Jak se brání demokracie?

Když se na přelomu 90. let střetly Huntingtonova a Fukuyamova vize budoucího vývoje demokratických zřízení a potažmo i celého světa stran politických systémů, jen málokdo předpokládal, že se jejich významné spisy (působící jako "politické programy" pro zahraniční politiku USA) na počátku 21. století ocitnou na pokraji zájmu a jejich prognózy vezmou za své.

Kaganův Návrat historie (The Return of History) zvedá varovný prst a na Evropu může působit spíše jako zdvižený prostředník. Protože jeho hodnocení idealismu EU v době bující geoekonomiky, v níž se dle jeho slov navracejí tradiční mocenské nástroje síly, donucení, závislosti a hrozeb a na vítězné tažení se dostávají ty státy, které nespoléhají na soft-politics, ale důvěřují agresivní domácí i zahraniční politice jdoucí po nerostném bohatstvím a rozšiřování mocenských sfér vlivu, politická uskupení bez realistického přístupu v éře globální geopolitiky a geoekonomiky nemají příliš šanci.

Pohled, který Kagan prezentuje se dá celkem jednoduše shrnout: politické subjekty zapomínající na historické události, nesnažící se chápat metaroviny mezinárodních vztahů a nepřizpůsobující svou agendu vnějším událostem, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na aktuální "domácí! systém. Je zde cítit kritika Konce historie, oné bláhové směsky arogance a sebeuspokojení, která byla zřejmě natolik virulentní, že zavdala na strnulé přihlížení dynamicky postupujícím událostem v užším či širším okolí. Rusko nasazuje své Trojské koně do struktur NATO podvazuje spojnice sousedících států s touto organizací, Čína přebírá taktovku v Asii, Africe a postupně i ve zbytku světa, Indie, Japonsko, Írán a další státy postupně začínají chápat, že účast v mezinárodních celcích není vždy výhrou a už vůbec ne jistotou. Naopak. EU a USA stále přihlížejí. Regionální mocenský apetit začíná vyměřovat nové perimetry po celém světě snad mimo Jižní Ameriku (alespoň prozatím) a ty státy, které chápou okolní události se "pouze" přizpůsobují. Přizpůsobování se pak primárně spočívá v autonomii, autarkii a formování okolního geoekonomického a geopolitického prostředí tak, aby vyhovovalo partikulárním státním zájmům a potřebám. Kagan si tak všímá probouzejících se nacionalistických tendencí, vysvětluje jejich podhoubí, zdůrazňuje jejich motivaci a především účinnost. Ta je v předpokládané postmoderní éře bez národních států až mrazivě fatální. Vše lze zjednodušit na odvolávání se na národní nebo státní zájem. Šok archaických koncepcí? Kdepak. Státní zájem coby fenomén, jenž určoval vztahy mezi novověkými monarchiemi, se znovu probouzí na úsvitu 21. století a ukazuje se krystalicky bezchybným. Výsledky mluví jasně. Hlásání nutnosti obrany narodních a státních zájmů, obviňování okolních států či mezinárodních organizací z omezování a zasahování do těchto aktivit nese téměř invariantní efektivitu. Jednoduché, jasné, účinné. Pokud by někdo pochyboval, stačí poukázat na historické zkušenosti, protože především Rusko a Čína nedělají nic jiného než tradiční koloniální mocnosti a to bez ohledu na sféru činnosti. Ostatní buď hrají podle těchto not nebo mají smůlu a uzavírají pakty, které se však krčí ve stínu imperiální geoekonomiky.

Pro Evropu a EU Kagan prakticky nenabízí řešení nebo alespoň možnost východisek a to ze dvou základních důvodů. Prvním je spolehání se na bilaterální vazby a organizování v rámci EU. Tato skutečnost je zřejmě méně závažná, neboť zde je možná (byť pozdní a pozvolná) náprava. Druhý faktor je už problematičtější, přičemž se jedná o esenciální prvek, kterým je demokracie. Kagan je více než skeptický a celá kniha, prezentované poznatky a názory směřují k jedinému: demokracie není s to se bránit tomuto návratu k tradici mezinárodních vztahů 18. a 19. století, nemá mechanismy a potřebnou sílu vzdorovat, o šíření sebe sama po zbytku nedemokratického světa nemůže být řeč už vůbec, protože demokracie "bude ráda", když se zachová sama sobě. Jsou tu státy s demokratickým zřízením, jenže tyto nemohou zjevně konkurovat mobilizovaným masám v autoritativních režimech, pokud nebudou hledat spojence a ustupovat z pilířů demokracie. Jak se může Indie bránit tlaku Číny, jestliže nepřistoupí na vnucená pravidla hry? Hlásáním demokratických hodnot asi těžko. Dle Kagana se ukazuje, že vnitřní politický rozvrh je více než závislý na pozici státu v mezinárodním systému éry geoekonomiky. Jakost a typ režimu začínají být více odvozeny od role, kterou příslušný stát v mezinárodních vztazích hraje. Je nutno poznamenat, že rozhodování o dílčích rolích je spíše v područí nastupujícíh autoritativních a jiných nedemokratických režimů, které velmi brzy přišly na chuť tradičním způsobům vedení zahraniční politiky a rozšiřování mocenských sfér.

Kagan se samozřejmě věnuje i pozici USA a ostatních demokracií. Jeho závěr celého poměrně krátkého spisu je jednoznačný. Demokracie po celém světě (v čele s USA) čelí nové hrozbě a času do rozhodnutí, zda se autoritativním mocnostem a radikalizujícím se státům postaví či nikoliv, povážlivě rychle ubývá. Nedemokratické režimy jsou dle všeho silnější a hlavně mocnější co do působení - stejně tak odpovědnost demokracií za budoucí vývoj světa. Kagan stále věří, že demokracie je systémem, jehož hlavní osou je zodpovědnost. Tu je třeba znovu převzít a na ukolébané dekády, během nichž bylo oslyšeno Morgenthauovo varování, že

"spadne poslední opona a silová mocenská hra již nebude pokračovat",

je třeba reagovat důraznou odpovědí, která však nebude postavena na přijetí vnucovaných pravidel. Možný paradox demokracie diktující pravidla hry je téměř nevyhnutelným - jedině tak může toto zřízení potvrdit svou vitalitu. Pro Kagana je tato situace primárně záležitostí odpovědnosti USA, jež by měly dle Wilsonovy linie přilít do ohně louče, kterou svítí na cestu demokratizace ostatním státům. Jenže je zde zásadní problém, jak na takovou cestu (bez konce) vyrazit, když následky posledních pokusů zanechaly více než letité šrámy. Implicitně je jisté asi jen jedno - demokracie se brání...a to v obou smyslech slova. Otázku jak je třeba brát jako věčný stimul a ne jako finální řešení. Finalita, jak známo, zabíjí. V případě globálního politického uskupení by nám přídomek, že zabíjí fatálně, už nemusel stačit.

béasse

ps: F. Zakaria vedoucí rozhovor s D. Medveděvem (a fandící mu) je projevem čeho?