První kolo čtení: Who´s Afraid of Charles Darwin?

Po delší době plné mimo-akademických povinností, kdy nebylo možné pravidelně psát na blog, jsem se rozhodl zkusit zavést "čtecí" příspěvky, v nichž se budu věnovat reflexím titulů, které mi takříkajíc "leží na stole". Jako první jsem vybral knihu Griet Vandermassen Who´s Afraid of Charles Darwin? Debating Feminism and Evolutionary Theory. První část čtení se věnuje Úvodu a obecnému nástinu tohoto spisu, jehož vysoce aktuální poznámky ke vztahu vědy a feminismů považuji za charakteristické z hlediska současného stavu feministických teorií ocitnuvších se dle všeho hned v několika slepých uličkách. Směle do toho.


Struktura knihy
V celkově šesti kapitolách, úvodu a závěru se autorka z pozice darwinistické feministky postupně věnuje problematické kritice vědy a vědeckého poznání ze strany jednotlivých feministických proudů. Všímá si jak historického a myšlenkového vývoje genderové problematiky ("tricky" koncepty pohlaví a genderu), tak z jejího pohledu neopodstatněné kritiky vědeckých poznatků, která je inherentní součástí dílčích feministických přístupů a jako mantra se objevuje ve všech proudech, u všech autorek a vždy představuje třecí plochy sporu, jehož síla se však umenšuje přesně ve chvíli, kdy Vandermassen hodlá přimět čtenářstvo ke třem myšlenkám:

a) vztah feminismů a vědy nutně nemusí být kontradiktorický; naopak - použitím evoluční teorie ve prospěch (a vice versa) feminismů může dojít k hodnotnější, věrnější a bohatší analýze fungování společnosti

b) předsudečné odmítání vědeckého poznání (jako maskulinní záležitosti i konceptu společenského rozboru a nabývání poznání) není, přes četné historické příklady, povětšinou opodstatněné a spíše škodí, uzavírání myšlení a brání přínosnějším debatám, aby vůbec vstoupily do povědomí veřejnosti

c) feminismy a evoluční psychologie (a evoluční biologie) mohou ve svém spojení nést netušené plody, tzn., že nelze generalizovaně odmítnout vědecké poznání jen kvůli předpokladům, že věda je a vždy byla zejména maskulinní záležitostí a tudíž artikulovala pouze mužská zkušenostní pole


Úvod
"I want to show that evolutionary psychology and feminism, instead of being enemies, are in fact allies. Whereas the former can provide scientific insights into the ultimate causes of the ´battle of the sexes´, the latter can draw upon these conclusions for the construction of a realistic program of social reform and can at the same time act as watchdog for male bias in evolutionary theorie." (s. 2 - 3, cit. d.)

Ambiciozní projekt autorky začíná touto charakteristickou větou, jelikož jí nejde o dehonestaci feministických přístupů (i když to z výčtu dílčích směrů a z jejich typologizace může vyznívat), ale spíše o zdůraznění přínosnosti na jedné i druhé straně (sic).

Hlavní myšlenky Úvodu jsou v zásadě tři. První je celkem tušená, jednotlivé feministické proudy jsou až příliš zatíženy zkoumáním toho, jak a co jednotlivé projevy genderového řádu způsobují v oblasti inter- i intrapersonálních vztahů. Málo už se zabývají tím, proč dochází ke vzniku základní štěpné linie právě na základě modelu muž - žena. Argumentace autorky je ve stylu "víme přece, že...", což, věřím, rozvede v dalších pasážích knihy. Tvrzení, že všechny nám známé kultury mají jasné dělení podle (biologického) pohlaví a feminismy a genderová studia nejsou s to vysvětlit, proč tomu tak je, má svou váhu, nicméně zdá se, že je zde opomenuta klíčová skutečnost. Jestliže přijmeme etnologické a antropologické výzkumy jako vědecké, tak konkrétně tyto dva obory přicházejí už z koncepty, které z jednotlivých kultur a přírodních národů buď "vytahují" (předporozumění, pozicionalita) nebo je naopak hledají a "vpisují" (symbolické výkladové násilí, diskurzivní kolonizace). Muž a žena jsou pojmy, které se diametrálně liší od biologické a somatické binarity (dosti nestabilní vzhledem k nástupu bio-genetiky...). Evoluční biologie samozřejmě může argumentovat proti (koncept zamrzlé evoluce promine), ale je zde otázka, do jaké míry můžeme sociální determinaci odpárat v každodenní interakci. Velmi zjednodušeně - nežijeme v laboratoři.

