První kolo čtení: Who´s Afraid of Charles Darwin?

Po delší době plné mimo-akademických povinností, kdy nebylo možné pravidelně psát na blog, jsem se rozhodl zkusit zavést "čtecí" příspěvky, v nichž se budu věnovat reflexím titulů, které mi takříkajíc "leží na stole". Jako první jsem vybral knihu Griet Vandermassen Who´s Afraid of Charles Darwin? Debating Feminism and Evolutionary Theory. První část čtení se věnuje Úvodu a obecnému nástinu tohoto spisu, jehož vysoce aktuální poznámky ke vztahu vědy a feminismů považuji za charakteristické z hlediska současného stavu feministických teorií ocitnuvších se dle všeho hned v několika slepých uličkách. Směle do toho.


Struktura knihy
V celkově šesti kapitolách, úvodu a závěru se autorka z pozice darwinistické feministky postupně věnuje problematické kritice vědy a vědeckého poznání ze strany jednotlivých feministických proudů. Všímá si jak historického a myšlenkového vývoje genderové problematiky ("tricky" koncepty pohlaví a genderu), tak z jejího pohledu neopodstatněné kritiky vědeckých poznatků, která je inherentní součástí dílčích feministických přístupů a jako mantra se objevuje ve všech proudech, u všech autorek a vždy představuje třecí plochy sporu, jehož síla se však umenšuje přesně ve chvíli, kdy Vandermassen hodlá přimět čtenářstvo ke třem myšlenkám:

a) vztah feminismů a vědy nutně nemusí být kontradiktorický; naopak - použitím evoluční teorie ve prospěch (a vice versa) feminismů může dojít k hodnotnější, věrnější a bohatší analýze fungování společnosti

b) předsudečné odmítání vědeckého poznání (jako maskulinní záležitosti i konceptu společenského rozboru a nabývání poznání) není, přes četné historické příklady, povětšinou opodstatněné a spíše škodí, uzavírání myšlení a brání přínosnějším debatám, aby vůbec vstoupily do povědomí veřejnosti

c) feminismy a evoluční psychologie (a evoluční biologie) mohou ve svém spojení nést netušené plody, tzn., že nelze generalizovaně odmítnout vědecké poznání jen kvůli předpokladům, že věda je a vždy byla zejména maskulinní záležitostí a tudíž artikulovala pouze mužská zkušenostní pole


Úvod
"I want to show that evolutionary psychology and feminism, instead of being enemies, are in fact allies. Whereas the former can provide scientific insights into the ultimate causes of the ´battle of the sexes´, the latter can draw upon these conclusions for the construction of a realistic program of social reform and can at the same time act as watchdog for male bias in evolutionary theorie." (s. 2 - 3, cit. d.)

Ambiciozní projekt autorky začíná touto charakteristickou větou, jelikož jí nejde o dehonestaci feministických přístupů (i když to z výčtu dílčích směrů a z jejich typologizace může vyznívat), ale spíše o zdůraznění přínosnosti na jedné i druhé straně (sic).

Hlavní myšlenky Úvodu jsou v zásadě tři. První je celkem tušená, jednotlivé feministické proudy jsou až příliš zatíženy zkoumáním toho, jak a co jednotlivé projevy genderového řádu způsobují v oblasti inter- i intrapersonálních vztahů. Málo už se zabývají tím, proč dochází ke vzniku základní štěpné linie právě na základě modelu muž - žena. Argumentace autorky je ve stylu "víme přece, že...", což, věřím, rozvede v dalších pasážích knihy. Tvrzení, že všechny nám známé kultury mají jasné dělení podle (biologického) pohlaví a feminismy a genderová studia nejsou s to vysvětlit, proč tomu tak je, má svou váhu, nicméně zdá se, že je zde opomenuta klíčová skutečnost. Jestliže přijmeme etnologické a antropologické výzkumy jako vědecké, tak konkrétně tyto dva obory přicházejí už z koncepty, které z jednotlivých kultur a přírodních národů buď "vytahují" (předporozumění, pozicionalita) nebo je naopak hledají a "vpisují" (symbolické výkladové násilí, diskurzivní kolonizace). Muž a žena jsou pojmy, které se diametrálně liší od biologické a somatické binarity (dosti nestabilní vzhledem k nástupu bio-genetiky...). Evoluční biologie samozřejmě může argumentovat proti (koncept zamrzlé evoluce promine), ale je zde otázka, do jaké míry můžeme sociální determinaci odpárat v každodenní interakci. Velmi zjednodušeně - nežijeme v laboratoři.

Druhá teze je rovněž nasnadě: dílčí feministické proudy in toto vždy pracují s nějakou koncepcí lidství, ale nejsou s to se shodnout, najít společnou platformu a v mnoha ohledech jsou v kontradikci. Na jedné straně jde autorce dát za pravdu, na straně druhé se projevuje zřejmě klasické pozitivistické myšlení, ve kterém je pluralita možných světů řešení a pohledů nežádoucí. Rovněž je řešení přislíbeno rozpracování v dalších kapitolách, ale upřímně se obávám, že kromě konstatovaní známé skutečnosti o neschopnosti feminismů najít univerzální pojítko, prakticky nemožné. Univerzalizace zkušenosti je v mnoha ohledech žádoucí a prospěšná, nicméně příliš nerozumím tomu, proč je takový problém s paralelními feministickými proudy - všechny se pokoušejí přispět k chápání problematiky genderového řádu, v mnoha ohledech se posilují a doplňují, dochází k proměnám a posunům. Já zde více vnímám přínos než vyloženě slepou uličku - navíc už dávno neplatí, že věda vysvětluje funkčnost dvojího pohlaví (kvůli reprodukci). Plus otázka proč není feminismy upozaděná, jen cesta k jejímu zodpovězení vede jinudy a jinak. Přesto tato linie je evidentně nejproblematičtější, protože zavání esencialismem stavějícím na předpokladu, že principum est corporeum - člověk coby biologický druh ve svém vývoji podléhá stejným mechanismům jako ostatní živočišné druhy, tudíž biologická determinace je základní a určující; společenská "nadstavba" je reálná, ale v poměru k předchozímu zanedbatelná.

Třetí část, že evoluční psychologie může ve spojení s feminismy posílit vysvětlování genderových rolí a s těmito spojená očekávání na základě pohlaví, je určitě zajímavý rozvrh, jenž je předjímaným záměrem knihy. Zatím dle Úvodu vše působí tak, že podobně, jako se vyvíjela naše těla, tak obdobně se formovala mysl (interakce genofondu a prostředí). Nu, zde si nejsem jist, ale zavání mi to Lamarckem, tj., že kombinace biologického a sociálního formuje mysl a ta takto zformovaná je dále (geneticky?) předávána...Nejsem evoluční biolog, ale obávám se, že tuto tezi vyvrátil již Mendel. (I když by se to mělo chápat doslovně, věda vždy jen revidovala to, co si dosud myslela, nikdy nic nedokázala:c)) ) Navíc je tu nebezpečí predestinace (bio-sociální), protože argumentovat ve prospěch evoluce v oblasti fyziognomie i duševních pochodů a myšlení obecně po linii mužské - ženské je krutě nebezpečným konceptem s až totalitním potenciálem. Když se k tomu přidá argumentace historickým vývojem "vždy to tak bylo"  (vzpomeňme proti aspoň Badinter), je takové směřování velice zrádné a nebezpečné. Ale třeba se pletu, protože tuším, jak věda přece říká jasně... Jako kdyby se dokázala věda vyvázat z vlastního vývoje, pozicionalit, konceptuálního stínu a Poppera dědictví - navíc pokusy jsou simulacemi, které nikdy neprobíhají stejně a šlo by pokračovat...Návrhy ze strany feministické epistemologie jsou vysoce validní a nemusí nevyhnutně vést k relativizaci.

Přesto všechno mě Úvod i první kapitola (viz příště) motivovaly k dalšímu čtení a dočtení. Předpoklad, že věda (evoluční psychologie) a teorie (feminismy) se mohou nakrásně doplňovat a jejich vazby nést kýžené plody vedoucí z předpokládané slepé uličky feminismů, je podnětný. Jak se Vandermassen popasuje s rozvrženými tématy uvidíme příště. 

béasse

...sváteční nášup čtení...

