Prostředky bez účelu - Giorgio Agamben

České prostředí zůstává Agambenovu dílu žalostně dlužné. Prostředky bez účelu jsou díky nakladatelství SLON jediným titulem, který má tento současný italský politický filosof a dědic Schmittových, Foucaultových, Debordových apod. myšlenek "vybaven" českým překladem.  I proto jsou zařazeny dva články k výboru Agambenových textů z knihy Prostředky bez účelu. Konkrétně komentář k textu "Tvář" a ke stati "Co je tábor?". O tom, jak ostudné je, že pouze jedna Agambenova kniha byla přeložena do češtiny se, věřím, přesvědčíte sami - čtěte!

Stálé trvá hledání přispěvatelek a přispěvatelů k chodu blogu - have no fear!

béasse

Giorgio Agamben - Co je tábor?

12. února 1850

Tam, kde Michel Foucault „skončil“ (díky úmrtí) s analýzou fungování biopolitiky v evropském prostředí, Giorgio Agamben pokračuje (jako jeden z několika) odlišným, přesto o nic méně přínosným způsobem komentovat takové aspekty biopolitické reality, které zásadním způsobem ovlivňují minutozní prvky naší každodennosti. 
Stejně jako např. Rosi Braidotti (pod vlivem Deleuzeho a Guattariho) nebo Hannah Arendt (především ve Vita Activa) či Nikolas Rose (např. The Politics of Life Itself) vychází Agamben z původně řeckého rozdělení života na bios a zoé. Zatímco zoé je především potencialitou, jejímž rozpínáním, ohýbáním a všemožnými disperzemi dochází ke spíše produktivnímu a aktivnímu akcentování života, bios je složkou inverze života vzhledem okolí – život jako politikum a subjekt (nikoliv objekt – tady je Foucaultův vliv zřejmý) veřejného diskursu, ve kterém je život už nějak traktován a zakoušen – soustředí se na něj většina energie. Arendt klade důraz na rozdíl mezi vita activa a vita contemplativa, Rose se soustředí na invenci sebetvorby ve střetu s psychiatrickým dispozitivem a Foucault odhaloval úlohu jednotlivých (především disciplinačních) technik řízení a vedení lidí v ideálním rozvržení panoptikálních struktur. Agamben vnímá jako určující rozklížení a slučování obou složek života (i když o dvě složky se zde jedná ne-přímo – Agamben mluví Möbiových páskách života, v nichž nelze rozeznat nejen polohu a důležitost, ale i „strany“ jsou spíš intuitivní ve svých fyzických „důsledcích“ než aby byly „reálnými“) v prostředí jurisdikce na pozadí právní subjektivity jednotlivce. Foucault hledal Panopticon, Agamben pátrá v prostorách tábora. 

Z Agambenova textu „Co je tábor?“ je naprosto zřejmé, že ústřední vliv pro jeho myšlenku tábora coby paradigmatu moderního politického prostoru, je odkaz Carla Schmitta – především pak jeho články o politické suverenitě a výjimečném stavu. Schmitt v textu „Definice suverenity“ píše:

Výjimečný stav, který není zakotven v existujícím právním řádu, lze nejlépe charakterizovat jako případ extremního ohrožení, nebezpečí směrem k samotné existenci státu…

Přesné detaily výjimečného stavu nelze předjímat, stejně tak není možné odhadnout, co se bude dít zvláště, když se jedná o skutečně extrémní výjimku a o to, jak má být eliminována. Předpoklady stejně jako výměr rozhodovacích kompetencí musí být v takovém případě neomezené… Jediné poučení, které může ústava nabídnout je určení, kdo v takovém případě může/má jednat.

a dále:

…je jasné, kdo je suverén. On rozhoduje, zda se jedná o výjimečný stav stejně tak, co musí být učiněno, aby došlo k jeho zrušení. I když stojí mimo normálně platný právní systém, přesto do něho patří, protože je to právě on, kdo musí rozhodnout, zda ústava potřebuje být ve své celistvosti suspendována.

V tomto bodě spočívá shoda především s Michelem Foucaultem, neboť podobně jako on se Agamben ptá na podmínky a možnosti realizování (v historickém zrcadle) tábora s jeho praktikami, vztahy a důsledky. Otázku, kterou si tedy klade je jasná: jak je tábor možný? Odpověď už tak není věrná Foucaultovu učení jako spíše Schmittovým teoriím.

Pro Agambena jsou totiž vztahy v rámci tábora vztahy nadvlády, potlačování a uzurpace právního zakončení směrem k holému životu – ten je vystaven ve své potencialitě (tj. jako zoé) doslova právnímu vakuu, které rozpustilo jakékoliv struktury jurisprudence a právní suverenity jedince (ochrana života, občanská, politická a sociální práva, základní svobody, mezinárodní konvence a úmluvy etc.) Život je tak vystavován jednosměrnému tlaku (tolik rozchod s Foucaultem a jeho pojetím mocenských vztahů) odpoutané moci výjimečného stavu suverénní (politické) moci, která formuje životní potenciality požadovanými směry. Zde je tedy rozkol koexistence zoé a bios díky puklině v právním skeletu, který má ručit za jejich kohabitaci ve prospěch udržování společenského prostoru a jeho právní výbavy. Páska se přetrhává.

Agamben zcela adekvátně upozorňuje, že není až tolik podstatné, kdo, kdy a kde „poprvé“ zavedl racionalitu tábora v praxi, ale že spíše jde o (původní) podmínky, které umožňují jeho realizaci, přetrvávání a co je nejvíce zásadní (protože Agamben se vyjadřuje především k současnosti) i zavádění a fungování směrem do budoucna – a to bez ohledu na to, zda půjde o tábory během války, při transferu politických uprchlíků, návrat utečenců nebo organizaci sociálního systému.

Zde totiž spočívají (možná jako subliminály) hlavní Agambenovy poznatky směrem k racionalitě tábora – takový časoprostor obsahující podmínky tábora je možné prostřednictvím stávající jurisprudence vytvořit prakticky v jakémkoli poli lidské zkušenosti. Takové rozvržení a takový režim, které oslyší předcházející právní struktury a opatření (které sám proroste a ocitne se vně systému, ale je stále jeho součástí a nechává je ve svých útrobách směle znít), jsou nebezpečné vzhledem ke své takřka univerzální použitelnosti. Veškeré elementy tábora jsou vlastní systému, který usiluje především o své vlastní zachování ve stavu (potenciálního) nebezpečí. Výjimečný stav nastoluje politický život (bios) ve snaze uchránit potenciál života (zoé) proti jemu samotnému.

Život se ocitá v neznámém prostředí vnější zkušenosti ohrožení, které však není ani tolik nebezpečím jako spíše potvrzováním rozléhajících se nároků života. Ty se ovšem neodrážejí, protože tábor vytváří takový časoprostor, jehož hranice jsou negovány disperzí nomu. Volání po ochraně se tříští v nekonečných prostorech tábora pohlcujícího své vlastní dědictví. Život ocitnuvši se v chodbách tábora je zapomenut pro sebe samého…

Příklad Guantanámo je více než zřejmý – veškeré události, činy nebo myšlenky a přesvědčení, které je v rámci uplatňovaného právního systému možné vnímat jako ohrožující (a to jde prakticky vždy), je systém způsobilý postavit v rámci právní soustavy mimo zákon. Nomos je odkloněn ve prospěch vlastní alternativy uzavírající právní prostor umožňující suverénně uplatňované moci zničit vše ohrožující. To, co tábor nastoluje, není nic více a nic méně než vybroušená politická racionalita ovládnutí života v jeho prosvětlených zakončeních prostřednictvím výjimečného stavu. Ten je kamenem mudrců života v jeho nejčistší podobě. Ty nejhorší projevy genocidy, omezování přistěhovalectví nebo vylučování nepracujících nejsou ničím jiným než biopolitickými opatřeními simulujícími výjimečné stavy roztroušenými v prostoru společnosti požadující ochranu. Jedinec zbavený jakékoliv zákonné ochrany je vklíněn mimo čas a prostor práva tak, že jeho život zničen v samotném přechodu. Kdo se ocitá uvnitř tábora, je spíše jen dutým odlitkem vydaným všanc místnímu rozvržení. Rozvržení ale není protiprávní nebo vyloženě bez-právní. Naopak – výjimečný stav je nastolen prostřednictvím stávajícího právního řádu, který je ale v rámci tábora (stále zahrnutého v tomto řádu) potlačen ve prospěch táborového režimu. Dá se říci, že tábor nepozbývá práva, ale pracuje s jeho nejvyšší možnou úrovní a třídou – jde o právo zachvání vlastního právního řádu. Zásadní je zde ale i možnost přechodu, tj. jak je takový přechod možný a jak k němu dochází. Jak je možné jedince transferovat v rámci systému do jeho krystalicky čisté podoby, jenž mu umožní v prvním již ne-existovat. 

