"Nerozumím, jste tedy hlupáci" - touto uvozovanou vsuvkou ve svém textu Němá a slepá kritika Roland Barthes naznačil, jakým způsobem se kritika ohání univerzální mantrou (viz výše) při snaze dehonestovat směry, které se liší od těch kanonizovaných a "vědečtějších". Připomenu jeden příklad za všechny: The Deconstruction of Jacques Derrida, článek, který se stal trapnou a nedůstojnou klasikou v rámci analytické filosofie kritizující J. Derridu předevevším prostřednictvím jeho zesměšňování (včetně úmrtí). Výpady jsou přitom naprosto ubohé:Jacques Derrida, the father of the pseudo-philosophy of "Deconstructionism", has been deconstructed into the next world.
Nebo:
It is also known as poststructuralism, but don't ask what structuralism was, as it was no better.
Kdo má zájem, ať pokračuje v Plautově "kritickém" článku, který je posléze podivnou směsí urážek a výkřiků, které mají s argumenty pramálo společného. Neznamená to v žádném případě, že by např. Derridovy spisy nebyly z mnoha ohledů problematické a kritizovatelné, ale není nic jednoduššího než zesměšňovat něčí dílo a stylizovat se do pozice objektivního soudce/kyně, kteří vědí, co je adekvátní vědění, jaké jsou ty správné postupy a proč je např. dekonstrukce pseudo-filosofií...Kdo najde jediný věcný argument např. i u Searlových výpadů proti Derridovi aj., které nebudou stejně napadnutelné právě z pozice dekonstrukce, bude zřejmě prvním člověkem, komu se povedlo obhájit pozici dědiců "Vídně", kteří dílčími debatami o významech a pravdě dokázali maximálně myšlení uzavřít do slonovinové věže vědy, která určuje sobě i ostatním oborům lidské činnosti, co je a co není relevantní poznání, vědění nebo praktiky při reflexi světa jako shluku subjektů a objektů. Argumenty se vždy vměstnávají do frází: nesmyslné, nečitelné, relativizující, ne-filosofické (jakoby filosofie měla určovat sama sebe!!!) apod. - takto "argumentují" vědci...pokud jsou nároky na filosofii v těchto intentích, pak nutně musí vyvstát otázky:
a) Co to znamená, že past racionality pudí k nastolování vědy (fyziky) jako univerzálního poměřovatele vědění?
b) Musí filosofie slyšet na takovéto nároky a námitky?
Pokud filosofie se má přizpůsobovat vědě, vědě, která nemá co říct k životu (Husserl, Patočka, Foucault, Spivak...), pak zřejmě není sebemenší důvod, proč na požadavky vědy (v rámci svobody myšlení - filosofie) přistupovat (aniž bychom její funkčnost a váhu museli/y zpochybňovat, ale a priori přijímat vše veděcké jako objektivní a to nejsprávnější poznání a vědění je minimálně z hlediska plurality názorů nepřijatelné).
Tento podivný úvod (nutné zlo) máme za sebou, nyní přistupme k tomu, co na jedné straně s výše uvedeným zásadně souvisí, co ale na straně druhé je do značné míry symptomem českého prostředí a myšlení. Josef Fulka vydal u nakl. Herrman & synové svou poslední monografii "Psychoanalýza a francouzské myšlení". V několika poznámkách se pokusíme shrnout pozici tohoto textu, který se z mnoha ohledů ocitá v místě, které bychom mohli/y nazvat přítomností chybění.
Fulka se ve své poslední knize věnuje hned několika velmi řídce reflektovaným tématům a postávám (především francouzského) myšlení 20. století. Spis má dvě části. První jsou zhruba ve stejném poměru nedocenitelně věnovány Sigmundu Freudovi a jeho žáku a pokračovateli Jacquesu Lacanovi. V českém prostředí krok nebývalý a to jak po stránce zpracování a fundovanosti, tak co do šíře záběru a silné provázanosti s částí druhou, ve které jsou v kratších textech tematizovány a rozebírány myšlenky autorů (bohužel pouze muži - Kristeva, Spivak a další chybějí...), v jejich díle jsou psychoanalytické sedimenty učení obou velikánů tohoto oboru přítomny tu velmi ostře, jinde jen v náznacích.
