Ženská revoluce v České republice?

Osobně velmi dlouho sleduji Britské listy, s většinou článku jsem jako s "alternativním" mediálním zdrojem toho, co se odehrává v České republice i v zahraničí veskrze "spokojen". Příspěvky jsou polemické, kritické, kvalitou a povahou se různí (podle charakteru přispívajících, z hlediska tématu i daných okolností apod.), přesto (či právě proto) činnost, kterou především Jan Čulík již několik let vyvíjí (samozřejmě, že není sám a stálí přispěvatelé nebo členové redakce, jako Štěpán Kotrba a ilustrátor Michael Marčák), více než oceňuji. Vzácně jsem měl nutkání na některý článek reagovat nebo zaslat text vlastní - témat je celá řada, některá palčivější než ta, která jsou na Britských listech komentována. Dnes tuto situaci nepřímo změním.

Ženy v ČR asi už brzo udělají revoluci, zatím točí velmi dobré filmy - takový byl název jednoho z nedávných příspěvků, ve kterých se Jan Čulík věnuje komentování rozličných filmů, nastiňuje a kriticky reflektuje jejich obsah. Nebudu se pouštět do sporu o obsah toho konkrétního filmu, polemizovat s panem Čulíkem nebo obhajovat či kritizovat některé snímky především české provenience. Nejen že bych z hlediska své "neodbornosti" (nezabývám se filmy dlouhodobě, pravidelně, na určité polo/profesionální úrovni, nevystudoval jsem příslušný obor atd. - to už je diskurs postmoderní doby, potažmo kultury, kdy jakákoliv "nekompetentní" osoba může být nařčena z toho, že díky výše uvedenému tématu nerozumí, nemůžu rozumět a argumenty přece mohou mít pouze "odborníci/e" - jako kdyby odbornost opravdu zakládala profesionalizace a možnost vyjádřit se nutně kompetentnost...) "nerad" vyjadřoval (viz. výše) k obsahu, formě, dialogům či obsazení nebo partikulárním hereckým výkonům. Přesto mne v souvislosti s uveřejněným článkem pobídly následující skutečnosti k reakci, která v zásadě je polemikou či spíš snahou nabourat určité představy a ideologizování, jenž jsem z textu pana Čulíka vycítil.

Tedy dovolím si citovat samotný úvod článku:

"Z častých rozhovorů se studenty a studentkami českých vysokých škol během mých pravidelných vyučovacích pobytů každé jaro v ČR v rámci programu EU Erasmus/Socrates a z diskusí ve vysokoškolských seminářích jsem nabyl dojmu, že mladé ženy v České republice nutně dříve nebo později udělají revoluci. Mnohé z nich jsou totiž daleko vnímavější, otevřenější, citlivější a inteligentnější než jejich kolegové mužského pohlaví stejného věku, kteří kolem dvaceti setrvávají stále ještě v chlapectví a většinou dost silné infantilitě. (To se pak v pozdějším věku u nich zřejmě rovnou převrátí v autoritativní, patriarchální otcovství, někdy provázené brutalitou, které skrývá slabost – zřejmě víceméně tak, jak to zaznamenává většina českých hraných filmů, vzniklých po roce 1989.)"