Druhá teze je rovněž nasnadě: dílčí feministické proudy in toto vždy pracují s nějakou koncepcí lidství, ale nejsou s to se shodnout, najít společnou platformu a v mnoha ohledech jsou v kontradikci. Na jedné straně jde autorce dát za pravdu, na straně druhé se projevuje zřejmě klasické pozitivistické myšlení, ve kterém je pluralita možných světů řešení a pohledů nežádoucí. Rovněž je řešení přislíbeno rozpracování v dalších kapitolách, ale upřímně se obávám, že kromě konstatovaní známé skutečnosti o neschopnosti feminismů najít univerzální pojítko, prakticky nemožné. Univerzalizace zkušenosti je v mnoha ohledech žádoucí a prospěšná, nicméně příliš nerozumím tomu, proč je takový problém s paralelními feministickými proudy - všechny se pokoušejí přispět k chápání problematiky genderového řádu, v mnoha ohledech se posilují a doplňují, dochází k proměnám a posunům. Já zde více vnímám přínos než vyloženě slepou uličku - navíc už dávno neplatí, že věda vysvětluje funkčnost dvojího pohlaví (kvůli reprodukci). Plus otázka proč není feminismy upozaděná, jen cesta k jejímu zodpovězení vede jinudy a jinak. Přesto tato linie je evidentně nejproblematičtější, protože zavání esencialismem stavějícím na předpokladu, že principum est corporeum - člověk coby biologický druh ve svém vývoji podléhá stejným mechanismům jako ostatní živočišné druhy, tudíž biologická determinace je základní a určující; společenská "nadstavba" je reálná, ale v poměru k předchozímu zanedbatelná.

Třetí část, že evoluční psychologie může ve spojení s feminismy posílit vysvětlování genderových rolí a s těmito spojená očekávání na základě pohlaví, je určitě zajímavý rozvrh, jenž je předjímaným záměrem knihy. Zatím dle Úvodu vše působí tak, že podobně, jako se vyvíjela naše těla, tak obdobně se formovala mysl (interakce genofondu a prostředí). Nu, zde si nejsem jist, ale zavání mi to Lamarckem, tj., že kombinace biologického a sociálního formuje mysl a ta takto zformovaná je dále (geneticky?) předávána...Nejsem evoluční biolog, ale obávám se, že tuto tezi vyvrátil již Mendel. (I když by se to mělo chápat doslovně, věda vždy jen revidovala to, co si dosud myslela, nikdy nic nedokázala:c)) ) Navíc je tu nebezpečí predestinace (bio-sociální), protože argumentovat ve prospěch evoluce v oblasti fyziognomie i duševních pochodů a myšlení obecně po linii mužské - ženské je krutě nebezpečným konceptem s až totalitním potenciálem. Když se k tomu přidá argumentace historickým vývojem "vždy to tak bylo"  (vzpomeňme proti aspoň Badinter), je takové směřování velice zrádné a nebezpečné. Ale třeba se pletu, protože tuším, jak věda přece říká jasně... Jako kdyby se dokázala věda vyvázat z vlastního vývoje, pozicionalit, konceptuálního stínu a Poppera dědictví - navíc pokusy jsou simulacemi, které nikdy neprobíhají stejně a šlo by pokračovat...Návrhy ze strany feministické epistemologie jsou vysoce validní a nemusí nevyhnutně vést k relativizaci.

Přesto všechno mě Úvod i první kapitola (viz příště) motivovaly k dalšímu čtení a dočtení. Předpoklad, že věda (evoluční psychologie) a teorie (feminismy) se mohou nakrásně doplňovat a jejich vazby nést kýžené plody vedoucí z předpokládané slepé uličky feminismů, je podnětný. Jak se Vandermassen popasuje s rozvrženými tématy uvidíme příště. 

béasse

...sváteční nášup čtení...