Přesto, že by bylo možné oponovat Agambenovu pojetí moci (např. Todorovem a jeho knihou V mezní situaci nebo Arendt a jejím Eichemannem) v rámci táborového rozvržení, klíčové je pro Agambenův text napojení života v politickém prostoru (bios) na nevysychající žílu práva, která jej obtéká a vyživuje, ale která mu také muže macešským způsobem odmítnout záštitu a vývoj ve prospěch čistoty jeho projevu a realizace potenciálu. 

Tam, kde se paternalistická moc zákona stará o život, je život v neustálém hrožení biopolitických technik jeho vlastní regulace, které mohou nastolit takový stav, v němž potenciální život (zoé) pro život politický (bios) zanikne nebo je dočasně potlačen, zastaven. Proto je struktura tábora realizovatelná prakticky kdykoliv a kdekoliv. Obhajuje a zaštiťuje se životem prostřednictvím ořezání těch základních práv a svobod, které ho mají garantovat a chránit. Zde se Agamben správně ptá, proč nejsou procedury takového nastolení výjimečného stavu zkoumány a podrobovány genealogickým a souběžným analýzám. Neochota a nepřítomnost takových analýz je v jistém smyslu dostatečnou odpovědí. 

béasse

Giorgio Agamben - Tvář

Giorgio Agamben hovoří o tváři. Hovoří o ní v určitých souvislostech, které ve své zřejmosti zůstávají povětšinou nepovšimnuty. Pro Agambena je tvář především místem otevření, místem blýsknutí se pravdy jazyka, kterou je čirá sdělitelnost. Já se nyní pokusím volně navázat.
Zvířata se tvářit nemohou, skví se svým zjevem. Člověk však odnímá věcem jejich podobu, pojmenovává je. Pakliže člověk toto své otevření neustále zachycuje v liniích, pohyblivých a přesměrování schopných ( nutných!) proudech jazyka, je zřejmé, že tyto pohyby jdou člověku vstříc a v okamžiku setkání vyvstane tvář, tedy ticho způsobené chrlením. Je-li člověk toto nekonečné poukazování k sobě samému, k čiré sdělitelnosti, je v tomto delirantním uchopování sebe sama tvář tím nejvzdálenějším, něčím, co se vždy jen mihne a zašustí. Hledat své obrazy v prostředí, paradoxně nadlidský úkol, kterého se může (dobře!) ujmout pouze člověk, který každé zaševelení nebo projmutí krajiny spatří koutkem oka. Už je tam vždycky ono přebíhání, protože slova se nekryjí s tváří, a protože se s ní nekryjí, mohou odkrýt nějaký význam, jakmile se ale otevřou oči samotné a hledí na nás, význam je pryč a je tu samotná tvář - prázdnota. K čemu tvář v tomto okamžiku odkazuje? Proč se „zhmotnila“?

Především je třeba říci, že tvář není „něčím“, co by odkazovalo k nějaké realitě člověka, co by nějak zpřístupňovalo jeho přirozenost. Tvář není něčím, co je třeba dolovat z hlubin nebo odjinud – tvář je tu pouze proto, že se v ní neustálé obráží a obnovuje ono přešlapování a mapování terénu, kterým si člověk vytváří svůj status geografa. Jde vlastně o monotónní litanii sebe sama, v níž tvář hraje úlohu fiktivního společníka-dovršitele, jakéhosi úběžníku, ke kterému vše rozechvěle proudí a mezi záchvěvy se zpovídá. V tomto pohybu vůbec nejde o tvář jako o cosi (něco), v tomto úkonu prostém duchařiny jde o záležitost důsledně vztaženou k sebe sama, aby mohlo toto sebe vypovídat, a může vypovídat jen tehdy, pokud se (na to) cítí. Je-li tedy tvář tímto úběžníkem (pravdy), můžeme lehce navázat na naše každodenní zohledňování výše řečeného. Běžně slyšíme, jak je dětem vysvětlováno, že zvířata nemají tvář nebo že něco postrádá svoji tvář či tvářnost. Jaká praxe za tím stojí? Má-li něco tvář, pak se zdá, že je to završené, že to završilo samo sebe; vztaženo na zvířata, ta přece žádnou tvář nemají, neboť jim „nejde o své bytí“. Avšak tato odpověď má být pouze zobecňujícím hlediskem snahy o ustavení pole, v němž je tvář obsazením s neustálými alternacemi, protože „jde-li nám o naše bytí“, musíme se k němu usilovně vztahovat (praxe) a tvarovat jej (metodika), vršit je ve svých tvářích, aby se výsostně nejistá a vanoucí (pápěří) tvář pravdy mohla zaskvět, i když nezbytně ne na dlouho! (Pravda je něco, co se o nás alespoň otře… ještě krutější a pravdivější pravda.) Obsazování pravdy. Dotazování se pravdy tváře. 
Vezmeme-li toto vše v potaz, můžeme poukázat na distinkci mezi krásnou / ošklivou tváří. Co nám umožnilo zohlednit tyto „estetické kategorie“? Proč vůbec mluvíme o něčí tváří jako o krásné či ošklivé? Přitom – není to tak, že když mluvíme o nějakém člověku, uchopujeme jeho tvář v této řeči, touto řečí a zaznamenáváme tuto tvář v kráse své řeči? Následně, kdybychom se střetli s pohledem toho druhého, jehož krásu jsme jazykem roznesli, spatřili bychom pouze šelest noci – Agamben mluví o beztvarém dnu. Relevance vzhledu tváře odkazují k přelivům obrazů rašících někde mezi slovy. Avšak tyto relevance nemůžeme v přísném slova smyslu uplatnit, hledíme-li druhému do očí. To, co se ukazuje, není tvář ve své kráse nebo ošklivosti. 
Podle Agambena je tvář pouhou sdělitelností, a právě proto se o ni tolik zajímá politika. Politika prohlédla tuto její potencialitu, kterou osídluje s temperamentem a vytrvalostí sobě vlastní. Pochopila prostotu tohoto objevu. Bez lidské tváře, bez vystavování tváření se by politika neměla opodstatnění. Musí tedy střežit prostor čirého tváření se a neustále ho čeřit, aby se zpoza tváře nevyvalila amorfní prázdnota pouhé sdělitelnosti. Falzifikace je skutečně nenápadná, o to víc skutečnější. „Komunikační prázdno“ (Agamben) označuje politiku, která si je vědoma povahy jazyka. Pakliže je tvář natolik efemérní, že jí prosvítá beztvaré dno a že se sama do sebe hroutí, pak je nutné toto němé spočinutí sdělitelnosti obrátit navenek, zapojit ho do komplotu spektáklu. Tváření se politiků nebo pornoherců tento vzorec odhaluje. Tvář pornoherce/herečky svůj pohled směřuje přímo do objektivu kamery, aby plynule přešla po linii toho sledovaného/sledované a setkala se s tím, kdo se dívá, a přitom poukazovala k onomu „tajemství“, které mezi nimi přes obrazovku pulzuje. Herci totiž hledí divákovi přímo do očí a dávají tak najevo, že o něm vědí, ačkoliv je celá situace od začátku simulována. Simulace je zdvojením „pravdy tváře“, tudíž zároveň jejím zastřením. Ono původní zborcení se tváře tu najednou vyvstává ve vší důraznosti a ostrosti filmového pásku; a protože je svou vlastní mohutností postaveno proti sobě, sytí se samo sebou –, proto je fikce natolik skutečná.
Politika mnoha tváří.

w.