Zní to minimálně zajímavě a podnětně, kde ale je problém? Postupujme po úryvku. Ony časté hovory se zřejmě týkají studentů a studentek českých vysokých škol - to je prvním problém, mladé české ženy (viz. dále) jsou přece všechny studentkami vysokých škol, co myslíte? Ponechme stranou, že charakteristika "mladé české ženy" je více než mlhavá (jde o věk, "mladost" myšlenek, vzdělání...?) - nuže, jde sice o dojem, ale i ten je značně pomýlený - kam se poděl úsudek nebo si vážně Jan Čulík věci takto domýšlí? Nechce se mi věřit. Rovněž prozatím pomiňme v českém prostředí tak rigidně zakořeněné binární měřítko ženy - muži, včetně jejich stereotypních výztuží a podpěr, které jsou jedincům vštěpovány od útlého dětství, zrcadlí se postupem během výchovy a jsou udržovány na úrovni rodin, vzdělávacího systému a přetrvávají prakticky ve všech oblastech lidské činnosti včetně nejvyšších vládních struktur a útrob mediálního aparátu (kdo zaznamenal reportáž ironizující pokusy přeformulovat Ústavu ČR, protoře používá genderově nekorektní jazyk - samozřejmě z produkce České Televize). Tento rastr je umě vysoustruženou zbraní, která však ve svých vedlejších účincích obrací některé argumenty falogocentrického diskursu na hlavu; ba co víc, ničí je.

Příkladem společenské praxe mohou být zásadní formulace ze vzpomínané Ústavy ČR, kde jasně stojí idea, na jejímž základě nesmí být nikdo skrze své pohlaví diskriminován/a - tedy formální uznání rovnosti (posun díky odkazu Olympe de Gouges?, snad...). Přesto je celý text genderově stereotypní a používá generické maskulinum. To, jakou sílu má jazyk, není potřeba nejpozději od Wittgensteina nijak zdůrazňovat a osvětlovat. Takže skutečná formální rovnost? Uvedení do praxe - tady je situace tristní. Povětšinou se nemůžeme divit, že v éře neoliberálního řádu se většina větvících se stereotypů odvozuje od pracovního zařazení/využití. Otázka nižších platů, diskriminace při ucházení se o zaměstnání, stigmatizace na základě dětí a věku, genderovanost oborů, ošetření sociálního zabezpečení aj. To jsou jedny z mnoha známek (nejen) českého prostředí. Situace se promítá i do studií - znovu genderovanost studovaných oborů (pedagogická sféra je archetypem tohoto uspořádání). Nerovné podmínky panují i v případě postgraduálních studií. Zde často hraje roli publikační a pedagogická činnost, kde jsou ženy obecně znevýhodněny, prostřednictvím mýtu ženy - matky apod. Osobní/domácí/rodinná sféra, do které se často promítá problematika slaďování kariéry a rodiny, kultura, politika a další pole společenského života.

Na některé skutečnosti Jan Čulík zcela trefně upozorňuje - představy (veskrze, ale nikoliv výlučně) mužů napříč generacemi i profesemi o "Hotelu Mamá" (neplatní však plošně!) jsou takřka hmatatelné při každodenním sociálním styku. Co však zaráží je ale představa o tom,

"že ony žijí v moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století, v němž mají kontakty s prostředím mimo Českou republiku"

Výhrady k ústřední argumentaci jsou zjevné, pokud tedy představa o moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století působí jako oxymoron - kromě kontaktů s okolním prostředím. Tato narážka na tzv. minulý režim je jasná a relevantní (když nebudeme chtít nabourávat další mýtus, že Gesellschaft je nutně "lepší" než Gemeinschaft, tj. že kontakt s okolím, "druhým/hou" je v euroamerickém kulturním okruhu v drtivé většině případů hodnocen kladně). Přesto rovnoprávný onen svět není ani náhodou - často ani formálně! (i když to nesmí být úlitba jurisprudenci). Pokud rovnoprávnost znamená poněkud vágní (ale na preciznější je "naše" společnost newspeaku alergická) formulaci rovného přístupu k ve veřejném diskursu vysoce hodnoceným zdrojům výchovy, vzdělání (ale už ne vzdělávání), zaměstnání apod., pak česká společnost není rovnoprávná ani omylem. To se netýká jenom binarity muži - ženy, ale konstruovaných věkových kategorií, sexualit, vyznání apod. K reálným existencím diskriminačních sítí není asi potřeba dodávat více. Takže rovnoprávnost? Dosti to evokuje rovnost a rovnoprávnost v selektivním vydání - jaké jsou historické konotace rovných a rovnějších, není rovněž třeba připomínat.

