nelze předjímat, stejně tak není možné odhadnout, co se bude dít zvláště, když se jedná o skutečně extrémní výjimku a o to, jak má být eliminována. Předpoklady stejně jako výměr rozhodovacích kompetencí musí být v takovém případě neomezené… Jediné poučení, které může ústava nabídnout je určení, kdo v takovém případě může/má jednat.

a dále:

…je jasné, kdo je suverén. On rozhoduje, zda se jedná o výjimečný stav stejně tak, co musí být učiněno, aby došlo k jeho zrušení. I když stojí mimo normálně platný právní systém, přesto do něho patří, protože je to právě on, kdo musí rozhodnout, zda ústava potřebuje být ve své celistvosti suspendována.

V tomto bodě spočívá shoda především s Michelem Foucaultem, neboť podobně jako on se Agamben ptá na podmínky a možnosti realizování (v historickém zrcadle) tábora s jeho praktikami, vztahy a důsledky. Otázku, kterou si tedy klade je jasná: jak je tábor možný? Odpověď už tak není věrná Foucaultovu učení jako spíše Schmittovým teoriím.

Pro Agambena jsou totiž vztahy v rámci tábora vztahy nadvlády, potlačování a uzurpace právního zakončení směrem k holému životu – ten je vystaven ve své potencialitě (tj. jako zoé) doslova právnímu vakuu, které rozpustilo jakékoliv struktury jurisprudence a právní suverenity jedince (ochrana života, občanská, politická a sociální práva, základní svobody, mezinárodní konvence a úmluvy etc.) Život je tak vystavován jednosměrnému tlaku (tolik rozchod s Foucaultem a jeho pojetím mocenských vztahů) odpoutané moci výjimečného stavu suverénní (politické) moci, která formuje životní potenciality požadovanými směry. Zde je tedy rozkol koexistence zoé a bios díky puklině v právním skeletu, který má ručit za jejich kohabitaci ve prospěch udržování společenského prostoru a jeho právní výbavy. Páska se přetrhává.

Agamben zcela adekvátně upozorňuje, že není až tolik podstatné, kdo, kdy a kde „poprvé“ zavedl racionalitu tábora v praxi, ale že spíše jde o (původní) podmínky, které umožňují jeho realizaci, přetrvávání a co je nejvíce zásadní (protože Agamben se vyjadřuje především k současnosti) i zavádění a fungování směrem do budoucna – a to bez ohledu na to, zda půjde o tábory během války, při transferu politických uprchlíků, návrat utečenců nebo organizaci sociálního systému.

Zde totiž spočívají (možná jako subliminály) hlavní Agambenovy poznatky směrem k racionalitě tábora – takový časoprostor obsahující podmínky tábora je možné prostřednictvím stávající jurisprudence vytvořit prakticky v jakémkoli poli lidské zkušenosti. Takové rozvržení a takový režim, které oslyší předcházející právní struktury a opatření (které sám proroste a ocitne se vně systému, ale je stále jeho součástí a nechává je ve svých útrobách směle znít), jsou nebezpečné vzhledem ke své takřka univerzální použitelnosti. Veškeré elementy tábora jsou vlastní systému, který usiluje především o své vlastní zachování ve stavu (potenciálního) nebezpečí. Výjimečný stav nastoluje politický život (bios) ve snaze uchránit potenciál života (zoé) proti jemu samotnému.

Život se ocitá v neznámém prostředí vnější zkušenosti ohrožení, které však není ani tolik nebezpečím jako spíše potvrzováním rozléhajících se nároků života. Ty se ovšem neodrážejí, protože tábor vytváří takový časoprostor, jehož hranice jsou negovány disperzí nomu. Volání po ochraně se tříští v nekonečných prostorech tábora pohlcujícího své vlastní dědictví. Život ocitnuvši se v chodbách tábora je zapomenut pro sebe samého…

Příklad Guantanámo je více než zřejmý – veškeré události, činy nebo myšlenky a přesvědčení, které je v rámci uplatňovaného právního systému možné vnímat jako ohrožující (a to jde prakticky vždy), je systém způsobilý postavit v rámci právní soustavy mimo zákon. Nomos je odkloněn ve prospěch vlastní alternativy uzavírající právní prostor umožňující suverénně uplatňované moci zničit vše ohrožující. To, co tábor nastoluje, není nic více a nic méně než vybroušená politická racionalita ovládnutí života v jeho prosvětlených zakončeních prostřednictvím výjimečného stavu. Ten je kamenem mudrců života v jeho nejčistší podobě. Ty nejhorší projevy genocidy, omezování přistěhovalectví nebo vylučování nepracujících nejsou ničím jiným než biopolitickými opatřeními simulujícími výjimečné stavy roztroušenými v prostoru společnosti požadující ochranu. Jedinec zbavený jakékoliv zákonné ochrany je vklíněn mimo čas a prostor práva tak, že jeho život zničen v samotném přechodu. Kdo se ocitá uvnitř tábora, je spíše jen dutým odlitkem vydaným všanc místnímu rozvržení. Rozvržení ale není protiprávní nebo vyloženě bez-právní. Naopak – výjimečný stav je nastolen prostřednictvím stávajícího právního řádu, který je ale v rámci tábora (stále zahrnutého v tomto řádu) potlačen ve prospěch táborového režimu. Dá se říci, že tábor nepozbývá práva, ale pracuje s jeho nejvyšší možnou úrovní a třídou – jde o právo zachvání vlastního právního řádu. Zásadní je zde ale i možnost přechodu, tj. jak je takový přechod možný a jak k němu dochází. Jak je možné jedince transferovat v rámci systému do jeho krystalicky čisté podoby, jenž mu umožní v prvním již ne-existovat. 

Přesto, že by bylo možné oponovat Agambenovu pojetí moci (např. Todorovem a jeho knihou V mezní situaci nebo Arendt a jejím Eichemannem) v rámci táborového rozvržení, klíčové je pro Agambenův text napojení života v politickém prostoru (bios) na nevysychající žílu práva, která jej obtéká a vyživuje, ale která mu také muže macešským způsobem odmítnout záštitu a vývoj ve prospěch čistoty jeho projevu a realizace potenciálu. 

Tam, kde se paternalistická moc zákona stará o život, je život v neustálém hrožení biopolitických technik jeho vlastní regulace, které mohou nastolit takový stav, v němž potenciální život (zoé) pro život politický (bios) zanikne nebo je dočasně potlačen, zastaven. Proto je struktura tábora realizovatelná prakticky kdykoliv a kdekoliv. Obhajuje a zaštiťuje se životem prostřednictvím ořezání těch základních práv a svobod, které ho mají garantovat a chránit. Zde se Agamben správně ptá, proč nejsou procedury takového nastolení výjimečného stavu zkoumány a podrobovány genealogickým a souběžným analýzám. Neochota a nepřítomnost takových analýz je v jistém smyslu dostatečnou odpovědí. 

béasse

Giorgio Agamben - Tvář

Giorgio Agamben hovoří o tváři. Hovoří o ní v určitých souvislostech, které ve své zřejmosti zůstávají povětšinou nepovšimnuty. Pro Agambena je tvář především místem otevření, místem blýsknutí se pravdy jazyka, kterou je čirá sdělitelnost. Já se nyní pokusím volně navázat.
Zvířata se tvářit nemohou, skví se svým zjevem. Člověk však odnímá věcem jejich podobu, pojmenovává je. Pakliže člověk toto své otevření neustále zachycuje v liniích, pohyblivých a přesměrování schopných ( nutných!) proudech jazyka, je zřejmé, že tyto pohyby jdou člověku vstříc a v okamžiku setkání vyvstane tvář, tedy ticho způsobené chrlením. Je-li člověk toto nekonečné poukazování k sobě samému, k čiré sdělitelnosti, je v tomto delirantním uchopování sebe sama tvář tím nejvzdálenějším, něčím, co se vždy jen mihne a zašustí. Hledat své obrazy v prostředí, paradoxně nadlidský úkol, kterého se může (dobře!) ujmout pouze člověk, který každé zaševelení nebo projmutí krajiny spatří koutkem oka. Už je tam vždycky ono přebíhání, protože slova se nekryjí s tváří, a protože se s ní nekryjí, mohou odkrýt nějaký význam, jakmile se ale otevřou oči samotné a hledí na nás, význam je pryč a je tu samotná tvář - prázdnota. K čemu tvář v tomto okamžiku odkazuje? Proč se „zhmotnila“?

Především je třeba říci, že tvář není „něčím“, co by odkazovalo k nějaké realitě člověka, co by nějak zpřístupňovalo jeho přirozenost. Tvář není něčím, co je třeba dolovat z hlubin nebo odjinud – tvář je tu pouze proto, že se v ní neustálé obráží a obnovuje ono přešlapování a mapování terénu, kterým si člověk vytváří svůj status geografa. Jde vlastně o monotónní litanii sebe sama, v níž tvář hraje úlohu fiktivního společníka-dovršitele, jakéhosi úběžníku, ke kterému vše rozechvěle proudí a mezi záchvěvy se zpovídá. V tomto pohybu vůbec nejde o tvář jako o cosi (něco), v tomto úkonu prostém duchařiny jde o záležitost důsledně vztaženou k sebe sama, aby mohlo toto sebe vypovídat, a může vypovídat jen tehdy, pokud se (na to) cítí. Je-li tedy tvář tímto úběžníkem (pravdy), můžeme lehce navázat na naše každodenní zohledňování výše řečeného. Běžně slyšíme, jak je dětem vysvětlováno, že zvířata nemají tvář nebo že něco postrádá svoji tvář či tvářnost. Jaká praxe za tím stojí? Má-li něco tvář, pak se zdá, že je to završené, že to završilo samo sebe; vztaženo na zvířata, ta přece žádnou tvář nemají, neboť jim „nejde o své bytí“. Avšak tato odpověď má být pouze zobecňujícím hlediskem snahy o ustavení pole, v němž je tvář obsazením s neustálými alternacemi, protože „jde-li nám o naše bytí“, musíme se k němu usilovně vztahovat (praxe) a tvarovat jej (metodika), vršit je ve svých tvářích, aby se výsostně nejistá a vanoucí (pápěří) tvář pravdy mohla zaskvět, i když nezbytně ne na dlouho! (Pravda je něco, co se o nás alespoň otře… ještě krutější a pravdivější pravda.) Obsazování pravdy. Dotazování se pravdy tváře. 
Vezmeme-li toto vše v potaz, můžeme poukázat na distinkci mezi krásnou / ošklivou tváří. Co nám umožnilo zohlednit tyto „estetické kategorie“? Proč vůbec mluvíme o něčí tváří jako o krásné či ošklivé? Přitom – není to tak, že když mluvíme o nějakém člověku, uchopujeme jeho tvář v této řeči, touto řečí a zaznamenáváme tuto tvář v kráse své řeči? Následně, kdybychom se střetli s pohledem toho druhého, jehož krásu jsme jazykem roznesli, spatřili bychom pouze šelest noci – Agamben mluví o beztvarém dnu. Relevance vzhledu tváře odkazují k přelivům obrazů rašících někde mezi slovy. Avšak tyto relevance nemůžeme v přísném slova smyslu uplatnit, hledíme-li druhému do očí. To, co se ukazuje, není tvář ve své kráse nebo ošklivosti. 
Podle Agambena je tvář pouhou sdělitelností, a právě proto se o ni tolik zajímá politika. Politika prohlédla tuto její potencialitu, kterou osídluje s temperamentem a vytrvalostí sobě vlastní. Pochopila prostotu tohoto objevu. Bez lidské tváře, bez vystavování tváření se by politika neměla opodstatnění. Musí tedy střežit prostor čirého tváření se a neustále ho čeřit, aby se zpoza tváře nevyvalila amorfní prázdnota pouhé sdělitelnosti. Falzifikace je skutečně nenápadná, o to víc skutečnější. „Komunikační prázdno“ (Agamben) označuje politiku, která si je vědoma povahy jazyka. Pakliže je tvář natolik efemérní, že jí prosvítá beztvaré dno a že se sama do sebe hroutí, pak je nutné toto němé spočinutí sdělitelnosti obrátit navenek, zapojit ho do komplotu spektáklu. Tváření se politiků nebo pornoherců tento vzorec odhaluje. Tvář pornoherce/herečky svůj pohled směřuje přímo do objektivu kamery, aby plynule přešla po linii toho sledovaného/sledované a setkala se s tím, kdo se dívá, a přitom poukazovala k onomu „tajemství“, které mezi nimi přes obrazovku pulzuje. Herci totiž hledí divákovi přímo do očí a dávají tak najevo, že o něm vědí, ačkoliv je celá situace od začátku simulována. Simulace je zdvojením „pravdy tváře“, tudíž zároveň jejím zastřením. Ono původní zborcení se tváře tu najednou vyvstává ve vší důraznosti a ostrosti filmového pásku; a protože je svou vlastní mohutností postaveno proti sobě, sytí se samo sebou –, proto je fikce natolik skutečná.
Politika mnoha tváří.

w.