Odmlka byla dlouhá, povinnosti se zmnožily, nezbývá tolik času na čtení a studium vybraných textů, ale snad se to teď postupně mění. Takže při dnešním svátku přidávám několik vybraných titulů z české původní i překladatelské produkce; závěrem pak zmíním tři tituly zahraniční, které rozhodně stojí za pozornost...
Socialismus nebo barbarství: Od "amerického století" ke křižovatce dějin je jedna z posledních knih marxistického (sic) myslitele Istvána Mészárose, který po veleúspěšném Beyond Capital (zhruba "Mimo kapitál") v návaznosti na myšlenkový projekt, který Rosa Luxemburg rozpracovala na začátku 20. století, a který spočíval v pobídce promyslet další postup na rozcestí mezi kapitalistickou (všeobecnou) destrukcí a socialismem. Není to místy snadné čtení, často to evokuje myšlenky Laclau a Mouffe, nicméně i bez hlubšího vhledu je možné se v Mészárosových názorech zorientovat. Obdobně jako Žižek - i Mészáros - domnívám se, vidí kapitalismus selhávat v jeho univerzalistických ambicích. Možná je dobré začít rozhovorem umístěným na konci knihy. I ten pomůže pochopit, proč apriorní kritika post-marxismu (tak zakořeněná v českém prostředí)* prakticky vždy vychází z neznalosti.
Zdeněk Kratochvíl vydal u nakl. Academia titul Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Nezastírá, že jde o přehledovou knihu, která nemá primární ambice analyzovat dílčí spisy nebo se hlouběji věnovat jednotlivým osobám z historie potýkání se filosofie s vědou. Je škoda, že spis končí Descartesem, nicméně i přesto si lze udělat velice solidní představu o tom, jakým způsobem se filosofie s vědou potýkala (prakticky od počátků, od antického myšlení), a v čem spočívala a spočívají i do dnes hlavní úskalí jejich sporu. Pro mě osobně jsou nejhodnotnější pasáže, v nichž se pan Kratochvíl věnuje třeba Herakleitovi či jednotlivým francouzským školám. Zde mi nejostřeji vyvstávají zatím jen tušené momenty z dějin filosofie. Síla nové knihy Zdeňka Kratochvíla však spočívá předevšímve schopnosti umně postihovat ideové vazby napříč směry, obory i argumentačními štíty, kterými se jednotlivé postavy vybavovaly proti svým odpůrcům. Každý/á by měl/a mít svého "délského potapěče"...
Není to spis v první řadě filosofický, ale vzhledem k tomu, že se zabývá proměnami idejí v partikulárních dějinných fázích, rovněž ji zařazuji. Martina Malia a jeho Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa se mi dostaly do rukou vlastně náhodou, ale teď, když se blížím k jejich samotnému závěru, mohu směle konstatovat, že by byla věčná škoda tento titul minout. I kdyby měla být čtena pouze první část úvodní kapitoly - Husitské Čechy, nebyl by investovaný čas zbytečný. Osobně jsem byl poměrně stručným a věcným rozborem oněch revolučních událostí českých národních dějin vtažen do Maliova rozboru natolik, až jsem s prvním čtecím tahem skončil před branami revoluce v Nizozemí. Autor používá synchronní i diachronní komparační přístup, příčemž klíčová je zdě dejinnost a vývoj jednotlivých revolucí, tudíž jak se postupně probírá jednotlivými událostmi (a opět je provazuje, aby poukázal na dílčí souvislosti nebo rozdíly v obdobných situacích), mění se i jeho neustále aktualizovaný model výkladu. Tuto skutečnost trochu sráží fakt, že on sám samozřejmě ví, k čemu dospěje, i tak ale čtenářstvo zve na takřka dobrodružnou pouť po vybraných revolučních událostech od Jana Husa až do roku 1917. Osobně mám problém s hodnocením některých fází po roce 1789 ve Francii, ale to může být autorovi úplně jedno. I proto, že to je právě pět let, co zesnul.
Tři tituly, které jsem pročetl máme za sebou, nyní jen krátké upozornění na ty, co vyšly a zdají se skýtat kvalitní obsah:
John Rawls je považován za již klasického teoretika liberální demokracie. Nakl. Filosofia nedávno vydalo jeho Právo národů. Podle všeho se jedná o rozpracování teorie spravedlnosti s ambicemi na celoplanetární rozsah. Rawls jako definitivní zastánce Wilsonovské linie?
Když jsem četl Říši ducha a říši císařovu, odboural jsem poslední (neopodstatněné) předsudky, které jsem vůči ruské filosofii křesťanského humanismu měl. Pavel Mervart nyní vydává Berďajevovu Filosofii svobodného ducha 1. a 2. Snad se k titulu časem dostanu, protože právě Berďajev mě definitivně přesvědčil...a nejen svým čtením Dostojevského...
V Čechách se situace s publikacemi z oblasti genderové problematiky zřejmě zlepšuje, texty se zkvalitňují a deficit s anglosaskou produkcí se snižuje. Povětšinou se jedná o práce spíče sociologické nebo přehledové (sborníky, výčet osobností, přehled směrů). Variace na gender od Kateřiny Zábrodské patří spíše ke druhé sortě, což ale není v tomto případě na škodu, jelikož se jedná o titul v českém prostředí vzácný. Postrukturalistický tón vycházející zejména z teorií Judith Butler je u rozboru performativity a diskursivní produkce identit určitou samozřejmostí. V době, kdy je právě zmíněná autorka čím dál častěji napadána (např. Dawkinsem a obecně filosofií jazyka), se toto dílo zdá poměrně odvážným příspěvkem k debatě o postavení genderových studií v rámci sociálních věd. Ve čtení jsem zhruba v polovině a co nejdříve se pokusím sepsat zevrubnější reflexi celého spisu. I proto, že kurzy, které jsem u autorky absolvoval, mě oslovily více než dostatečně, abych diskursivní analýzu začal považovat za jednu z esenciálních metod zjišťování, jakým způsobem za pomocí jazyka prefabrikujeme sami/y sebe i okolí.
Závěr patří třem vybraným titulům, které by zájemci a zájemkyně o zahraniční filosofickou produkci dle mého neměli/y minout. Velice stručně:
Liberal Way of War se přímo hlásí k odkazu Michela Foucaulta a jeho rozboru vztahu mezi liberalismem a biopolitikou na pozadí projektu guvernmentality. Dillon a Reid tuto skutečnost neksrývají a pokoušejí se Foucaultovy analýzy vztáhnout na současné proměny liberalismu (globální šíření lidských práv a svobod, válka proti terorismu, biometrická opatření apod.). Společným jmenovatelem celé knihy je jedna z úvodních poznámek:
"Liberalism is to be admired for its values but deplored of its idealism"
K této knize se za čas chci vrátit v projektu, který od zítřka začnu realizovat.

Zoographies od Matthew Calarca je titul, jehož síla pro současnou post-politickou situaci a post-humanismus je, domnívám se, těžko docenitelná. Není to přímo čerstvá novinka (vlastně je skoro rok mezi námi), ale v současnosti se jedná o jeden z nejdiskutovanějších titulů (nejen) v rámci animal studies (!), ale i z hlediska politiky identity, metafyziky a problematiky (lidských) práv obecně. Nevím, co by tento spis řekl zmiňovaný Rawls. Od Heideggera přes Lévinase, Agambena až po Derridu se Calarco vyrovnává s koncepcemi lidství, které jsou myšlenkovým meritem spisů těchto filosofů. Měl jsem možnost číst Úvod a kapitolu věnovanou Agambenovi. O to více mě mrzí, že tato kniha je v Čechách nedostupná. Pokud se vám dostane do rukou, neváhejte.
Když v roce 2000 vyšlo Empire a o pár let později Multitude, veřejnost odborná i laická s nedočkavostí vyhlížela pokračování - završení trilogie. Hardt a Negri jej nabízí letos v podobě nejnovějšího spisu s názvem Commonwealth. Pokud mohu soudit z recenzí a ohlasů, které se ke mně dostávají z Berkeley, není sebemenší důvod považovat některá hodnocení za adekvátní. Jedno z prvních vyšlo na Wall-Street Journal. Měl jsem dojem, že autor předchozí spisy buď vůbec nečetl nebo se jeho představy o (post)marxismu vejdou do krabičky od sirek. Připomíná mi to patologickou skutečnost optiky, která tvrdí, že několik staletí útlaku (trvajícího) v rámci liberalismu a jeho vývoje jsou naprosto v pořádku a nejsou přece historickou skutečností, zatímco Marx přece jasně vytvořil ideu koncentračních táborů a hororů, které se děly zejména v SSSR. Toto niveau očividně nezná myšlenkové směřování obour autorů od prvního společného spisu Communists like Us (tvrdá kritika socialismu i kapitalismu), o Marxových spisech nemluvě. Nemohu hodnotit aktuální titul, ale osobně jsem velmi zvědavý na završení ságy. Např.:
"The poor can be an object of pity and generosity when, and only when, their power has been completely neutralized and their passivity assured. And the fear of the poor that is thinly veiled behind this benevolent facade is immediately linked to a fear of communism (embodied for the pope in liberation theology)." (s. 49 cit. d.)
béasse

Jak se brání demokracie?

Když se na přelomu 90. let střetly Huntingtonova a Fukuyamova vize budoucího vývoje demokratických zřízení a potažmo i celého světa stran politických systémů, jen málokdo předpokládal, že se jejich významné spisy (působící jako "politické programy" pro zahraniční politiku USA) na počátku 21. století ocitnou na pokraji zájmu a jejich prognózy vezmou za své.

Kaganův Návrat historie (The Return of History) zvedá varovný prst a na Evropu může působit spíše jako zdvižený prostředník. Protože jeho hodnocení idealismu EU v době bující geoekonomiky, v níž se dle jeho slov navracejí tradiční mocenské nástroje síly, donucení, závislosti a hrozeb a na vítězné tažení se dostávají ty státy, které nespoléhají na soft-politics, ale důvěřují agresivní domácí i zahraniční politice jdoucí po nerostném bohatstvím a rozšiřování mocenských sfér vlivu, politická uskupení bez realistického přístupu v éře globální geopolitiky a geoekonomiky nemají příliš šanci.

Pohled, který Kagan prezentuje se dá celkem jednoduše shrnout: politické subjekty zapomínající na historické události, nesnažící se chápat metaroviny mezinárodních vztahů a nepřizpůsobující svou agendu vnějším událostem, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na aktuální "domácí! systém. Je zde cítit kritika Konce historie, oné bláhové směsky arogance a sebeuspokojení, která byla zřejmě natolik virulentní, že zavdala na strnulé přihlížení dynamicky postupujícím událostem v užším či širším okolí. Rusko nasazuje své Trojské koně do struktur NATO podvazuje spojnice sousedících států s touto organizací, Čína přebírá taktovku v Asii, Africe a postupně i ve zbytku světa, Indie, Japonsko, Írán a další státy postupně začínají chápat, že účast v mezinárodních celcích není vždy výhrou a už vůbec ne jistotou. Naopak. EU a USA stále přihlížejí. Regionální mocenský apetit začíná vyměřovat nové perimetry po celém světě snad mimo Jižní Ameriku (alespoň prozatím) a ty státy, které chápou okolní události se "pouze" přizpůsobují. Přizpůsobování se pak primárně spočívá v autonomii, autarkii a formování okolního geoekonomického a geopolitického prostředí tak, aby vyhovovalo partikulárním státním zájmům a potřebám. Kagan si tak všímá probouzejících se nacionalistických tendencí, vysvětluje jejich podhoubí, zdůrazňuje jejich motivaci a především účinnost. Ta je v předpokládané postmoderní éře bez národních států až mrazivě fatální. Vše lze zjednodušit na odvolávání se na národní nebo státní zájem. Šok archaických koncepcí? Kdepak. Státní zájem coby fenomén, jenž určoval vztahy mezi novověkými monarchiemi, se znovu probouzí na úsvitu 21. století a ukazuje se krystalicky bezchybným. Výsledky mluví jasně. Hlásání nutnosti obrany narodních a státních zájmů, obviňování okolních států či mezinárodních organizací z omezování a zasahování do těchto aktivit nese téměř invariantní efektivitu. Jednoduché, jasné, účinné. Pokud by někdo pochyboval, stačí poukázat na historické zkušenosti, protože především Rusko a Čína nedělají nic jiného než tradiční koloniální mocnosti a to bez ohledu na sféru činnosti. Ostatní buď hrají podle těchto not nebo mají smůlu a uzavírají pakty, které se však krčí ve stínu imperiální geoekonomiky.