Vlastně jsem na článek upozornil i z toho důvodu, že jsem jako protiargument chtěl použít charakteristický příklad "blížící se revoluce". Nemohu tvrdit ani předjímat, jaké jsou reakce žen na reklamy firmy Axe (tři podle ideálu krásy mladé a atraktivní ženy se třou a svíjejí v rozličných polohách kolem odpadní trubky, v níž protéká voda ze sprchy, ve které se myje muž srpchovým gelem Axe/nebo billboardy, na nichž jsou zobrazeny roztažené dlouhé nohy, v jejichž souběžníku je kruhová výseč - umístěno nad vjezdem do tunelu - nápis narážející na cestu do ženského klína při použití příslušného parfému...), které jsou poslední týdny poměrně často frekventovaným příkladem té rovnoprávnosti, té citlivosti, větší inteligence a vnímavosti. Osobně jsem neznaznamenal výraznější kritiku či protesty proti obdobným projevům zbytňujícím patriarchální diskurs. Ani mezi vysokoškolským studenstvem, se kterým mám dlouholetou a stále trvající osobní zkušenost.

Netvrdím v žádném případě, že v tomto směru neexistují žádné reakce, výhrady, kritiky, to určitě ne - realizují se četné projekty a aktivity ať už přímo na akademické půdě (rozjíždějící se studia genderu a příbuzných oborů, i když zpřístupňování předmětů s touto tématikou od základních škol je pořád v plenkách) nebo mezi různými "feministickými" skupinami a nevládními organizacemi. Ale pokud by - byť jenom z řad vysokoškolaček a vysokoškoláků (otázka průrvy mezi absolventy/kami a studujícími by mohla být samostatným předmětem úvah - např. u studentek gender studies, jejich postoji během studia a realizací v praxi - to jen malý příklad, který však ukazuje na šíři problému - nepříjemně to asocijuje salonní revolucionářství) měla přícházet důraznější odezva, která by byla s to prosadit se do veřejného diskursu, médií a politiky, obávám se, že jsme daleko od možnosti revoluce, ba přímého chystání vůbec. Spíše to připomíná pověstnou kocovinu Strany zelených, která zahrála ve volební kampani na neoposlouchanou strunu rovnoprávnosti - o výsledcích této "agendy" nemá cenu mluvit, nejsou totiž prakticky žádné. Rozčarování je hmatatelné. Stran zbytku vládní koalice je třeba pomlčet vůbec, ODS je stranou pro "bílé bohaté muže" a KDU-ČSL?...

Jsou zde možné námitky, zajisté, ale pokud by článek Jana Čulíka měl především vyprovokovat k zamyšlení nad stávající situací v oblasti genderových vztahů na pozadí filmu Děti noci, nazdávám se faktu, že způsob, jakým jsou jednotlivé skutečnosti prezentovány a nahlíženy, je více než nebezpečný a chybí mu zhodnocení vlastního pohledu - tedy kritická sebereflexe. K čemu během takových prezentací dochází, je např. z hlediska epistemologického jednoznačné upozadění a takřka vymazání těch zkušeností, životů a v tomto případě žen, se kterými Jan Čulík, scénář nebo režisérka nepřišli do styku, jejichž zařazení a prezentaci neměli v úmyslu, a které mají radikálně výběrovou povahu. Je to podobné, jako když se o tzv. minulém režimu mluví jako o totalitě.