Zkouška tělem

Herculine Barbin aneb nedávno nalezené memoáry francouzského hermafrodita devatenáctého století.

Herculine Barbin, Alexina Barbin, Abel Barbin, Camille… Celou knihou rotují jména, pojmy, záblesky i hromy drtící jedinou osobnost, aby ji ohniska dílčích tajemství rozpojovala a skládala v mozaiky bytostí nekonečného množství. Herculine Barbin je lehkým vánkem, který celistvý obraz nahlížené figury zahalené takřka zneviditelňujícím hávem, jehož proudění na stránkách tohoto spisu dává v náznacích tušit…

Kniha o bytosti, jíž bylo přisouzeno stigma hermafroditismu, je rozdělena do tří částí. První je přepisem klíčových zápisků z deníku, který po sobě tato osoba zanechala – chybí ty pasáže, které podle Augusta Tardieu byly až příliš zatíženy emocionálními rupturami a významově se opakovaly. Tato část je nejdelší a podle všeho svými kvalitami, výrazivem i stylem prosyceným mysl i tělo prorůstajícím utrpením často připomíná ty nejsilnější pasáže z Werthera nebo z moderních Caveovy Oslice. Tak lze zápisky Barbin číst především jako takřka průzračnou románovou fresku – jeden z předpokojů skleněného paláce, v jehož místnostech se tříští hlasy i obrazy uvězněných. 

Druhá část je výběrem průhledů medicínského diskursu směrem k tělu Barbin – ať už během života nebo ex post. Dokumentace (tak zní název druhé části) je veskrze monotónní, jednotlivé poznámky se ve svých výsledcích a záznamech příliš neliší, zrcadlí se, mohou být z jednoho pera. Ale o co více jsou šedivé, jednolité až fádní, o to více jsou zákeřné a vířící. Během života, pod jícnem pekla i nad nebesy - Barbin se svým tělem i duší popírá veškerou binaritu, ale na pitevním stole i během několika prohlídek se tohle vše rozpouští v plíživé optice jednotlivých lékařů. Jsou to právě jejich záznamy a poznatky, které vyvolávají negativy těch snímků, jejichž tvorbu Barbin realizovala v aparátu kontemplace v úkrytu ženských šatů. Útoky jsou vedeny po korporálních svazích, které je potřeba strhávat do údolí, v nichž se sbíhají reprodukční orgány a jejich viditelný doprovod. Zprávy tak jsou přetíženy hladovou zuřivostí skalpelu, jenž svými řezy spíše amputuje než aby rozevíral. 

Oscar Panizza je autorem třetí, zdánlivě doplňující až přívěskové části knihy nesoucí název skandál v Skandál v konventu. Jde o cíleně povídkové zpracování/převyprávění událostí, kterými Barbin prošel/la. Nebo ne? Panizza svazuje linie protínající jediné tělo fikcí plnící podobnou úlohu jako publikované lékařské statě z úhlů, které nejen dokreslují příšeří druhé poloviny 19. století v polohování mužských a ženských rolí (včetně jejich "sexualit") na kružnicích sociálního kapitálu, ale také naklání perspektivu lékařského pohledu. Mnohem preciznější je možná paradoxně Panizzova fantazie tam, kam se právě pohledy medicíny neodvažují vstoupit - v prostředí konventu. Tak je ještě v ostřejším světle Barbin souběžníkem pohledů, které této bytosti dávají jen těžko dýchat, protože ji nejen ničí, ale v téměř nekončící agónii tříští i spojují; v jednotlivých orgánech, končetinách i duši...

xxx

„Jsem dvacet pět let stár a přestože stále mlád, nade vší pochybnost se blížím k hodině své smrti.
Příliš jsem trpěl a trpěl jsem sám! Sám! Všemi opuštěný! Nebylo pro mne místa na tomto světě, který se mne stranil, který mne proklel. Nebylo jediné bytosti, jež by sdílela toto nesmírné hoře uchvátivší mě když jsem opustil dětství, ve věku kdy vše je nádherné, protože vše je svěží a zářící budoucností.
 Pro mě nebylo takového věku. Jen co jsem dosáhl toho věku, bezděčně jsem se stáhl ze světa, jako bych již býval pochopiv, že jsem v něm měl žít jako cizinec…“
…

/Genealogie pohlaví, genealogie genderu – črty/

Hledat důvody pro rozkrytí a pochopení pocitů, které zakoušel/zakoušela Herculine Barbin alias Alexina Barbin ve chvílích, kdy její/jeho samotná fyzická podstata se vzpouzela a revoltovala vůči okolnímu světu. Kdy vnímání bylo bitevním polem a svědkem těch nejkrutějších zvěrstev střetu armády žena a armády muž. Kdy tato bytost byla rozdírána puklinou v prostoru a čase a nebylo dovolání, nebylo přízně. Hledat zpět v čase cestu k bytosti, které se zřeklo i peklo, je možné jedině obnažením podstaty spirály, jež Barbin pohtila. Spirály heteronormativity.
Jakkoliv se mohou zdát kategorie muže a ženy pevné a stabilní, významové orientace a hodnoty, které obsahují, se v průběhu dějin měnily. Proměnlivost jednotlivých významů v průběhu evropské historie nejsou v celistvosti pro naši současnost tolik zásadní, jako poslední zlom, ke kterému došlo a jehož důsledkům sami čelíme. Protože historicko-kulturní kánon, jímž poměřujeme vlastní dějiny, vývoj a reflektujeme svou přítomnost má stále téměř jednoznačně maskulinní charakter, lze zmínit jen autory - muže, jejichž odkaz nám může připomenout vývoj pohledu na zdánlivě pevné společenské kategorie muž a žena. Aristotelés, Hobbes, Rousseau, Spinoza, Mill a další, ti všichni pracovali s pojmy žena a muž jako s danostmi, jež se zakládají buď biologicky nebo sociálně a nebo prostřednictvím kombinace obou možností. Tato skutečnost se netýká pouze mužů – Simone de Beuavoir, Mary Woollstonecraft, Virginia Woolf nebo Hildegarda z Bingenu. Ty rovněž neproblematizovaly kategorie muž a žena a přistupovaly k nim jako k esencím, s nimiž je nutné pracovat a popř. narovnávat uskutečňování vztahu těchto esencí v praxi. Tak byly ženy umisťovány do vnitřní, domácí sféry působení a muži si vyhrazovali sféru veřejnou – politickou, rozhodovací. Reakce údernosti a odmítání požadovaly revizi, vyjadřovaly nespokojenost a snahu bránit se, dosažení rovnosti. Tyto skutečnosti jsou notoricky známé. Otázky, které se prakticky nepokládaly, které zůstávaly stranou a jejichž nevyřčení mlčky vyjadřovalo souhlas s atmosférou, v níž obdobné debaty probíhaly (a stále probíhají/, však je potřeba nastolit.

Kde se poprvé objevuje současné chápání muže a ženy v područí diskursu, který oběma určuje postavení ve společnosti? Jak došlo k takovému rozdělení? Jaká byla jeho legitimita a argumentace? Co tento diskurs umožnilo? Proč právě tento druh racionality dělící lidstvo na muže a ženy? Na čem tato racionalita staví?
Zdánlivě těžko uchopitelné otázky, jejichž nastolením dojde k prostorovému přeuspořádání toho, co lze nazývat stavbou genderového řádu posledních dvou set let. Začněme ještě otázkou: čím jsou kategorie žena a muže, resp. jak jsou tyto kategorie možné?
Současnost zdědila několik nemocí, s jejichž vyléčením má problémy přesně od dob Velké Francouzské revoluce. A je to právě konec 18. století a zejména vznik buržoasie, který byl oním zlomem, z jehož průrvy vyvstaly arbitrární základy genderového uspořádání euroamerické civilizace. S čím se tedy potýkáme? Dědictví, jež nyní spravujeme je výslednicí několika siločar, které daly vzniknout mýtu společenské smlouvy, jakožto garanta revolučních hesel a idejí rovnosti, volnosti a bratrství. Kant, Hobbes, Rousseau – všichni slavní teoretici vezoucí se na vlně falologocentrismu chápali pod účastníky společenské smlouvy muže a tato měla dát vzniknout občanu. Tedy žádná rovnost, žádné ženy, žádné občanky. Jen občané, muži, rovnost jen pro ně. 
Ačkoliv i takto zmíněná rovnost mezi muži nebyla faktickou rovností a existence reálných rozdílů, tzv. rovných a rovnějších, není oddiskutovatelnou, podstatný je předěl, který napříč společností tato racionalita společenské smlouvy vytvořila. Dělicí čára je primárně mezi muži a ženami. Rozštěp je jasně daný, muži a ženy. Muži v politice, ženy v domácnosti. Muži rozhodují, ženy poslouchají. Muži jsou svobodní, cílevědomí, fyzicky zdatní, ženy podřízené, neambiciozní, fyzicky slabé. Muži plodí, ženy chovají/rodí. Biologie je nástrojem pro vtělování dichotomie. Biologie je univerzální, zdůvodnění jasné, rozum znovu triumfuje. Jak jinak, rozum je mužskou záležitostí, ženám zbývají city…
Když Olympe de Gouges vystoupila se svým Prohlášením práv ženy a občanky (za což byla později popravena/, chtěla vzdorovat mužské nadvládě, toužila vydobýt práva ženám, prahla po rovnosti pohlaví. Napojila se tak na stejnou racionalitu, která zajišťovala práva mužům, s tím rozdílem, že cílila dosáhnout rovnosti. Jinak vše zůstává týmž diskursem, týmž přesvědčením – žena a muž, muž a žena. Rovnost pro ženy, rovnost pro muže, rovnost mezi muži a ženami. Nic mimo ně. Takto vymezený časoprostor se na desítky let nezmění. 
Karty jsou tedy rozdány, nyní jen hledat zbraně, nástroje, argumenty a přísliby, které by byly sto změnit poměr sil. Vybavit armády, chystat manévry. Věčný střet, ponoření se do boje, uchvácení jeho průběhem, pohlcování všech a všeho, verbování nových sil. V potu a krvi na válečné šachovnici. Černo-bílá, sever-jih, obrana-útok a vice versa. Contendo/bello ergo sum. Ale v každém boji se zapomíná na okolí. Ne všechnu zem válečnou lze spálit, ne všechny lze do boje přivést. Některé protože nemohou, některé, protože nechtějí, některé, protože nejsou. Jsou zde totiž i ti a ty, které k boji nedonutíme z důvodu jejich neexistence. Nepřivedeme je prát se za naši věc, jelikož je neznáme, nevíme o nich, pro nás neexistují a jsou ztraceni i pro náš boj. Stojí mimo, mimo dvě armády, mimo muže a ženy.
Jak mohlo dojít k opomenutí těch, jejichž bytí pro nás není? Kde se vzali a jak se zde ocitli? Odkud přichází? A nebo spíše, jak došlo k jejich odvržení a zapomenutí? Společenská smlouva tkvěla v rozdělení společnosti, populace a zakládala si na racionálním zdůvodňování a pregnantním vyjádření maximálně jasné hranice mezi těmi, kteří na smlouvě budou participovat a těmi, kteří/které nebudou. Zmíněné matrice je stále exemplární a dnes pro ně máme terminologickou výbavu. Pohlaví – biologie, gender – sociální role. Dva konce jizvy napříč společností, k níž se upírá veškerý zrak. Nevyhnutelnost. Avšak je zde prostor pro odpor a Herculine Barbin se vzpouzí a brání. Mimo muže a ženu. Jak může?
Jak je možná žena? Jak je možný muž? Jak jsou možné tyto dvě kategorie, k čemu slouží, co označují, jaká je jejich struktura, jejich genealogie? Pohlaví a gender. Současný diskurs rozkládá a rozlišuje, zároveň vyzdvihuje. Vyzdvihuje podmíněnost, která uzavírá a vylučuje. Stejně jako před dvě stě lety. Prvním pólem a fundamentem je tělo. Na základě fyzických dispozic, primárních i sekundárních pohlavních znaků dochází enkulturaci. Muž a žena. Výjimky se nepřipouštějí. Neexistují totiž. Druhý fundament – sociální role. Zrcadlí výchovu danou tělesností, odkazuje k rolovým hrám, konotuje vlastnosti, dispozice, preference, hodnotovou orientaci. Tělo určuje pohlaví, bez pohlaví není genderu, gender odkazuje k tělu. Vytyčené hranice, uzavřený prostor.
Jestliže i nadále používáme pojmy muž a žena, upevňujeme jejich percepci, vybrušujeme jejich hrany, leštíme povrch, přispíváme k reprodukci, vnímáme skrze ně. Nic není mimo. Jasnost, přehlednost, srozumitelnost. 
Že je tento druh racionality konstruovaný, může být jasnější při pohledu do historie, ve které se střetávaly koncepce jednoho a dvou pohlaví. Muž a žena nenesly vždy stejné významy jako dnes. Významy, které odkazují především k jasným fyzickým rozdílům s přesahem do sociální sféry. V době Vesaliově pojmenování žena a muž měla spíše než druhovou či jakostní úlohu - roli strukturního rozlišení. Nebylo mužské a ženské tělo, ale lidské tělo. Ne dvě, ale jedno. Pojmenování označovalo rozdíl ve výstavbě, nikoliv v kvalitě. Pohlavní orgány, coby orientační bod rozlišení i v současnosti, byly vnímány jako tytéž ale s rozdílným polohováním – vně a uvnitř těla. A především z fyzického vzhledu nebylo a priori usuzováno na identitu jedince, ta byla spoluvytvářena na základě kombinace kvalit duševních a fyzických, stejně tak na sociálním postavení. I zde byla ve hře bipolarita, ale ta výlučně nezakládala identitu jedince. Tělo nebylo osudem. Ale od konce 18. století dochází k jeho zajetí. Je zkoumáno, mučeno a disciplinováno ve jménu společnosti, ve jménu svobody. Buržoasie si tělo podrobuje, zotročuje a vměstnává ho do formy bipolarity. Tělo nemá obrany. Začíná vypovídat a promlouvat k jedinci, který s ním disponuje. Tělo přikazuje a rozděluje. Jsi muž, jsi žena! 