Pro Evropu a EU Kagan prakticky nenabízí řešení nebo alespoň možnost východisek a to ze dvou základních důvodů. Prvním je spolehání se na bilaterální vazby a organizování v rámci EU. Tato skutečnost je zřejmě méně závažná, neboť zde je možná (byť pozdní a pozvolná) náprava. Druhý faktor je už problematičtější, přičemž se jedná o esenciální prvek, kterým je demokracie. Kagan je více než skeptický a celá kniha, prezentované poznatky a názory směřují k jedinému: demokracie není s to se bránit tomuto návratu k tradici mezinárodních vztahů 18. a 19. století, nemá mechanismy a potřebnou sílu vzdorovat, o šíření sebe sama po zbytku nedemokratického světa nemůže být řeč už vůbec, protože demokracie "bude ráda", když se zachová sama sobě. Jsou tu státy s demokratickým zřízením, jenže tyto nemohou zjevně konkurovat mobilizovaným masám v autoritativních režimech, pokud nebudou hledat spojence a ustupovat z pilířů demokracie. Jak se může Indie bránit tlaku Číny, jestliže nepřistoupí na vnucená pravidla hry? Hlásáním demokratických hodnot asi těžko. Dle Kagana se ukazuje, že vnitřní politický rozvrh je více než závislý na pozici státu v mezinárodním systému éry geoekonomiky. Jakost a typ režimu začínají být více odvozeny od role, kterou příslušný stát v mezinárodních vztazích hraje. Je nutno poznamenat, že rozhodování o dílčích rolích je spíše v područí nastupujícíh autoritativních a jiných nedemokratických režimů, které velmi brzy přišly na chuť tradičním způsobům vedení zahraniční politiky a rozšiřování mocenských sfér.

Kagan se samozřejmě věnuje i pozici USA a ostatních demokracií. Jeho závěr celého poměrně krátkého spisu je jednoznačný. Demokracie po celém světě (v čele s USA) čelí nové hrozbě a času do rozhodnutí, zda se autoritativním mocnostem a radikalizujícím se státům postaví či nikoliv, povážlivě rychle ubývá. Nedemokratické režimy jsou dle všeho silnější a hlavně mocnější co do působení - stejně tak odpovědnost demokracií za budoucí vývoj světa. Kagan stále věří, že demokracie je systémem, jehož hlavní osou je zodpovědnost. Tu je třeba znovu převzít a na ukolébané dekády, během nichž bylo oslyšeno Morgenthauovo varování, že

"spadne poslední opona a silová mocenská hra již nebude pokračovat",

je třeba reagovat důraznou odpovědí, která však nebude postavena na přijetí vnucovaných pravidel. Možný paradox demokracie diktující pravidla hry je téměř nevyhnutelným - jedině tak může toto zřízení potvrdit svou vitalitu. Pro Kagana je tato situace primárně záležitostí odpovědnosti USA, jež by měly dle Wilsonovy linie přilít do ohně louče, kterou svítí na cestu demokratizace ostatním státům. Jenže je zde zásadní problém, jak na takovou cestu (bez konce) vyrazit, když následky posledních pokusů zanechaly více než letité šrámy. Implicitně je jisté asi jen jedno - demokracie se brání...a to v obou smyslech slova. Otázku jak je třeba brát jako věčný stimul a ne jako finální řešení. Finalita, jak známo, zabíjí. V případě globálního politického uskupení by nám přídomek, že zabíjí fatálně, už nemusel stačit.

béasse

ps: F. Zakaria vedoucí rozhovor s D. Medveděvem (a fandící mu) je projevem čeho?

stojí za to číst...

Po nějaké době pár titulů, které jsou minimálně pokušením:

Asi nemohu začít jinak než nadšeným konečně! Ano, po zhruba 5ti letech se české (věřím, že i slovenské) čtenářstvo dočkalo další série přednášek francouzské historika myšlení Michela P. Foucaulta. Zrození biopolitiky představuje kompletní přepis audio záznamů Foucaultových přednášek z ak. roku 1978 - 79 (tradičně pronesených na Collège de France) mapujících vývoj liberálního myšlení především v jeho dílčích reflexích od 18. století. Původně jsem měl možnost si tyto přednášky přečíst v německém překladu, podstatně později v anglickém a posléze v originále. Nyní je k dispozici česká verze, která, pokud mohu soudit, nedosahuje kvalit anglické a němekcé, ale stále se jedná o malý svátek (na rozdíl od překladu knihy Slova a věci). Jedinci s hlubším zájmem o práci tohoto francouzského myslitele dříve či později stejně sáhnou po originále. Všem ostatním nelze než doporučit nejnovější přírůstek. Škoda jen, že mezi kurzem Je třeba bránit společnost a Zrozením biopolitiky zeje celkem podstatná mezera, jelikož Bezpečnost, teritorium, populace (Securité, territoire, population) představuje jejich podstatné propojení. V případě Zrození biopolitiky spousta klíčových věcí bez znalosti předchozího kurzu žalostně uniká. Ne nadarmo německý překlad obou těchto kurzů nese společný název Geschichte der Gouvernementalität I - II....

Další tituly se mohou jevit upozaděné, ale více místa bylo věnováno celkem pochopitelně jedinci, jehož dílo na mne mělo zřejmě největší vliv. Nicméně dále a (snad) ve větší stručnosti:

Richard Dawkins patří mezi nejuznávanější postavy současné evoluční biologie. Jeho Boží blud by neměl minout nikdo, kdo se zabývá konfliktem evoluční teorie a náboženství. Darwin kontra Ježíš? Ne tak docela...

Snuff je poslední přeložený kus od Chucka Palahniuka. Dílo je to zvláštní. Na jedné straně to je starý dobrý kompilátor sociálních střepů rozličných lidských osudů, který lehce elektrizuje, na straně druhé jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že tohle je už hodně převařený sampl jeho předchozích děl (Deník, Strašidla, Rant...). Buď jak buď, Palahniuk má celkem překvapivě co nabídnout a ne jenom z důvodu stále ještě neotřelých témat. Ve Snuffu se v první linii vše točí kolem gang-bang rekordu (ženská pornohvězda chce dohromady souložit s počtem 600 mužů a stát se nesmrtelnou...). Tato linie je fixována, zbytek jsou vlásečnice příběhů, třesoucích se intrasubjektivních záškubů od dětství, přes první sexuální zkušenosti až po vlastní minuty slávy před kamerami sledujícími fabrikaci rekordu. Palahniuk se vždy nějak zavděčoval psychoanalýze - možná, že jí vděčí za veškerý svůj věhlas, ale v případě Snuffu je těch kliček stran binarity komplexů a kompenzací až příliš. Všechno, včetně snadno tušeného rozuzlení, působí velmi často uměle. Jenže i přes výtky je to pořád velmi dobré čtení. Na české prostředí snad až moc, protože hlad čtenářstva rychle po Palahniukovi objevil Houllebecqa (a pak McCarthyho, Murakamiho), ale nikdy u jejich děl nezůstal tak dlouho, aby se projevil zájem o hlubší reflexi. Proč také zůstávat, vždyť máme přece tolik dobrých autorů a autorek...

U nakl. Filosofia jsou pod vedením Marka Hrubce v oblibě různé kompilace. Baršova Síla a rozum nebo jednotlivé tituly z poslední doby se dají zařadit mezi souborné práce - témata, texty i styly zpracování odpovídají spíše přehledovým pracem než nějakým hlubším analýzám. Erazim Kohák se svou knihou Domov a dálava do této linie zapadá, i když jeho dílo působí mnohem více konzistentně a především přínosně - ne jako pouhý výčet známých skutečností spojených průsvitnou linkou souvislostí. Prof. Kohák svou praxi a bohaté zkušenosti vysokoškolského vyučujícího nezapře. V jeho výkladu, který působí více než zasvěceně, se snoubí erudovanost, osobní i profesní zájem o pojednávané otázky, ale také v nemenší míře touha přimět čtenářstvo přemýšlet. Často glosuje historické souvislosti, připomíná nebezpečí zpopularizovaných obrazů (Masaryk, Patočka), demýtizuje tradované výklady, všímá si proměn myšlení, hledá motivy a důvody v pozadí utváření české národní identity. Neomlouvá, neglorifikuje, zůstává kritický. Význam jeho analýzy dokládá, že kritika je možné i na citlivá témata. I to je poslední Kohákova kniha. Pokud pro nás Čechy, historie a jazyk i myšlení našeho národa ještě něco mohou opravdu znamenat, pak především pod vlivem podobných přístupů, který nabízí práve Erazim Kohák.

Na závěr jen malá připomínka pro ty, kdo nezaznamenali/y, že nakl. Oikoymenh znovuvydalo dílo Metodologie, sociologie, politika. Jedná se o výbor z textů Maxe Webera, v novém, opraveném vydání. Mimo jiné obsahuje klasický text Duch protestantské etiky (bohužel stále redakčně krácený). Klasiky, zdá se, není nikdy dost.

béasse

Umění metaregulace v éře globalizace

Postkomunismus představuje stále neprobádaný fenomén. Shluk variujících projevů, událostí a posunů, které provázejí formování bezprecedentních časoprostorů vyplňujících místa chybění bývalého SSSR je prakticky stále těkající historickou (archeologicko-genealogickou) politickou realitou režimů, které svou společenskou strukturou, kulturně-politickou orientací a především mody myšlení stále neunikly ze stínu sovětského bloku. Tzv. satelity přitom představují neskutečně dynamická pole pro promýšlení a zkoumání rozmanitých aspektů jejich vývoje "před i po". Poslední kniha Jadwigy Staniszkis O moci a bezmoci je v českém prostředí ojedinělým výsledkem snah vyrovnávat se s výše uvedenými skutečnostmi. Výsledkem vpravdě pionýrským, protože sídlí v zení představovaném mezioborovým přístupem k fenoménu postkomunismu optikou (za chodu) utvářené teorie moci.

