Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Zkouška (hlasem) rozumu - Batailleho Labyrint

Chartres je slavné z mnoha důvodů - recepce Platóna a Aristotela, katedrála nebo John ze Salisbury, který zde sepisoval některé pasáže spisu Policraticus. Ale Chartres, to je také labyrint...

Nedostatečnost bytí se tříští v labyrintu. Křeče od plné existence k jejímu oslabovaní, vysilování či takřka zkáze se plazí po stěnách labyrintu, propíná se a vytyčuje - nikdy však nekončí, vždy je pohlceno v sobě. Otroctví. Sousedství tklivosti stínů, kroků a hlasů. Hlasů především. 

Labyrint je inverzní kříšťálovou koulí právě všech jevů, které jsou v labyrintu rozevírány přesně tak, aby ho prostupovaly. Pot každého pohybu směřujícího k cíli, jehož svrchovanost je založena nedosažitelností, stéká po těle i po stěnách. Tělo se stává stěnou, chodby hlasem a světlo opisuje zrak. Labyrint je přesně tím ne-místem, ne-centrem se středem natolik vlastním a zásadním, že je polykán přímoúměrně jak je ne-možné jej dosáhnout. Labyrint je středem - přesně v takové míře, v jakého jej neguje. Labyrint je popřením . Sám labyrint se přibližuje a oddaluje aritmetikou pohybu ulpívajícího v jeho vnitřnostech.Nahmatání je vždy jinde než má být; jsme neustále jinde, ocitáme se v ne-místě vlastní zkušenosti.

Labyrint tříští a skládá procházení, hledání a dosahování v inverzích množících se geometrickou řadou. Zrcadlení zrcadlení zrcadlení. Tam, kde labyrintem pronikáme k jeho středu, labyrint činí to samé a polohuje naše centrum stejně rychle. Prochází našimi chodbami, leká se stínů, váží cestu. Labyrint v nás. 

To, co Labyrint dává, to je především možnost (znění) zvuku - labyrint dává hlas. Nechává rozeznít sám sebe prostřednictvím monstra, jímž se stáváme, když pojídáme jeho vnitřnosti a i hned je vyzvracíme. Labyrint zní tak, aby lákal, aby uhranul, ale nikdy neskončil. Šílenost vášně v protekajícím stínu příslibu a tajů. Nietzscheho monstrum mělo varovat, ale také přislíbit - Bataille přitaká. Smích může probouzet světla v zakoutích a odhalovat cesty. Nejde o cíl, cestu do centra či ven z "vězení" rozumu. Myšlení opírající se do prostoru. Jde o odhalení. V kakofonii lámajících se odrazů obnažit smíchem promlouvající labyrint tak, aby musel odpověď hledat. Pitvořící se zvuky lámou vaz a nicota smíchu je pro labyrint tím, co 

"otevřelo celistvě nicotu pod jeho nohama"

Smích svou zběsilostí karikuje labyrint přesně tak, aby ho mohl vysvobodit. Okovy pohledu se rozpouštějí v ohni doznání smrtelnosti. Chodby labyrintu jsou vystaveny noci, kterou nelze projít. 

béasse