Libertinství jako subverze rozumu?

"Puzení k náklonnosti, které je z mnoha rozumných důvodů vštěpováno jednomu pohlaví směrem k druhému, není nezbytné pouze k zajištění kontinuity lidského druhu; v tom samém ohledu je ale také z důvodu vládnutí a řízení ctností a náboženstvím produktivní nejen pro tělesné slasti, ale pro přednost své racionality." (Žena - manžel aneb překvapující historie paní Mary neboli pana George Hamiltona...1746)

Často se zapomíná, že dědictví Descartesova rozmlouvání v pochybnostech, kterými si vypomáhal Bohem, jež vyústilo mimo jiné v Osvětimi, s sebou nepřineslo pouze pověstnou tyranii rozumu zcizeného božímu dohledu. Jakousi sklepní tóninou - o co nížeji položenou, o to více rezonující v těch nejvyšších patrech pyramidy - je libertinství v záštitě fr. mondanité - šíleně průzračných témat, pohybů a proměn myšlení v době tzv. osvícenství. Amalgám kakofonie smyslovosti a ukřižovaného oddenku racionalit (Deleuzeho rozvrh) zdá se pokračovat až do dnešních dnů z jakési záchranné sítě míst, nad níž byla budována olbřímí stavba či pomník lidskému rozumu. Jsou to místa, která zvrácené přimkla masu jeho politickou moc slova v té míře, v níž lidskému duchu byla přiznána mohutnost racionality jako univerzálního nástroje, kterým může poměřovat vše včetně sebe sama. Tam, kde Černá smrt zrodila tělo jako medicínský problém, podél jehož hranic byly lámány nové metodiky léčebných procedur a rozevíraly se jiné hranice myšlení o vztahu těla k němu samému (skrze vědění), pokračuje mondanité (nejpozději Sadem) v podivném doznání tělenosti jako "dynama" politických racionalit. Tělo se stává politickou realitou v návaznosti na období, jehož motivy ležely záhadně mimo něj - popření těla neproběhlo vyloučením, ale upozaděním, které tematizoval právě Sade. Tato politická realita podkopává líčení rozumu jako spásného instrumentu tím, že jej táhne do svého lůna - je to přeci jenom tělo, které je branou pro uživání rozumu a které jej pohlcuje v nenávratnu sebe sama, protože bez těla a jeho kladů i záporů nelze rozum vůbec užívat. Tělo vymezuje hranice myšlení samotnému.

To je skutečnost, jejíž (ne)přítomnost je nutné zdůrazňovat neustále - bylo to tělo, proti kterému se bouřily celé myšlenkové systémy, politické režimy jej organizovaly a dílčí vědy prostupovaly ve snaze uloupit ho a podřídit kázeňskému režimu zakládajícímu jeho nová a nová vymezení. Ve stejné míře se ale La Mettrie a spol těla chopili z jeho vnitřku tak, aby odvraceli tyto nároky, zesměšňovali je a vedli netradiční zákopovou válku - uchránit tělo před jím samotným tak, že jeho zdánlivé limity budou využity v jeho prospěch jako zrcadlo, jehož síla spočívá v neodvrhnutelnosti výpovědi. Výpověď lze zamítnout jedině roztříštěním a roztříštění v subverzi představuje zmnožení a posílení - z jedné singulární reakce se stávají doslova tisíce stejných, které jsou zároveň jedinečné. Potírání zvyšuje odpor, tělo si šířeji uvědomí sebe sama.

U Sada masem protéká sex (nikoliv sexualita - ta je až derivátem) a maso sexem - bazálnější doznání těla jako mocenského aparátu, který masopustním způsobem podvrací intence rozumu vládnout tělu, poznání i myšlení (mohutnost rozumu) nejen svou neuchopitelností (jazyk), těkavostí (pomíjivost smyslovosti), ale především vyvržením z časoprostoru. Tělo je vždy přítomné, hmatatelné, postižitelné, ale projevy, které u Sada získávají kruciální význam (všechny projevy tělesnosti od potu, spermatu, poševních sekretů, přes produkty defekace až po kapacitní omezení projevující se v konstituci, únavě či anatomických "předurčeních") jsou natolik odstíněné, opovrženíhodné a uvržené do pokryteckého zapomnění, že tento povinný zimní spánek během jara a léta rozumu v době osvícenství, umožňuje získávat na síle a energii, se kterou pak strhávají oponu racia i s podiem. Chybění těla je drásajícím doznáním jeho existence a to nejen z důvodu dialektiky. Tělo samotné ve své morfologii představuje zrcadlo i světlo, díky němuž se samo v sobě může shlížet - vzniká moderní heterotopie. Tělo je popřením, popřením v mnohosti.