Knihu lze chápat a číst ve dvou rovinách. První (nikoliv z hlediska pořadí nebo důležitosti) se vyhraněně věnuje situaci Polska jako zástupného modelu postkomunistických režimů v případě analýzy fungování jednotlivých sfér lidské činnosti s vazbou na politickou organizaci, správu země a roli vládnoucích elit (tj. elity volené). Zde se autorka věnuje kritickým místům vývoje "před i po", aby zdůraznila především neschopnost mocenské sebereflexe, která je příčinou věčného nadechování Polska (a dalších postkomunistických zemích - zde je však otázka a jedna ze slabin textu, protože není nastíněno, do jaké míry lze generalizující výklady aplikovat při rozkrývání ostatních postkomunistických režimů) potlačovaného postupující globalizací. Tyto země se stále více ztrácejí v sítích strukturálního násilí představovaného pohybem kapitálu nevázaného na státní celky, vícerychlostním vývojem jednotlivých zemí v rámci EU, politickým kapitalismem apod.
Druhá část, myšlenkově zřejmě mnohem přínosnější, se vyznačuje implicitní teorií moci ve stále ještě novém řádu globalizace. Přesto, že se jedná o knihu esejistickou (a jednotlivé oddíly či kapitoly spolu souvisí díky určitému množstvím opakujících se myšlenek zasazovaných do pozměněných kontextů) zmíněná teorie nebo spíše koncepční přístup k pojmu moci je zde rozpracován na více místech, a tak nevadí, že Staniszkis nevěnuje teoretickému rozpracování moci knihu celou nebo konkrétní oddíl. Prokládá své chápání moci praktickým příklady, což může rušit ideovou linii, ale v zásadě pomáhá její místy náročný jazyk a myšlenkové obraty lépe uchopit (aniž by hrozila disinterpretační redukce).


Pojetí moci

Staniszkis chápe moc výhradně jako rozhodovací a vztahovou záležitost, kterou lze shrnout pod umění vládnout poměřovaným čtyřmi prvky: mocí, ovladatelností, správou a řízením. Moc zastupuje způsobilost vyvolávat změny, ovladatelnost vytyčuje dosahované cíle, správa vztah mezi cíly, podmínkami a nastavenými pravidly, řízení je pak procesem utváření těchto pravidel. Tyto čtyři pilíře, jejichž stabilita a nosnost přímo spoluurčují efektivitu a výhledy vládnoucího režimu, pak autorka používá při mapování rozdílů mezi jednotlivými státními formacemi - či lépe - formacemi vládnutí. Určující jsou pro její přístup snažící se vysvětlit, kde a v čem selhává postkomunismus státní formy USA, EU a příklad Polska s jeho vývojem "před i po", protože konstitutivní pro její chápání rozdílností mezi právě uvedenými formacemi a přístupy k vládnutí je výklad historického vývoje dvou linií západního myšlení o státě - tomismu a nominalismu.

Není na místě parafrázovat důvody, které Staniszkis tomuto přístupu v chápání moci vedou. Ve stručnosti pro ni oba mody představují určitá paradigmata, která zapříčinila odlišný vývoj v USA a EU. Velmi zjednodušeně (novo)tomismus převládající v rámci EU (ovlivněný však nominalistickou myšlenkovou obrodou 14. století) klade důraz na svrchovanost jednotlivce, u něhož výskyt nedostatku dobra představuje katalyzátor veškerých společenských procesů, zejména pak při realizaci politického uspořádání. V USA je výsledkem vývoje (ve vleku nominalismu) poměrně jasně vymezený rámec pravidel umožňujících proměny, posuny a vývoj zřízení nejen z hlediska historie, ale také v ohledu vyrovnávání se s dílčími aktualitami. Soubor formálních podmínek představuje vymezenou arénu, v rámci níž je nutné řešit veškeré aspekty a produkty společenského života včetně realizace subjektu. Staniszkis příliš neproblematizuje, která forma je lepší nebo za dané situace vhodnější, spíše jí jde o postižení klíčového momentu celé své koncepce moci. V případě Polska podle ní nedošlo ke konfrontaci s nominalistickou alternativou (tomismu). Absence této ideové pře se až do dnešních dnů projevuje (jako v případě Solidarity v 80. letech) špatným chápáním vývoje, role a fungování státního celku ergo moci jako takové. Pro pochopení aktuality dnešní situace postkomunismu v globalizačním světě je dle autorky naprosto nezbytné vnímat uvedené historické skutečnosti jako podmínky, z nichž vyrostly jednotlivé přístupy chápání fungování moci ve společnosti, uvědomování si, v čem spočívá role gatekeepers, a jak důležitá je jakost metaregulace. Tyto podmínky nesou plody v zásadním faktu - vládnoucí (polské) elity nechápu povahu moci v globální éře a jejich výkon a vedení země pak představuje hluché výplně, které se na horizontu hlásí jako impotentní (tj. neschopné metaregulace - regulace pravidel, posilování mezisektorových vazeb, myšlenkové rigiditě atd.) a neschopné způsobu vládnutí přiměřenému době a situaci, v níž se postkomunitický režim nachází.

Staniszkis ve své knize nabízí mnoho průhledů do vývoje Polska několika posledních bouřlivých let, věnuje se filosofickým, ekonomickým a sociologickým přesahům probíraných témat, naznačuje budoucí vývoje neoimperiálních diskursů vládnutí, postihuje myšlenková zázemí globalizačních procesů. Nelze její knihu redukovat na teorii moci nebo kritiku postkomunismu. I když nabízí mnoho, je potřeba její poslední texty vnímat prizmatem politické sociologie s prvky kontinentální filosofické tradice, ale nikoliv jako ontologickou záležitost stran rozpracování (zásadně nového) pojetí moci. Pokud vůbec, pak Staniszkis patří více k Weberově nebo Beckově tradici myšlení o moci a vztahu společnosti k její praxi než k Foucaultovi nebo Veilovi či Butler, jejichž práce se profilují s ohledem na každodenní fungování mocenských vztahů, performativity nebo dílčích taktik mocenského působení. Tím, že moc ohraničuje striktně politickou sférou a fungováním státu, pomáhá chápat mnohem spíše vývoj myšlení o státě, ale svým přístupem k moci jeho úlohu nadhodnocuje až se často ocitá v pozici substanciálního přístupu k moci. Přístupu, jehož slabiny (navzdory tradici) odhalil před desítkami let Michel Foucault. Zatracení nebo uvržení do proudu kulturního dědictví však na místě není - jak bylo zmíněno na začátku, Staniszkis se věnuje oblastem, jejichž reflexe a zhodnocení představují především myšlenkovou výzvu, možná největší výzvu přelomu století kontinentální tradice, protože snoubí faktory závažně formující vývoj současného euro-amerického kulturního okruhu - postkomunismus (jako režim myšlení), odumírání neoliberalismu (jako krizi myšlení) a nové promýšlení aktuality jménem globalizace ve vztahu k formování současného myšlení.

béasse

Staniszkis, J.: O moci a bezmoci. Brno, CDK 2009.

jak nutné je mít nepřítele

"Když budu chtít, utrhnu ti koule, znásilním manželku, zabiju psa a podpálím dům."*

...je příliš snadné vybrat si jeden terč, jednoduchý cíl, nakoupit vajíčka, začít je házet, vyjadřovat nespokojenost, obrátit hněv jedním směrem, být slepým/ou, neargumentovat, nechodit k volbám, nevyvíjet adekvátní iniciativu, rezignovat na myšlení, ztrácet paměť, vyhrožovat, omlouvat si vlastní neschopnost...

Málokdy jsem se rozhodl vyjádřit se přímo k aktuální společensko-politické situaci - v Čechách, v Evropě, ve zbytku světa. Dnes (a doufám, že na delší dobu) toto nepsané pravidlo poruším a to i přesto, že jsem si velmi dobře vědom přehršle událostí a skutečností, které by si pozornost zasloužily mnohem více než událost, nad níž se ve stručnosti pozastavím. Nebudu rozebírat fakta, dílčí události, ani se ptát okřídleně "qui bono". To ať dělají komentáře, PR agentury, dílčí figury z veřejného života, které rozehrávají celou groteskní hru na důležité události, sají krev událostí...kdokoliv - i zde je ale potřeba vidět, jak se dílčí hlasy přiživují místo radikální distance. Budu mít prostou otázku, která snad může poměřovat události posledních dní a věc dále, snad jedině v diskusi ke článku, nebudu rozebírat. As simple as it could be:

Kolik vajec letělo na Václava Klause? Jiřího Čunka? Kolik na Renátu Veseckou? Kolik na Vojtěcha Filipa? A na Mirka Topolánka?...

béasse

* Max Hoover (Nick Nolte) in: Mulholland Falls, USA 1996

Marné?, marné!,, marné...

Několik poznámek ke knize Obrazy ženství v náboženských kulturách (Blanka Knotková-Čapková a kol.)

Nadpis může mást. Ne, skutečně nejsem zastáncem názorů, které považují feministické myšlení, genderovou kritiku nebo diskursivní analýzu za marnou, zbytečnou nebo marginální. Opravdu si nemyslím, že tyto formy sociální kritiky jsou projevy rozmaru a nedostatku vážných témat nebo tendencí akademické obce vyžívat se v marginálních a nepodstatných aspektech společenského dění. Marnost v názvu příspěvku naznačuje povzdech, zklámání i hněv/vzek (Zorn) nad tím, v jakém stavu se (nejen) česká společnost stran problematizace faktické i teoretické rovnoprávnosti, diskriminace, strukturálního i symbolického násilí apod. ocitá. Marné? Zdá se, že ano, i když jedna z posledních knih, které v této souvislosti vyšla, může přispět (snad k plíživému) obratu k důsledné tématizaci zmíněných faktů.

Obrazy ženství nejsou složeny z textů primárně analytických. Hlavní důraz je kladen na rovinu genderových aspektů a základů vybraných naboženství (chápaných šířeji jako kulturně politických režimů myšlení a chování) se snahou postihnout klíčové motivy, historicko-politické souvislosti a zvýraznění důvodů vysvětlujících dílčí směry profilování jednotlivých náboženství. Akcentovány jsou tak proměny výkladů teoretického zázemí jednotlivých náboženství, fundamentů genderových rolí mužů a žen nebo protichůdné vnímání rozmanitých aspektů problematiky v rámci náboženství a to i z vnějšího hlediska. V neposlední řadě je důraz kladen na jazykovou a semantickou stránku partikulárních náb. celků, přičemž je znatelná snaha problematické pasáže komentovat s přihlédnutím k rozdílným pohledům - ne zřídka dochází v textu ke konfrontaci protichůdných výkladů. Textu tak nelze upřít jeden z klíčových prvků, kterým je rozmanitost a mnohost přístupů, čtení relevantních textů nebo analýzy vybraných fenoménů odlišnými styly.