Odmlka byla dlouhá, povinnosti se zmnožily, nezbývá tolik času na čtení a studium vybraných textů, ale snad se to teď postupně mění. Takže při dnešním svátku přidávám několik vybraných titulů z české původní i překladatelské produkce; závěrem pak zmíním tři tituly zahraniční, které rozhodně stojí za pozornost...
Socialismus nebo barbarství: Od "amerického století" ke křižovatce dějin je jedna z posledních knih marxistického (sic) myslitele Istvána Mészárose, který po veleúspěšném Beyond Capital (zhruba "Mimo kapitál") v návaznosti na myšlenkový projekt, který Rosa Luxemburg rozpracovala na začátku 20. století, a který spočíval v pobídce promyslet další postup na rozcestí mezi kapitalistickou (všeobecnou) destrukcí a socialismem. Není to místy snadné čtení, často to evokuje myšlenky Laclau a Mouffe, nicméně i bez hlubšího vhledu je možné se v Mészárosových názorech zorientovat. Obdobně jako Žižek - i Mészáros - domnívám se, vidí kapitalismus selhávat v jeho univerzalistických ambicích. Možná je dobré začít rozhovorem umístěným na konci knihy. I ten pomůže pochopit, proč apriorní kritika post-marxismu (tak zakořeněná v českém prostředí)* prakticky vždy vychází z neznalosti.
Zdeněk Kratochvíl vydal u nakl. Academia titul Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Nezastírá, že jde o přehledovou knihu, která nemá primární ambice analyzovat dílčí spisy nebo se hlouběji věnovat jednotlivým osobám z historie potýkání se filosofie s vědou. Je škoda, že spis končí Descartesem, nicméně i přesto si lze udělat velice solidní představu o tom, jakým způsobem se filosofie s vědou potýkala (prakticky od počátků, od antického myšlení), a v čem spočívala a spočívají i do dnes hlavní úskalí jejich sporu. Pro mě osobně jsou nejhodnotnější pasáže, v nichž se pan Kratochvíl věnuje třeba Herakleitovi či jednotlivým francouzským školám. Zde mi nejostřeji vyvstávají zatím jen tušené momenty z dějin filosofie. Síla nové knihy Zdeňka Kratochvíla však spočívá předevšímve schopnosti umně postihovat ideové vazby napříč směry, obory i argumentačními štíty, kterými se jednotlivé postavy vybavovaly proti svým odpůrcům. Každý/á by měl/a mít svého "délského potapěče"...
Není to spis v první řadě filosofický, ale vzhledem k tomu, že se zabývá proměnami idejí v partikulárních dějinných fázích, rovněž ji zařazuji. Martina Malia a jeho Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa se mi dostaly do rukou vlastně náhodou, ale teď, když se blížím k jejich samotnému závěru, mohu směle konstatovat, že by byla věčná škoda tento titul minout. I kdyby měla být čtena pouze první část úvodní kapitoly - Husitské Čechy, nebyl by investovaný čas zbytečný. Osobně jsem byl poměrně stručným a věcným rozborem oněch revolučních událostí českých národních dějin vtažen do Maliova rozboru natolik, až jsem s prvním čtecím tahem skončil před branami revoluce v Nizozemí. Autor používá synchronní i diachronní komparační přístup, příčemž klíčová je zdě dejinnost a vývoj jednotlivých revolucí, tudíž jak se postupně probírá jednotlivými událostmi (a opět je provazuje, aby poukázal na dílčí souvislosti nebo rozdíly v obdobných situacích), mění se i jeho neustále aktualizovaný model výkladu. Tuto skutečnost trochu sráží fakt, že on sám samozřejmě ví, k čemu dospěje, i tak ale čtenářstvo zve na takřka dobrodružnou pouť po vybraných revolučních událostech od Jana Husa až do roku 1917. Osobně mám problém s hodnocením některých fází po roce 1789 ve Francii, ale to může být autorovi úplně jedno. I proto, že to je právě pět let, co zesnul.
Tři tituly, které jsem pročetl máme za sebou, nyní jen krátké upozornění na ty, co vyšly a zdají se skýtat kvalitní obsah:
John Rawls je považován za již klasického teoretika liberální demokracie. Nakl. Filosofia nedávno vydalo jeho Právo národů. Podle všeho se jedná o rozpracování teorie spravedlnosti s ambicemi na celoplanetární rozsah. Rawls jako definitivní zastánce Wilsonovské linie?
Když jsem četl Říši ducha a říši císařovu, odboural jsem poslední (neopodstatněné) předsudky, které jsem vůči ruské filosofii křesťanského humanismu měl. Pavel Mervart nyní vydává Berďajevovu Filosofii svobodného ducha 1. a 2. Snad se k titulu časem dostanu, protože právě Berďajev mě definitivně přesvědčil...a nejen svým čtením Dostojevského...
V Čechách se situace s publikacemi z oblasti genderové problematiky zřejmě zlepšuje, texty se zkvalitňují a deficit s anglosaskou produkcí se snižuje. Povětšinou se jedná o práce spíče sociologické nebo přehledové (sborníky, výčet osobností, přehled směrů). Variace na gender od Kateřiny Zábrodské patří spíše ke druhé sortě, což ale není v tomto případě na škodu, jelikož se jedná o titul v českém prostředí vzácný. Postrukturalistický tón vycházející zejména z teorií Judith Butler je u rozboru performativity a diskursivní produkce identit určitou samozřejmostí. V době, kdy je právě zmíněná autorka čím dál častěji napadána (např. Dawkinsem a obecně filosofií jazyka), se toto dílo zdá poměrně odvážným příspěvkem k debatě o postavení genderových studií v rámci sociálních věd. Ve čtení jsem zhruba v polovině a co nejdříve se pokusím sepsat zevrubnější reflexi celého spisu. I proto, že kurzy, které jsem u autorky absolvoval, mě oslovily více než dostatečně, abych diskursivní analýzu začal považovat za jednu z esenciálních metod zjišťování, jakým způsobem za pomocí jazyka prefabrikujeme sami/y sebe i okolí.
Závěr patří třem vybraným titulům, které by zájemci a zájemkyně o zahraniční filosofickou produkci dle mého neměli/y minout. Velice stručně:
Liberal Way of War se přímo hlásí k odkazu Michela Foucaulta a jeho rozboru vztahu mezi liberalismem a biopolitikou na pozadí projektu guvernmentality. Dillon a Reid tuto skutečnost neksrývají a pokoušejí se Foucaultovy analýzy vztáhnout na současné proměny liberalismu (globální šíření lidských práv a svobod, válka proti terorismu, biometrická opatření apod.). Společným jmenovatelem celé knihy je jedna z úvodních poznámek:
"Liberalism is to be admired for its values but deplored of its idealism"
K této knize se za čas chci vrátit v projektu, který od zítřka začnu realizovat.