V knize Vášeň a rozum jsou tyto motivy zpřítomněny třemi texty zastupujícími myšlenková schémata předcházející (a provázející) tažení rozumu. To, co se postupně až do dnešních dnů bude stávat poplatným předmětem kritiky - nezařaditelnost, nesystematizovatelnost, ne-normativnost, ne-rozumovost, důsledky racionalních rozvrhů apod., je u La Mettrieho přítomno v návratu k Epikúrovi nebo v cynickém La Homme Machine. Sade uvede sílu rozumu ve zmatek přesně v momentě, kdy tento se rozhodne zrcadlo jménem Julliette rozbít tím, že jej zkusí uchopit a vysvětlit. Roztříštění je nevyhnutné. Na scénu tak zpoza střepů vstoupí přítmí, které svým výsměchem rozum rozkládá a simulacrum jeho potence staví proti němu samému. Proto Blanchot bude moci napsat, že

"není skandálu, kde není respektu, a kde je skandál mimořádný, je respekt krajní."


béasse


* Napsáno pod dojmem knihy Vášeň a rozum - láska v době libertinů, Prostor 2008.

Jak lapit Lacana (a Freuda...)

"Nerozumím, jste tedy hlupáci" - touto uvozovanou vsuvkou ve svém textu Němá a slepá kritika Roland Barthes naznačil, jakým způsobem se kritika ohání univerzální mantrou (viz výše) při snaze dehonestovat směry, které se liší od těch kanonizovaných a "vědečtějších". Připomenu jeden příklad za všechny: The Deconstruction of Jacques Derrida, článek, který se stal trapnou a nedůstojnou klasikou v rámci analytické filosofie kritizující J. Derridu předevevším prostřednictvím jeho zesměšňování (včetně úmrtí). Výpady jsou přitom naprosto ubohé:

Jacques Derrida, the father of the pseudo-philosophy of "Deconstructionism", has been deconstructed into the next world.

Nebo:

It is also known as poststructuralism, but don't ask what structuralism was, as it was no better.

Kdo má zájem, ať pokračuje v Plautově "kritickém" článku, který je posléze podivnou směsí urážek a výkřiků, které mají s argumenty pramálo společného. Neznamená to v žádném případě, že by např. Derridovy spisy nebyly z mnoha ohledů problematické a kritizovatelné, ale není nic jednoduššího než zesměšňovat něčí dílo a stylizovat se do pozice objektivního soudce/kyně, kteří vědí, co je adekvátní vědění, jaké jsou ty správné postupy a proč je např. dekonstrukce pseudo-filosofií...Kdo najde jediný věcný argument např. i u Searlových výpadů proti Derridovi aj., které nebudou stejně napadnutelné právě z pozice dekonstrukce, bude zřejmě prvním člověkem, komu se povedlo obhájit pozici dědiců "Vídně", kteří dílčími debatami o významech a pravdě dokázali maximálně myšlení uzavřít do slonovinové věže vědy, která určuje sobě i ostatním oborům lidské činnosti, co je a co není relevantní poznání, vědění nebo praktiky při reflexi světa jako shluku subjektů a objektů. Argumenty se vždy vměstnávají do frází: nesmyslné, nečitelné, relativizující, ne-filosofické (jakoby filosofie měla určovat sama sebe!!!) apod. - takto "argumentují" vědci...pokud jsou nároky na filosofii v těchto intentích, pak nutně musí vyvstát otázky:

a) Co to znamená, že past racionality pudí k nastolování vědy (fyziky) jako univerzálního poměřovatele vědění?

b) Musí filosofie slyšet na takovéto nároky a námitky?

Pokud filosofie se má přizpůsobovat vědě, vědě, která nemá co říct k životu (Husserl, Patočka, Foucault, Spivak...), pak zřejmě není sebemenší důvod, proč na požadavky vědy (v rámci svobody myšlení - filosofie) přistupovat (aniž bychom její funkčnost a váhu museli/y zpochybňovat, ale a priori přijímat vše veděcké jako objektivní a to nejsprávnější poznání a vědění je minimálně z hlediska plurality názorů nepřijatelné).


Tento podivný úvod (nutné zlo) máme za sebou, nyní přistupme k tomu, co na jedné straně s výše uvedeným zásadně souvisí, co ale na straně druhé je do značné míry symptomem českého prostředí a myšlení. Josef Fulka vydal u nakl. Herrman & synové svou poslední monografii "Psychoanalýza a francouzské myšlení". V několika poznámkách se pokusíme shrnout pozici tohoto textu, který se z mnoha ohledů ocitá v místě, které bychom mohli/y nazvat přítomností chybění.