Tento prvek představuje konstitutivní složku záměru celé knihy - snaha rozevřít vějíře možností recepce jednotlivých náboženství je nejen "programovou snahou" o pokud možno objektivní přístup (Miloš Mendel, vynikajících analytik Islámu minimálně evropského formátu, upozorňuje, že i přes snahy o neutrální výklad a předložení všech zásadních aspektů, ambice postihnout vše tématicky relevantní, se rovná myšlenkové sebevraždě...), je zároveň přístupem zdůrazňujícím zásadní skutečnost, která je v českém prostředí neustále upozaďována. Tu představuje opomíjení diskursivních praktik, jejichž výsledkem je mimo jiné výklad teorie (tj. především základních spisů jednotlivých náb. směrů) ve prospěch praxe. Cíle, které podmiňují výklad - způsob čtení textů, přidělování významů, důraz či naopak opomíjení rozličných pasáží, překlady apod. vytvářejí významově fluidní prostředí, jehož uchopování je od cílů (implicitně přítomných) odvislé. Signifikantní záležitost představuje možnost čtení stvoření Evy z Adama (tj. po Adamovi) ne jako okolnost vzniku druhotného (tj. podřadnějšího) stvoření, ale ve smyslu lineární koncepce času a celkového rozvrhu "božího plánu" jako skutečnost dovršení božího díla v Evě, coby nejdokonalejší bytosti (bůh je stále mimo kategorie). Eva, jakožto naposledy stvořená, ztělesňuje vrchol kreativních sil a tudíž ji nelze považovat (v duchu falologocentrické tradice) za nižší bytost, ba naopak.

Zde se nám sbíhají dvě linie úvah. Právě uvedený fakt je důležitý nejdříve proto, že v rámci myšlenkovécho schématu (Genesis a Bible jako celek - byť toto zjednodušení může vyvolat oprávněné námitky) ukazuje možnost argumentovat a obhájit jiný než tradiční výklad a to i přes skutečnost, že se pohybuje v rámci příslušného textu. Tento moment je otázkou interpretace a potažmo reprezentace. Neméně důležitý je ale fakt, a zde se dostáváme k tomu, co lze nazvat vnějšími hranicemi každého výkladu (tj. hranicemi, které představují slabinu a nemožnost nárokovat si svrchovaný a neproblematický vývoj jakéhokoliv kulturního momentu). Přesto, že nabízený výklad lze zastávat v rámci konkretního diskursu (a poměřovat jím i jeho další části), naráží nutně vždy na omezení, které pro něj představuje režim samotný a stejně tak aplikované postupy. Tím, že bude hájen jeden či druhý přístup k textu Genesis týkající se stvoření, je, vedle přínosu v podobě alternativy, zásadně přítomen prvek motivace, úsilí a cílů. I snaha nabourat tradiční výklad se nějak k tomuto vztahuje, vymezuje se a snaží se naplnit určitý myšlenkový záměr. Debaty o tom, který výklad je vhodnější, by neměly zastínit tyto skutečnosti - interpretace (a performativita, nezapomeňme na Judith Butler) představují vždy mocenský nástroj formující vnímání světa - v tomto modelovém případě výklad knihy Genesis.
A zde je "sborník" pod vedením dr. Knotkové-Čapkové velice přínosný. Nejen artikulace rozdílných pozic, názorů a přístupů k zásadním momentům a otázkám dílčích náboženství, ale také snaha naznačit či častěji zdůraznit linie motivací, které v průběhu historie formovaly partikulární posuny výkladů, nových a jiných čtení textů nebo jejich aplikaci v praxi, jsou tolik zásadní, protože mimo jiné pomáhají porozumět faktu, proč nelze jednotlivé texty číst pouze jako věroučná díla (i s jejich úskalími).
V této souvislosti asi není pohyb o tom, jaké ambice a přesahy je možné náboženským textům (a těm konstitutivním obzvláště) připisovat. Potřeba vnímat náboženství primárně jako dílčí modely společenské organizace je nutná a žádoucí už jenom z toho důvodu, že postulují esenciální formy názorů na základy chování, jednání a myšlení lidí, kteří se v daném modelu pohybují a podílejí se na něm. V případě textů odbornic a odborníků podílejících se na knize Obrazy ženství tak v souvislosti s výše uvedeným ještě plastičtěji vyvstává nutnost nepomíjet při čtení a výkladu náboženských textů jejich politické zaměření. Tam, kde se manuály vládnutí soustředily na sociální, politickou a ekonomickou organizaci (a výklady těchto oblastí lidské činnosti) společnosti, byly povětšinou opomíjeny funkční základy náboženské povahy. Náboženské spisy a znovu jejich recepce a aplikace jsou motivovány politicky; politicky ve smyslu vedení a spravování interakce a myšlení obyvatelstva. I tato linie je v jednotlivých kapitolách Obrazů ženství přítomna. Co více, podtrhuje význam genderové struktury, záměrů a "sociální akcelerace" jednotlivých náboženských koncepcí na pozadí režimu vedení lidí (mocensko-politicko-ekonomické rozměry). Není tedy nutné ji primárně číst jako genderově zaměřenou - svou sílu a význam pro české čtenářstvo může mít i tím, jakým způsobem obohacuje, rozšiřuje a zdůrazňuje siločáry genderových řádů, které často skrytě významnou měrou pomáhají při řízení života obyvatelstva. Tyto aspekty nelze přecenit...

béasse

Libertinství jako subverze rozumu?

"Puzení k náklonnosti, které je z mnoha rozumných důvodů vštěpováno jednomu pohlaví směrem k druhému, není nezbytné pouze k zajištění kontinuity lidského druhu; v tom samém ohledu je ale také z důvodu vládnutí a řízení ctností a náboženstvím produktivní nejen pro tělesné slasti, ale pro přednost své racionality." (Žena - manžel aneb překvapující historie paní Mary neboli pana George Hamiltona...1746)

Často se zapomíná, že dědictví Descartesova rozmlouvání v pochybnostech, kterými si vypomáhal Bohem, jež vyústilo mimo jiné v Osvětimi, s sebou nepřineslo pouze pověstnou tyranii rozumu zcizeného božímu dohledu. Jakousi sklepní tóninou - o co nížeji položenou, o to více rezonující v těch nejvyšších patrech pyramidy - je libertinství v záštitě fr. mondanité - šíleně průzračných témat, pohybů a proměn myšlení v době tzv. osvícenství. Amalgám kakofonie smyslovosti a ukřižovaného oddenku racionalit (Deleuzeho rozvrh) zdá se pokračovat až do dnešních dnů z jakési záchranné sítě míst, nad níž byla budována olbřímí stavba či pomník lidskému rozumu. Jsou to místa, která zvrácené přimkla masu jeho politickou moc slova v té míře, v níž lidskému duchu byla přiznána mohutnost racionality jako univerzálního nástroje, kterým může poměřovat vše včetně sebe sama. Tam, kde Černá smrt zrodila tělo jako medicínský problém, podél jehož hranic byly lámány nové metodiky léčebných procedur a rozevíraly se jiné hranice myšlení o vztahu těla k němu samému (skrze vědění), pokračuje mondanité (nejpozději Sadem) v podivném doznání tělenosti jako "dynama" politických racionalit. Tělo se stává politickou realitou v návaznosti na období, jehož motivy ležely záhadně mimo něj - popření těla neproběhlo vyloučením, ale upozaděním, které tematizoval právě Sade. Tato politická realita podkopává líčení rozumu jako spásného instrumentu tím, že jej táhne do svého lůna - je to přeci jenom tělo, které je branou pro uživání rozumu a které jej pohlcuje v nenávratnu sebe sama, protože bez těla a jeho kladů i záporů nelze rozum vůbec užívat. Tělo vymezuje hranice myšlení samotnému.

To je skutečnost, jejíž (ne)přítomnost je nutné zdůrazňovat neustále - bylo to tělo, proti kterému se bouřily celé myšlenkové systémy, politické režimy jej organizovaly a dílčí vědy prostupovaly ve snaze uloupit ho a podřídit kázeňskému režimu zakládajícímu jeho nová a nová vymezení. Ve stejné míře se ale La Mettrie a spol těla chopili z jeho vnitřku tak, aby odvraceli tyto nároky, zesměšňovali je a vedli netradiční zákopovou válku - uchránit tělo před jím samotným tak, že jeho zdánlivé limity budou využity v jeho prospěch jako zrcadlo, jehož síla spočívá v neodvrhnutelnosti výpovědi. Výpověď lze zamítnout jedině roztříštěním a roztříštění v subverzi představuje zmnožení a posílení - z jedné singulární reakce se stávají doslova tisíce stejných, které jsou zároveň jedinečné. Potírání zvyšuje odpor, tělo si šířeji uvědomí sebe sama.

U Sada masem protéká sex (nikoliv sexualita - ta je až derivátem) a maso sexem - bazálnější doznání těla jako mocenského aparátu, který masopustním způsobem podvrací intence rozumu vládnout tělu, poznání i myšlení (mohutnost rozumu) nejen svou neuchopitelností (jazyk), těkavostí (pomíjivost smyslovosti), ale především vyvržením z časoprostoru. Tělo je vždy přítomné, hmatatelné, postižitelné, ale projevy, které u Sada získávají kruciální význam (všechny projevy tělesnosti od potu, spermatu, poševních sekretů, přes produkty defekace až po kapacitní omezení projevující se v konstituci, únavě či anatomických "předurčeních") jsou natolik odstíněné, opovrženíhodné a uvržené do pokryteckého zapomnění, že tento povinný zimní spánek během jara a léta rozumu v době osvícenství, umožňuje získávat na síle a energii, se kterou pak strhávají oponu racia i s podiem. Chybění těla je drásajícím doznáním jeho existence a to nejen z důvodu dialektiky. Tělo samotné ve své morfologii představuje zrcadlo i světlo, díky němuž se samo v sobě může shlížet - vzniká moderní heterotopie. Tělo je popřením, popřením v mnohosti.

V knize Vášeň a rozum jsou tyto motivy zpřítomněny třemi texty zastupujícími myšlenková schémata předcházející (a provázející) tažení rozumu. To, co se postupně až do dnešních dnů bude stávat poplatným předmětem kritiky - nezařaditelnost, nesystematizovatelnost, ne-normativnost, ne-rozumovost, důsledky racionalních rozvrhů apod., je u La Mettrieho přítomno v návratu k Epikúrovi nebo v cynickém La Homme Machine. Sade uvede sílu rozumu ve zmatek přesně v momentě, kdy tento se rozhodne zrcadlo jménem Julliette rozbít tím, že jej zkusí uchopit a vysvětlit. Roztříštění je nevyhnutné. Na scénu tak zpoza střepů vstoupí přítmí, které svým výsměchem rozum rozkládá a simulacrum jeho potence staví proti němu samému. Proto Blanchot bude moci napsat, že

"není skandálu, kde není respektu, a kde je skandál mimořádný, je respekt krajní."


béasse


* Napsáno pod dojmem knihy Vášeň a rozum - láska v době libertinů, Prostor 2008.