Zkouška tělem

Herculine Barbin aneb nedávno nalezené memoáry francouzského hermafrodita devatenáctého století.

Herculine Barbin, Alexina Barbin, Abel Barbin, Camille… Celou knihou rotují jména, pojmy, záblesky i hromy drtící jedinou osobnost, aby ji ohniska dílčích tajemství rozpojovala a skládala v mozaiky bytostí nekonečného množství. Herculine Barbin je lehkým vánkem, který celistvý obraz nahlížené figury zahalené takřka zneviditelňujícím hávem, jehož proudění na stránkách tohoto spisu dává v náznacích tušit…

Kniha o bytosti, jíž bylo přisouzeno stigma hermafroditismu, je rozdělena do tří částí. První je přepisem klíčových zápisků z deníku, který po sobě tato osoba zanechala – chybí ty pasáže, které podle Augusta Tardieu byly až příliš zatíženy emocionálními rupturami a významově se opakovaly. Tato část je nejdelší a podle všeho svými kvalitami, výrazivem i stylem prosyceným mysl i tělo prorůstajícím utrpením často připomíná ty nejsilnější pasáže z Werthera nebo z moderních Caveovy Oslice. Tak lze zápisky Barbin číst především jako takřka průzračnou románovou fresku – jeden z předpokojů skleněného paláce, v jehož místnostech se tříští hlasy i obrazy uvězněných. 

Druhá část je výběrem průhledů medicínského diskursu směrem k tělu Barbin – ať už během života nebo ex post. Dokumentace (tak zní název druhé části) je veskrze monotónní, jednotlivé poznámky se ve svých výsledcích a záznamech příliš neliší, zrcadlí se, mohou být z jednoho pera. Ale o co více jsou šedivé, jednolité až fádní, o to více jsou zákeřné a vířící. Během života, pod jícnem pekla i nad nebesy - Barbin se svým tělem i duší popírá veškerou binaritu, ale na pitevním stole i během několika prohlídek se tohle vše rozpouští v plíživé optice jednotlivých lékařů. Jsou to právě jejich záznamy a poznatky, které vyvolávají negativy těch snímků, jejichž tvorbu Barbin realizovala v aparátu kontemplace v úkrytu ženských šatů. Útoky jsou vedeny po korporálních svazích, které je potřeba strhávat do údolí, v nichž se sbíhají reprodukční orgány a jejich viditelný doprovod. Zprávy tak jsou přetíženy hladovou zuřivostí skalpelu, jenž svými řezy spíše amputuje než aby rozevíral. 

Oscar Panizza je autorem třetí, zdánlivě doplňující až přívěskové části knihy nesoucí název skandál v Skandál v konventu. Jde o cíleně povídkové zpracování/převyprávění událostí, kterými Barbin prošel/la. Nebo ne? Panizza svazuje linie protínající jediné tělo fikcí plnící podobnou úlohu jako publikované lékařské statě z úhlů, které nejen dokreslují příšeří druhé poloviny 19. století v polohování mužských a ženských rolí (včetně jejich "sexualit") na kružnicích sociálního kapitálu, ale také naklání perspektivu lékařského pohledu. Mnohem preciznější je možná paradoxně Panizzova fantazie tam, kam se právě pohledy medicíny neodvažují vstoupit - v prostředí konventu. Tak je ještě v ostřejším světle Barbin souběžníkem pohledů, které této bytosti dávají jen těžko dýchat, protože ji nejen ničí, ale v téměř nekončící agónii tříští i spojují; v jednotlivých orgánech, končetinách i duši...

xxx

„Jsem dvacet pět let stár a přestože stále mlád, nade vší pochybnost se blížím k hodině své smrti.
Příliš jsem trpěl a trpěl jsem sám! Sám! Všemi opuštěný! Nebylo pro mne místa na tomto světě, který se mne stranil, který mne proklel. Nebylo jediné bytosti, jež by sdílela toto nesmírné hoře uchvátivší mě když jsem opustil dětství, ve věku kdy vše je nádherné, protože vše je svěží a zářící budoucností.
 Pro mě nebylo takového věku. Jen co jsem dosáhl toho věku, bezděčně jsem se stáhl ze světa, jako bych již býval pochopiv, že jsem v něm měl žít jako cizinec…“
…

/Genealogie pohlaví, genealogie genderu – črty/

Hledat důvody pro rozkrytí a pochopení pocitů, které zakoušel/zakoušela Herculine Barbin alias Alexina Barbin ve chvílích, kdy její/jeho samotná fyzická podstata se vzpouzela a revoltovala vůči okolnímu světu. Kdy vnímání bylo bitevním polem a svědkem těch nejkrutějších zvěrstev střetu armády žena a armády muž. Kdy tato bytost byla rozdírána puklinou v prostoru a čase a nebylo dovolání, nebylo přízně. Hledat zpět v čase cestu k bytosti, které se zřeklo i peklo, je možné jedině obnažením podstaty spirály, jež Barbin pohtila. Spirály heteronormativity.
Jakkoliv se mohou zdát kategorie muže a ženy pevné a stabilní, významové orientace a hodnoty, které obsahují, se v průběhu dějin měnily. Proměnlivost jednotlivých významů v průběhu evropské historie nejsou v celistvosti pro naši současnost tolik zásadní, jako poslední zlom, ke kterému došlo a jehož důsledkům sami čelíme. Protože historicko-kulturní kánon, jímž poměřujeme vlastní dějiny, vývoj a reflektujeme svou přítomnost má stále téměř jednoznačně maskulinní charakter, lze zmínit jen autory - muže, jejichž odkaz nám může připomenout vývoj pohledu na zdánlivě pevné společenské kategorie muž a žena. Aristotelés, Hobbes, Rousseau, Spinoza, Mill a další, ti všichni pracovali s pojmy žena a muž jako s danostmi, jež se zakládají buď biologicky nebo sociálně a nebo prostřednictvím kombinace obou možností. Tato skutečnost se netýká pouze mužů – Simone de Beuavoir, Mary Woollstonecraft, Virginia Woolf nebo Hildegarda z Bingenu. Ty rovněž neproblematizovaly kategorie muž a žena a přistupovaly k nim jako k esencím, s nimiž je nutné pracovat a popř. narovnávat uskutečňování vztahu těchto esencí v praxi. Tak byly ženy umisťovány do vnitřní, domácí sféry působení a muži si vyhrazovali sféru veřejnou – politickou, rozhodovací. Reakce údernosti a odmítání požadovaly revizi, vyjadřovaly nespokojenost a snahu bránit se, dosažení rovnosti. Tyto skutečnosti jsou notoricky známé. Otázky, které se prakticky nepokládaly, které zůstávaly stranou a jejichž nevyřčení mlčky vyjadřovalo souhlas s atmosférou, v níž obdobné debaty probíhaly (a stále probíhají/, však je potřeba nastolit.