Kolem pojmu totalita a modifikací jako totalitní, totalitární apod. se již od vydání klasického díla Hannah Arendt Původ totalitarismu točí četné debaty napříč akademickými obory. Nesporný přínos Arendt a jejích pokračovatelů, kteří v zásadě rozvíjeli nebo modifikovali její myšlenky - Stepan, Brzezinski, Talmon aj. k pochopení jednoho z nejdůležitějších a nejproblematičtějších fenoménů (především) 20. století, by nám neměl bránit používání pojmosloví, obratů a formulací tohoto původně teoretického konceptu kriticky zhodnotit. Příkladem takového přístupu může být Slavoj Zizek se svou knihou Mluvil tady někdo o totalitarismu?, ve které analyzuje mocenské nároky a důsledky totalitarismu coby ideologického nástroje liberální demokracie. Pokud vezmeme hledisko např. politické filosofice nebo politologie (political science/Politischeswissenschaft), tak o totalitním zřízení se v bývalém Československu dá mluvit zhruba do roku 1953. Další období jsou charakterizována např. Juanem Linzem jako postotalitní, do roku 1968 jako autoritativní režim, "zamrzlá" posttotalita apod. Nejde o to zpochybňovat, zmírňovat nebo relativizovat skutečnosti komunistické éry tehdejšího Československa, ale považme, co se stane, pokud jedním dechem mluvíme o totalitě v Českolovensku, Třetí říši nebo SSSR či KLDR? Vnímáme jistě, že nejde o tu samou totalitu, o ty samé projevy, praktiky a řízení režimu. Co však není řečeno a skrývá se v pozadí je skutečnost, že zaměňováním a svévolným nakládáním s takovým pojmem jako je totalita nebo rovnoprávnost (v našem případě "ženská revoluce", genderové vztahy aj.), nutně dochází k nastolení přítmí, ve kterém je jen velmi těžké rozlišovat. Copak totalitní režim v SSSR měl stejný dopad na obyvatelstvo jako onen údajný čtyřicelitelý totalitní režim v ČSSR? K čemu zde dochází jinému než k znevažování právě těch obětí a (nejen) lidských osudů, které např. v oblastech Sibiře či Ukrajiny byly vystaveny notoricky známým projevům totalitní moci? Jinak byl zakoušen teror Rudých Khmérů, jinou povahu měla 70. léta a normalizace v Českolovensku - jinou povahu a odlišně prožívanou zkušenost. Takovýto "Efekt Knihy džunglí", která zavdává na univerzalizaci pohledu na konkrétní problematiku, tak plíživě přistupuje i k otázkám rovnoprávnosti České republiky.

Když Jan Čulík kritizuje filmy Filipa Renče, jak mýtizují období komunistické éry, možná by měl umět rozkrýt i filmy (a nejen filmy) prezentující naši společnost s jejími konkrétnimi problémy a jevy jako rovnoprávnou. Úzce to souvisí s představami o stabilizované parlamentní demokracii, rovnoprávnosti a svobodě v České republice, což je další mýtus, jehož naleptávání však Britské listy plní více než dobře. A váš názor?

Béasse

pozn.: Celý text Jana Čulíka by vydal na poměrně rozsáhlou diskursivní analýzu (který polemický text ne, že), nicméně zabarvení článku je pod tlakem už samotného názvu - zřejmě to budou mladé ženy, kdo "udělá" revoluci, protože v Čechách jsou jenom mladé ženy, pouze mladé ženy točí dobré filmy a výlučně mladé (vysokoškolsky vzdělané nebo se vzdělávající) ženy jsou přece inteligentní, citlivé a otevřené... Ironie je na místě. Přesto nechci činit exemplární pranýřování - řekněme ale, že jsem uvedený text vybral proto, že drtivá většina ostatních je jednak příliš snadným cílem kritiky (vemte si "genderovou" agendu pana ministra Nečase nebo pana ministra Římana - peklo!), a potom Čulíkův článek se dotýká často neviděných skutečností, přesahů, ale také mýtů nejen o rovnoprávnosti. Jedním z nich je i přesvědčení o deliberativním prostřední stran genderových vztahů c České republice. Svobodnou společností přece "byla" i Francie po vyhlášení Práv člověka a občana (!)...