Jak lapit Lacana (a Freuda...)

"Nerozumím, jste tedy hlupáci" - touto uvozovanou vsuvkou ve svém textu Němá a slepá kritika Roland Barthes naznačil, jakým způsobem se kritika ohání univerzální mantrou (viz výše) při snaze dehonestovat směry, které se liší od těch kanonizovaných a "vědečtějších". Připomenu jeden příklad za všechny: The Deconstruction of Jacques Derrida, článek, který se stal trapnou a nedůstojnou klasikou v rámci analytické filosofie kritizující J. Derridu předevevším prostřednictvím jeho zesměšňování (včetně úmrtí). Výpady jsou přitom naprosto ubohé:

Jacques Derrida, the father of the pseudo-philosophy of "Deconstructionism", has been deconstructed into the next world.

Nebo:

It is also known as poststructuralism, but don't ask what structuralism was, as it was no better.

Kdo má zájem, ať pokračuje v Plautově "kritickém" článku, který je posléze podivnou směsí urážek a výkřiků, které mají s argumenty pramálo společného. Neznamená to v žádném případě, že by např. Derridovy spisy nebyly z mnoha ohledů problematické a kritizovatelné, ale není nic jednoduššího než zesměšňovat něčí dílo a stylizovat se do pozice objektivního soudce/kyně, kteří vědí, co je adekvátní vědění, jaké jsou ty správné postupy a proč je např. dekonstrukce pseudo-filosofií...Kdo najde jediný věcný argument např. i u Searlových výpadů proti Derridovi aj., které nebudou stejně napadnutelné právě z pozice dekonstrukce, bude zřejmě prvním člověkem, komu se povedlo obhájit pozici dědiců "Vídně", kteří dílčími debatami o významech a pravdě dokázali maximálně myšlení uzavřít do slonovinové věže vědy, která určuje sobě i ostatním oborům lidské činnosti, co je a co není relevantní poznání, vědění nebo praktiky při reflexi světa jako shluku subjektů a objektů. Argumenty se vždy vměstnávají do frází: nesmyslné, nečitelné, relativizující, ne-filosofické (jakoby filosofie měla určovat sama sebe!!!) apod. - takto "argumentují" vědci...pokud jsou nároky na filosofii v těchto intentích, pak nutně musí vyvstát otázky:

a) Co to znamená, že past racionality pudí k nastolování vědy (fyziky) jako univerzálního poměřovatele vědění?

b) Musí filosofie slyšet na takovéto nároky a námitky?

Pokud filosofie se má přizpůsobovat vědě, vědě, která nemá co říct k životu (Husserl, Patočka, Foucault, Spivak...), pak zřejmě není sebemenší důvod, proč na požadavky vědy (v rámci svobody myšlení - filosofie) přistupovat (aniž bychom její funkčnost a váhu museli/y zpochybňovat, ale a priori přijímat vše veděcké jako objektivní a to nejsprávnější poznání a vědění je minimálně z hlediska plurality názorů nepřijatelné).


Tento podivný úvod (nutné zlo) máme za sebou, nyní přistupme k tomu, co na jedné straně s výše uvedeným zásadně souvisí, co ale na straně druhé je do značné míry symptomem českého prostředí a myšlení. Josef Fulka vydal u nakl. Herrman & synové svou poslední monografii "Psychoanalýza a francouzské myšlení". V několika poznámkách se pokusíme shrnout pozici tohoto textu, který se z mnoha ohledů ocitá v místě, které bychom mohli/y nazvat přítomností chybění.

Fulka se ve své poslední knize věnuje hned několika velmi řídce reflektovaným tématům a postávám (především francouzského) myšlení 20. století. Spis má dvě části. První jsou zhruba ve stejném poměru nedocenitelně věnovány Sigmundu Freudovi a jeho žáku a pokračovateli Jacquesu Lacanovi. V českém prostředí krok nebývalý a to jak po stránce zpracování a fundovanosti, tak co do šíře záběru a silné provázanosti s částí druhou, ve které jsou v kratších textech tematizovány a rozebírány myšlenky autorů (bohužel pouze muži - Kristeva, Spivak a další chybějí...), v jejich díle jsou psychoanalytické sedimenty učení obou velikánů tohoto oboru přítomny tu velmi ostře, jinde jen v náznacích.

Fulkův zájem je profilován francouzským myšlením (samozřejmě ne výhradně jím) a jeho znalosti vztahující se nejen k Freudovi a Lacanovi, ale především k Barthesovi, Deleuzovi nebo Derridovi (Michel Foucault, jehož texty Josef Fulka z velké části zpřístupnil českém čtenářstvu a je autorem druhé části knihy Michel Foucault: Politika a estetika, je v nové knize přítomen implicitně, pro znalce/kyně Foucaultova díla až explicitně) ukazuje hned několik skutečností, které i nadále zůstávají v českém filosofickém diskursu ne-přítomné. Není to "jen" zájem o francouzské myšlení, o tzv. postmodernu, sémiotiku nebo dekonstrukci, deleuzovskou vlnu myšlení, ale také především o recepci Lacanova díla, která není ani ne-přítomná jako spíš chybějící!

Jestliže se v první části podrobně věnuje partikulárním tématům (Freudova první a druhá topika, kastrační a oidipovský komplex, psychoanalytické postupy v praxi, u Lacana pak objekt a, reálno, imaginárno a velký Druhý, ne-existence sexuálního vztahu atd.), ve druhé pak tyto používá k osvětlení problematiky v českém prostředí zpravidla zprostředkovávané bez znalosti tohoto podloží nebo prostřednictvím sekundárních zdrojů. Jistě, je např. možné Deleuze číst bez znalosti Lacana, ale jaké to čtení bude? Nemá cenu se přít o správnosti výkladů a čtení, fundamentální je zde, zdá se, přítomnost pojmů, schémat a vlivů, které Deleuze Lacanovi přiznává a pracuje s nimi, vymezuje se vůči nim a bortí je (text Rozbíjet a tvořit). Podobně je tomu tak u ostatních "Lacanových dědiců" - vždy nám notná část uniká, recepce se posouvá a ustí v nevyhnutelný dluh, který narůstá úměrně nedostupností vetší části spisů dílčích autorů/ek (Foucault je v tomto ohledu pozoruhodným paradoxem - jak jsme se zmínili již dříve). Výsledkem je pak zpravidla bezduchá frázující kritika, jejímž efektem je např. curriculum předmětů, textů a fil. směrů, které se vyučují (ano, po hříchu jde především o dějinný výklad než o samo vysvětlování a přednášení...) na českých vysokých školách.

Jakýsi "kyslíkový dluh" (nejen) francouzského myšlení* v českém prostředí ústí mimo jiné v to, co Barthes vtipně a výstižně glosoval ve zmiňovaném textu. Neporozumění a neochota porozumět představují bariéru, které ne vždy je možné zdolat, ale automaticky v takovém případě odkazovat nepochopené (nepochopitelné?) do koutů zapomnění, z nichž je čas od času vymete vítr nové kritiky kanonizovaných textů, je nebezpečím samo o sobě. Cokoliv, co se vzpírá určitému diskursu (v českém prostředí tento diskurs představují fenomenologie, anal. filosofie nebo fil. jazyka) je odmítáno (protože nepochopeno) jako nesmyslné, zavádějící, nehodnotné, devastující hodnotu filosofie apod.

Fulkova kniha, kterou je nutné ocenit optikou kombinující bezprecedentnost podobných spisů v českém prostředí, úctyhodné penzum příslušných znalostí a vlastní invenci i schopnost kritického myšlení, tak na tváři filosofie v českém prostředí nepřímo vytváří podlitiny, které jsou přímým důsledkem políčků uštědřené akademické obci (které je Fulka součástí - sic!) poplácávající se po skleslých ramenou zatížených dědictvím karteziánství a fetišismem vědeckého pozitivismu. Obdivuhodná je i Fulkova odvaha (i odvaha vydavatele) nabídnout českém trhu (bohužel primárně) a české veřejnosti spis, jehož soupatřičnost se současnou krizí myšlení (posledních cca 20 let v eu-us regionu) snad vyvolá odvezu hodnou úsilí, které Fulkova kniha představuje. V případě českého myšlení, které má těsnější vazby k tomu francouzskému minimálně z meziválečných dob, může zastupovat výtku i pohnutku za generace utápějící se v mesiášské utopičnosti analytické filosofie nebo filosofii špatného svědomí (Heidegger). V neposlední řadě je vše zmíněné aktuální z hlediska třetí vlny feministické filosofie a vůbec generací vymezujících se vůči Foucaultovi, Derridovi nebo Lacanovi...

béasse

* Chybění se týká např. radikální filosofie, feministického myšlení, současné italské politické filosofie aj.

** Dík patří Josefu Fulkovi za neutuchající zájem o francouzské myšlení

Záškodník Deleuze

Záškodník Deleuze - filosofie ve válce

Tohle by měla být apologie - lítosti je po přečtení slovenského překladu Deleuzeho Vyjednávání (Pourparlers) více, než bych si byl ochoten připustit. Bezmála dvěstě stran prostoupených a zohýbaných filosofickou gymnastikou. A tužit myšlení bychom měli/y pořád...

Lituji, že jsem Anti-Oidipa přečetl až po Vyjednáváních, lituji a zároveň se těším na jeho nové, jiné čtení. Vím, co znamená "tělo bez orgánů", ale lituji, že jsem to něvěděl dříve. Lituji toho, že nejsem s to film číst tak jako on, lituji, že jsem nečetl druhou část OBRAZ - ČAS. Lituji, že jsem nezažil květen ´68 ve Francii, lituji, že nejsem Foucaultovým současníkem jako Deleuze, lituji, že moje francoužština je prachbídná. Vim ale, že filosofie umírá na vědeckost, jako se zplošťuje naše myšlení a vysychají snahy zaprodat jistoty za svobodu myšlení. Lituji, že je mi umění tak vzdálené, lituji, že jsem pořádně nečetl Spinozu. Lituji, že čteme dokola Aristotela, Kanta, Heideggera - nejen Deleuze nám uniká. Lituji, že Anti-Oidipus a Tisíce plošin nejsou přeložené do češtiny, lituji, že Deleuze zemřel.