Zoographies od Matthew Calarca je titul, jehož síla pro současnou post-politickou situaci a post-humanismus je, domnívám se, těžko docenitelná. Není to přímo čerstvá novinka (vlastně je skoro rok mezi námi), ale v současnosti se jedná o jeden z nejdiskutovanějších titulů (nejen) v rámci animal studies (!), ale i z hlediska politiky identity, metafyziky a problematiky (lidských) práv obecně. Nevím, co by tento spis řekl zmiňovaný Rawls. Od Heideggera přes Lévinase, Agambena až po Derridu se Calarco vyrovnává s koncepcemi lidství, které jsou myšlenkovým meritem spisů těchto filosofů. Měl jsem možnost číst Úvod a kapitolu věnovanou Agambenovi. O to více mě mrzí, že tato kniha je v Čechách nedostupná. Pokud se vám dostane do rukou, neváhejte.
Když v roce 2000 vyšlo Empire a o pár let později Multitude, veřejnost odborná i laická s nedočkavostí vyhlížela pokračování - završení trilogie. Hardt a Negri jej nabízí letos v podobě nejnovějšího spisu s názvem Commonwealth. Pokud mohu soudit z recenzí a ohlasů, které se ke mně dostávají z Berkeley, není sebemenší důvod považovat některá hodnocení za adekvátní. Jedno z prvních vyšlo na Wall-Street Journal. Měl jsem dojem, že autor předchozí spisy buď vůbec nečetl nebo se jeho představy o (post)marxismu vejdou do krabičky od sirek. Připomíná mi to patologickou skutečnost optiky, která tvrdí, že několik staletí útlaku (trvajícího) v rámci liberalismu a jeho vývoje jsou naprosto v pořádku a nejsou přece historickou skutečností, zatímco Marx přece jasně vytvořil ideu koncentračních táborů a hororů, které se děly zejména v SSSR. Toto niveau očividně nezná myšlenkové směřování obour autorů od prvního společného spisu Communists like Us (tvrdá kritika socialismu i kapitalismu), o Marxových spisech nemluvě. Nemohu hodnotit aktuální titul, ale osobně jsem velmi zvědavý na završení ságy. Např.:
"The poor can be an object of pity and generosity when, and only when, their power has been completely neutralized and their passivity assured. And the fear of the poor that is thinly veiled behind this benevolent facade is immediately linked to a fear of communism (embodied for the pope in liberation theology)." (s. 49 cit. d.)
béasse

Jak se brání demokracie?

Když se na přelomu 90. let střetly Huntingtonova a Fukuyamova vize budoucího vývoje demokratických zřízení a potažmo i celého světa stran politických systémů, jen málokdo předpokládal, že se jejich významné spisy (působící jako "politické programy" pro zahraniční politiku USA) na počátku 21. století ocitnou na pokraji zájmu a jejich prognózy vezmou za své.

Kaganův Návrat historie (The Return of History) zvedá varovný prst a na Evropu může působit spíše jako zdvižený prostředník. Protože jeho hodnocení idealismu EU v době bující geoekonomiky, v níž se dle jeho slov navracejí tradiční mocenské nástroje síly, donucení, závislosti a hrozeb a na vítězné tažení se dostávají ty státy, které nespoléhají na soft-politics, ale důvěřují agresivní domácí i zahraniční politice jdoucí po nerostném bohatstvím a rozšiřování mocenských sfér vlivu, politická uskupení bez realistického přístupu v éře globální geopolitiky a geoekonomiky nemají příliš šanci.