Kde se poprvé objevuje současné chápání muže a ženy v područí diskursu, který oběma určuje postavení ve společnosti? Jak došlo k takovému rozdělení? Jaká byla jeho legitimita a argumentace? Co tento diskurs umožnilo? Proč právě tento druh racionality dělící lidstvo na muže a ženy? Na čem tato racionalita staví?
Zdánlivě těžko uchopitelné otázky, jejichž nastolením dojde k prostorovému přeuspořádání toho, co lze nazývat stavbou genderového řádu posledních dvou set let. Začněme ještě otázkou: čím jsou kategorie žena a muže, resp. jak jsou tyto kategorie možné?
Současnost zdědila několik nemocí, s jejichž vyléčením má problémy přesně od dob Velké Francouzské revoluce. A je to právě konec 18. století a zejména vznik buržoasie, který byl oním zlomem, z jehož průrvy vyvstaly arbitrární základy genderového uspořádání euroamerické civilizace. S čím se tedy potýkáme? Dědictví, jež nyní spravujeme je výslednicí několika siločar, které daly vzniknout mýtu společenské smlouvy, jakožto garanta revolučních hesel a idejí rovnosti, volnosti a bratrství. Kant, Hobbes, Rousseau – všichni slavní teoretici vezoucí se na vlně falologocentrismu chápali pod účastníky společenské smlouvy muže a tato měla dát vzniknout občanu. Tedy žádná rovnost, žádné ženy, žádné občanky. Jen občané, muži, rovnost jen pro ně. 
Ačkoliv i takto zmíněná rovnost mezi muži nebyla faktickou rovností a existence reálných rozdílů, tzv. rovných a rovnějších, není oddiskutovatelnou, podstatný je předěl, který napříč společností tato racionalita společenské smlouvy vytvořila. Dělicí čára je primárně mezi muži a ženami. Rozštěp je jasně daný, muži a ženy. Muži v politice, ženy v domácnosti. Muži rozhodují, ženy poslouchají. Muži jsou svobodní, cílevědomí, fyzicky zdatní, ženy podřízené, neambiciozní, fyzicky slabé. Muži plodí, ženy chovají/rodí. Biologie je nástrojem pro vtělování dichotomie. Biologie je univerzální, zdůvodnění jasné, rozum znovu triumfuje. Jak jinak, rozum je mužskou záležitostí, ženám zbývají city…
Když Olympe de Gouges vystoupila se svým Prohlášením práv ženy a občanky (za což byla později popravena/, chtěla vzdorovat mužské nadvládě, toužila vydobýt práva ženám, prahla po rovnosti pohlaví. Napojila se tak na stejnou racionalitu, která zajišťovala práva mužům, s tím rozdílem, že cílila dosáhnout rovnosti. Jinak vše zůstává týmž diskursem, týmž přesvědčením – žena a muž, muž a žena. Rovnost pro ženy, rovnost pro muže, rovnost mezi muži a ženami. Nic mimo ně. Takto vymezený časoprostor se na desítky let nezmění. 
Karty jsou tedy rozdány, nyní jen hledat zbraně, nástroje, argumenty a přísliby, které by byly sto změnit poměr sil. Vybavit armády, chystat manévry. Věčný střet, ponoření se do boje, uchvácení jeho průběhem, pohlcování všech a všeho, verbování nových sil. V potu a krvi na válečné šachovnici. Černo-bílá, sever-jih, obrana-útok a vice versa. Contendo/bello ergo sum. Ale v každém boji se zapomíná na okolí. Ne všechnu zem válečnou lze spálit, ne všechny lze do boje přivést. Některé protože nemohou, některé, protože nechtějí, některé, protože nejsou. Jsou zde totiž i ti a ty, které k boji nedonutíme z důvodu jejich neexistence. Nepřivedeme je prát se za naši věc, jelikož je neznáme, nevíme o nich, pro nás neexistují a jsou ztraceni i pro náš boj. Stojí mimo, mimo dvě armády, mimo muže a ženy.
Jak mohlo dojít k opomenutí těch, jejichž bytí pro nás není? Kde se vzali a jak se zde ocitli? Odkud přichází? A nebo spíše, jak došlo k jejich odvržení a zapomenutí? Společenská smlouva tkvěla v rozdělení společnosti, populace a zakládala si na racionálním zdůvodňování a pregnantním vyjádření maximálně jasné hranice mezi těmi, kteří na smlouvě budou participovat a těmi, kteří/které nebudou. Zmíněné matrice je stále exemplární a dnes pro ně máme terminologickou výbavu. Pohlaví – biologie, gender – sociální role. Dva konce jizvy napříč společností, k níž se upírá veškerý zrak. Nevyhnutelnost. Avšak je zde prostor pro odpor a Herculine Barbin se vzpouzí a brání. Mimo muže a ženu. Jak může?
Jak je možná žena? Jak je možný muž? Jak jsou možné tyto dvě kategorie, k čemu slouží, co označují, jaká je jejich struktura, jejich genealogie? Pohlaví a gender. Současný diskurs rozkládá a rozlišuje, zároveň vyzdvihuje. Vyzdvihuje podmíněnost, která uzavírá a vylučuje. Stejně jako před dvě stě lety. Prvním pólem a fundamentem je tělo. Na základě fyzických dispozic, primárních i sekundárních pohlavních znaků dochází enkulturaci. Muž a žena. Výjimky se nepřipouštějí. Neexistují totiž. Druhý fundament – sociální role. Zrcadlí výchovu danou tělesností, odkazuje k rolovým hrám, konotuje vlastnosti, dispozice, preference, hodnotovou orientaci. Tělo určuje pohlaví, bez pohlaví není genderu, gender odkazuje k tělu. Vytyčené hranice, uzavřený prostor.
Jestliže i nadále používáme pojmy muž a žena, upevňujeme jejich percepci, vybrušujeme jejich hrany, leštíme povrch, přispíváme k reprodukci, vnímáme skrze ně. Nic není mimo. Jasnost, přehlednost, srozumitelnost. 
Že je tento druh racionality konstruovaný, může být jasnější při pohledu do historie, ve které se střetávaly koncepce jednoho a dvou pohlaví. Muž a žena nenesly vždy stejné významy jako dnes. Významy, které odkazují především k jasným fyzickým rozdílům s přesahem do sociální sféry. V době Vesaliově pojmenování žena a muž měla spíše než druhovou či jakostní úlohu - roli strukturního rozlišení. Nebylo mužské a ženské tělo, ale lidské tělo. Ne dvě, ale jedno. Pojmenování označovalo rozdíl ve výstavbě, nikoliv v kvalitě. Pohlavní orgány, coby orientační bod rozlišení i v současnosti, byly vnímány jako tytéž ale s rozdílným polohováním – vně a uvnitř těla. A především z fyzického vzhledu nebylo a priori usuzováno na identitu jedince, ta byla spoluvytvářena na základě kombinace kvalit duševních a fyzických, stejně tak na sociálním postavení. I zde byla ve hře bipolarita, ale ta výlučně nezakládala identitu jedince. Tělo nebylo osudem. Ale od konce 18. století dochází k jeho zajetí. Je zkoumáno, mučeno a disciplinováno ve jménu společnosti, ve jménu svobody. Buržoasie si tělo podrobuje, zotročuje a vměstnává ho do formy bipolarity. Tělo nemá obrany. Začíná vypovídat a promlouvat k jedinci, který s ním disponuje. Tělo přikazuje a rozděluje. Jsi muž, jsi žena! 

Život Herculine Barbin skončil. Nebylo možné déle snášet kázání a tresty těla, které se vzpouzelo, naříkalo a proklínalo. Bylo svým vlastním soudcem, žalobcem, obětí i vrahem. Bylo vším, jen ne tím, čím mělo být. Bez místa, bez dechu, bez budoucnosti. Vlastní sevření, imanentní příkaz bušící zvenčí. Smrt! 

Co děláme, když myslíme, tvoříme a jednáme s tím, že muž a žena jsou kategoriemi, kterými poměřujeme svět. Co si nárokujeme a co ztrácíme? Jak se ospravedlňujeme a co zapomínáme? Proč zvítězila tato racionalita a kdy dojde k jejímu zlomu? Proč ji napadáme jen na úrovni vztahu pojmů muž a žena, bez snahy o postižení vynořivších se významů, které nesou? Jak ji zvrátit a jak přestavět? Co nám brání jít dál? Proč právě téma „Muž a žena“? Jak se kombinuje past racionality s heterosexualitou a heteronormativitou? Jak nemučit a nevyslýchat tělo? /Jak je muž, jak je žena?/

„…Až přijde ten den, pár doktorů vytvoří hlouček kolem mého těla; oddělí/roztříští odumřelá ústrojí od jejich nutkání/impulsů, vytáhnou z nich nové informace, zanalyzují všechna ta tajemná utrpení, jimiž byla zachvácena jediná lidská bytost…“

Béasse

podle anglického překladu:

Herculine Barbin - Being the Recently Discovered Memoirs of a Nineteenth Century French Hermaphrodite. New York, Random House 1980. K anglickému překladu je doplněna přepracovaná předmluva Michela Foucaulta.

pozn: (tento text je rozšířenou verzí staršího příspěvku předneseného na konferenci Muž a žena v ................. z listopadu 2007 )

Svéráz nechtěného: zaměřeno na paměť, vizualitu a rozlišení

Snad se časem stane příjemným pravidlem, že příspěvky od "w." budou doplňovat místní prostory minutozními průhledy; jako dnes. Čtěte.