Pět částí, sedmnáct textů, dvěstě dva stran. Pourparlers to jsou zápisky ze zákopů, hlavního stanu i rozhovory s nepřáteli z frontové linie. Deleuze ukazuje, jak je těžké ba přímo nemožné filosofii dělat jako řemeslo. Filosofie se musí vést po liniích útoku proti myšlení spokojenosti a moci. Filosofie, to je hněv. A filosofie v případě Deleuze? To je ortopedie myšlení, to je zakoušení mnohostí a možností.

Foucault mu s gustem přiřkl roli mesiáše 20. století, když prohlásil, že jednou ponese jeho jméno.
K hodnocení je ještě daleko, ale už teď lze říci, že Deleuze je třeba číst. Už proto, že jako filosof je především myslitelem neklidu. V tomhle ohledu platí Foucaultova glosa stoprocentně. Nietzsche a filosofie - další výzva; tentokráte již po Vyjednáváních...

béasse

* napsáno pod prvotními dojmy z knihy Gilles Deleuze - Rokovania 1972 - 1990, nakl. Archa (dnes Kalligram) 1995.

Witkowskiho mnohoboj

Witkowskiho mnohoboj

Od té doby, co se stal sex předmětem morální zkušenosti, byl podroben bezpočtu drobnohledů, ale nikdo, nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku, proč jsme jej jako morální zkušenost přijali/y. Witkowski ve svých Chlípnicích odpověď nenabízí, nehledá ji - on ji zkouší vytvářet. Ale pouze jako podprodukt ústřední linie, která se jako třpytka proplétá mezí víry, proudy a vlněním mnohočetných vod. Sex pro sex - sex popírající sám sebe; to jsou Chlípnice.

Možná to někomu přijde laciné, možná povrchní a vágní, možná groteskní nebo pobuřující, ale skutečnost, že sex je avizovanou třpytkou, která odráží světla shluku problémů, povinností, starostí i radostí a tužeb, jakoby neustále odkazoval k nikdy nenaplněnému snu - musí jít přece o něco víc! Zřejmě to je účel, pravděpodobně hlavní motiv, ale není to jistě přitákání sexu, není to jeho popis ani reformulování. Všechny příběhy ve Witkowskiho knize jsou jako sladkobolné výkřiky neuskutečněných orgasmů, jsou to přísliby, zdolání kopce, které přijde s uvědoměním, že v čase proběhlo vše mimo dovršení (ne o vyvrcholení nejde) spočívající v dosažení zenitu. To se ostatně skládá ze všech "před" a ze všech "po". Když ale Witkowski líčí, tak líčí zlomky, protože bez přímé zkušenosti nelze zprostředkovat více než bídné placebo. Třpytka sexu z doby socialistické éry voní přesně těmi odlesky, jimiž mate i láká zároveň. Depešák Michał Witkowski to ví, ale ptá se, co nám její odlesky zanechávají.

Fakt, že sex existoval ve svých syrových podobách všech deflorací, penetrací, výstříků, vaginálních, análních, latexových a fetiš rozkoší i během té doby socialismu, není ničím objevným. To, co Witkowski nabízí je ale posunuto, protože jeho historky ze sexuálního podsvětí jsou spíše prolomením tabu na úrovni politického režimu slastí. Sex je bezčasovou záležitostí a všechny ty mikroslasti a megatužby všech možných úchylek (v sexu neexistuje normalita, ale není v něm místo pro slogany "vše je normální") ve čtení promlouvají svými taktikami od zákopových strategií a vyčkávacích taktik buzen řádících v parcích až po monstrprocesy plážových hrátek a rozhovorů nad (ne)povolenými praktikami. V tom celofánu felací, lízání análů a cunning-lingů se místy ztrácí denodenní malé zločiny neutuchajících vášní osvobodit se z trapičství každodenní šedi mocnou zbraní sexu. Co se maximálně rozpouští je otázka sexuality, ale tu Witkowski nemá potřebu tematizovat (i když vzpomene třeba Judith Butler, což je ale více úlitba akademičnosti než snaha o předvádění svých znalostí).

Witkowskiho příběhy působí paradoxně - jsou hravé a kruté ve své odvaze, která není demýtizací, ale spíše nekončícím karnevalem lidské ubohosti pařící se v kotlu sexu. Paradoxně ale působí nejvíc skrze sex ve chvílích, kdy o něm mlčí - mlčí o polohách, vilnosti nebo praktikách, protože neutuchající bušení sexem do sexu není potřeba přesně ve chvíli, kdy je sex odvržen jako nepotřebný ke svému vlastnímu popisu. Pokud parazitujeme na ostatních i sami/y na sobě díky sexu, pak je sex tou největší zbraní, ale také uměleckým nástrojem zachycení našich životů. Kliše je, že sex má nevyčerpatelnou vypovídající hodnotu a Witkowskiho mnohoboj spočívá možná v tom přiznat mu tento potenciál v objevování možnosti jeho zakoušení. Třeba zprostředkovaně, třeba prostřednictvím příběhů, třeba skrze optiku socialismu. Sex, sex nezná režim, nerozlišuje vlády, nepoznal touhy a zklamání. Sex může poznat jen sám sebe; a ani to možná ne...

béasse

* za Chlípnice děkuju Zuzce

počítadlo a...další čtení

Dvě velmi krátké informace:

1) Dnes bylo přidáno počítadlo; další apel pro všechny, kdo by chtěli/y přispívat - teď budete načítáni/y...

2) Internet je jedno velké skladiště, v haraburdí jsem narazil na dva naprosto nečekané úlovky stran čtení: nakladatelství Pavel Mervart a Výzkumy subjektivity od Husserla k Foucaultovi. Brzy se pokusím o knize poreferovat blíže, ukořistil jsem čerstvý exemplář z knihovny CMTF. Ad hoc k minulé zprávě, kde jsem se zmínil o Žižekovi - Podkova nade dveřmi, komukoliv, kdo by měl podrobnější informace o obsahu tohoto výboru - nebojte se a napište příspěvek!
Třetí do počtu je mimo aktuální tituly, ale o to cennější: Gilles Deleuze: Rokovania 1972 - 1990 a nakl. Archa - nynější slovenský Kalligram. Bohužel, v nabídce už kniha není, ale v jednom knihkupectví jsem tento zásadní soubor rozhovorů a kratších textů nečekaně objevil a pořídil...nyní text prolézám!

béasse

...dr. Faustus et al.

Rozhodně to není zvykem, ale čas od času i česká knižní produkce předhodí trhu nějakou tu chutnější obětinu...za posledních pá měsíců se jich sešlo hned několik, které je dobré, než propadnou oblivionu neviditelné ruky, alespoň prolistovat; nejlépe se však začíst, dočíst...několikrát.

Nejprve pan Goethe - nakl. Academia před pár dny vypustilo jeho slavného Fausta (netřeba komentovat, alespoň doufám...).

Nakladatelství doc. Havlíčka - Oikoymenh se v posledních letech překonává. Druhé vydání Eliadeho Dějin náboženského myšlení I. je toho dalším důkazem. A když se podíváte na jízdní řád pro rok 2009...nelze se nětešit.

Potřetí bez delších poznámek - Tak pravil Zarathustra, nakl. XYZ. Pro ty, kdo ještě nečetli/y a nemají ve své knihovně. Napadá má, že je vskutku zvláštní (možná příznačné), kolika vydání se tento Nietzscheho skvost v českém prostředí dočkal. Bez podrobnější znalosti bych to tipoval k desítce - kolik děl se může něčím takovým "pochlubit"? Škoda jen, že takové Wille zur Macht jsme se stále ještě nedočkali/y...

K tomu, co se z nedostatku lepších výrazů nazývá klasikou, je nutno řadit i Muže bez vlastností. Zřejmě první skutečně postmoderní román (nekamenovat!). Doporučuji!


Původní česká filosofická produkce se dá každoročně počítat na prstech jedné ruky. Proto je zřejmě nezbytné ocenit i sebemenší a sebeskromnější pokusy. To, že Horynova Filosofie skepse vychází zcela z jeho přednášek na MUNI v Brně může vést k zamyšlení. Kdo, snad kromě Pavla Barši, je s to publikovat s určitou pravidelností texty, které budou alespoň na průměrné evropské úrovni? Nechápejte mě špatně, ale buď se filosofie v českém prostředí stále probouzí z hlubokého spánku (a jak dohání okolní svět, tak nestíhá reflektovat sama sebe) nebo se bojí témat, která jsou mimo její záběr, a tak je ignoruje (toho se bojím více). Nebo, že by pro samou snahu po vědeckosti zapomněla, že věda nemá co říct k životu...??? Buď jak buď, Horynova kniha stojí minimálně za prolistování. Važme si jí, protože nevíme, kolika podobných pokusů se letos vůbec dočkáme.

Marek Hrubec, zdá se, pracuje takřka bez odpočinku a vytrvale vnáší (především prostřednictvím sborníků - o to je tato skutečnost důležitější, protože nabízí alespoň náčrtky témat a přístupů, které v českém prostředí nejsou zdaleka samozřejmostí) do veřejných debat mnohé z otázek, kterými se zabývá odborná veřejnost takřka na celém světě. Sociální kritika v éře globalizace je zatím posledním atakem na myšlenkové svědomí naší společnosti (u odborné to platí snad trojnásobně!). Nezbývá než číst, promýšlet, (ne)souhlasit a vztahovat k sobě, protože tyto tituly jsou zřejmě zrcadlem - jak lze nedobře na tom jsme, když podceňujeme takové skutečnosti jako chudoba, genderové násilí, myšlenková impotence (neo)liberalismu, totalita demokracie apod.

Především v závěru uplynulého roku vyšlo ještě několik titulů, které rozhodně stojí za pozornost, leč jsem ještě neměl tu čest, proto jen ve zkratce:

Psychoanalýza a francouzské myšlení. Víme, jaký význam má francouzské myšlení pro to české. Víme, jakou (smutnou) roli v českém prostředí hraje psychoanalýza. A víme, že Josef Fulka patří k těm nejsilnějším autorům a překladatelům v Čechách. Zbývá než zjistit, jaká je jeho poslední kniha...

Méně známý spis Dopis d´Alembertovi. Rousseau a jeho kritika nadšení encyklopedistů a divadla především; mám rozečteno, stojí za povšímnutí.

Humanismus nestačí. Na tento spisek se těším již delší dobu, ale stále jsem neměl tu možnost (a čest?). Tendence přistupovat k Žižekovi nekriticky už snad pominuly. Ale po přečtení titulu Žižek: beyond Foucault se můj zájem o tohoto myslitele ještě zostřil. Vedle Nepolapitelného subjektu a Mluvil tady někdo o totalitarismu?, je toto Žižekův třetí titul během velmi krátké doby - že by začátek hlubšího zájmu nebo se vezeme na módní vlně?

