Kruciální otázku, kterou Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat řešil, je zjevně problém, proč vězení, jenž bylo systematicky od 18. století pod palbou kritiky, jelikož nesplňovalo tehdejší požadavky resocializace uvězněných, ustálo veškerou kritiku a posledních více než 150 let je jakýmsi inventářem trestního systému „Západu“. Protože do začátku 18. století byly veškeré techniky, které měly uzavírat společnost ohrožující faktory vnímány především jako prostředky vyloučení, deportace a izolace (nikoliv jako prostředky penalizace – tj. manifestace politické moci na tělech jednotlivců/kyň), kladl si Foucault otázku, jak je možné, že i přes kritiku poukazující na selhávání vězení, které nenapravuje, ale spíše produkuje nové vlny a generace trestaných, se vězení zachovalo jako inherentní součást společenského řádu. Původní myšlenka vězení nespočívala v trestání, ale v nápravě. Ta se však nedařila, výsledky byly spíše opačné, ale zavržení uvěznění jako mocenské techniky to nezabránilo. Naopak zhruba od poloviny 19. století se vězení vyskytovala prakticky všude na „Západě“ – Francie, Německo, Itálie i Anglie (s trochu odlišným profilem).
Michel Foucault se snažil zmapovat důvody tohoto udržení a přetrvávání vězení v Dohlížet a trestat tak, aby se pokusil osvětlit, k čemu ve skutečnosti dochází ve chvílích, kdy se jedinec dostává do vězení. Veškeré otázky, které Michel Foucault totiž ve svých spisech nastoloval, byly odrazem jeho současnosti a v přítomnosti kladených dotazů, které měly na základě historických genealogických zkoumání pomoci najít odpovědi pro současný stav věcí. Možná se to jeví jako banální poznámka, ale při bližší znalosti Foucaultových spisů rozhodně nevyznívá tak jednoduše a samozřejmě. Dobové reakce na obsah knihy Dohlížet a trestat, které zdůrazňovaly, že Foucault napsal historii vězeňství, že kritizuje stávající praktiky (což byla zčásti pravda) a odhaluje vývoj dílčích trestních praktik však ukazovaly ještě za Foucaultova života na špatné pochopení jeho záměru. Pokud se tedy zabývá středověkými metodami, jejich posuny a historickými okolnostmi, pak zejména proto, aby dospěl k tomu, jaké důvody stojí za používáním dílčích technik a taktik v trestání, které se během posledních bezmála 200 let změnily jen minimálně. Ptá se, proč a co se skrývá za zdánlivým zlidštěním těchto praktik, co bylo sledováno, jaké tajemství a motivy jsou skryty v příšeří vězeňských koutů, do kterých neprohlédne ani panoptikální věž. Rovněž se snaží nalézt odpověď na otázku ústřední – jak je možné, že přes neustálé výhrady a zatracování se vězení ve svých historických konturách pořád jeví (i pro přelom 20. a 21. století) jako tolik vitální a nezbytné?
Ústředním tématem knihy tedy je sledování pohybů a zlomů ani ne tak racionality trestání jako spíše racionality věznění. Věznění však není pouze ona konkrétní technika vylučování nositelů/ek patologických jevů vně společenského života - nešlo výhradně o zmapování procesů skrytých v procedurách penálního systému vězení. To je víceméně zjevná, řekněme první část projektu. Důležitější je ale ta, která protéká celou knihou a všímá se jednotlivých prvků disciplinačních mechanismů, které se v mnoha poloměrech sbíhají právě ve vězení. Není to ale uchopitelný průnik - vzápětí podléhá novým přerozdělením a režimům uspořádání. Proto Michel Foucault ukazuje, jak v určitých obdobích od sebe nelze rozeznat režim školy, vězení nebo dílen a továren. V tomto smyslu, ve chvílích, kdy Benthamův Panopticon je ideou takové kombinace technik a strategií podřizujících lidské tělo a chování vedení (vládnutí) sledujícímu specifické cíle, je vězení - vězení v zásadě motivem inspirujícím nejrůznější instituce společenského prostoru. Jsou zde taktiky uzavírání, sledování a podřizování či řízení. Cela, světlo, kázeň, algoritmy pohybu a trávení času. Sledování určuje vypovídání a perpetuální přiznávání se, dohled protíná všechny křivky fyzického i psychického časoprostoru.