Pohled, který Kagan prezentuje se dá celkem jednoduše shrnout: politické subjekty zapomínající na historické události, nesnažící se chápat metaroviny mezinárodních vztahů a nepřizpůsobující svou agendu vnějším událostem, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na aktuální "domácí! systém. Je zde cítit kritika Konce historie, oné bláhové směsky arogance a sebeuspokojení, která byla zřejmě natolik virulentní, že zavdala na strnulé přihlížení dynamicky postupujícím událostem v užším či širším okolí. Rusko nasazuje své Trojské koně do struktur NATO podvazuje spojnice sousedících států s touto organizací, Čína přebírá taktovku v Asii, Africe a postupně i ve zbytku světa, Indie, Japonsko, Írán a další státy postupně začínají chápat, že účast v mezinárodních celcích není vždy výhrou a už vůbec ne jistotou. Naopak. EU a USA stále přihlížejí. Regionální mocenský apetit začíná vyměřovat nové perimetry po celém světě snad mimo Jižní Ameriku (alespoň prozatím) a ty státy, které chápou okolní události se "pouze" přizpůsobují. Přizpůsobování se pak primárně spočívá v autonomii, autarkii a formování okolního geoekonomického a geopolitického prostředí tak, aby vyhovovalo partikulárním státním zájmům a potřebám. Kagan si tak všímá probouzejících se nacionalistických tendencí, vysvětluje jejich podhoubí, zdůrazňuje jejich motivaci a především účinnost. Ta je v předpokládané postmoderní éře bez národních států až mrazivě fatální. Vše lze zjednodušit na odvolávání se na národní nebo státní zájem. Šok archaických koncepcí? Kdepak. Státní zájem coby fenomén, jenž určoval vztahy mezi novověkými monarchiemi, se znovu probouzí na úsvitu 21. století a ukazuje se krystalicky bezchybným. Výsledky mluví jasně. Hlásání nutnosti obrany narodních a státních zájmů, obviňování okolních států či mezinárodních organizací z omezování a zasahování do těchto aktivit nese téměř invariantní efektivitu. Jednoduché, jasné, účinné. Pokud by někdo pochyboval, stačí poukázat na historické zkušenosti, protože především Rusko a Čína nedělají nic jiného než tradiční koloniální mocnosti a to bez ohledu na sféru činnosti. Ostatní buď hrají podle těchto not nebo mají smůlu a uzavírají pakty, které se však krčí ve stínu imperiální geoekonomiky.

Pro Evropu a EU Kagan prakticky nenabízí řešení nebo alespoň možnost východisek a to ze dvou základních důvodů. Prvním je spolehání se na bilaterální vazby a organizování v rámci EU. Tato skutečnost je zřejmě méně závažná, neboť zde je možná (byť pozdní a pozvolná) náprava. Druhý faktor je už problematičtější, přičemž se jedná o esenciální prvek, kterým je demokracie. Kagan je více než skeptický a celá kniha, prezentované poznatky a názory směřují k jedinému: demokracie není s to se bránit tomuto návratu k tradici mezinárodních vztahů 18. a 19. století, nemá mechanismy a potřebnou sílu vzdorovat, o šíření sebe sama po zbytku nedemokratického světa nemůže být řeč už vůbec, protože demokracie "bude ráda", když se zachová sama sobě. Jsou tu státy s demokratickým zřízením, jenže tyto nemohou zjevně konkurovat mobilizovaným masám v autoritativních režimech, pokud nebudou hledat spojence a ustupovat z pilířů demokracie. Jak se může Indie bránit tlaku Číny, jestliže nepřistoupí na vnucená pravidla hry? Hlásáním demokratických hodnot asi těžko. Dle Kagana se ukazuje, že vnitřní politický rozvrh je více než závislý na pozici státu v mezinárodním systému éry geoekonomiky. Jakost a typ režimu začínají být více odvozeny od role, kterou příslušný stát v mezinárodních vztazích hraje. Je nutno poznamenat, že rozhodování o dílčích rolích je spíše v područí nastupujícíh autoritativních a jiných nedemokratických režimů, které velmi brzy přišly na chuť tradičním způsobům vedení zahraniční politiky a rozšiřování mocenských sfér.

Kagan se samozřejmě věnuje i pozici USA a ostatních demokracií. Jeho závěr celého poměrně krátkého spisu je jednoznačný. Demokracie po celém světě (v čele s USA) čelí nové hrozbě a času do rozhodnutí, zda se autoritativním mocnostem a radikalizujícím se státům postaví či nikoliv, povážlivě rychle ubývá. Nedemokratické režimy jsou dle všeho silnější a hlavně mocnější co do působení - stejně tak odpovědnost demokracií za budoucí vývoj světa. Kagan stále věří, že demokracie je systémem, jehož hlavní osou je zodpovědnost. Tu je třeba znovu převzít a na ukolébané dekády, během nichž bylo oslyšeno Morgenthauovo varování, že