Kdokoliv, kdo má nutkavý zájem přispívat - nechte znít svůj hlas, kontakty jsou zvěřejněny...

Béasse

Svéráz nechtěného: zaměřeno na paměť, vizualitu a rozlišení
   
I. Vymezení problému – Hledání klíče

Územní rámec paměti je usměrňován jistými obrysy, tvaroslovím, které tvoří živnou půdu pro vzájemnou souvislost a postupnou reintegraci jednotlivých částí celku. Proces této reintegrace přesto není jednoznačně systémově sterilní, jak by se mohlo zdát, nemusí následovat snadnou adaptabilitu trvale homogenizovaného prostředí – spíše než cokoli jiného může tento fluidální obtisk narušit a setřít. Distribuční síť jednotného média komunikace je tvořena hladkou svalovinou významně komplexně obnovitelných charakteristik. Síla paměti tento systémový rys ohebnosti, (jenž se zabydlel ve znaku staccata), odhaluje jako plochý, strojený záznam čistého konceptu. 
Pokusné zmapování scénografie paměti a vizuality je neseno snahou o prolnutí jejich částí ve vzájemném rozlišení. Klíčové přiblížení průměten paměti a vizuality není na samém začátku snahy o zpřístupnění tohoto pole umožněno. Lapidárně řečeno: paměť sestává z paměti, vizualita z vizuality. Můžeme jednoduše vytvořit juxtapozici jednotlivých pojmů a čekat, sledovat pozvolný proces vývoje, v jehož závěru z něj odečteme průvodní položky a uvolníme tak konceptuální výměr. Snaha vynáší na světlo profánní charakter vizuality a paměti, jimiž lze libovolně disponovat, vždy podle příslušného časoprostorového určení. V umění jsou tyto ukázkové rysy pohodlné, příruční kvality rozpoznány a citlivě diagnostikovány. Jakou roli v tomto rozkrytí hraje pozice autora? Dlužno říci, že nechci předjímat jakýkoliv koncept autorství, utvářený sevřeným sledem charakteristik, jde mi zde spíše o vědomou redukci tvarosloví, která by potlačila původní znění jeho imanentního obsahu. V takto definovaném smyslu si vyhrazuji právo nepracovat s postmoderní představou autora. Postmoderní autor posvěcuje ony pohodlné, příruční kvality repeticí vyššího zaklínání a tím je nonšalantně začleňuje do kompaktní, stylové podoby současného progresivního umění, které je vysoce žáruvzdorné. 
Zploštěný podpatek autorství vypadl z matrice kategorie sociálního, která obrušovala hrany možných třenic a obnažovala pole, do nějž vše padalo, zbaveno příkrosti, kaskádovitě a plavně, načež zamrzalo v atemporální, chirurgicky ošetřený jev. Hygienická stránka autorství recipienta vtahuje do tenat chápavé blahosklonnosti, ruší jeho bolestné uvědomění, dává mu na výběr z široké palety barev, z níž se většinově upřednostňuje pastel, který je leitmotivem přizpůsobivé skladnosti demokratické syntaxe. Autorství jako topoi zalamuje rohy reflexe, z níž zůstává matný odlesk pouze pro potřeby veřejnosti. V tomto regulativním okruží se pohybujeme relativně snadno a bez námahy, zbaveni nástrah zbloudění, připraveni otáčet hlavu ve směru vzdušného proudění – v diferenci. Diference se skrývá v nastavení, a skrze ni mu také rozumíme – je to vzájemné.
Soudobý autor tyto akty do svého média cíleně zapracovává. Pracuje s nimi s vědomím jisté svobodomyslné lehkovážnosti, jež mezi něj a recipienta staví ohradu vlastního vkusu, zpevňující a urychlující chod cirkulačního pásu. Umění prosívá samo sebe v samoregulativní fázi znakového matení (flash art).

II. Zpět k vizualitě – Příklon k Nabokovovi

Ohledejme tvůrčí akt. – Jakmile svůj pohled zaměříme na klidnou hladinu psaní jako ritu a necháme se jí ukolébat, odkládáme nezastupitelnou váhu osobní invence, přistupujeme na styl. Póza odměřuje vlažný krok paměti a vizuality. Nic z toho jsem u Vladimira Nabokova nenašla. Na povídkový soubor Jaro ve Fialtě, vydaný před léty ve Votobii, potažmo na stejnojmennou povídku, bych se teď chtěla blíže podívat. Nabokov rozvolňuje pouta obraznosti v důsledném smyslu (in lustro trahere).
Tematická relevance schématu autorského vymýtání je u Nabokova těžko obhajitelná. Staví-li se Nabokov na něčí stranu, bude to cokoli jiného, jen ne osídlování kolonie autorské otupělosti, a dlužno říci, že povídka Jaro ve Fialtě tento signál tepe. Není to ovšem samoúčelné. Motiv se ve spádu povídky objevuje jakoby náhodou, skoro až nemístně, celkově bezesporu ladí. Ústřední linii příběhu zde netvoří nařasená satira, drzé zevlování kolem figury mondénního spisovatele Ferdinanda, který je v milostné sféře sokem vypravěče Viktora, což zcela přirozeně nutí k tomu spojit si postavu Viktora, toto převlečené alter ego, s Nabokovem samým. Zpoza této projekce přesto nepokrytě prosvítá rys spřízněnosti. Je tu patrné určité rozechvění, kterému Nabokov propůjčuje postavu pozorovatele a skrze ni svět podrobuje seismografickým výstřelkům vlastní paměti. (Myslím si, že je to dokonce vstupním vkladem celého jeho díla.) Ferdinandovo okázalé pozérství pouze zvětšuje rozestup mezi dvěma neslučitelnými světy – mezi světem přehrávaných fines jednoho bonvivána a mezi světem neobvyklé lidské skromnosti par excellence [slovy vypravěčovými]: „Troufám si říct, že ten šalebný šprýmař měl neodolatelný vliv na drobnou literární havěť. […] a obzvlášť se pyšnil přídomkem >čaroděj slova<, jehož si cenil výš než pojmenování spisovatel. Sám jsem nikdy nechápal, k čemu je dobré vymýšlení knih, psaní o věcech, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, a vzpomínám si, jak jsem mu jednou řekl, tváří tvář posměchu jeho blahosklonného přikyvování, že kdybych já byl spisovatelem, dovoloval bych představivost pouze svému srdci a ve všem ostatním bych se spoléhal na paměť, ten protáhlý podvečerní stín pravdy.“ (Nabokov 1997: 87-88) Největším přínosem povídky je její časové rozhraní, volné bodové rozpětí, nabírané skrze krystalicky čisté odlesky probuzené fantazie. Scéna: 30. léta, přímořská Fialta, opakovaná retrospektiva minulých událostí, průhledy do mnoha míst Evropy – Francie, Německa, bouřícího revolučního Ruska r. 1917… národnostní nivelizace v rámci propagace politického programu levice. Nabokov následuje překvapivé gesto detailu, od jehož vlysu se pohled může zpětně odtáhnout a zrychlením překlenout faktickou vzdálenost dvou lidských osudů. Viktor svůj pohled upírá k Nině – má manželku a děti, ona je vdaná za démonického Ferdinanda. Viktorovo manželství je relativně spokojené, Nina patří Ferdinandovi, přijala roli jeho múzy (a v rámci ukázněné štědrosti se jí toleruje i nevěra, tolik potřebná pro svůj pozitivní potenciál získávání kontaktů). Vypravěč se v úvodu povídky odráží od věty: „Jaro ve Fialtě je pošmourné a nudné“ (Nabokov 1997: 73), ale ve skutečnosti to takhle nezačíná. Těžká šeď zteplalého přímořského vzduchu pouze zaznamenává časovou nedůslednost souřadnic milostného vztahu, jehož náplň ven překapává (Počkej, kde jsme se to viděli naposled). Přízračná povaha lásky Viktora a Niny se v podobě šifrovaného zrcadlení vznáší nad vícero místy povídky a má zde charakter chladné a neúprosné faktografie: „Pod platany stál motocykl německé výroby, zablácená limuzína a dlouhý žlutý vůz […]; na laku jeho křidélek se rozléval kvaš oblohy a větví, v leštěném kovu jedné ze svítilen, připomínající tvarem ruční granát, jsme se na okamžik sami odrazili: hubení chodci ze světa filmu, kráčející po vypouklém povrchu.“(Nabokov 1997: 99) Ohlédnutí přes rameno navrací barvám jas a světu jeho pohyb, zmrazuje jedno políčko z řady a další stimuluje dominovým charakterem převíjení. Odrazy jednotlivých krystalků umožní myšlenkově zpracovat vjem tepla až porovnáním teploty těla a kamene. Náznak byl sice ve zpětném pohledu přítomen, avšak nemohl být zpracován: „Kámen však byl teplý jako tělo a já najednou pochopil něco, co jsem sice celou tu dobu viděl, ale čemu jsem nerozuměl – proč se na ulici blýskal kousek staniolu, proč se na ubruse chvěl odraz sklenice, […]: bílé nebe nad Fialtou mezitím pomalu a nepostřehnutelně nasáklo sluncem a bylo jím nyní prostoupeno skrz naskrz.“ (Nabokov 1997: 105) Éterický jas slunce rozleptal opakované pokusy o protnutí dvou konstant ve společném bytí. Na konci se čtenář dozví to, co se Viktorovi zpředmětnilo ve zpětném pohledu, a je jen a jen patřičným doplněním naznačeného, že to byla právě Nina, která je přece jen smrtelná.