Život Herculine Barbin skončil. Nebylo možné déle snášet kázání a tresty těla, které se vzpouzelo, naříkalo a proklínalo. Bylo svým vlastním soudcem, žalobcem, obětí i vrahem. Bylo vším, jen ne tím, čím mělo být. Bez místa, bez dechu, bez budoucnosti. Vlastní sevření, imanentní příkaz bušící zvenčí. Smrt! 

Co děláme, když myslíme, tvoříme a jednáme s tím, že muž a žena jsou kategoriemi, kterými poměřujeme svět. Co si nárokujeme a co ztrácíme? Jak se ospravedlňujeme a co zapomínáme? Proč zvítězila tato racionalita a kdy dojde k jejímu zlomu? Proč ji napadáme jen na úrovni vztahu pojmů muž a žena, bez snahy o postižení vynořivších se významů, které nesou? Jak ji zvrátit a jak přestavět? Co nám brání jít dál? Proč právě téma „Muž a žena“? Jak se kombinuje past racionality s heterosexualitou a heteronormativitou? Jak nemučit a nevyslýchat tělo? /Jak je muž, jak je žena?/

„…Až přijde ten den, pár doktorů vytvoří hlouček kolem mého těla; oddělí/roztříští odumřelá ústrojí od jejich nutkání/impulsů, vytáhnou z nich nové informace, zanalyzují všechna ta tajemná utrpení, jimiž byla zachvácena jediná lidská bytost…“

Béasse

podle anglického překladu:

Herculine Barbin - Being the Recently Discovered Memoirs of a Nineteenth Century French Hermaphrodite. New York, Random House 1980. K anglickému překladu je doplněna přepracovaná předmluva Michela Foucaulta.

pozn: (tento text je rozšířenou verzí staršího příspěvku předneseného na konferenci Muž a žena v ................. z listopadu 2007 )

Svéráz nechtěného: zaměřeno na paměť, vizualitu a rozlišení

Snad se časem stane příjemným pravidlem, že příspěvky od "w." budou doplňovat místní prostory minutozními průhledy; jako dnes. Čtěte.

Kdokoliv, kdo má nutkavý zájem přispívat - nechte znít svůj hlas, kontakty jsou zvěřejněny...

Béasse

Svéráz nechtěného: zaměřeno na paměť, vizualitu a rozlišení
   
I. Vymezení problému – Hledání klíče

Územní rámec paměti je usměrňován jistými obrysy, tvaroslovím, které tvoří živnou půdu pro vzájemnou souvislost a postupnou reintegraci jednotlivých částí celku. Proces této reintegrace přesto není jednoznačně systémově sterilní, jak by se mohlo zdát, nemusí následovat snadnou adaptabilitu trvale homogenizovaného prostředí – spíše než cokoli jiného může tento fluidální obtisk narušit a setřít. Distribuční síť jednotného média komunikace je tvořena hladkou svalovinou významně komplexně obnovitelných charakteristik. Síla paměti tento systémový rys ohebnosti, (jenž se zabydlel ve znaku staccata), odhaluje jako plochý, strojený záznam čistého konceptu. 
Pokusné zmapování scénografie paměti a vizuality je neseno snahou o prolnutí jejich částí ve vzájemném rozlišení. Klíčové přiblížení průměten paměti a vizuality není na samém začátku snahy o zpřístupnění tohoto pole umožněno. Lapidárně řečeno: paměť sestává z paměti, vizualita z vizuality. Můžeme jednoduše vytvořit juxtapozici jednotlivých pojmů a čekat, sledovat pozvolný proces vývoje, v jehož závěru z něj odečteme průvodní položky a uvolníme tak konceptuální výměr. Snaha vynáší na světlo profánní charakter vizuality a paměti, jimiž lze libovolně disponovat, vždy podle příslušného časoprostorového určení. V umění jsou tyto ukázkové rysy pohodlné, příruční kvality rozpoznány a citlivě diagnostikovány. Jakou roli v tomto rozkrytí hraje pozice autora? Dlužno říci, že nechci předjímat jakýkoliv koncept autorství, utvářený sevřeným sledem charakteristik, jde mi zde spíše o vědomou redukci tvarosloví, která by potlačila původní znění jeho imanentního obsahu. V takto definovaném smyslu si vyhrazuji právo nepracovat s postmoderní představou autora. Postmoderní autor posvěcuje ony pohodlné, příruční kvality repeticí vyššího zaklínání a tím je nonšalantně začleňuje do kompaktní, stylové podoby současného progresivního umění, které je vysoce žáruvzdorné. 
Zploštěný podpatek autorství vypadl z matrice kategorie sociálního, která obrušovala hrany možných třenic a obnažovala pole, do nějž vše padalo, zbaveno příkrosti, kaskádovitě a plavně, načež zamrzalo v atemporální, chirurgicky ošetřený jev. Hygienická stránka autorství recipienta vtahuje do tenat chápavé blahosklonnosti, ruší jeho bolestné uvědomění, dává mu na výběr z široké palety barev, z níž se většinově upřednostňuje pastel, který je leitmotivem přizpůsobivé skladnosti demokratické syntaxe. Autorství jako topoi zalamuje rohy reflexe, z níž zůstává matný odlesk pouze pro potřeby veřejnosti. V tomto regulativním okruží se pohybujeme relativně snadno a bez námahy, zbaveni nástrah zbloudění, připraveni otáčet hlavu ve směru vzdušného proudění – v diferenci. Diference se skrývá v nastavení, a skrze ni mu také rozumíme – je to vzájemné.
Soudobý autor tyto akty do svého média cíleně zapracovává. Pracuje s nimi s vědomím jisté svobodomyslné lehkovážnosti, jež mezi něj a recipienta staví ohradu vlastního vkusu, zpevňující a urychlující chod cirkulačního pásu. Umění prosívá samo sebe v samoregulativní fázi znakového matení (flash art).

II. Zpět k vizualitě – Příklon k Nabokovovi

Ohledejme tvůrčí akt. – Jakmile svůj pohled zaměříme na klidnou hladinu psaní jako ritu a necháme se jí ukolébat, odkládáme nezastupitelnou váhu osobní invence, přistupujeme na styl. Póza odměřuje vlažný krok paměti a vizuality. Nic z toho jsem u Vladimira Nabokova nenašla. Na povídkový soubor Jaro ve Fialtě, vydaný před léty ve Votobii, potažmo na stejnojmennou povídku, bych se teď chtěla blíže podívat. Nabokov rozvolňuje pouta obraznosti v důsledném smyslu (in lustro trahere).
Tematická relevance schématu autorského vymýtání je u Nabokova těžko obhajitelná. Staví-li se Nabokov na něčí stranu, bude to cokoli jiného, jen ne osídlování kolonie autorské otupělosti, a dlužno říci, že povídka Jaro ve Fialtě tento signál tepe. Není to ovšem samoúčelné. Motiv se ve spádu povídky objevuje jakoby náhodou, skoro až nemístně, celkově bezesporu ladí. Ústřední linii příběhu zde netvoří nařasená satira, drzé zevlování kolem figury mondénního spisovatele Ferdinanda, který je v milostné sféře sokem vypravěče Viktora, což zcela přirozeně nutí k tomu spojit si postavu Viktora, toto převlečené alter ego, s Nabokovem samým. Zpoza této projekce přesto nepokrytě prosvítá rys spřízněnosti. Je tu patrné určité rozechvění, kterému Nabokov propůjčuje postavu pozorovatele a skrze ni svět podrobuje seismografickým výstřelkům vlastní paměti. (Myslím si, že je to dokonce vstupním vkladem celého jeho díla.) Ferdinandovo okázalé pozérství pouze zvětšuje rozestup mezi dvěma neslučitelnými světy – mezi světem přehrávaných fines jednoho bonvivána a mezi světem neobvyklé lidské skromnosti par excellence [slovy vypravěčovými]: „Troufám si říct, že ten šalebný šprýmař měl neodolatelný vliv na drobnou literární havěť. […] a obzvlášť se pyšnil přídomkem >čaroděj slova<, jehož si cenil výš než pojmenování spisovatel. Sám jsem nikdy nechápal, k čemu je dobré vymýšlení knih, psaní o věcech, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, a vzpomínám si, jak jsem mu jednou řekl, tváří tvář posměchu jeho blahosklonného přikyvování, že kdybych já byl spisovatelem, dovoloval bych představivost pouze svému srdci a ve všem ostatním bych se spoléhal na paměť, ten protáhlý podvečerní stín pravdy.“ (Nabokov 1997: 87-88) Největším přínosem povídky je její časové rozhraní, volné bodové rozpětí, nabírané skrze krystalicky čisté odlesky probuzené fantazie. Scéna: 30. léta, přímořská Fialta, opakovaná retrospektiva minulých událostí, průhledy do mnoha míst Evropy – Francie, Německa, bouřícího revolučního Ruska r. 1917… národnostní nivelizace v rámci propagace politického programu levice. Nabokov následuje překvapivé gesto detailu, od jehož vlysu se pohled může zpětně odtáhnout a zrychlením překlenout faktickou vzdálenost dvou lidských osudů. Viktor svůj pohled upírá k Nině – má manželku a děti, ona je vdaná za démonického Ferdinanda. Viktorovo manželství je relativně spokojené, Nina patří Ferdinandovi, přijala roli jeho múzy (a v rámci ukázněné štědrosti se jí toleruje i nevěra, tolik potřebná pro svůj pozitivní potenciál získávání kontaktů). Vypravěč se v úvodu povídky odráží od věty: „Jaro ve Fialtě je pošmourné a nudné“ (Nabokov 1997: 73), ale ve skutečnosti to takhle nezačíná. Těžká šeď zteplalého přímořského vzduchu pouze zaznamenává časovou nedůslednost souřadnic milostného vztahu, jehož náplň ven překapává (Počkej, kde jsme se to viděli naposled). Přízračná povaha lásky Viktora a Niny se v podobě šifrovaného zrcadlení vznáší nad vícero místy povídky a má zde charakter chladné a neúprosné faktografie: „Pod platany stál motocykl německé výroby, zablácená limuzína a dlouhý žlutý vůz […]; na laku jeho křidélek se rozléval kvaš oblohy a větví, v leštěném kovu jedné ze svítilen, připomínající tvarem ruční granát, jsme se na okamžik sami odrazili: hubení chodci ze světa filmu, kráčející po vypouklém povrchu.“(Nabokov 1997: 99) Ohlédnutí přes rameno navrací barvám jas a světu jeho pohyb, zmrazuje jedno políčko z řady a další stimuluje dominovým charakterem převíjení. Odrazy jednotlivých krystalků umožní myšlenkově zpracovat vjem tepla až porovnáním teploty těla a kamene. Náznak byl sice ve zpětném pohledu přítomen, avšak nemohl být zpracován: „Kámen však byl teplý jako tělo a já najednou pochopil něco, co jsem sice celou tu dobu viděl, ale čemu jsem nerozuměl – proč se na ulici blýskal kousek staniolu, proč se na ubruse chvěl odraz sklenice, […]: bílé nebe nad Fialtou mezitím pomalu a nepostřehnutelně nasáklo sluncem a bylo jím nyní prostoupeno skrz naskrz.“ (Nabokov 1997: 105) Éterický jas slunce rozleptal opakované pokusy o protnutí dvou konstant ve společném bytí. Na konci se čtenář dozví to, co se Viktorovi zpředmětnilo ve zpětném pohledu, a je jen a jen patřičným doplněním naznačeného, že to byla právě Nina, která je přece jen smrtelná.

