Kniha Surveiller et punir: naissance de la prison (česky Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení) vyšla v roc 1975. Předchozí tituly z pera Michela Foucaulta byly přijaty více než vřele (Naissance de la clinique, 1961 - Zrození kliniky, česky nevyšlo) nebo s entuziasmem i zatracováním zároveň (Les mots et les choses, 1966 - Slova a věci, česky 2007). "Kniha o vězení", jak ji sám několikrát Michel Foucault v mnoha článcích a rozhovorech pojmenoval, představuje do dnes inspirační zdroj mnoha sociálních oborů, podněcuje četné debaty, je vděčným tématem úvah i kritik.
Ve Foucaultově biografii se Didier Eribon vyjádřil, že Dohlížet a trestat je Foucaultovou nejkrásnější knihou. A také nejzásadnější, protože titul sepsaný v polovině 70. let, se stal úhelným kamenem takřka všech pozdějších Foucaultových prací. Díky této knize se pak Michel Foucault ubíral směrem k projektu Dějin sexuality, rozvíjel své koncepty biomoci, guvernementality, analyzoval fungování neoliberálního řádu ve vztahu k vládnutelnosti apod. Proč je Foucaultova "kniha o vězení" natolik zásadní, která témata v tomto spisu francouzský filosof rozevřel?
Pokud si projdete jednotlivé kapitoly knihy Dohlížet a trestat, jedním z prvních dojmů může být směřován k přesvědčení, že se jedná především o historickou knihu, která se snaží zmapovat základní momenty převážně francouzských dějin vězeňství se snahou poukázat na to, jaký vývoj vězeňský systém od konce středověku prodělal. Tento motiv je nasnadě - sám Michel Foucault byl na přelomu 60. a 70. zapojen (byl ústředním iniciátorem) skupiny GIP (Groupe d'Information sur les Prisons - Skupina pro shromažďování informací o vězeních a tamních poměrech), která byla zformována za účelem přenášet informace o podmínkách, způsobech věznění a vztazích ve věznicích do veřejného diskursu - hlavní úkol spočíval v ozřejmění vězeňských mechanismů a praktik, včetně dopadů na uvězněné. Angažování GIPu může mást, ale také hojně napovídat, protože Foucaultův politický aktivismus byl prakticky celý život klíčově propojen s předměty zájmu jeho výzkumů a společenských analýz. Ale v případě Dohlížet a trestat nebyl Foucaultův zájem soustředěn na vězení samotné, ale spíše na mechanismy, které tyto instituce používají, zapojují a kterými formují konkrétní časoprostor včetně jeho obyvatel/ek. Které myšlenky stojí za povšimnutí?
Jednotlivé kapitoly, podkapitoly i formulace témat knihy Dohlížet a trestat spojuje několik momentů, které dohromady odkazují k ústředním myšlenkám. Určující je samozřejmě úvodní tolikrát vzpomínaná scéna popravy královraha. Ta vtáhne do děje, ale také maskuje. Přitáhne pozornost, text hluboce dýchá hrůzou a zrychluje tep pokaždé, když je nešťastníkovo tělo vystaveno novému mučení. Dílčí obrazy mučeného a citované komentáře z dobového textu dokreslují atmosféru způsobu manifestace královské moci. To je další často uváděný způsob výkladu a smyslu zařazení scény do kontextu knihy. Později "se ukáže", jak Michel Foucault vyvodí, že za postupným posunem od "středověkých" praktik k humánnějším technikám, za které bude v novověku pokládáno právě vězení, je pouze změna režimu v přístupu k řízení a ochraně společnosti a jejich zájmů. Zde Foucault především ukazuje, že způsoby nakládání s jedinci, kteří ohrožují společenské zájmy, jsou pro každou historickou dobu jednak projevem praktikování určitého uspořádání nástrojů působících k její ochraně, a zároveň, že rozvržení dílčích technik moderní doby, jakými jsou např. celulární izolace, intenzita dohledu, kázeňské nároky apod., jsou jen některými z mnoha dalších způsobů a režimů. Neexistuje tedy univerzální model toho, čemu moderní doba přisoudila termín "trestání", vždy jde o způsob, který je jedním z mnoha...
Změny způsobů trestání od veřejných poprav, uzavírání do kobek a mučení, přes galeje až k vězením takřka moderního typu, není podle Foucaulta zdaleka projevem lidštějších technik, osvícenského lidumilství a humanitních hodnot uváděných do praxe trestání. Penální techniky se v historii neměnily s primárním ohledem na utrpení a patologii, kterou mistrovství tortury způsobovalo. Posun od fyzického utrpení zakrývá skutečné motivy, které jsou v knize např. dokumentovány uzavíráním veřejných poprav do záňadří popravčích rinků, do temných sklepení a pohledu veřejnosti nepřístupných prostor. Motivy nepramenily z partikulárních zájmů, za přechodem lze sledovat zejména změny ve stylu trestání, které sledovaly jinou „ekonomii moci“, jejíž cílem už nebyla manifestace královské moci, ale tělo ničené a těžce zkoušené až k jeho destrukci v hledáčku trestních mechanismů postupně vystřídalo tělo podřízené a disciplinované. V této rovněž známé myšlence je ale skryt ještě motiv historie vztahu mezi životem smrtí. Tato vazba rýsující linie takřka všech oborů lidské činnosti „Západu“ byla svébytně přítomna i v jednotlivých posunech trestních technik. Tělo coby fyzická schránka života byla ve středověkém trestním systému primárním cílem uplatňovaných týrajících mechanismů. Útok byl přímý, okamžitý, užitý karnevalovým způsobem. Do jaké míry bylo tělo hlavním terčem trestající moci, do takové představovalo začátek i konec možnosti trestat (a manifestovat od původní antické patria potestas odvozované moci zabíjet – těmto otázkám je věnována především poslední kapitola Foucaultovy knihy La volonté de savoir, 1976 – Vůle k vědění, česky 1999). Uplatňování monarchické moci bylo vystaveno na schopnosti udržet tělo v utrpení, v neustálém přeorávání fyzického pole, jež neslo své plody především v prodlužované agónii pod bičem tortury. Tak Foucault podrobně snímkuje jednotlivé akty mučení, kterým Damiens čelil, aby zdůraznil, že uplatnění moci ve veřejném procesu, je podepřeno pompou díky značně ohraničené pomíjivosti této činnosti. Tělo lze popravit, popravu prodlužovat, ale každá poprava jednou (nutně) skončí. O to více je nutné její projevy předimenzovat, napínat a ve veřejné manifestaci náležitě a okázale kolorovat.