III. Závěr – Ferdinand si hraje na Krista (a nad jeho svatozáří se vznáší cigaretový dým)

Pravou povahu noblesního maďarsko-pařížského křížence Ferdinanda Nabokov odkrývá ústy vypravěče skutečně nenápadně, zato se vzdálenou účastí a vtipem. Ferdinand ztělesňuje deklamativní ideál surrealistického autora-revolucionáře, paradoxně hluboce neschopného jakéhokoli vcítění s problémy jiných: „Symboly stáří připadaly Ferdinandovi kdovíproč vždycky zábavné.“ (Nabokov 1997: 91) Ferdinand chodí šermovat, slovně napadá kritiky svého díla, má své trvalé příznivce. Jalovost rozhovorů Ferdinandových „vzdělaných“ přátel staví vypravěčovu poznámku o tom, že si z nich Nina udělala řádný obrázek o manželově literárním díle, do nového světla. Pravděpodobně ani jednu knihu nečetla. 
Surrealistický vtip Ferdinand osvědčuje v maloměšťáckých kavárnách s dámskými orchestry v narážkách na hudebnice nevědoucí „co si počít s mateřskými ňadry, tak zbytečnými ve světě hudby.“ (Nabokov 1997: 90) Groteskní zjištění podobnosti Ferdinandova zpitvořeného obrazu Kristu otvírá prostor téměř hororovému defilé nadutosti v pozadí tušeného zesměšnění. „Nejprve jsem si všiml, jak […] a v zápětí jsem spatřil složený stůl […], v jehož čele[…], seděl Ferdinand; a na okamžik celá jeho póza, poloha jeho roztažených rukou a tváře jeho společníků u stolu, které byly všechny obrácené k němu, mi s hrůznou groteskností připomněly cosi, co jsem tehdy moc nechápal, ale potom, když jsem to pochopil, nabízející se srovnání mi nepřipadalo o nic méně rouhavé než sama podstata jeho umění.“ (Nabokov 1997: 89)
---------------------------------------------
Ferdinand z autonehody vyvázne živý.

w.

Použitá literatura
Nabokov, V. (1997): Jaro ve Fialtě. Olomouc.

Dohlížet a trestat - reflexe

Protože se prakticky jakémukoliv dílu nevyhne kritická reflexe (která by měla být nedílnou součástí recepce, výkladu a dalšího zpracovávání), zakončíme dnes minimalistickou sondu po některých pasážích Foucaultova díla několika výhradami a poznámkami. Nepůjde však o Baudrillardovo "Zapomínání na Foucaulta". Pokud se kdy dostanu k tomuto spisu, pokusím se ho zde podobně okomentovat.

Jednou ze zásadních (a veskrze legitimních) výtek, která ke knize Dohlížet a trestat zaznívá bezmála třicet let, je (údajná) genderová slepota. Jde o kritiku oprávněnou, protože Foucault prakticky opomíjí zkoumání rozdílů a posunů v případě v dílčích institutech aplikovaných technik podél linií genderových rolí. K tomu netematizuje, zda vypovídá o vězení (viz. předchozí díly komentující Dohlížet a trestat) obecně nebo se jedná pouze o věznice mužské (v případě továren je to rovněž zásadní - rozdílnost popisoval např. Engels nebo Fourier). Stran vyučovacího systému, vzhledem k (ne)možnosti studovat v případě dívek a žen, lze i pomocí citací a úryvků vyvodit, že se jedná o zpracovávání prostředí chlapeckých škol. Průrva zde ale je ohledně všech možných zařízení klášterního typu - reflexi této části Foucault naprosto vynechává. Otázkou zůstává proč – shledal dílčí techniky natolik se překrývajícími a proto je do knihy nezařadil? Téma, která čeká na své zhodnocení a další promyšlení, další analýzy.
Těžko jednoznačně říci, zda se jedná o genderovou slepotu, nedůslednost nebo soustředění se na patriarchální praktiky, které se projevují být vítěznými strategiemi ve vedení lidí v prostředí „Západu“. Neoddiskutovatelnou skutečností je ale to, že Michel Foucault nerozlišuje (čímž homogenizuje) mezi zařízeními pro ženy a zařízeními pro muže. Co se týče knihy Dohlížet a trestat, je tato poznámka patřičná. Pokud ale použijeme genderové hledisko decentralizace subjektu a negace pohlaví jako takového, může se výtka jevit jako nepatřičnou (z dnešního pohledu), protože je (zřejmě neúmyslně) uplatňováno hledisko, které se nesnaží utužovat binarní režim pohlaví a genderových rolí. Tj. nebyla by taková analýza, která dopředu předpokládá, hledá a přizpůsobuje příslušnému výzkumu celek svého předporozumění prostřednictvím optiky genderového řádu více nebezpečnou a zastírající? Další otázka hodná reflexí a úvah. Nicméně nepřítomnost akcentace genderového řádu je těžko zpochybnitelným faktem. Problémem však zůstává, zda by případné nalezené rozdíly nějak zásadně nabouraly zastřešující Foucaultovy úvahy a vysvětlení. Spíše by mohlo jít o rozšíření pestrosti praktik, které uvnitř skrývaly i linie, jejichž ostrost bude vnímána především ve 20. století. Spíše neúplnost než zastírání.

Asi nelze argumentovat tím, že Michel Foucault své dílo nedokončil (především projekt Dějin sexuality, jehož čtvrtý díl měl být věnován "Hysterizaci žen a jejich sexuality"), nicméně před i po vydání spisu Dohlížet a trestat se v jeho dílech dá najít bezpočet reflexí odlišných způsobů a mechanismů sociální kontroly uplatňovaných podle duality pohlaví. Např. přednášky z let 1974 - 75 - Les Anormaux ("Abnormální") sledují několik drah od zmíněné hysterizace ženské sexuality, přes konstruování role matky a její pozice v rodinném prostředí až po odlišné přístupy a vysvětlení původu psychických postižení u žen a mužů. Dějiny šílenství rovněž obsahují podobné narážky, L'Hermeneutique du sujet (Hermeneutika subjektu - přednášky z let 1983 - 1984) také. Je tedy otázkou, do jaké míry je genderová slepota pravdivou výtkou. I když Michel Foucault nepoužíval konkrétní aparát nebo techniku pro odhalován fungování systému genderových opozit a jejich důsledků, nelze s jistotou tvrdit, že jednotlivá pole konstituující rozdílnosti v rámci pohlaví nesledoval a nebyl si jich vědom. Téměř s jistotou lze však říci, že z těchto témat neučinil v žádné (vydané) práci ústřední cíl svých myšlenek a zkoumání.