"spadne poslední opona a silová mocenská hra již nebude pokračovat",

je třeba reagovat důraznou odpovědí, která však nebude postavena na přijetí vnucovaných pravidel. Možný paradox demokracie diktující pravidla hry je téměř nevyhnutelným - jedině tak může toto zřízení potvrdit svou vitalitu. Pro Kagana je tato situace primárně záležitostí odpovědnosti USA, jež by měly dle Wilsonovy linie přilít do ohně louče, kterou svítí na cestu demokratizace ostatním státům. Jenže je zde zásadní problém, jak na takovou cestu (bez konce) vyrazit, když následky posledních pokusů zanechaly více než letité šrámy. Implicitně je jisté asi jen jedno - demokracie se brání...a to v obou smyslech slova. Otázku jak je třeba brát jako věčný stimul a ne jako finální řešení. Finalita, jak známo, zabíjí. V případě globálního politického uskupení by nám přídomek, že zabíjí fatálně, už nemusel stačit.

béasse

ps: F. Zakaria vedoucí rozhovor s D. Medveděvem (a fandící mu) je projevem čeho?

stojí za to číst...

Po nějaké době pár titulů, které jsou minimálně pokušením:

Asi nemohu začít jinak než nadšeným konečně! Ano, po zhruba 5ti letech se české (věřím, že i slovenské) čtenářstvo dočkalo další série přednášek francouzské historika myšlení Michela P. Foucaulta. Zrození biopolitiky představuje kompletní přepis audio záznamů Foucaultových přednášek z ak. roku 1978 - 79 (tradičně pronesených na Collège de France) mapujících vývoj liberálního myšlení především v jeho dílčích reflexích od 18. století. Původně jsem měl možnost si tyto přednášky přečíst v německém překladu, podstatně později v anglickém a posléze v originále. Nyní je k dispozici česká verze, která, pokud mohu soudit, nedosahuje kvalit anglické a němekcé, ale stále se jedná o malý svátek (na rozdíl od překladu knihy Slova a věci). Jedinci s hlubším zájmem o práci tohoto francouzského myslitele dříve či později stejně sáhnou po originále. Všem ostatním nelze než doporučit nejnovější přírůstek. Škoda jen, že mezi kurzem Je třeba bránit společnost a Zrozením biopolitiky zeje celkem podstatná mezera, jelikož Bezpečnost, teritorium, populace (Securité, territoire, population) představuje jejich podstatné propojení. V případě Zrození biopolitiky spousta klíčových věcí bez znalosti předchozího kurzu žalostně uniká. Ne nadarmo německý překlad obou těchto kurzů nese společný název Geschichte der Gouvernementalität I - II....

Další tituly se mohou jevit upozaděné, ale více místa bylo věnováno celkem pochopitelně jedinci, jehož dílo na mne mělo zřejmě největší vliv. Nicméně dále a (snad) ve větší stručnosti:

Richard Dawkins patří mezi nejuznávanější postavy současné evoluční biologie. Jeho Boží blud by neměl minout nikdo, kdo se zabývá konfliktem evoluční teorie a náboženství. Darwin kontra Ježíš? Ne tak docela...

Snuff je poslední přeložený kus od Chucka Palahniuka. Dílo je to zvláštní. Na jedné straně to je starý dobrý kompilátor sociálních střepů rozličných lidských osudů, který lehce elektrizuje, na straně druhé jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že tohle je už hodně převařený sampl jeho předchozích děl (Deník, Strašidla, Rant...). Buď jak buď, Palahniuk má celkem překvapivě co nabídnout a ne jenom z důvodu stále ještě neotřelých témat. Ve Snuffu se v první linii vše točí kolem gang-bang rekordu (ženská pornohvězda chce dohromady souložit s počtem 600 mužů a stát se nesmrtelnou...). Tato linie je fixována, zbytek jsou vlásečnice příběhů, třesoucích se intrasubjektivních záškubů od dětství, přes první sexuální zkušenosti až po vlastní minuty slávy před kamerami sledujícími fabrikaci rekordu. Palahniuk se vždy nějak zavděčoval psychoanalýze - možná, že jí vděčí za veškerý svůj věhlas, ale v případě Snuffu je těch kliček stran binarity komplexů a kompenzací až příliš. Všechno, včetně snadno tušeného rozuzlení, působí velmi často uměle. Jenže i přes výtky je to pořád velmi dobré čtení. Na české prostředí snad až moc, protože hlad čtenářstva rychle po Palahniukovi objevil Houllebecqa (a pak McCarthyho, Murakamiho), ale nikdy u jejich děl nezůstal tak dlouho, aby se projevil zájem o hlubší reflexi. Proč také zůstávat, vždyť máme přece tolik dobrých autorů a autorek...