Přechod k nové „ekonomii trestání“, na jejímž konci jsou v takových institucích, jakými jsou továrny, školy, kasárny, v některých případech nemocnice a především vězení, jednotlivé kázeňské techniky, které místo aby tělo vyčerpaly až k bodu, kdy nebude možné si na něho více činit nárok, si tělo osvojují praktikami disciplíny a podřízení. Oč méně je útok na tělo projevován fyzicky, o to více tyto techniky míří na „duši“. Jde o zvnitřnění sebeukázňujících způsobů vedení sebe sama, svého těla a mysli. Propojení složek je nasnadě. Toto je pro současné vnímání fungování takových zařízení a institucí, jakými jsou školy, armáda, (nejen) průmyslové podniky nebo rodina klíčové. Příkladem může být rozvržení prostoru drtivé většiny základních, středních ale i vysokých škol podle určitého schématu, které zapojují kázeňský dispozitiv (soubor technik, taktik, struktur, vědění a mechanismů sledujících určité cíle – v případě kázně to je uzavření v prostoru, všudypřítomnost dohledu, evidence a sběr dat o jednotlivcích, neustálá kontrola aj.). Nejde jenom geometrizaci uspořádání lavic a katedry, lokalizaci autority (kantor/ka mají možnost jak sedět, tak stát, přecházet v prostoru apod.) nebo zapojení architektury pracující se zvukem a světlem, ale také o mikročásti, které v prostoru hrají ústřední roli s výsledným efektem disciplinace. Jde o návrhy židlí a lavic – jak mají studenti/ky sedět a přizpůsobovat svá těla, jde o rozvržení času a náplně aktivit, ve hře jsou podmínky, které jedinec musí splnit, aby se mohl účastnit výuky (určitá standardizace oblečení, dodržování časového rozvrhu, vedení docházky, příslušné chování během výuky, plnění požadavků vyučujících ke splnění předmětu atd.), které je propojují s ostatními oblastmi života do takové míry, že se dílčí techniky a způsoby zkázňování mezi institucemi propojují v rámci určitého společenského pole (schody vzdělávacího systému). Napříč jednotlivými poli – podmínky k možnosti nastoupit k plnění základní školní docházky představují takové „samozřejmosti“, jakými jsou zejména rodné číslo, zdravotní karta/pojištění, trvalé bydliště, zákonný zástupce či zástupkyně, plnění socioekonomických nároků, které propojují rodinu se vzděláním, vzdělání pak s pracovní činností, s osobním životem apod. To vše v úžasně komplikované síti vědění a poznatků.
Toto jsou prodlužované efekty zmiňovaných technik disciplinačních mechanismů, které vyskytující se v 18. a 19. století v zařízeních typu polní nemocnice nebo kasárny, našly v panoptikálním vězení (podle vize J. Benthama a jeho Panopticonu) své ideální uskutečnění. Z toho pohledu Michel Foucault psal knihu Dohlížet a trestat především jako genealogii vzniku optimálního uspořádání takového kázeňského mechanismu, který v běhu historie vznikal simultánním opisováním mezi dílčími zařízeními. Proto disciplinární společnost (jako o západní společnosti 19. a 20. století Foucault často mluví) nevzniká se založením vězení jako určité formy trestání – spíše naopak. Vězení ve své moderní podobě představuje více završení určitého vývoje ve skloubené formě jednotlivých mechanismů, které po dlouhou dobu existovaly paralelně, ale teprve společnost disciplíny nastolila takový režim, jenž je s to propojit je v konkrétním uspořádání – vězení. Vězení, ale není budovou, zařízením, vězení je především režim uspořádání a kontroly společenského prostoru. Konkrétní "budova" tak představuje pouhý způsob realizace, vtělení a uplatnění takového režimu.
To jsou pro tentokrát některé črty vybraných myšlenek ze spisu Dohlížet a trestat. Příště půjde o přiblížení jednotlivých mechanismů disciplíny, důsledků pro moderní společnost a zasazení těla do kontextu kázeňských praktik. Zejména tyto techniky mají pro současného „západního“ člověka určující význam.
Béasse
pozn.: Český překlad knihy Dohlížet a trestat vydalo v roce 2000 nakl. Dauphin ve vynikajícím překladu Čestmíra Pelikána. V knihovnách je dostupný i rovněž výborný slovenský překlad Miroslava Marcelliho Dozerať a trestať od nakl. Kalligram z roku 2002, resp. 2004. Originál lze nalézt např. v knihovně Francouzského institutu v Praze.
Žádné komentáře:
Okomentovat