Fulkův zájem je profilován francouzským myšlením (samozřejmě ne výhradně jím) a jeho znalosti vztahující se nejen k Freudovi a Lacanovi, ale především k Barthesovi, Deleuzovi nebo Derridovi (Michel Foucault, jehož texty Josef Fulka z velké části zpřístupnil českém čtenářstvu a je autorem druhé části knihy Michel Foucault: Politika a estetika, je v nové knize přítomen implicitně, pro znalce/kyně Foucaultova díla až explicitně) ukazuje hned několik skutečností, které i nadále zůstávají v českém filosofickém diskursu ne-přítomné. Není to "jen" zájem o francouzské myšlení, o tzv. postmodernu, sémiotiku nebo dekonstrukci, deleuzovskou vlnu myšlení, ale také především o recepci Lacanova díla, která není ani ne-přítomná jako spíš chybějící!
Jestliže se v první části podrobně věnuje partikulárním tématům (Freudova první a druhá topika, kastrační a oidipovský komplex, psychoanalytické postupy v praxi, u Lacana pak objekt a, reálno, imaginárno a velký Druhý, ne-existence sexuálního vztahu atd.), ve druhé pak tyto používá k osvětlení problematiky v českém prostředí zpravidla zprostředkovávané bez znalosti tohoto podloží nebo prostřednictvím sekundárních zdrojů. Jistě, je např. možné Deleuze číst bez znalosti Lacana, ale jaké to čtení bude? Nemá cenu se přít o správnosti výkladů a čtení, fundamentální je zde, zdá se, přítomnost pojmů, schémat a vlivů, které Deleuze Lacanovi přiznává a pracuje s nimi, vymezuje se vůči nim a bortí je (text Rozbíjet a tvořit). Podobně je tomu tak u ostatních "Lacanových dědiců" - vždy nám notná část uniká, recepce se posouvá a ustí v nevyhnutelný dluh, který narůstá úměrně nedostupností vetší části spisů dílčích autorů/ek (Foucault je v tomto ohledu pozoruhodným paradoxem - jak jsme se zmínili již dříve). Výsledkem je pak zpravidla bezduchá frázující kritika, jejímž efektem je např. curriculum předmětů, textů a fil. směrů, které se vyučují (ano, po hříchu jde především o dějinný výklad než o samo vysvětlování a přednášení...) na českých vysokých školách.
Jakýsi "kyslíkový dluh" (nejen) francouzského myšlení* v českém prostředí ústí mimo jiné v to, co Barthes vtipně a výstižně glosoval ve zmiňovaném textu. Neporozumění a neochota porozumět představují bariéru, které ne vždy je možné zdolat, ale automaticky v takovém případě odkazovat nepochopené (nepochopitelné?) do koutů zapomnění, z nichž je čas od času vymete vítr nové kritiky kanonizovaných textů, je nebezpečím samo o sobě. Cokoliv, co se vzpírá určitému diskursu (v českém prostředí tento diskurs představují fenomenologie, anal. filosofie nebo fil. jazyka) je odmítáno (protože nepochopeno) jako nesmyslné, zavádějící, nehodnotné, devastující hodnotu filosofie apod.
Fulkova kniha, kterou je nutné ocenit optikou kombinující bezprecedentnost podobných spisů v českém prostředí, úctyhodné penzum příslušných znalostí a vlastní invenci i schopnost kritického myšlení, tak na tváři filosofie v českém prostředí nepřímo vytváří podlitiny, které jsou přímým důsledkem políčků uštědřené akademické obci (které je Fulka součástí - sic!) poplácávající se po skleslých ramenou zatížených dědictvím karteziánství a fetišismem vědeckého pozitivismu. Obdivuhodná je i Fulkova odvaha (i odvaha vydavatele) nabídnout českém trhu (bohužel primárně) a české veřejnosti spis, jehož soupatřičnost se současnou krizí myšlení (posledních cca 20 let v eu-us regionu) snad vyvolá odvezu hodnou úsilí, které Fulkova kniha představuje. V případě českého myšlení, které má těsnější vazby k tomu francouzskému minimálně z meziválečných dob, může zastupovat výtku i pohnutku za generace utápějící se v mesiášské utopičnosti analytické filosofie nebo filosofii špatného svědomí (Heidegger). V neposlední řadě je vše zmíněné aktuální z hlediska třetí vlny feministické filosofie a vůbec generací vymezujících se vůči Foucaultovi, Derridovi nebo Lacanovi...
béasse
* Chybění se týká např. radikální filosofie, feministického myšlení, současné italské politické filosofie aj.
** Dík patří Josefu Fulkovi za neutuchající zájem o francouzské myšlení
Žádné komentáře:
Okomentovat