U nakl. Filosofia jsou pod vedením Marka Hrubce v oblibě různé kompilace. Baršova Síla a rozum nebo jednotlivé tituly z poslední doby se dají zařadit mezi souborné práce - témata, texty i styly zpracování odpovídají spíše přehledovým pracem než nějakým hlubším analýzám. Erazim Kohák se svou knihou Domov a dálava do této linie zapadá, i když jeho dílo působí mnohem více konzistentně a především přínosně - ne jako pouhý výčet známých skutečností spojených průsvitnou linkou souvislostí. Prof. Kohák svou praxi a bohaté zkušenosti vysokoškolského vyučujícího nezapře. V jeho výkladu, který působí více než zasvěceně, se snoubí erudovanost, osobní i profesní zájem o pojednávané otázky, ale také v nemenší míře touha přimět čtenářstvo přemýšlet. Často glosuje historické souvislosti, připomíná nebezpečí zpopularizovaných obrazů (Masaryk, Patočka), demýtizuje tradované výklady, všímá si proměn myšlení, hledá motivy a důvody v pozadí utváření české národní identity. Neomlouvá, neglorifikuje, zůstává kritický. Význam jeho analýzy dokládá, že kritika je možné i na citlivá témata. I to je poslední Kohákova kniha. Pokud pro nás Čechy, historie a jazyk i myšlení našeho národa ještě něco mohou opravdu znamenat, pak především pod vlivem podobných přístupů, který nabízí práve Erazim Kohák.

Na závěr jen malá připomínka pro ty, kdo nezaznamenali/y, že nakl. Oikoymenh znovuvydalo dílo Metodologie, sociologie, politika. Jedná se o výbor z textů Maxe Webera, v novém, opraveném vydání. Mimo jiné obsahuje klasický text Duch protestantské etiky (bohužel stále redakčně krácený). Klasiky, zdá se, není nikdy dost.

béasse

Umění metaregulace v éře globalizace

Postkomunismus představuje stále neprobádaný fenomén. Shluk variujících projevů, událostí a posunů, které provázejí formování bezprecedentních časoprostorů vyplňujících místa chybění bývalého SSSR je prakticky stále těkající historickou (archeologicko-genealogickou) politickou realitou režimů, které svou společenskou strukturou, kulturně-politickou orientací a především mody myšlení stále neunikly ze stínu sovětského bloku. Tzv. satelity přitom představují neskutečně dynamická pole pro promýšlení a zkoumání rozmanitých aspektů jejich vývoje "před i po". Poslední kniha Jadwigy Staniszkis O moci a bezmoci je v českém prostředí ojedinělým výsledkem snah vyrovnávat se s výše uvedenými skutečnostmi. Výsledkem vpravdě pionýrským, protože sídlí v zení představovaném mezioborovým přístupem k fenoménu postkomunismu optikou (za chodu) utvářené teorie moci.

Knihu lze chápat a číst ve dvou rovinách. První (nikoliv z hlediska pořadí nebo důležitosti) se vyhraněně věnuje situaci Polska jako zástupného modelu postkomunistických režimů v případě analýzy fungování jednotlivých sfér lidské činnosti s vazbou na politickou organizaci, správu země a roli vládnoucích elit (tj. elity volené). Zde se autorka věnuje kritickým místům vývoje "před i po", aby zdůraznila především neschopnost mocenské sebereflexe, která je příčinou věčného nadechování Polska (a dalších postkomunistických zemích - zde je však otázka a jedna ze slabin textu, protože není nastíněno, do jaké míry lze generalizující výklady aplikovat při rozkrývání ostatních postkomunistických režimů) potlačovaného postupující globalizací. Tyto země se stále více ztrácejí v sítích strukturálního násilí představovaného pohybem kapitálu nevázaného na státní celky, vícerychlostním vývojem jednotlivých zemí v rámci EU, politickým kapitalismem apod.
Druhá část, myšlenkově zřejmě mnohem přínosnější, se vyznačuje implicitní teorií moci ve stále ještě novém řádu globalizace. Přesto, že se jedná o knihu esejistickou (a jednotlivé oddíly či kapitoly spolu souvisí díky určitému množstvím opakujících se myšlenek zasazovaných do pozměněných kontextů) zmíněná teorie nebo spíše koncepční přístup k pojmu moci je zde rozpracován na více místech, a tak nevadí, že Staniszkis nevěnuje teoretickému rozpracování moci knihu celou nebo konkrétní oddíl. Prokládá své chápání moci praktickým příklady, což může rušit ideovou linii, ale v zásadě pomáhá její místy náročný jazyk a myšlenkové obraty lépe uchopit (aniž by hrozila disinterpretační redukce).