Druhou zásadnější poznámkou, jež může sloužit jako podklad případné kritiky, je zřejmá skutečnost, že Michel Foucault zkoumal ta zařízení, která sám považoval za "západní“ a na „Západě“ lokalizovaná. Francie, Německo, Anglie – to jsou hlavní státy a lokality, kterým se věnuje, praktiky jejichž institucí sleduje a porovnává. Zevšeobecnit úvahy na „Západ“ (ať už tento pojem znamená cokoliv) může být více než zavádějící, přesto lze zpětně namítnout, že na několika místech je jasně formulováno, jakou oblastí se Foucault zabývá – pojmenování „Západ“ může být problematické, ale ne tolik oblast, která je analyzována. K tomu lze připočíst, že Foucaultovy zkušenosti (a zdroje, ze kterých čerpal) obsahují poměrně velkou část té oblasti, která se nazývá (západní) Evropou – působení ve Švédsku, Německu, Polsku (s možnými výhradami, jelikož působil ve Varšavě), a to i přesto, že v Dohlížet a trestat nejsou explicitně reflektovány. 

Úhelný kámen, který Dohlížet a trestat představuje především pro pozdější Foucaultovy projekty, je dodnes určujícím pilířem pro analýzu všech disciplinačních dispozitivů a technik, jejichž přítomnost v rámci neoliberálního řádu je dnes již prakticky nediskutabilní skutečností. Kritických reflexí se ale za posledních několik desítek let objevilo více než požehnaně. Foucaultovy úvahy jsou kritizovány, revidovány, vztahovány k současnosti i k ostatním společnostem. Používají se metody a postupy i teoretický přístup k nejrůznějším jevům současného světa. Zrodila se celá „foucaultovská metodika“ sociálních výzkumů a přístupů k partikulárním otázkám především sociálních oborů. Foucaultův odkaz je revidován, ale také obohacován a rozšiřován. Nezřídka dochází k debatám a často diametrálně odlišnému chápání jeho záměrů a plánů. I to je jeden z důvodů, proč se k Michelu Foucaultovi vracet i nadále. Zvláště, když jeho dílo ještě zdaleka není celé zpřístupněné (i odborné) veřejnosti, nemělo by nám nic bránit průběžně reflektovat jeho odkaz. V českém prostředí by to možná mělo platit dvojnásob.

Béasse

Dohlížet a trestat - část III.

Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat hledal podobně jako v Dějinách šílenství (takový je překlad výboru z původního díla Histoire de la folie à l'âge classique; v českém překladu chybí pasáže jako Le monde correctionnare - "Svět nápravy" nebo Du bon usage de la liberalité - "O správném užívání svobody" aj.) kořeny takové racionality, která umožnila sociální kontrolu. Přechody, prolomení, modifikace takových mechanismů moci, které fungují díky rozličným technikám ovládání a jejichž společným jmenovatelem je vedení lidí – takové jsou jedny z nejpodstatnějších společných rysů uvedených titulů. Zatímco v Dějinách šílenství se Foucault ještě do značné míry striktně držel negativního vymezení moci, v Dohlížet a trestat již v některých pasážích naplno rozvíjí své analýzy sociálního pole prostřednictvím mocenských vztahů zejména směrem k jejich kreativní povaze. Máme zde produkované vědění, mocenské vztahy a tvorbu subjektů, které mají být vedeny. Jakou cestu Michel Foucault volí?

V zásadě se dá říci, že zárodky budoucích projektů, jakými budou v přednáškách na Collège de France v druhé polovině 70. let mocenské vztahy, státní rasismus a nebo genealogie liberální ekonomie, jsou guvernementalita, biomoc a biopolitika. Velmi zjednodušeně se jedná o vládnutelnost a mechanismy vládnutí, které (podobně jako v případě Dohlížet a trestat u penálních systémů) se v běhu dějin v prostředí „Západu“ proměňovaly. Tam, kde mechanismy uzavírání a vylučování fungovaly v odlišných odstínech v případě „bláznů“ a jejich uzavírání do Asyla (Asylum – zařízení pro různé druhy „mentálně postižených“, chudých, „fyzicky defektních“ apod. ve středověku a na počátku novověku; český ekvivalent „ústav pro choromyslné“ a jiné modifikace rozhodně nevystihují plný význam a především „osazenstvo“ těchto zařízení…), při trestání odsouzených a produkci delikvence v dobách Panopticonu apod. fungovala určitá posuvná ložiska procedur a schémat, která bylo možno nejen v odlišných „provozech“, ale také v prostředí jiných racionalit využívat ke konkrétním účelům vládnutí a kontroly. „Lodě bláznů“ splavovaly mýto-poetickou zkušenost kritiků poměrů, pomáhaly rozplozovat diskurs bláznovství, ale také udržovaly osu společenských norem, po jejichž chuti bylo s ne-normálními zacházeno. Uzavírání a kontrola jednotlivců ohrožujících společnost zaručovala průhledy po ose jejich životů v mikrodetailních snímcích do takové míry, že v područí vězeňských kobek se rodily naprosto nové obory lidského poznání. Kriminologie, psychopatologie nebo soudní psychologie nabírají dech přesně v době, kdy z anonymních mas vystupují subjekty moderní moci. Tady je „vizionářství“ anatomopolitiky a biopolitiky zřejmé, přesně z takových míst vzejdou základní otázky guvernementality a v závěru Foucaultova života i ústřední téma konstituování lidského subjektu.

Titul Dohlížet a trestat si všímá přesně těch míst a období v dějinách „Západu“, která obtahují jednotlivé techniky vedení lidí se snahou příslušného využití. Když se Foucault zabývá technikami správného výcviku a udává jejich názorný výčet, čerpá z několika paralelních zdrojů lišících se domácím původem. Využití času v továrně, kázeňské postihy ve škole, napínání sil při vojenském výcviku. Tyto stránky již zrcadlí heterotopie těch mechanismů, které v případě anatomopolitiky, která sleduje kontrolu a správu života na úrovni těl, a biopolitiky – ta se obdobně týká ekonomického zacházení s populací („masifikované tělo“), jsou zapojeny především v ekonomické produkci a tržním zpracovávání potenciálu (lidského) života v jeho dynamické rozpínavosti.

Michel Foucault při zkoumání strategií sociální kontroly identifikoval dva naprosto zásadní rámce správy určitého časoprostoru včetně životního potenciálu, který se v něm nachází nebo má být náležitě uchován, zpracován nebo pohybován. Jakákoliv kontrola a organizace vyžaduje takové rozvržení, takové uspořádání vztahů, jehož nastolením budou dány regule vně i uvnitř pojednávaného časoprostoru. V zásadě existují dvě schémata – „schéma lepry“ a „schéma moru“. Podle povahy obou lze dovodit příslušné techniky jejich uplatnění. V případě prvního, tj. lepry, jde o to jedince stižené touto nemocí izolovat, potlačit, vyloučit – dát zaniknout bez většího rizika. Foucault tento model nazve „snem o dokonalé/čisté společnosti“. V případě morové nákazy bylo ale postupováno jinak. Tam, kde vše prostupovalo vyloučení až se zhmotnilo v podobě velkých síní „bláznů“ z Dějin šílenství, druhý „model moru“ nevylučuje, ale rozděluje. Vkrádá se myšlenka o povýšení „modelu lepry“ s tím rozdílem, že vyloučení je přítomno v nekonečných řadách a není prostorové, fyzické. Přímé, fyzické dopady uskutečňuje v přesně kontrolovaných momentech, kdy dohled odhaluje nevyhnutelné. Město ohrožené morem je pečlivě rozděleno, aby ho bylo možné co nejlépe koordinovat, sledovat a prostoupit pohledem. Je to jakési věčné rozdělování uvnitř vymezeného prostoru. Vše prostupující dělitelnost. Každá čtvrť a ulice má přiděleno své „oko“ dohlížející a evidující. Rozdíl spočívá v modu zacházení. Při vyloučení jde o potlačení, rozdělení sleduje využití a kázeň. Jak ale Foucault ukáže především v případě biopolitiky, oba mechanismy jsou úzce propojeny a svého využití dojdou i v příštích staletích při kontrolách populací a uplatňování např. zdravotní politiky.
Takové podklady a rozvržení – jakési strategické zhodnocení stavu, umožňují následné zavádění adekvátních technik. Umístění leprosérií v odlehlých lokalitách, zmíněné lodě bláznů, přikování pomatených. Na druhé straně koordinace pohybů ve školách při psaní, sledování pracovního výkonu v dílnách, časový rozvrh ve věznicích určující přesný čas budíčku, práce, jídla i večerky.