III. Závěr – Ferdinand si hraje na Krista (a nad jeho svatozáří se vznáší cigaretový dým)

Pravou povahu noblesního maďarsko-pařížského křížence Ferdinanda Nabokov odkrývá ústy vypravěče skutečně nenápadně, zato se vzdálenou účastí a vtipem. Ferdinand ztělesňuje deklamativní ideál surrealistického autora-revolucionáře, paradoxně hluboce neschopného jakéhokoli vcítění s problémy jiných: „Symboly stáří připadaly Ferdinandovi kdovíproč vždycky zábavné.“ (Nabokov 1997: 91) Ferdinand chodí šermovat, slovně napadá kritiky svého díla, má své trvalé příznivce. Jalovost rozhovorů Ferdinandových „vzdělaných“ přátel staví vypravěčovu poznámku o tom, že si z nich Nina udělala řádný obrázek o manželově literárním díle, do nového světla. Pravděpodobně ani jednu knihu nečetla. 
Surrealistický vtip Ferdinand osvědčuje v maloměšťáckých kavárnách s dámskými orchestry v narážkách na hudebnice nevědoucí „co si počít s mateřskými ňadry, tak zbytečnými ve světě hudby.“ (Nabokov 1997: 90) Groteskní zjištění podobnosti Ferdinandova zpitvořeného obrazu Kristu otvírá prostor téměř hororovému defilé nadutosti v pozadí tušeného zesměšnění. „Nejprve jsem si všiml, jak […] a v zápětí jsem spatřil složený stůl […], v jehož čele[…], seděl Ferdinand; a na okamžik celá jeho póza, poloha jeho roztažených rukou a tváře jeho společníků u stolu, které byly všechny obrácené k němu, mi s hrůznou groteskností připomněly cosi, co jsem tehdy moc nechápal, ale potom, když jsem to pochopil, nabízející se srovnání mi nepřipadalo o nic méně rouhavé než sama podstata jeho umění.“ (Nabokov 1997: 89)
---------------------------------------------
Ferdinand z autonehody vyvázne živý.

w.

Použitá literatura
Nabokov, V. (1997): Jaro ve Fialtě. Olomouc.

Dohlížet a trestat - reflexe

Protože se prakticky jakémukoliv dílu nevyhne kritická reflexe (která by měla být nedílnou součástí recepce, výkladu a dalšího zpracovávání), zakončíme dnes minimalistickou sondu po některých pasážích Foucaultova díla několika výhradami a poznámkami. Nepůjde však o Baudrillardovo "Zapomínání na Foucaulta". Pokud se kdy dostanu k tomuto spisu, pokusím se ho zde podobně okomentovat.

Jednou ze zásadních (a veskrze legitimních) výtek, která ke knize Dohlížet a trestat zaznívá bezmála třicet let, je (údajná) genderová slepota. Jde o kritiku oprávněnou, protože Foucault prakticky opomíjí zkoumání rozdílů a posunů v případě v dílčích institutech aplikovaných technik podél linií genderových rolí. K tomu netematizuje, zda vypovídá o vězení (viz. předchozí díly komentující Dohlížet a trestat) obecně nebo se jedná pouze o věznice mužské (v případě továren je to rovněž zásadní - rozdílnost popisoval např. Engels nebo Fourier). Stran vyučovacího systému, vzhledem k (ne)možnosti studovat v případě dívek a žen, lze i pomocí citací a úryvků vyvodit, že se jedná o zpracovávání prostředí chlapeckých škol. Průrva zde ale je ohledně všech možných zařízení klášterního typu - reflexi této části Foucault naprosto vynechává. Otázkou zůstává proč – shledal dílčí techniky natolik se překrývajícími a proto je do knihy nezařadil? Téma, která čeká na své zhodnocení a další promyšlení, další analýzy.
Těžko jednoznačně říci, zda se jedná o genderovou slepotu, nedůslednost nebo soustředění se na patriarchální praktiky, které se projevují být vítěznými strategiemi ve vedení lidí v prostředí „Západu“. Neoddiskutovatelnou skutečností je ale to, že Michel Foucault nerozlišuje (čímž homogenizuje) mezi zařízeními pro ženy a zařízeními pro muže. Co se týče knihy Dohlížet a trestat, je tato poznámka patřičná. Pokud ale použijeme genderové hledisko decentralizace subjektu a negace pohlaví jako takového, může se výtka jevit jako nepatřičnou (z dnešního pohledu), protože je (zřejmě neúmyslně) uplatňováno hledisko, které se nesnaží utužovat binarní režim pohlaví a genderových rolí. Tj. nebyla by taková analýza, která dopředu předpokládá, hledá a přizpůsobuje příslušnému výzkumu celek svého předporozumění prostřednictvím optiky genderového řádu více nebezpečnou a zastírající? Další otázka hodná reflexí a úvah. Nicméně nepřítomnost akcentace genderového řádu je těžko zpochybnitelným faktem. Problémem však zůstává, zda by případné nalezené rozdíly nějak zásadně nabouraly zastřešující Foucaultovy úvahy a vysvětlení. Spíše by mohlo jít o rozšíření pestrosti praktik, které uvnitř skrývaly i linie, jejichž ostrost bude vnímána především ve 20. století. Spíše neúplnost než zastírání.

Asi nelze argumentovat tím, že Michel Foucault své dílo nedokončil (především projekt Dějin sexuality, jehož čtvrtý díl měl být věnován "Hysterizaci žen a jejich sexuality"), nicméně před i po vydání spisu Dohlížet a trestat se v jeho dílech dá najít bezpočet reflexí odlišných způsobů a mechanismů sociální kontroly uplatňovaných podle duality pohlaví. Např. přednášky z let 1974 - 75 - Les Anormaux ("Abnormální") sledují několik drah od zmíněné hysterizace ženské sexuality, přes konstruování role matky a její pozice v rodinném prostředí až po odlišné přístupy a vysvětlení původu psychických postižení u žen a mužů. Dějiny šílenství rovněž obsahují podobné narážky, L'Hermeneutique du sujet (Hermeneutika subjektu - přednášky z let 1983 - 1984) také. Je tedy otázkou, do jaké míry je genderová slepota pravdivou výtkou. I když Michel Foucault nepoužíval konkrétní aparát nebo techniku pro odhalován fungování systému genderových opozit a jejich důsledků, nelze s jistotou tvrdit, že jednotlivá pole konstituující rozdílnosti v rámci pohlaví nesledoval a nebyl si jich vědom. Téměř s jistotou lze však říci, že z těchto témat neučinil v žádné (vydané) práci ústřední cíl svých myšlenek a zkoumání.

Druhou zásadnější poznámkou, jež může sloužit jako podklad případné kritiky, je zřejmá skutečnost, že Michel Foucault zkoumal ta zařízení, která sám považoval za "západní“ a na „Západě“ lokalizovaná. Francie, Německo, Anglie – to jsou hlavní státy a lokality, kterým se věnuje, praktiky jejichž institucí sleduje a porovnává. Zevšeobecnit úvahy na „Západ“ (ať už tento pojem znamená cokoliv) může být více než zavádějící, přesto lze zpětně namítnout, že na několika místech je jasně formulováno, jakou oblastí se Foucault zabývá – pojmenování „Západ“ může být problematické, ale ne tolik oblast, která je analyzována. K tomu lze připočíst, že Foucaultovy zkušenosti (a zdroje, ze kterých čerpal) obsahují poměrně velkou část té oblasti, která se nazývá (západní) Evropou – působení ve Švédsku, Německu, Polsku (s možnými výhradami, jelikož působil ve Varšavě), a to i přesto, že v Dohlížet a trestat nejsou explicitně reflektovány. 

Úhelný kámen, který Dohlížet a trestat představuje především pro pozdější Foucaultovy projekty, je dodnes určujícím pilířem pro analýzu všech disciplinačních dispozitivů a technik, jejichž přítomnost v rámci neoliberálního řádu je dnes již prakticky nediskutabilní skutečností. Kritických reflexí se ale za posledních několik desítek let objevilo více než požehnaně. Foucaultovy úvahy jsou kritizovány, revidovány, vztahovány k současnosti i k ostatním společnostem. Používají se metody a postupy i teoretický přístup k nejrůznějším jevům současného světa. Zrodila se celá „foucaultovská metodika“ sociálních výzkumů a přístupů k partikulárním otázkám především sociálních oborů. Foucaultův odkaz je revidován, ale také obohacován a rozšiřován. Nezřídka dochází k debatám a často diametrálně odlišnému chápání jeho záměrů a plánů. I to je jeden z důvodů, proč se k Michelu Foucaultovi vracet i nadále. Zvláště, když jeho dílo ještě zdaleka není celé zpřístupněné (i odborné) veřejnosti, nemělo by nám nic bránit průběžně reflektovat jeho odkaz. V českém prostředí by to možná mělo platit dvojnásob.

Béasse

Dohlížet a trestat - část III.

Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat hledal podobně jako v Dějinách šílenství (takový je překlad výboru z původního díla Histoire de la folie à l'âge classique; v českém překladu chybí pasáže jako Le monde correctionnare - "Svět nápravy" nebo Du bon usage de la liberalité - "O správném užívání svobody" aj.) kořeny takové racionality, která umožnila sociální kontrolu. Přechody, prolomení, modifikace takových mechanismů moci, které fungují díky rozličným technikám ovládání a jejichž společným jmenovatelem je vedení lidí – takové jsou jedny z nejpodstatnějších společných rysů uvedených titulů. Zatímco v Dějinách šílenství se Foucault ještě do značné míry striktně držel negativního vymezení moci, v Dohlížet a trestat již v některých pasážích naplno rozvíjí své analýzy sociálního pole prostřednictvím mocenských vztahů zejména směrem k jejich kreativní povaze. Máme zde produkované vědění, mocenské vztahy a tvorbu subjektů, které mají být vedeny. Jakou cestu Michel Foucault volí?

V zásadě se dá říci, že zárodky budoucích projektů, jakými budou v přednáškách na Collège de France v druhé polovině 70. let mocenské vztahy, státní rasismus a nebo genealogie liberální ekonomie, jsou guvernementalita, biomoc a biopolitika. Velmi zjednodušeně se jedná o vládnutelnost a mechanismy vládnutí, které (podobně jako v případě Dohlížet a trestat u penálních systémů) se v běhu dějin v prostředí „Západu“ proměňovaly. Tam, kde mechanismy uzavírání a vylučování fungovaly v odlišných odstínech v případě „bláznů“ a jejich uzavírání do Asyla (Asylum – zařízení pro různé druhy „mentálně postižených“, chudých, „fyzicky defektních“ apod. ve středověku a na počátku novověku; český ekvivalent „ústav pro choromyslné“ a jiné modifikace rozhodně nevystihují plný význam a především „osazenstvo“ těchto zařízení…), při trestání odsouzených a produkci delikvence v dobách Panopticonu apod. fungovala určitá posuvná ložiska procedur a schémat, která bylo možno nejen v odlišných „provozech“, ale také v prostředí jiných racionalit využívat ke konkrétním účelům vládnutí a kontroly. „Lodě bláznů“ splavovaly mýto-poetickou zkušenost kritiků poměrů, pomáhaly rozplozovat diskurs bláznovství, ale také udržovaly osu společenských norem, po jejichž chuti bylo s ne-normálními zacházeno. Uzavírání a kontrola jednotlivců ohrožujících společnost zaručovala průhledy po ose jejich životů v mikrodetailních snímcích do takové míry, že v područí vězeňských kobek se rodily naprosto nové obory lidského poznání. Kriminologie, psychopatologie nebo soudní psychologie nabírají dech přesně v době, kdy z anonymních mas vystupují subjekty moderní moci. Tady je „vizionářství“ anatomopolitiky a biopolitiky zřejmé, přesně z takových míst vzejdou základní otázky guvernementality a v závěru Foucaultova života i ústřední téma konstituování lidského subjektu.

Titul Dohlížet a trestat si všímá přesně těch míst a období v dějinách „Západu“, která obtahují jednotlivé techniky vedení lidí se snahou příslušného využití. Když se Foucault zabývá technikami správného výcviku a udává jejich názorný výčet, čerpá z několika paralelních zdrojů lišících se domácím původem. Využití času v továrně, kázeňské postihy ve škole, napínání sil při vojenském výcviku. Tyto stránky již zrcadlí heterotopie těch mechanismů, které v případě anatomopolitiky, která sleduje kontrolu a správu života na úrovni těl, a biopolitiky – ta se obdobně týká ekonomického zacházení s populací („masifikované tělo“), jsou zapojeny především v ekonomické produkci a tržním zpracovávání potenciálu (lidského) života v jeho dynamické rozpínavosti.

Michel Foucault při zkoumání strategií sociální kontroly identifikoval dva naprosto zásadní rámce správy určitého časoprostoru včetně životního potenciálu, který se v něm nachází nebo má být náležitě uchován, zpracován nebo pohybován. Jakákoliv kontrola a organizace vyžaduje takové rozvržení, takové uspořádání vztahů, jehož nastolením budou dány regule vně i uvnitř pojednávaného časoprostoru. V zásadě existují dvě schémata – „schéma lepry“ a „schéma moru“. Podle povahy obou lze dovodit příslušné techniky jejich uplatnění. V případě prvního, tj. lepry, jde o to jedince stižené touto nemocí izolovat, potlačit, vyloučit – dát zaniknout bez většího rizika. Foucault tento model nazve „snem o dokonalé/čisté společnosti“. V případě morové nákazy bylo ale postupováno jinak. Tam, kde vše prostupovalo vyloučení až se zhmotnilo v podobě velkých síní „bláznů“ z Dějin šílenství, druhý „model moru“ nevylučuje, ale rozděluje. Vkrádá se myšlenka o povýšení „modelu lepry“ s tím rozdílem, že vyloučení je přítomno v nekonečných řadách a není prostorové, fyzické. Přímé, fyzické dopady uskutečňuje v přesně kontrolovaných momentech, kdy dohled odhaluje nevyhnutelné. Město ohrožené morem je pečlivě rozděleno, aby ho bylo možné co nejlépe koordinovat, sledovat a prostoupit pohledem. Je to jakési věčné rozdělování uvnitř vymezeného prostoru. Vše prostupující dělitelnost. Každá čtvrť a ulice má přiděleno své „oko“ dohlížející a evidující. Rozdíl spočívá v modu zacházení. Při vyloučení jde o potlačení, rozdělení sleduje využití a kázeň. Jak ale Foucault ukáže především v případě biopolitiky, oba mechanismy jsou úzce propojeny a svého využití dojdou i v příštích staletích při kontrolách populací a uplatňování např. zdravotní politiky.
Takové podklady a rozvržení – jakési strategické zhodnocení stavu, umožňují následné zavádění adekvátních technik. Umístění leprosérií v odlehlých lokalitách, zmíněné lodě bláznů, přikování pomatených. Na druhé straně koordinace pohybů ve školách při psaní, sledování pracovního výkonu v dílnách, časový rozvrh ve věznicích určující přesný čas budíčku, práce, jídla i večerky.

Skutečnost, která spisem Dohlížet a trestat prochází v zásadě nepovšimnuta a své rezonance dosáhne často až při novém čtení se zkušenostmi s dalšími tituly či texty (La Volonté de savoir - Vůle k vědění, Il faut défendre la société - Je třeba bránit společnost, Le sujet et le pouvoir - Subjekt a moc apod.), je způsob, jakým Michel Foucault přistupuje k úloze moci a mocenských vztahů. Je známo, že Foucault nikdy nevytvořil žádnou teorii moci, velmi často své úvahy upravoval, vysvětloval, nepřestal nabádat příklady k bližšímu pochopení toho jak mocenské vztahy fungují jakou mají důležitost. Dohlížet a trestat v tomto ohledu nese několik charakteristických atributů mocenských vztahů ve Foucaultově chápání.
Nešlo o teorii moci, ale o to, jak fungují, obíhají mocenské vztahy. K jakým dochází situacím, přerodům a stahům v těch chvílích, kdy jedinci v mocenských vztazích na sebe navzájem působí, směřují k určování chování druhého a prolomují zdánlivě neposunutelné body, aby v příštích chvílích znovu zhodnocovali svůj přístup a taktizovali směrem k dalším krokům. Je to charakteristická neustálost, nepřetržité aktualizování i nové propojování a zanikání. Tak je třeba chápat ty části, ve kterých Foucault líčí proměny řádu trestání – od popravy, přes mučení a galeje až k uzavírání a uplatňování dohledu. Nejde jenom o lepší využívání prostředků, jejich inovace v odrazu neudržitelnosti. Ona neudržitelnost se rodí v agonu neustálých směn recipročních působení. Zápolení jí vdechne život v těch „místech“, v nichž dochází k proměně mocenského vztahu a přehodnocení situace nutí k zapojení nové taktiky. Moc s sebou totiž vždy přináší odpor (jako přeznačkovanou moc a vice versa). Takovou optikou je nutné vnímat posuny od mučení až po sebekázeň v moderní, disciplinární společnosti. Jednotlivé děje podléhající rozkládání a skládání v souladu s variacemi potřeb, cílů a hodnot. Využití dochází v takových momentech, kdy se stávají (dočasně) vítěznými nebo umožňujícími převahu.

Stínohra trestů, uzavírání a mučení je předvojem sociální kontroly v éře rodícího se kapitalismu, jehož ústředním úkolem bude využít dědictví mechanismů kontroly, disciplíny a dohledu v takové možné míře, aby tělo těžce zkoušené, podrobované a ničené bylo spíše zapojeno ve prospěch výroby, revitalizace sil a uchování biokapitálu, který ve své reprodukci skrývá. To, jaké dopady měla racionalita „trestání“, jaké nedostatky, neduhy a především otázky předala věku (neo)liberálního řádu, bude Michel Foucault zkoumat ve svých příštích přednáškách a knihách. Dohlížet a trestat je grimoárem vztahu života a moci v labyrintu zrcadel disciplíny. Síla tohoto díla spočívá trefně ve strategickém rozvržení, nikoliv ve finalitě odpovědí. Deleuze později knihu nazve "Božskou komedií trestání"... 

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Dnes tu máme premiérový příspěvek vnějšku - první text, který přichází vně útrob tohoto zápisníku. Výborně se hodí k Foucaultovým nebo Goffmanovým úvahám o mikropraktikám sociální regulace, lze ho číst také jako snahu uhranout zvnitřňování (a praktikování) normalizace.

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Na základní škole jsme měli spolužačku. Chodila s námi od první do páté třídy. Jmenovala se Růžena. Nikdo ji ovšem nenazval jinak než „ajcomorka“.

Je to příznačný začátek, tematicky zaměřený, protože uvádí na scénu něco ambivalentního. –Růžena byla holka od rány, vlastně spíš „klučičí holka“, která vyrostla ve zvláštní rodině. Utíkala ze školy v pyžamu a děti se jí bály. V první třídě ji učitelka poslala domů s notýskem pro maminčin podpis. Růžena se neobtěžovala dojít až domů, vlezla do vykotlaného stromu blízkého lesíka a tam se kostrbatým písmem žákyně 1. třídy pracně podepsala Ján-cká (na místo pravopisně správného Jánská). Roky ubíhaly a Růžena mezitím stihla zmlátit spoustu kluků i holek a poplivat učitelku. Kamarádit s ní bylo někdy výhodný. Jenomže se jí začalo říkat „ajcomorko“. To se potom ze třídy nezvykle často ozývalo proslulé „máš ajcomorku!“.

„Mít ajcomorku“ bylo zábavný i potupující zároveň. Postižený, na němž ulpěla ruka stižená ajcomorkou, se musel ajcomorky co nejrychleji zbavit, setřást ji ze sebe. Ta tělesnost v tom byla neoddiskutovatelně přítomná. Ten pocit, když se tě někdo dotkne a stigmatizuje tě, je v tom aktu otření zajizven.

Růžena předloni zemřela, „prý na rakovinu“. Byla jí ta nemoc snad nějak předpovězena?
Co mě udivuje, je něco jiného. Je to ono slovní spojení „ajco-morka“. Netuším, kdo to oslovení vymyslel, je to vlastně jedno, spíš je zajímavá významová rovina, daná spojením dvou hrozivých nemocí, jedné „historické“ a druhé „současné“. Jako děti jsme si nějak musely dát dohromady, že nás Růžena něčím ohrožuje, a ono slovní spojení sloužilo jako železný štít proti všemu temnému, co nám z její strany hrozilo. Čím nás tolik ohrožovala? Vadilo nám, že má sestru se „slabšími mentálními funkcemi“ a tak trochu nestandardní domácnost, a že její oblečení smrdí od kouře? Je v tom mnohem víc nevědomého než jasně definovatelného.
Růžena se špatně učila, ale spíš proto, aby potvrdila svou pověst „flákačky“. Hloupá rozhodně nebyla. Cítila, že jediným jejím vlastnictvím je role „frajerky“, a tu že jí nikdo nevezme? Nevzal. Růžena sotva prolezla základní školou.