Carl Schmitt není jediný autor, kterému se v českém prostředí prakticky nevěnujeme. Zejména v USA patří např. vedle Benjamina, Foucaulta nebo Deleuze k těm autoritám, jejíž texty jsou samozřejmostí pro curriculum téměř všech společenskovědních oborů jakými jsou filosofie, politologie, sociolofie, antropologie atd. Teorie partyzána navazuje na Pojem politična a měla by se číst. Když čteme Heideggera, proč nečíst tohoto (nacistického?) právníka teoretika státu? Cynismus stranou, ale Schmittovy koncepce pomáhají více než jakékoliv jiné pochopit, jak a k čemu docházelo během vytváření právně-politických prostorů koncentračních táborů, jak byla možná příslušná etatizace hospodářství, státní správy aj. Schmitt má v době biopolitického řádu mnoho co říci i k otázkám suverenity - svrchovanosti proti životu a vice versa.

Závěrem jedna osobní úlitba, která však nemusí nutně přeznamenat horší kvalitu textu:

Zánik hřbitova uskutečněných utopií není sborníkem, jak stojí v kratičké anotaci tohoto titulu. Jedná se o disertační práci dr. Petra Bláhy z FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a všem, kdo mají zájem o dosti odlišný přístup k filosofii (tak, jak se toporně praktikuje na většině našich škol), : dejte tomuto textu šanci! Jediná poznámka k obsahu - pocítíte, jaké to je, když myšlení ohýbá samo sebe a je celkem "jedno" prostřednictvím jakých témat. O Bláhovi ještě uslyšíme...

béasse

* Barthesově Rozkoši z textu byl věnován samostatný příspěvek, proto není uveden v přehledu.

Jak začít s hermeneutikou subjektu?

Jak začít s hermeneutikou subjektu? - několik poznámek ke kurzu Michela Foucaulta.

Na podzim 1980 se Michel Foucault při své cestě po USA rozhodl na vybraných univerzitách učinit několik přednášek pojednávajících o jím připravovaných knihách (vytrvalé práce na planovaném šestisvazkových Dějinách sexuality) a budoucích kurzech (problematika vládnutí), jež však nikdy nedokončil. Kurz, která na Collège de France odpřednášel v ak. roce 1981/1982 byl předznamenán i dvěma lekcemi, které na konci listopadu 1980 poskytl posluchačstvu univerzity v Darmouthu. Jak tyto dvě lekce předcházely pozdějšímu plnohodnotnému kurzu, tak následující poznámky předznamenávají podrobnější reflexi tohoto kurzu během několika příštích týdnů.


Minimalistická poznámka o Foucaultovi v českém prostředí

V českém prostředí se dočkal vydání zatím jediný kurz Michela Foucault - Je třeba bránit společnost (Il faut défrendre la societé). Na jedné straně byl tento kurz nejspíš přeložen a vydán, protože se ocitá ve Foucaultově tvorbě v samém středu jeho činnosti na Collège de France - představuje jakýsi souběžník mnoha témat již zpracovaných nebo těch, která byla teprve načrtávána. Na straně druhé ale vedle téměř celé přeložené Foucaultovy knižní produkce ("chybí" úvod k jeho disertační práci Introduction à l'Anthropologie de Kant, Naissence de la Clinique - překlad je údajně v přípravě a celé Dějiny šílenství - překlad chystá nakl. Herrmann & synové)* je jediný do češtiny přeložený kurz i určitou "bariérou" ke komplexnějšímu chápání Foucaultova myšlenkového vývoje, protože všechny následující kurzy nabízejí více než bohatý materiál pomáhající dokumentovat a objasňovat nejen posléze vydané spisy (druhý a třetí díl Dějin sexuality), ale především Foucaultovy plánované spisy a nově rozvržená témata včetně určité bilance jeho dvacetileté práce na Collège de France. Dvě lekce z Darmouthu ztělesňujíí rozsahově skrovný, ale o to více podnětný materiál právě takové povahy - jedná se o texty, které představují více než dobrý vhled do myšlení Michela Foucaulta první poloviny 80. let 20. století.


Subjekt a jeho tvorba

Na mnoha místech Michel Foucautl poznamenal, že během dvacetileté práce na Collège de France byl hlavním předmětem jeho zájmu subjekt. A to ne subjekt daný, neměnný, ale jako výsledek určitých postupů, strategií a technik, které dohromady vytvářejí charakteristický soubor takových prvků, které subjekt (jako subjekt) pomáhají konstituovat a Foucault takový soubor nazývá technologií. Tématem jeho prací byly dlouhý čas technologie vládnutí (biomoc, guvernementalita, vládnutí sobě a ostatním...), v závěru své dráhy se čím dál tím více soustředil na ty techniky, které v průběhu historie pomáhaly utvářet jednotlivé technologie subjektu.

Ve dvou lekcích About the Beginning of the Hermeneutics of the Self (Foucault je odpřednášel v angličtině) načrtává některé stěžejní momenty a historické linie technologií subjektu tak, jak se konstituovaly a proměňovaly v průběhu evropských dějin a to od počátku křesťanství ve starověkém Římě. Tak se postupně Foucault věnuje především vztahu jedince k sobě samému prostřednictvím jeho činů a jednání (stoicismus) a k pravdě, řádu a bohu na základě zpovědi (křesťanství). Všímá si proměn a posunů v chápání sebepoznání jako nepřetržitému vztahu jedince ke svému myšlení, tělu a schopnosti aplikovat dílčí techniky disciplinace a vypovídání, které Foucault považuje v případě tvorby subjektu za klíčové. Jak známo, Michel Foucault se v proměnlivých poměrech věnoval třem hlavním piliřům svých projetků: moc (mocenské vztahy), vědění (tvorba pravdy) a subjektu (technologie utváření subjektu). Důležitost těchto tří prvků s důrazem na tvorbu subjektu na pozadí vypovídání pravdy Foucault zdůrazňuje, když tvrdí:

"Mezi technikami sebe sama, v této oblasti technologie sebe sama, si myslím, že techniky zaměřené na objevování a formulování pravdy o sobě samém jsou vysoce důležité; a jestliže pro vládnutí lidem v naší společnosti se každý musel nejen podřizovat ale také vytvářet a zveřejňovat pravdu o sobě samém, pak zkoumání vědomí a zpovědi představují jedny z nejdůležitějších postupů." (Foucault 204, 1993)

Jeden z hlavních poznatků, který Foucault vnímá coby rozhodující odlišení mezi antickou technologií sebe sama a křesťanskou (jejíž odkaz lze postihnout i dnes), spočívá v tom, že zatímco ve starověkém Řecku a v období Helénismu jedinec svůj vztah k sobě budoval díky mentorovi (mistrovi), který jej vedl především jako rádce, v případě křesťanství a jeho konfesijních praktik (zpověď, desatero, sedm smrtelných hříchů, eucharistie atd.) byl jedinec veden těmito praktikami a řízen vztahem k Bohu. V případě první technologie šlo především o učení se, jak se stávat dobrým, vést dobrý život ve vztahu k ostatním a v tomto snažení a hledačství neustávat. Úloha mistra zde spočívala v schopnosti dávat rady, konzultovat, pomáhat odhalovat nebo napřimovat konání, které jedinec mohlo vést špatným směrem. Zásadní je skutečnost, že tím, kdo promlouval, formuloval a vypovídal byl právě mistr a nikoliv jedinec. V případě křesťanských zpovědních technik je to naopak jedinec, který je hlavním "řečníkem" - neustálým vypovídáním produkuje svou subjektivitu (stává se příslušným subjektem vědění, na kterém se podílí vypovídáním své pravdy o sobě).

Foucault tématizuje především to, že subjekt není dán, není univerzální, transcendentní, ale je vytvářen (snaha o jeho genealogii) příslušnými technologiemi. Vztah subjektu k sobě samému je výsledkem aplikované technologie, která zpracovává vědění (dílčí výpovědi jako pravdy) a vytváří tak ruku v ruce s uplatňovanými postupy příslušnou subjektivitu. Je důležité si všímat nejen stručně řečeno konstruované povahy subjektivity, ale především dílčích technik a postupů a důvodů jejich zavádění a používání. Přesto, že Foucault sleduje tvorbu subjektu a ptá se po vztazích, jaké se vytvářejí mezi subjektem a věděním o něm, je nutné také vnímat poněkud zastrčené přesahy konotující s takovými tituly jako je Dohlížet a trestat nebo Vůle k vědění. Když se totiž Foucault ptá po jednotlivých technikách, neustále naráží i na motivy, které tvorbu a užití těchto technik podněcovalo a šířilo - jak a čemu sloužily, jak byly používány. Příkladem může být původně klášterní cela, která používaná později v kolejích, Panopticonu nebo v jisté obměně v manufakturách dokládá, že samotné technologie se vyvíjejí a obměňují se i důvody a oblasti jejich používání. Přesně tyto aspekty pak zapadají do jeho projektů zabývajících se otázku vládnutí a vládnutelnosti, protože zcela korespondují (a často se překrývají) s otázkami vedení lidí, což je hlavní otázka, kterou dílčí racionality vládnutí sledují zodpovědět.

Dvě lekce, které Michel Foucault prezentoval v Darmouthu lze vnímat nejen jako předzvěst kurzu, který v následujícím akademickém roce prezentoval na Collège de France, ale také jako velmi hodnotný doplněk a rozšíření druhého a třetího svazku Dějin sexuality, i jako (a to může být v kontextu konečné recepce Foucaultova díla zásadní) jako určující příspěvek doplňující jedno ze stěžejních témat Foucaultova myšlení - vládnutí sobě a ostaním prostřednictvím tří hlavních technologií. Vedle tvorby vědění, statků a institucí, šíření a používání znaků, byly ve středu Foucaultova zájmu technologie sebe sama. Těm se zevrubně věnoval v kurzu Hermeneutika subjektu.

béasse

* Překlad Dějin šílenství je, přes svou nespornou kvalitu, parciální záležitostí - jedná se cca o polovinu původní knihy Histoire de la folie.

Text obou lekcí je přístupný přes JSTOR s předmluvou Marka Blasiuse z roku 1993. Nahlédnutí do Foucaultových textů a přípravy kurzu Hermeneutika subjektu je možné, včetně textu první přednášky kurzu (pochopitelně v originále), najít: zde