Skutečnost, která spisem Dohlížet a trestat prochází v zásadě nepovšimnuta a své rezonance dosáhne často až při novém čtení se zkušenostmi s dalšími tituly či texty (La Volonté de savoir - Vůle k vědění, Il faut défendre la société - Je třeba bránit společnost, Le sujet et le pouvoir - Subjekt a moc apod.), je způsob, jakým Michel Foucault přistupuje k úloze moci a mocenských vztahů. Je známo, že Foucault nikdy nevytvořil žádnou teorii moci, velmi často své úvahy upravoval, vysvětloval, nepřestal nabádat příklady k bližšímu pochopení toho jak mocenské vztahy fungují jakou mají důležitost. Dohlížet a trestat v tomto ohledu nese několik charakteristických atributů mocenských vztahů ve Foucaultově chápání.
Nešlo o teorii moci, ale o to, jak fungují, obíhají mocenské vztahy. K jakým dochází situacím, přerodům a stahům v těch chvílích, kdy jedinci v mocenských vztazích na sebe navzájem působí, směřují k určování chování druhého a prolomují zdánlivě neposunutelné body, aby v příštích chvílích znovu zhodnocovali svůj přístup a taktizovali směrem k dalším krokům. Je to charakteristická neustálost, nepřetržité aktualizování i nové propojování a zanikání. Tak je třeba chápat ty části, ve kterých Foucault líčí proměny řádu trestání – od popravy, přes mučení a galeje až k uzavírání a uplatňování dohledu. Nejde jenom o lepší využívání prostředků, jejich inovace v odrazu neudržitelnosti. Ona neudržitelnost se rodí v agonu neustálých směn recipročních působení. Zápolení jí vdechne život v těch „místech“, v nichž dochází k proměně mocenského vztahu a přehodnocení situace nutí k zapojení nové taktiky. Moc s sebou totiž vždy přináší odpor (jako přeznačkovanou moc a vice versa). Takovou optikou je nutné vnímat posuny od mučení až po sebekázeň v moderní, disciplinární společnosti. Jednotlivé děje podléhající rozkládání a skládání v souladu s variacemi potřeb, cílů a hodnot. Využití dochází v takových momentech, kdy se stávají (dočasně) vítěznými nebo umožňujícími převahu.

Stínohra trestů, uzavírání a mučení je předvojem sociální kontroly v éře rodícího se kapitalismu, jehož ústředním úkolem bude využít dědictví mechanismů kontroly, disciplíny a dohledu v takové možné míře, aby tělo těžce zkoušené, podrobované a ničené bylo spíše zapojeno ve prospěch výroby, revitalizace sil a uchování biokapitálu, který ve své reprodukci skrývá. To, jaké dopady měla racionalita „trestání“, jaké nedostatky, neduhy a především otázky předala věku (neo)liberálního řádu, bude Michel Foucault zkoumat ve svých příštích přednáškách a knihách. Dohlížet a trestat je grimoárem vztahu života a moci v labyrintu zrcadel disciplíny. Síla tohoto díla spočívá trefně ve strategickém rozvržení, nikoliv ve finalitě odpovědí. Deleuze později knihu nazve "Božskou komedií trestání"... 

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Dnes tu máme premiérový příspěvek vnějšku - první text, který přichází vně útrob tohoto zápisníku. Výborně se hodí k Foucaultovým nebo Goffmanovým úvahám o mikropraktikám sociální regulace, lze ho číst také jako snahu uhranout zvnitřňování (a praktikování) normalizace.

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Na základní škole jsme měli spolužačku. Chodila s námi od první do páté třídy. Jmenovala se Růžena. Nikdo ji ovšem nenazval jinak než „ajcomorka“.

Je to příznačný začátek, tematicky zaměřený, protože uvádí na scénu něco ambivalentního. –Růžena byla holka od rány, vlastně spíš „klučičí holka“, která vyrostla ve zvláštní rodině. Utíkala ze školy v pyžamu a děti se jí bály. V první třídě ji učitelka poslala domů s notýskem pro maminčin podpis. Růžena se neobtěžovala dojít až domů, vlezla do vykotlaného stromu blízkého lesíka a tam se kostrbatým písmem žákyně 1. třídy pracně podepsala Ján-cká (na místo pravopisně správného Jánská). Roky ubíhaly a Růžena mezitím stihla zmlátit spoustu kluků i holek a poplivat učitelku. Kamarádit s ní bylo někdy výhodný. Jenomže se jí začalo říkat „ajcomorko“. To se potom ze třídy nezvykle často ozývalo proslulé „máš ajcomorku!“.

„Mít ajcomorku“ bylo zábavný i potupující zároveň. Postižený, na němž ulpěla ruka stižená ajcomorkou, se musel ajcomorky co nejrychleji zbavit, setřást ji ze sebe. Ta tělesnost v tom byla neoddiskutovatelně přítomná. Ten pocit, když se tě někdo dotkne a stigmatizuje tě, je v tom aktu otření zajizven.

Růžena předloni zemřela, „prý na rakovinu“. Byla jí ta nemoc snad nějak předpovězena?
Co mě udivuje, je něco jiného. Je to ono slovní spojení „ajco-morka“. Netuším, kdo to oslovení vymyslel, je to vlastně jedno, spíš je zajímavá významová rovina, daná spojením dvou hrozivých nemocí, jedné „historické“ a druhé „současné“. Jako děti jsme si nějak musely dát dohromady, že nás Růžena něčím ohrožuje, a ono slovní spojení sloužilo jako železný štít proti všemu temnému, co nám z její strany hrozilo. Čím nás tolik ohrožovala? Vadilo nám, že má sestru se „slabšími mentálními funkcemi“ a tak trochu nestandardní domácnost, a že její oblečení smrdí od kouře? Je v tom mnohem víc nevědomého než jasně definovatelného.
Růžena se špatně učila, ale spíš proto, aby potvrdila svou pověst „flákačky“. Hloupá rozhodně nebyla. Cítila, že jediným jejím vlastnictvím je role „frajerky“, a tu že jí nikdo nevezme? Nevzal. Růžena sotva prolezla základní školou.

Tyhle všechny okolnosti mě utvrzují v tom, že nálepky sociálního charakteru jsou plné předpovědí, které se nemohou nenaplnit. „Rozumově“ mě nenapadá, proč jsme Růženu stigmatizovali dvojnásobnou dávkou jedu. Byla něčím jako čarodějnicí. Vlastně si myslím, že jsme si ji tak představovali, protože když do školy přišla stará paní s příznačným jménem Nebeská učit náboženství, Růžena se párkrát z recese na jejích hodinách objevila, aby kompromitovala Ježíše Krista.

Kolem Růženy byla vystavěna ohrada, a vystavěly ji různé diskurzy, jejichž průnik ve výsledku vytváří něco tak mlhavého jako je povědomí o nemoci. Růžena byla možná i ráda za svou divadelní image, ovšem, kdyby se ta gesta kolem toho všeho nestvrzovala s takovou zřetelností …

w.