Tyhle všechny okolnosti mě utvrzují v tom, že nálepky sociálního charakteru jsou plné předpovědí, které se nemohou nenaplnit. „Rozumově“ mě nenapadá, proč jsme Růženu stigmatizovali dvojnásobnou dávkou jedu. Byla něčím jako čarodějnicí. Vlastně si myslím, že jsme si ji tak představovali, protože když do školy přišla stará paní s příznačným jménem Nebeská učit náboženství, Růžena se párkrát z recese na jejích hodinách objevila, aby kompromitovala Ježíše Krista.

Kolem Růženy byla vystavěna ohrada, a vystavěly ji různé diskurzy, jejichž průnik ve výsledku vytváří něco tak mlhavého jako je povědomí o nemoci. Růžena byla možná i ráda za svou divadelní image, ovšem, kdyby se ta gesta kolem toho všeho nestvrzovala s takovou zřetelností …

w.

Dohlížet a trestat - část II.

Kruciální otázku, kterou Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat řešil, je zjevně problém, proč vězení, jenž bylo systematicky od 18. století pod palbou kritiky, jelikož nesplňovalo tehdejší požadavky resocializace uvězněných, ustálo veškerou kritiku a posledních více než 150 let je jakýmsi inventářem trestního systému „Západu“. Protože do začátku 18. století byly veškeré techniky, které měly uzavírat společnost ohrožující faktory vnímány především jako prostředky vyloučení, deportace a izolace (nikoliv jako prostředky penalizace – tj. manifestace politické moci na tělech jednotlivců/kyň), kladl si Foucault otázku, jak je možné, že i přes kritiku poukazující na selhávání vězení, které nenapravuje, ale spíše produkuje nové vlny a generace trestaných, se vězení zachovalo jako inherentní součást společenského řádu. Původní myšlenka vězení nespočívala v trestání, ale v nápravě. Ta se však nedařila, výsledky byly spíše opačné, ale zavržení uvěznění jako mocenské techniky to nezabránilo. Naopak zhruba od poloviny 19. století se vězení vyskytovala prakticky všude na „Západě“ – Francie, Německo, Itálie i Anglie (s trochu odlišným profilem).

Michel Foucault se snažil zmapovat důvody tohoto udržení a přetrvávání vězení v Dohlížet a trestat tak, aby se pokusil osvětlit, k čemu ve skutečnosti dochází ve chvílích, kdy se jedinec dostává do vězení. Veškeré otázky, které Michel Foucault totiž ve svých spisech nastoloval, byly odrazem jeho současnosti a v přítomnosti kladených dotazů, které měly na základě historických genealogických zkoumání pomoci najít odpovědi pro současný stav věcí. Možná se to jeví jako banální poznámka, ale při bližší znalosti Foucaultových spisů rozhodně nevyznívá tak jednoduše a samozřejmě. Dobové reakce na obsah knihy Dohlížet a trestat, které zdůrazňovaly, že Foucault napsal historii vězeňství, že kritizuje stávající praktiky (což byla zčásti pravda) a odhaluje vývoj dílčích trestních praktik však ukazovaly ještě za Foucaultova života na špatné pochopení jeho záměru. Pokud se tedy zabývá středověkými metodami, jejich posuny a historickými okolnostmi, pak zejména proto, aby dospěl k tomu, jaké důvody stojí za používáním dílčích technik a taktik v trestání, které se během posledních bezmála 200 let změnily jen minimálně. Ptá se, proč a co se skrývá za zdánlivým zlidštěním těchto praktik, co bylo sledováno, jaké tajemství a motivy jsou skryty v příšeří vězeňských koutů, do kterých neprohlédne ani panoptikální věž. Rovněž se snaží nalézt odpověď na otázku ústřední – jak je možné, že přes neustálé výhrady a zatracování se vězení ve svých historických konturách pořád jeví (i pro přelom 20. a 21. století) jako tolik vitální a nezbytné?

Ústředním tématem knihy tedy je sledování pohybů a zlomů ani ne tak racionality trestání jako spíše racionality věznění. Věznění však není pouze ona konkrétní technika vylučování nositelů/ek patologických jevů vně společenského života - nešlo výhradně o zmapování procesů skrytých v procedurách penálního systému vězení. To je víceméně zjevná, řekněme první část projektu. Důležitější je ale ta, která protéká celou knihou a všímá se jednotlivých prvků disciplinačních mechanismů, které se v mnoha poloměrech sbíhají právě ve vězení. Není to ale uchopitelný průnik - vzápětí podléhá novým přerozdělením a režimům uspořádání. Proto Michel Foucault ukazuje, jak v určitých obdobích od sebe nelze rozeznat režim školy, vězení nebo dílen a továren. V tomto smyslu, ve chvílích, kdy Benthamův Panopticon je ideou takové kombinace technik a strategií podřizujících lidské tělo a chování vedení (vládnutí) sledujícímu specifické cíle, je vězení - vězení v zásadě motivem inspirujícím nejrůznější instituce společenského prostoru. Jsou zde taktiky uzavírání, sledování a podřizování či řízení. Cela, světlo, kázeň, algoritmy pohybu a trávení času. Sledování určuje vypovídání a perpetuální přiznávání se, dohled protíná všechny křivky fyzického i psychického časoprostoru.

Ale Michel Foucault věc posouvá. To, že mezi vězením a školou i dalšími zařízeními sociální kontroly dochází k nepřetržité interakci nesmí zastírat, co se děje prostřednictvím této vzájemné směny, čemu slouží a jak je možná. To, že panoptikální diskurs umožňuje konkrétní vedení a správu těl v daném prostoru a čase, spolu přináší i podprodukty, které jsou často motivy stojícími v pozadí nastolování příslušných technik vedení. Vypovídáním, nepřetržitým sledováním a nekončícím pohybem v rámci hyperprostorového uspořádání vězení (každé místo, lokalita i pozice jsou zapojeny v nekonečné síti vztahů a vzájemností, které neustále obnovují vše prostupující vliv těchto vztahů na uspořádání prostoru - tudíž ho rozpouští a stává se tak nelokalizovatelným, přesto všude nalezitelným jmenovatelem všech prvků) dochází k realizaci mocenských vztahů, ale také produkci vědění a subjektů.

Zapojení do aparátu, který nejen ustavuje disciplinární režim, kontroluje chování, fabrikuje normalitu a vytváří specifické soubory poznání a vědění, je jedním z ústředních Foucaultových témat - snaží si klást otázku jak je toto zapojení možné, (k) čemu slouží a jak je dochází k tomu, že zapojované techniky jsou tolik úspěšné, že se přenášely a přenášejí mezi jednotlivými institucemi, vzájemně posilují a prostupují každodenní lidskou zkušenost.

Michel Foucault se vskutku držel způsobů a metod konstituce subjektu. To bylo podle jeho slov hlavní téma zhruba 20 let až do konce života. V kontextu Dohlížet a trestat je tento proud jeho myšlení vskutku velmi patrný, protože zavádění veškerých pravidel do způsobů oblékání, stolování, časového režimu, pracovního vytížení apod. zavádění standardy, které konstituují dělící linie mezi povoleným (normou) a nepovoleným (překročením normy - do záporných i kladných poloh). Norma svým standardizováním neuvádí v život pouze vodící linky chování, ale je formulí pro rozlišování všech rozptylů od ní coby středu, jehož má chování mít neustále v horizontu, a který slouží jako referenční bod úkrytu před sankcemi, ale také jako bič normalizace. Efektem normalizace jsou metodiky hromadění poznání pomocí analogií mezi jednotlivci, vztahy k prostoru, času a právě normalizační struktuře dané instituce. Jsou to nekonečné katalogy zápisků, poznatků a důkazních materiálů, jejichž kakofonie se rozléhá řadami řad - tabulkou. Ta propojí i zdánlivě nesouměřitelné, nenápadné a skryté skutečnosti do fascinujících souvislostí umožňujících posuny v technikách a praktikách dohlížení a trestání - kontroly.

Může to působit odtažitě, nepřiměřeně, archaicky. To, co bylo naznačeno v prvním článku k Dohlížet a trestat nyní posuneme. Jakou sílu (a na základě čeho) funguje např. systém sociálního zabezpečení, jakékoliv pojištění, zaměstnanecké smlouvy, studijní výsledky a diplomy, lékařské správy nebo posudky trestaných a anamnéza sociálního klienta/ky? Praktiky a dispozitivy jsou veskrze stejné, jen prošly modifikací nebo změnou v některých oblastech. Pokud celulární uzavírání produkovalo vypovídání přímo prostřednictvím nepřetržitého dohledu, současná post/moderní společnost zapojuje stejnou racionalitu, ale vylepšení přichází v technice. Panoptikon fungoval tak, že optimálním "bodem" dohledu byl ten, ve kterém dohlížený převzal roli dohlížitele nad sebou samým. Určitá chiméra dohledu. To byl onen vysněný produkt takového režimu, v němž si jedinec aplikovaný dohled natolik zvnitřnil, že došlo k rozpuštění hranice mezi tím, kdo dohlíží a na koho je dohlíženo (protože i dohlížející byl vystaven dohledu). Sebenazírání prostupovalo všemi póry časoprostorového uspořádání Panopticonu. Vylepšení pak v současnosti spočívá nejen v tom, že tento způsob sebekontroly (slovenština má lepší výraz - sebasprávanie) se ocitl mimo jednotlivé instituce a je nedílnou součástí výchovy - znovu podle normalizačních linií, jakými jsou např. spisovný jazyk, etiketa zahrnující chování, stravování, oblékání, vztah k druhým apod. nebo neproblematizovaného přijímání genderových rolí. Posun a povýšení daných technik je rovněž (a to až do krajnosti) kombinace centripetálního a centrifugálního sebezpytování, které produkuje předimenzovaná množství výpovědí a diskursů o sobě samé/m. Neustálé doznávání. Pohlcení v síti zpovědí a promluv.

Ve třetí (poslední) části se posuneme k uzavření cesty knihy Dohlížet a trestat, které nese stopy mnoha příštích Foucaultových projektů. Spojíme také některé pasáže s titulem Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) a zhodnotíme první črty analýzy mocenských vztahů.

Béasse

Ženská revoluce v České republice?

Osobně velmi dlouho sleduji Britské listy, s většinou článku jsem jako s "alternativním" mediálním zdrojem toho, co se odehrává v České republice i v zahraničí veskrze "spokojen". Příspěvky jsou polemické, kritické, kvalitou a povahou se různí (podle charakteru přispívajících, z hlediska tématu i daných okolností apod.), přesto (či právě proto) činnost, kterou především Jan Čulík již několik let vyvíjí (samozřejmě, že není sám a stálí přispěvatelé nebo členové redakce, jako Štěpán Kotrba a ilustrátor Michael Marčák), více než oceňuji. Vzácně jsem měl nutkání na některý článek reagovat nebo zaslat text vlastní - témat je celá řada, některá palčivější než ta, která jsou na Britských listech komentována. Dnes tuto situaci nepřímo změním.

Ženy v ČR asi už brzo udělají revoluci, zatím točí velmi dobré filmy - takový byl název jednoho z nedávných příspěvků, ve kterých se Jan Čulík věnuje komentování rozličných filmů, nastiňuje a kriticky reflektuje jejich obsah. Nebudu se pouštět do sporu o obsah toho konkrétního filmu, polemizovat s panem Čulíkem nebo obhajovat či kritizovat některé snímky především české provenience. Nejen že bych z hlediska své "neodbornosti" (nezabývám se filmy dlouhodobě, pravidelně, na určité polo/profesionální úrovni, nevystudoval jsem příslušný obor atd. - to už je diskurs postmoderní doby, potažmo kultury, kdy jakákoliv "nekompetentní" osoba může být nařčena z toho, že díky výše uvedenému tématu nerozumí, nemůžu rozumět a argumenty přece mohou mít pouze "odborníci/e" - jako kdyby odbornost opravdu zakládala profesionalizace a možnost vyjádřit se nutně kompetentnost...) "nerad" vyjadřoval (viz. výše) k obsahu, formě, dialogům či obsazení nebo partikulárním hereckým výkonům. Přesto mne v souvislosti s uveřejněným článkem pobídly následující skutečnosti k reakci, která v zásadě je polemikou či spíš snahou nabourat určité představy a ideologizování, jenž jsem z textu pana Čulíka vycítil.

