DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Dnes tu máme premiérový příspěvek vnějšku - první text, který přichází vně útrob tohoto zápisníku. Výborně se hodí k Foucaultovým nebo Goffmanovým úvahám o mikropraktikám sociální regulace, lze ho číst také jako snahu uhranout zvnitřňování (a praktikování) normalizace.

Béasse

DEDIKOVÁNO NE/MRAVNOSTI

Na základní škole jsme měli spolužačku. Chodila s námi od první do páté třídy. Jmenovala se Růžena. Nikdo ji ovšem nenazval jinak než „ajcomorka“.

Je to příznačný začátek, tematicky zaměřený, protože uvádí na scénu něco ambivalentního. –Růžena byla holka od rány, vlastně spíš „klučičí holka“, která vyrostla ve zvláštní rodině. Utíkala ze školy v pyžamu a děti se jí bály. V první třídě ji učitelka poslala domů s notýskem pro maminčin podpis. Růžena se neobtěžovala dojít až domů, vlezla do vykotlaného stromu blízkého lesíka a tam se kostrbatým písmem žákyně 1. třídy pracně podepsala Ján-cká (na místo pravopisně správného Jánská). Roky ubíhaly a Růžena mezitím stihla zmlátit spoustu kluků i holek a poplivat učitelku. Kamarádit s ní bylo někdy výhodný. Jenomže se jí začalo říkat „ajcomorko“. To se potom ze třídy nezvykle často ozývalo proslulé „máš ajcomorku!“.

„Mít ajcomorku“ bylo zábavný i potupující zároveň. Postižený, na němž ulpěla ruka stižená ajcomorkou, se musel ajcomorky co nejrychleji zbavit, setřást ji ze sebe. Ta tělesnost v tom byla neoddiskutovatelně přítomná. Ten pocit, když se tě někdo dotkne a stigmatizuje tě, je v tom aktu otření zajizven.

Růžena předloni zemřela, „prý na rakovinu“. Byla jí ta nemoc snad nějak předpovězena?
Co mě udivuje, je něco jiného. Je to ono slovní spojení „ajco-morka“. Netuším, kdo to oslovení vymyslel, je to vlastně jedno, spíš je zajímavá významová rovina, daná spojením dvou hrozivých nemocí, jedné „historické“ a druhé „současné“. Jako děti jsme si nějak musely dát dohromady, že nás Růžena něčím ohrožuje, a ono slovní spojení sloužilo jako železný štít proti všemu temnému, co nám z její strany hrozilo. Čím nás tolik ohrožovala? Vadilo nám, že má sestru se „slabšími mentálními funkcemi“ a tak trochu nestandardní domácnost, a že její oblečení smrdí od kouře? Je v tom mnohem víc nevědomého než jasně definovatelného.
Růžena se špatně učila, ale spíš proto, aby potvrdila svou pověst „flákačky“. Hloupá rozhodně nebyla. Cítila, že jediným jejím vlastnictvím je role „frajerky“, a tu že jí nikdo nevezme? Nevzal. Růžena sotva prolezla základní školou.

Tyhle všechny okolnosti mě utvrzují v tom, že nálepky sociálního charakteru jsou plné předpovědí, které se nemohou nenaplnit. „Rozumově“ mě nenapadá, proč jsme Růženu stigmatizovali dvojnásobnou dávkou jedu. Byla něčím jako čarodějnicí. Vlastně si myslím, že jsme si ji tak představovali, protože když do školy přišla stará paní s příznačným jménem Nebeská učit náboženství, Růžena se párkrát z recese na jejích hodinách objevila, aby kompromitovala Ježíše Krista.

Kolem Růženy byla vystavěna ohrada, a vystavěly ji různé diskurzy, jejichž průnik ve výsledku vytváří něco tak mlhavého jako je povědomí o nemoci. Růžena byla možná i ráda za svou divadelní image, ovšem, kdyby se ta gesta kolem toho všeho nestvrzovala s takovou zřetelností …

w.