Pojetí moci

Staniszkis chápe moc výhradně jako rozhodovací a vztahovou záležitost, kterou lze shrnout pod umění vládnout poměřovaným čtyřmi prvky: mocí, ovladatelností, správou a řízením. Moc zastupuje způsobilost vyvolávat změny, ovladatelnost vytyčuje dosahované cíle, správa vztah mezi cíly, podmínkami a nastavenými pravidly, řízení je pak procesem utváření těchto pravidel. Tyto čtyři pilíře, jejichž stabilita a nosnost přímo spoluurčují efektivitu a výhledy vládnoucího režimu, pak autorka používá při mapování rozdílů mezi jednotlivými státními formacemi - či lépe - formacemi vládnutí. Určující jsou pro její přístup snažící se vysvětlit, kde a v čem selhává postkomunismus státní formy USA, EU a příklad Polska s jeho vývojem "před i po", protože konstitutivní pro její chápání rozdílností mezi právě uvedenými formacemi a přístupy k vládnutí je výklad historického vývoje dvou linií západního myšlení o státě - tomismu a nominalismu.

Není na místě parafrázovat důvody, které Staniszkis tomuto přístupu v chápání moci vedou. Ve stručnosti pro ni oba mody představují určitá paradigmata, která zapříčinila odlišný vývoj v USA a EU. Velmi zjednodušeně (novo)tomismus převládající v rámci EU (ovlivněný však nominalistickou myšlenkovou obrodou 14. století) klade důraz na svrchovanost jednotlivce, u něhož výskyt nedostatku dobra představuje katalyzátor veškerých společenských procesů, zejména pak při realizaci politického uspořádání. V USA je výsledkem vývoje (ve vleku nominalismu) poměrně jasně vymezený rámec pravidel umožňujících proměny, posuny a vývoj zřízení nejen z hlediska historie, ale také v ohledu vyrovnávání se s dílčími aktualitami. Soubor formálních podmínek představuje vymezenou arénu, v rámci níž je nutné řešit veškeré aspekty a produkty společenského života včetně realizace subjektu. Staniszkis příliš neproblematizuje, která forma je lepší nebo za dané situace vhodnější, spíše jí jde o postižení klíčového momentu celé své koncepce moci. V případě Polska podle ní nedošlo ke konfrontaci s nominalistickou alternativou (tomismu). Absence této ideové pře se až do dnešních dnů projevuje (jako v případě Solidarity v 80. letech) špatným chápáním vývoje, role a fungování státního celku ergo moci jako takové. Pro pochopení aktuality dnešní situace postkomunismu v globalizačním světě je dle autorky naprosto nezbytné vnímat uvedené historické skutečnosti jako podmínky, z nichž vyrostly jednotlivé přístupy chápání fungování moci ve společnosti, uvědomování si, v čem spočívá role gatekeepers, a jak důležitá je jakost metaregulace. Tyto podmínky nesou plody v zásadním faktu - vládnoucí (polské) elity nechápu povahu moci v globální éře a jejich výkon a vedení země pak představuje hluché výplně, které se na horizontu hlásí jako impotentní (tj. neschopné metaregulace - regulace pravidel, posilování mezisektorových vazeb, myšlenkové rigiditě atd.) a neschopné způsobu vládnutí přiměřenému době a situaci, v níž se postkomunitický režim nachází.

Staniszkis ve své knize nabízí mnoho průhledů do vývoje Polska několika posledních bouřlivých let, věnuje se filosofickým, ekonomickým a sociologickým přesahům probíraných témat, naznačuje budoucí vývoje neoimperiálních diskursů vládnutí, postihuje myšlenková zázemí globalizačních procesů. Nelze její knihu redukovat na teorii moci nebo kritiku postkomunismu. I když nabízí mnoho, je potřeba její poslední texty vnímat prizmatem politické sociologie s prvky kontinentální filosofické tradice, ale nikoliv jako ontologickou záležitost stran rozpracování (zásadně nového) pojetí moci. Pokud vůbec, pak Staniszkis patří více k Weberově nebo Beckově tradici myšlení o moci a vztahu společnosti k její praxi než k Foucaultovi nebo Veilovi či Butler, jejichž práce se profilují s ohledem na každodenní fungování mocenských vztahů, performativity nebo dílčích taktik mocenského působení. Tím, že moc ohraničuje striktně politickou sférou a fungováním státu, pomáhá chápat mnohem spíše vývoj myšlení o státě, ale svým přístupem k moci jeho úlohu nadhodnocuje až se často ocitá v pozici substanciálního přístupu k moci. Přístupu, jehož slabiny (navzdory tradici) odhalil před desítkami let Michel Foucault. Zatracení nebo uvržení do proudu kulturního dědictví však na místě není - jak bylo zmíněno na začátku, Staniszkis se věnuje oblastem, jejichž reflexe a zhodnocení představují především myšlenkovou výzvu, možná největší výzvu přelomu století kontinentální tradice, protože snoubí faktory závažně formující vývoj současného euro-amerického kulturního okruhu - postkomunismus (jako režim myšlení), odumírání neoliberalismu (jako krizi myšlení) a nové promýšlení aktuality jménem globalizace ve vztahu k formování současného myšlení.

béasse

Staniszkis, J.: O moci a bezmoci. Brno, CDK 2009.