Tedy dovolím si citovat samotný úvod článku:

"Z častých rozhovorů se studenty a studentkami českých vysokých škol během mých pravidelných vyučovacích pobytů každé jaro v ČR v rámci programu EU Erasmus/Socrates a z diskusí ve vysokoškolských seminářích jsem nabyl dojmu, že mladé ženy v České republice nutně dříve nebo později udělají revoluci. Mnohé z nich jsou totiž daleko vnímavější, otevřenější, citlivější a inteligentnější než jejich kolegové mužského pohlaví stejného věku, kteří kolem dvaceti setrvávají stále ještě v chlapectví a většinou dost silné infantilitě. (To se pak v pozdějším věku u nich zřejmě rovnou převrátí v autoritativní, patriarchální otcovství, někdy provázené brutalitou, které skrývá slabost – zřejmě víceméně tak, jak to zaznamenává většina českých hraných filmů, vzniklých po roce 1989.)"

Zní to minimálně zajímavě a podnětně, kde ale je problém? Postupujme po úryvku. Ony časté hovory se zřejmě týkají studentů a studentek českých vysokých škol - to je prvním problém, mladé české ženy (viz. dále) jsou přece všechny studentkami vysokých škol, co myslíte? Ponechme stranou, že charakteristika "mladé české ženy" je více než mlhavá (jde o věk, "mladost" myšlenek, vzdělání...?) - nuže, jde sice o dojem, ale i ten je značně pomýlený - kam se poděl úsudek nebo si vážně Jan Čulík věci takto domýšlí? Nechce se mi věřit. Rovněž prozatím pomiňme v českém prostředí tak rigidně zakořeněné binární měřítko ženy - muži, včetně jejich stereotypních výztuží a podpěr, které jsou jedincům vštěpovány od útlého dětství, zrcadlí se postupem během výchovy a jsou udržovány na úrovni rodin, vzdělávacího systému a přetrvávají prakticky ve všech oblastech lidské činnosti včetně nejvyšších vládních struktur a útrob mediálního aparátu (kdo zaznamenal reportáž ironizující pokusy přeformulovat Ústavu ČR, protoře používá genderově nekorektní jazyk - samozřejmě z produkce České Televize). Tento rastr je umě vysoustruženou zbraní, která však ve svých vedlejších účincích obrací některé argumenty falogocentrického diskursu na hlavu; ba co víc, ničí je.

Příkladem společenské praxe mohou být zásadní formulace ze vzpomínané Ústavy ČR, kde jasně stojí idea, na jejímž základě nesmí být nikdo skrze své pohlaví diskriminován/a - tedy formální uznání rovnosti (posun díky odkazu Olympe de Gouges?, snad...). Přesto je celý text genderově stereotypní a používá generické maskulinum. To, jakou sílu má jazyk, není potřeba nejpozději od Wittgensteina nijak zdůrazňovat a osvětlovat. Takže skutečná formální rovnost? Uvedení do praxe - tady je situace tristní. Povětšinou se nemůžeme divit, že v éře neoliberálního řádu se většina větvících se stereotypů odvozuje od pracovního zařazení/využití. Otázka nižších platů, diskriminace při ucházení se o zaměstnání, stigmatizace na základě dětí a věku, genderovanost oborů, ošetření sociálního zabezpečení aj. To jsou jedny z mnoha známek (nejen) českého prostředí. Situace se promítá i do studií - znovu genderovanost studovaných oborů (pedagogická sféra je archetypem tohoto uspořádání). Nerovné podmínky panují i v případě postgraduálních studií. Zde často hraje roli publikační a pedagogická činnost, kde jsou ženy obecně znevýhodněny, prostřednictvím mýtu ženy - matky apod. Osobní/domácí/rodinná sféra, do které se často promítá problematika slaďování kariéry a rodiny, kultura, politika a další pole společenského života.

Na některé skutečnosti Jan Čulík zcela trefně upozorňuje - představy (veskrze, ale nikoliv výlučně) mužů napříč generacemi i profesemi o "Hotelu Mamá" (neplatní však plošně!) jsou takřka hmatatelné při každodenním sociálním styku. Co však zaráží je ale představa o tom,

"že ony žijí v moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století, v němž mají kontakty s prostředím mimo Českou republiku"

Výhrady k ústřední argumentaci jsou zjevné, pokud tedy představa o moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století působí jako oxymoron - kromě kontaktů s okolním prostředím. Tato narážka na tzv. minulý režim je jasná a relevantní (když nebudeme chtít nabourávat další mýtus, že Gesellschaft je nutně "lepší" než Gemeinschaft, tj. že kontakt s okolím, "druhým/hou" je v euroamerickém kulturním okruhu v drtivé většině případů hodnocen kladně). Přesto rovnoprávný onen svět není ani náhodou - často ani formálně! (i když to nesmí být úlitba jurisprudenci). Pokud rovnoprávnost znamená poněkud vágní (ale na preciznější je "naše" společnost newspeaku alergická) formulaci rovného přístupu k ve veřejném diskursu vysoce hodnoceným zdrojům výchovy, vzdělání (ale už ne vzdělávání), zaměstnání apod., pak česká společnost není rovnoprávná ani omylem. To se netýká jenom binarity muži - ženy, ale konstruovaných věkových kategorií, sexualit, vyznání apod. K reálným existencím diskriminačních sítí není asi potřeba dodávat více. Takže rovnoprávnost? Dosti to evokuje rovnost a rovnoprávnost v selektivním vydání - jaké jsou historické konotace rovných a rovnějších, není rovněž třeba připomínat.

Vlastně jsem na článek upozornil i z toho důvodu, že jsem jako protiargument chtěl použít charakteristický příklad "blížící se revoluce". Nemohu tvrdit ani předjímat, jaké jsou reakce žen na reklamy firmy Axe (tři podle ideálu krásy mladé a atraktivní ženy se třou a svíjejí v rozličných polohách kolem odpadní trubky, v níž protéká voda ze sprchy, ve které se myje muž srpchovým gelem Axe/nebo billboardy, na nichž jsou zobrazeny roztažené dlouhé nohy, v jejichž souběžníku je kruhová výseč - umístěno nad vjezdem do tunelu - nápis narážející na cestu do ženského klína při použití příslušného parfému...), které jsou poslední týdny poměrně často frekventovaným příkladem té rovnoprávnosti, té citlivosti, větší inteligence a vnímavosti. Osobně jsem neznaznamenal výraznější kritiku či protesty proti obdobným projevům zbytňujícím patriarchální diskurs. Ani mezi vysokoškolským studenstvem, se kterým mám dlouholetou a stále trvající osobní zkušenost.

Netvrdím v žádném případě, že v tomto směru neexistují žádné reakce, výhrady, kritiky, to určitě ne - realizují se četné projekty a aktivity ať už přímo na akademické půdě (rozjíždějící se studia genderu a příbuzných oborů, i když zpřístupňování předmětů s touto tématikou od základních škol je pořád v plenkách) nebo mezi různými "feministickými" skupinami a nevládními organizacemi. Ale pokud by - byť jenom z řad vysokoškolaček a vysokoškoláků (otázka průrvy mezi absolventy/kami a studujícími by mohla být samostatným předmětem úvah - např. u studentek gender studies, jejich postoji během studia a realizací v praxi - to jen malý příklad, který však ukazuje na šíři problému - nepříjemně to asocijuje salonní revolucionářství) měla přícházet důraznější odezva, která by byla s to prosadit se do veřejného diskursu, médií a politiky, obávám se, že jsme daleko od možnosti revoluce, ba přímého chystání vůbec. Spíše to připomíná pověstnou kocovinu Strany zelených, která zahrála ve volební kampani na neoposlouchanou strunu rovnoprávnosti - o výsledcích této "agendy" nemá cenu mluvit, nejsou totiž prakticky žádné. Rozčarování je hmatatelné. Stran zbytku vládní koalice je třeba pomlčet vůbec, ODS je stranou pro "bílé bohaté muže" a KDU-ČSL?...

Jsou zde možné námitky, zajisté, ale pokud by článek Jana Čulíka měl především vyprovokovat k zamyšlení nad stávající situací v oblasti genderových vztahů na pozadí filmu Děti noci, nazdávám se faktu, že způsob, jakým jsou jednotlivé skutečnosti prezentovány a nahlíženy, je více než nebezpečný a chybí mu zhodnocení vlastního pohledu - tedy kritická sebereflexe. K čemu během takových prezentací dochází, je např. z hlediska epistemologického jednoznačné upozadění a takřka vymazání těch zkušeností, životů a v tomto případě žen, se kterými Jan Čulík, scénář nebo režisérka nepřišli do styku, jejichž zařazení a prezentaci neměli v úmyslu, a které mají radikálně výběrovou povahu. Je to podobné, jako když se o tzv. minulém režimu mluví jako o totalitě.

Kolem pojmu totalita a modifikací jako totalitní, totalitární apod. se již od vydání klasického díla Hannah Arendt Původ totalitarismu točí četné debaty napříč akademickými obory. Nesporný přínos Arendt a jejích pokračovatelů, kteří v zásadě rozvíjeli nebo modifikovali její myšlenky - Stepan, Brzezinski, Talmon aj. k pochopení jednoho z nejdůležitějších a nejproblematičtějších fenoménů (především) 20. století, by nám neměl bránit používání pojmosloví, obratů a formulací tohoto původně teoretického konceptu kriticky zhodnotit. Příkladem takového přístupu může být Slavoj Zizek se svou knihou Mluvil tady někdo o totalitarismu?, ve které analyzuje mocenské nároky a důsledky totalitarismu coby ideologického nástroje liberální demokracie. Pokud vezmeme hledisko např. politické filosofice nebo politologie (political science/Politischeswissenschaft), tak o totalitním zřízení se v bývalém Československu dá mluvit zhruba do roku 1953. Další období jsou charakterizována např. Juanem Linzem jako postotalitní, do roku 1968 jako autoritativní režim, "zamrzlá" posttotalita apod. Nejde o to zpochybňovat, zmírňovat nebo relativizovat skutečnosti komunistické éry tehdejšího Československa, ale považme, co se stane, pokud jedním dechem mluvíme o totalitě v Českolovensku, Třetí říši nebo SSSR či KLDR? Vnímáme jistě, že nejde o tu samou totalitu, o ty samé projevy, praktiky a řízení režimu. Co však není řečeno a skrývá se v pozadí je skutečnost, že zaměňováním a svévolným nakládáním s takovým pojmem jako je totalita nebo rovnoprávnost (v našem případě "ženská revoluce", genderové vztahy aj.), nutně dochází k nastolení přítmí, ve kterém je jen velmi těžké rozlišovat. Copak totalitní režim v SSSR měl stejný dopad na obyvatelstvo jako onen údajný čtyřicelitelý totalitní režim v ČSSR? K čemu zde dochází jinému než k znevažování právě těch obětí a (nejen) lidských osudů, které např. v oblastech Sibiře či Ukrajiny byly vystaveny notoricky známým projevům totalitní moci? Jinak byl zakoušen teror Rudých Khmérů, jinou povahu měla 70. léta a normalizace v Českolovensku - jinou povahu a odlišně prožívanou zkušenost. Takovýto "Efekt Knihy džunglí", která zavdává na univerzalizaci pohledu na konkrétní problematiku, tak plíživě přistupuje i k otázkám rovnoprávnosti České republiky.

Když Jan Čulík kritizuje filmy Filipa Renče, jak mýtizují období komunistické éry, možná by měl umět rozkrýt i filmy (a nejen filmy) prezentující naši společnost s jejími konkrétnimi problémy a jevy jako rovnoprávnou. Úzce to souvisí s představami o stabilizované parlamentní demokracii, rovnoprávnosti a svobodě v České republice, což je další mýtus, jehož naleptávání však Britské listy plní více než dobře. A váš názor?

