Witkowskiho mnohoboj

Witkowskiho mnohoboj

Od té doby, co se stal sex předmětem morální zkušenosti, byl podroben bezpočtu drobnohledů, ale nikdo, nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku, proč jsme jej jako morální zkušenost přijali/y. Witkowski ve svých Chlípnicích odpověď nenabízí, nehledá ji - on ji zkouší vytvářet. Ale pouze jako podprodukt ústřední linie, která se jako třpytka proplétá mezí víry, proudy a vlněním mnohočetných vod. Sex pro sex - sex popírající sám sebe; to jsou Chlípnice.

Možná to někomu přijde laciné, možná povrchní a vágní, možná groteskní nebo pobuřující, ale skutečnost, že sex je avizovanou třpytkou, která odráží světla shluku problémů, povinností, starostí i radostí a tužeb, jakoby neustále odkazoval k nikdy nenaplněnému snu - musí jít přece o něco víc! Zřejmě to je účel, pravděpodobně hlavní motiv, ale není to jistě přitákání sexu, není to jeho popis ani reformulování. Všechny příběhy ve Witkowskiho knize jsou jako sladkobolné výkřiky neuskutečněných orgasmů, jsou to přísliby, zdolání kopce, které přijde s uvědoměním, že v čase proběhlo vše mimo dovršení (ne o vyvrcholení nejde) spočívající v dosažení zenitu. To se ostatně skládá ze všech "před" a ze všech "po". Když ale Witkowski líčí, tak líčí zlomky, protože bez přímé zkušenosti nelze zprostředkovat více než bídné placebo. Třpytka sexu z doby socialistické éry voní přesně těmi odlesky, jimiž mate i láká zároveň. Depešák Michał Witkowski to ví, ale ptá se, co nám její odlesky zanechávají.

Fakt, že sex existoval ve svých syrových podobách všech deflorací, penetrací, výstříků, vaginálních, análních, latexových a fetiš rozkoší i během té doby socialismu, není ničím objevným. To, co Witkowski nabízí je ale posunuto, protože jeho historky ze sexuálního podsvětí jsou spíše prolomením tabu na úrovni politického režimu slastí. Sex je bezčasovou záležitostí a všechny ty mikroslasti a megatužby všech možných úchylek (v sexu neexistuje normalita, ale není v něm místo pro slogany "vše je normální") ve čtení promlouvají svými taktikami od zákopových strategií a vyčkávacích taktik buzen řádících v parcích až po monstrprocesy plážových hrátek a rozhovorů nad (ne)povolenými praktikami. V tom celofánu felací, lízání análů a cunning-lingů se místy ztrácí denodenní malé zločiny neutuchajících vášní osvobodit se z trapičství každodenní šedi mocnou zbraní sexu. Co se maximálně rozpouští je otázka sexuality, ale tu Witkowski nemá potřebu tematizovat (i když vzpomene třeba Judith Butler, což je ale více úlitba akademičnosti než snaha o předvádění svých znalostí).

Witkowskiho příběhy působí paradoxně - jsou hravé a kruté ve své odvaze, která není demýtizací, ale spíše nekončícím karnevalem lidské ubohosti pařící se v kotlu sexu. Paradoxně ale působí nejvíc skrze sex ve chvílích, kdy o něm mlčí - mlčí o polohách, vilnosti nebo praktikách, protože neutuchající bušení sexem do sexu není potřeba přesně ve chvíli, kdy je sex odvržen jako nepotřebný ke svému vlastnímu popisu. Pokud parazitujeme na ostatních i sami/y na sobě díky sexu, pak je sex tou největší zbraní, ale také uměleckým nástrojem zachycení našich životů. Kliše je, že sex má nevyčerpatelnou vypovídající hodnotu a Witkowskiho mnohoboj spočívá možná v tom přiznat mu tento potenciál v objevování možnosti jeho zakoušení. Třeba zprostředkovaně, třeba prostřednictvím příběhů, třeba skrze optiku socialismu. Sex, sex nezná režim, nerozlišuje vlády, nepoznal touhy a zklamání. Sex může poznat jen sám sebe; a ani to možná ne...

béasse

* za Chlípnice děkuju Zuzce