Ale Michel Foucault věc posouvá. To, že mezi vězením a školou i dalšími zařízeními sociální kontroly dochází k nepřetržité interakci nesmí zastírat, co se děje prostřednictvím této vzájemné směny, čemu slouží a jak je možná. To, že panoptikální diskurs umožňuje konkrétní vedení a správu těl v daném prostoru a čase, spolu přináší i podprodukty, které jsou často motivy stojícími v pozadí nastolování příslušných technik vedení. Vypovídáním, nepřetržitým sledováním a nekončícím pohybem v rámci hyperprostorového uspořádání vězení (každé místo, lokalita i pozice jsou zapojeny v nekonečné síti vztahů a vzájemností, které neustále obnovují vše prostupující vliv těchto vztahů na uspořádání prostoru - tudíž ho rozpouští a stává se tak nelokalizovatelným, přesto všude nalezitelným jmenovatelem všech prvků) dochází k realizaci mocenských vztahů, ale také produkci vědění a subjektů.
Zapojení do aparátu, který nejen ustavuje disciplinární režim, kontroluje chování, fabrikuje normalitu a vytváří specifické soubory poznání a vědění, je jedním z ústředních Foucaultových témat - snaží si klást otázku jak je toto zapojení možné, (k) čemu slouží a jak je dochází k tomu, že zapojované techniky jsou tolik úspěšné, že se přenášely a přenášejí mezi jednotlivými institucemi, vzájemně posilují a prostupují každodenní lidskou zkušenost.
Michel Foucault se vskutku držel způsobů a metod konstituce subjektu. To bylo podle jeho slov hlavní téma zhruba 20 let až do konce života. V kontextu Dohlížet a trestat je tento proud jeho myšlení vskutku velmi patrný, protože zavádění veškerých pravidel do způsobů oblékání, stolování, časového režimu, pracovního vytížení apod. zavádění standardy, které konstituují dělící linie mezi povoleným (normou) a nepovoleným (překročením normy - do záporných i kladných poloh). Norma svým standardizováním neuvádí v život pouze vodící linky chování, ale je formulí pro rozlišování všech rozptylů od ní coby středu, jehož má chování mít neustále v horizontu, a který slouží jako referenční bod úkrytu před sankcemi, ale také jako bič normalizace. Efektem normalizace jsou metodiky hromadění poznání pomocí analogií mezi jednotlivci, vztahy k prostoru, času a právě normalizační struktuře dané instituce. Jsou to nekonečné katalogy zápisků, poznatků a důkazních materiálů, jejichž kakofonie se rozléhá řadami řad - tabulkou. Ta propojí i zdánlivě nesouměřitelné, nenápadné a skryté skutečnosti do fascinujících souvislostí umožňujících posuny v technikách a praktikách dohlížení a trestání - kontroly.
Může to působit odtažitě, nepřiměřeně, archaicky. To, co bylo naznačeno v prvním článku k Dohlížet a trestat nyní posuneme. Jakou sílu (a na základě čeho) funguje např. systém sociálního zabezpečení, jakékoliv pojištění, zaměstnanecké smlouvy, studijní výsledky a diplomy, lékařské správy nebo posudky trestaných a anamnéza sociálního klienta/ky? Praktiky a dispozitivy jsou veskrze stejné, jen prošly modifikací nebo změnou v některých oblastech. Pokud celulární uzavírání produkovalo vypovídání přímo prostřednictvím nepřetržitého dohledu, současná post/moderní společnost zapojuje stejnou racionalitu, ale vylepšení přichází v technice. Panoptikon fungoval tak, že optimálním "bodem" dohledu byl ten, ve kterém dohlížený převzal roli dohlížitele nad sebou samým. Určitá chiméra dohledu. To byl onen vysněný produkt takového režimu, v němž si jedinec aplikovaný dohled natolik zvnitřnil, že došlo k rozpuštění hranice mezi tím, kdo dohlíží a na koho je dohlíženo (protože i dohlížející byl vystaven dohledu). Sebenazírání prostupovalo všemi póry časoprostorového uspořádání Panopticonu. Vylepšení pak v současnosti spočívá nejen v tom, že tento způsob sebekontroly (slovenština má lepší výraz - sebasprávanie) se ocitl mimo jednotlivé instituce a je nedílnou součástí výchovy - znovu podle normalizačních linií, jakými jsou např. spisovný jazyk, etiketa zahrnující chování, stravování, oblékání, vztah k druhým apod. nebo neproblematizovaného přijímání genderových rolí. Posun a povýšení daných technik je rovněž (a to až do krajnosti) kombinace centripetálního a centrifugálního sebezpytování, které produkuje předimenzovaná množství výpovědí a diskursů o sobě samé/m. Neustálé doznávání. Pohlcení v síti zpovědí a promluv.
Ve třetí (poslední) části se posuneme k uzavření cesty knihy Dohlížet a trestat, které nese stopy mnoha příštích Foucaultových projektů. Spojíme také některé pasáže s titulem Dějiny šílenství (Histoire de la folie à l'âge classique) a zhodnotíme první črty analýzy mocenských vztahů.
Béasse
Žádné komentáře:
Okomentovat