Béasse

pozn.: Celý text Jana Čulíka by vydal na poměrně rozsáhlou diskursivní analýzu (který polemický text ne, že), nicméně zabarvení článku je pod tlakem už samotného názvu - zřejmě to budou mladé ženy, kdo "udělá" revoluci, protože v Čechách jsou jenom mladé ženy, pouze mladé ženy točí dobré filmy a výlučně mladé (vysokoškolsky vzdělané nebo se vzdělávající) ženy jsou přece inteligentní, citlivé a otevřené... Ironie je na místě. Přesto nechci činit exemplární pranýřování - řekněme ale, že jsem uvedený text vybral proto, že drtivá většina ostatních je jednak příliš snadným cílem kritiky (vemte si "genderovou" agendu pana ministra Nečase nebo pana ministra Římana - peklo!), a potom Čulíkův článek se dotýká často neviděných skutečností, přesahů, ale také mýtů nejen o rovnoprávnosti. Jedním z nich je i přesvědčení o deliberativním prostřední stran genderových vztahů c České republice. Svobodnou společností přece "byla" i Francie po vyhlášení Práv člověka a občana (!)...

Dohlížet a trestat - část I.

Kniha Surveiller et punir: naissance de la prison (česky Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení) vyšla v roc 1975. Předchozí tituly z pera Michela Foucaulta byly přijaty více než vřele (Naissance de la clinique, 1961 - Zrození kliniky, česky nevyšlo) nebo s entuziasmem i zatracováním zároveň (Les mots et les choses, 1966 - Slova a věci, česky 2007). "Kniha o vězení", jak ji sám několikrát Michel Foucault v mnoha článcích a rozhovorech pojmenoval, představuje do dnes inspirační zdroj mnoha sociálních oborů, podněcuje četné debaty, je vděčným tématem úvah i kritik.

Ve Foucaultově biografii se Didier Eribon vyjádřil, že Dohlížet a trestat je Foucaultovou nejkrásnější knihou. A také nejzásadnější, protože titul sepsaný v polovině 70. let, se stal úhelným kamenem takřka všech pozdějších Foucaultových prací. Díky této knize se pak Michel Foucault ubíral směrem k projektu Dějin sexuality, rozvíjel své koncepty biomoci, guvernementality, analyzoval fungování neoliberálního řádu ve vztahu k vládnutelnosti apod. Proč je Foucaultova "kniha o vězení" natolik zásadní, která témata v tomto spisu francouzský filosof rozevřel?

Pokud si projdete jednotlivé kapitoly knihy Dohlížet a trestat, jedním z prvních dojmů může být směřován k přesvědčení, že se jedná především o historickou knihu, která se snaží zmapovat základní momenty převážně francouzských dějin vězeňství se snahou poukázat na to, jaký vývoj vězeňský systém od konce středověku prodělal. Tento motiv je nasnadě - sám Michel Foucault byl na přelomu 60. a 70. zapojen (byl ústředním iniciátorem) skupiny GIP (Groupe d'Information sur les Prisons - Skupina pro shromažďování informací o vězeních a tamních poměrech), která byla zformována za účelem přenášet informace o podmínkách, způsobech věznění a vztazích ve věznicích do veřejného diskursu - hlavní úkol spočíval v ozřejmění vězeňských mechanismů a praktik, včetně dopadů na uvězněné. Angažování GIPu může mást, ale také hojně napovídat, protože Foucaultův politický aktivismus byl prakticky celý život klíčově propojen s předměty zájmu jeho výzkumů a společenských analýz. Ale v případě Dohlížet a trestat nebyl Foucaultův zájem soustředěn na vězení samotné, ale spíše na mechanismy, které tyto instituce používají, zapojují a kterými formují konkrétní časoprostor včetně jeho obyvatel/ek. Které myšlenky stojí za povšimnutí?

Jednotlivé kapitoly, podkapitoly i formulace témat knihy Dohlížet a trestat spojuje několik momentů, které dohromady odkazují k ústředním myšlenkám. Určující je samozřejmě úvodní tolikrát vzpomínaná scéna popravy královraha. Ta vtáhne do děje, ale také maskuje. Přitáhne pozornost, text hluboce dýchá hrůzou a zrychluje tep pokaždé, když je nešťastníkovo tělo vystaveno novému mučení. Dílčí obrazy mučeného a citované komentáře z dobového textu dokreslují atmosféru způsobu manifestace královské moci. To je další často uváděný způsob výkladu a smyslu zařazení scény do kontextu knihy. Později "se ukáže", jak Michel Foucault vyvodí, že za postupným posunem od "středověkých" praktik k humánnějším technikám, za které bude v novověku pokládáno právě vězení, je pouze změna režimu v přístupu k řízení a ochraně společnosti a jejich zájmů. Zde Foucault především ukazuje, že způsoby nakládání s jedinci, kteří ohrožují společenské zájmy, jsou pro každou historickou dobu jednak projevem praktikování určitého uspořádání nástrojů působících k její ochraně, a zároveň, že rozvržení dílčích technik moderní doby, jakými jsou např. celulární izolace, intenzita dohledu, kázeňské nároky apod., jsou jen některými z mnoha dalších způsobů a režimů. Neexistuje tedy univerzální model toho, čemu moderní doba přisoudila termín "trestání", vždy jde o způsob, který je jedním z mnoha...

Změny způsobů trestání od veřejných poprav, uzavírání do kobek a mučení, přes galeje až k vězením takřka moderního typu, není podle Foucaulta zdaleka projevem lidštějších technik, osvícenského lidumilství a humanitních hodnot uváděných do praxe trestání. Penální techniky se v historii neměnily s primárním ohledem na utrpení a patologii, kterou mistrovství tortury způsobovalo. Posun od fyzického utrpení zakrývá skutečné motivy, které jsou v knize např. dokumentovány uzavíráním veřejných poprav do záňadří popravčích rinků, do temných sklepení a pohledu veřejnosti nepřístupných prostor. Motivy nepramenily z partikulárních zájmů, za přechodem lze sledovat zejména změny ve stylu trestání, které sledovaly jinou „ekonomii moci“, jejíž cílem už nebyla manifestace královské moci, ale tělo ničené a těžce zkoušené až k jeho destrukci v hledáčku trestních mechanismů postupně vystřídalo tělo podřízené a disciplinované. V této rovněž známé myšlence je ale skryt ještě motiv historie vztahu mezi životem smrtí. Tato vazba rýsující linie takřka všech oborů lidské činnosti „Západu“ byla svébytně přítomna i v jednotlivých posunech trestních technik. Tělo coby fyzická schránka života byla ve středověkém trestním systému primárním cílem uplatňovaných týrajících mechanismů. Útok byl přímý, okamžitý, užitý karnevalovým způsobem. Do jaké míry bylo tělo hlavním terčem trestající moci, do takové představovalo začátek i konec možnosti trestat (a manifestovat od původní antické patria potestas odvozované moci zabíjet – těmto otázkám je věnována především poslední kapitola Foucaultovy knihy La volonté de savoir, 1976 – Vůle k vědění, česky 1999). Uplatňování monarchické moci bylo vystaveno na schopnosti udržet tělo v utrpení, v neustálém přeorávání fyzického pole, jež neslo své plody především v prodlužované agónii pod bičem tortury. Tak Foucault podrobně snímkuje jednotlivé akty mučení, kterým Damiens čelil, aby zdůraznil, že uplatnění moci ve veřejném procesu, je podepřeno pompou díky značně ohraničené pomíjivosti této činnosti. Tělo lze popravit, popravu prodlužovat, ale každá poprava jednou (nutně) skončí. O to více je nutné její projevy předimenzovat, napínat a ve veřejné manifestaci náležitě a okázale kolorovat.

Přechod k nové „ekonomii trestání“, na jejímž konci jsou v takových institucích, jakými jsou továrny, školy, kasárny, v některých případech nemocnice a především vězení, jednotlivé kázeňské techniky, které místo aby tělo vyčerpaly až k bodu, kdy nebude možné si na něho více činit nárok, si tělo osvojují praktikami disciplíny a podřízení. Oč méně je útok na tělo projevován fyzicky, o to více tyto techniky míří na „duši“. Jde o zvnitřnění sebeukázňujících způsobů vedení sebe sama, svého těla a mysli. Propojení složek je nasnadě. Toto je pro současné vnímání fungování takových zařízení a institucí, jakými jsou školy, armáda, (nejen) průmyslové podniky nebo rodina klíčové. Příkladem může být rozvržení prostoru drtivé většiny základních, středních ale i vysokých škol podle určitého schématu, které zapojují kázeňský dispozitiv (soubor technik, taktik, struktur, vědění a mechanismů sledujících určité cíle – v případě kázně to je uzavření v prostoru, všudypřítomnost dohledu, evidence a sběr dat o jednotlivcích, neustálá kontrola aj.). Nejde jenom geometrizaci uspořádání lavic a katedry, lokalizaci autority (kantor/ka mají možnost jak sedět, tak stát, přecházet v prostoru apod.) nebo zapojení architektury pracující se zvukem a světlem, ale také o mikročásti, které v prostoru hrají ústřední roli s výsledným efektem disciplinace. Jde o návrhy židlí a lavic – jak mají studenti/ky sedět a přizpůsobovat svá těla, jde o rozvržení času a náplně aktivit, ve hře jsou podmínky, které jedinec musí splnit, aby se mohl účastnit výuky (určitá standardizace oblečení, dodržování časového rozvrhu, vedení docházky, příslušné chování během výuky, plnění požadavků vyučujících ke splnění předmětu atd.), které je propojují s ostatními oblastmi života do takové míry, že se dílčí techniky a způsoby zkázňování mezi institucemi propojují v rámci určitého společenského pole (schody vzdělávacího systému). Napříč jednotlivými poli – podmínky k možnosti nastoupit k plnění základní školní docházky představují takové „samozřejmosti“, jakými jsou zejména rodné číslo, zdravotní karta/pojištění, trvalé bydliště, zákonný zástupce či zástupkyně, plnění socioekonomických nároků, které propojují rodinu se vzděláním, vzdělání pak s pracovní činností, s osobním životem apod. To vše v úžasně komplikované síti vědění a poznatků.

Toto jsou prodlužované efekty zmiňovaných technik disciplinačních mechanismů, které vyskytující se v 18. a 19. století v zařízeních typu polní nemocnice nebo kasárny, našly v panoptikálním vězení (podle vize J. Benthama a jeho Panopticonu) své ideální uskutečnění. Z toho pohledu Michel Foucault psal knihu Dohlížet a trestat především jako genealogii vzniku optimálního uspořádání takového kázeňského mechanismu, který v běhu historie vznikal simultánním opisováním mezi dílčími zařízeními. Proto disciplinární společnost (jako o západní společnosti 19. a 20. století Foucault často mluví) nevzniká se založením vězení jako určité formy trestání – spíše naopak. Vězení ve své moderní podobě představuje více završení určitého vývoje ve skloubené formě jednotlivých mechanismů, které po dlouhou dobu existovaly paralelně, ale teprve společnost disciplíny nastolila takový režim, jenž je s to propojit je v konkrétním uspořádání – vězení. Vězení, ale není budovou, zařízením, vězení je především režim uspořádání a kontroly společenského prostoru. Konkrétní "budova" tak představuje pouhý způsob realizace, vtělení a uplatnění takového režimu.

To jsou pro tentokrát některé črty vybraných myšlenek ze spisu Dohlížet a trestat. Příště půjde o přiblížení jednotlivých mechanismů disciplíny, důsledků pro moderní společnost a zasazení těla do kontextu kázeňských praktik. Zejména tyto techniky mají pro současného „západního“ člověka určující význam.

Béasse

pozn.: Český překlad knihy Dohlížet a trestat vydalo v roce 2000 nakl. Dauphin ve vynikajícím překladu Čestmíra Pelikána. V knihovnách je dostupný i rovněž výborný slovenský překlad Miroslava Marcelliho Dozerať a trestať od nakl. Kalligram z roku 2002, resp. 2004. Originál lze nalézt např. v knihovně Francouzského institutu v Praze.