Fulka se ve své poslední knize věnuje hned několika velmi řídce reflektovaným tématům a postávám (především francouzského) myšlení 20. století. Spis má dvě části. První jsou zhruba ve stejném poměru nedocenitelně věnovány Sigmundu Freudovi a jeho žáku a pokračovateli Jacquesu Lacanovi. V českém prostředí krok nebývalý a to jak po stránce zpracování a fundovanosti, tak co do šíře záběru a silné provázanosti s částí druhou, ve které jsou v kratších textech tematizovány a rozebírány myšlenky autorů (bohužel pouze muži - Kristeva, Spivak a další chybějí...), v jejich díle jsou psychoanalytické sedimenty učení obou velikánů tohoto oboru přítomny tu velmi ostře, jinde jen v náznacích.

Fulkův zájem je profilován francouzským myšlením (samozřejmě ne výhradně jím) a jeho znalosti vztahující se nejen k Freudovi a Lacanovi, ale především k Barthesovi, Deleuzovi nebo Derridovi (Michel Foucault, jehož texty Josef Fulka z velké části zpřístupnil českém čtenářstvu a je autorem druhé části knihy Michel Foucault: Politika a estetika, je v nové knize přítomen implicitně, pro znalce/kyně Foucaultova díla až explicitně) ukazuje hned několik skutečností, které i nadále zůstávají v českém filosofickém diskursu ne-přítomné. Není to "jen" zájem o francouzské myšlení, o tzv. postmodernu, sémiotiku nebo dekonstrukci, deleuzovskou vlnu myšlení, ale také především o recepci Lacanova díla, která není ani ne-přítomná jako spíš chybějící!

Jestliže se v první části podrobně věnuje partikulárním tématům (Freudova první a druhá topika, kastrační a oidipovský komplex, psychoanalytické postupy v praxi, u Lacana pak objekt a, reálno, imaginárno a velký Druhý, ne-existence sexuálního vztahu atd.), ve druhé pak tyto používá k osvětlení problematiky v českém prostředí zpravidla zprostředkovávané bez znalosti tohoto podloží nebo prostřednictvím sekundárních zdrojů. Jistě, je např. možné Deleuze číst bez znalosti Lacana, ale jaké to čtení bude? Nemá cenu se přít o správnosti výkladů a čtení, fundamentální je zde, zdá se, přítomnost pojmů, schémat a vlivů, které Deleuze Lacanovi přiznává a pracuje s nimi, vymezuje se vůči nim a bortí je (text Rozbíjet a tvořit). Podobně je tomu tak u ostatních "Lacanových dědiců" - vždy nám notná část uniká, recepce se posouvá a ustí v nevyhnutelný dluh, který narůstá úměrně nedostupností vetší části spisů dílčích autorů/ek (Foucault je v tomto ohledu pozoruhodným paradoxem - jak jsme se zmínili již dříve). Výsledkem je pak zpravidla bezduchá frázující kritika, jejímž efektem je např. curriculum předmětů, textů a fil. směrů, které se vyučují (ano, po hříchu jde především o dějinný výklad než o samo vysvětlování a přednášení...) na českých vysokých školách.

Jakýsi "kyslíkový dluh" (nejen) francouzského myšlení* v českém prostředí ústí mimo jiné v to, co Barthes vtipně a výstižně glosoval ve zmiňovaném textu. Neporozumění a neochota porozumět představují bariéru, které ne vždy je možné zdolat, ale automaticky v takovém případě odkazovat nepochopené (nepochopitelné?) do koutů zapomnění, z nichž je čas od času vymete vítr nové kritiky kanonizovaných textů, je nebezpečím samo o sobě. Cokoliv, co se vzpírá určitému diskursu (v českém prostředí tento diskurs představují fenomenologie, anal. filosofie nebo fil. jazyka) je odmítáno (protože nepochopeno) jako nesmyslné, zavádějící, nehodnotné, devastující hodnotu filosofie apod.

Fulkova kniha, kterou je nutné ocenit optikou kombinující bezprecedentnost podobných spisů v českém prostředí, úctyhodné penzum příslušných znalostí a vlastní invenci i schopnost kritického myšlení, tak na tváři filosofie v českém prostředí nepřímo vytváří podlitiny, které jsou přímým důsledkem políčků uštědřené akademické obci (které je Fulka součástí - sic!) poplácávající se po skleslých ramenou zatížených dědictvím karteziánství a fetišismem vědeckého pozitivismu. Obdivuhodná je i Fulkova odvaha (i odvaha vydavatele) nabídnout českém trhu (bohužel primárně) a české veřejnosti spis, jehož soupatřičnost se současnou krizí myšlení (posledních cca 20 let v eu-us regionu) snad vyvolá odvezu hodnou úsilí, které Fulkova kniha představuje. V případě českého myšlení, které má těsnější vazby k tomu francouzskému minimálně z meziválečných dob, může zastupovat výtku i pohnutku za generace utápějící se v mesiášské utopičnosti analytické filosofie nebo filosofii špatného svědomí (Heidegger). V neposlední řadě je vše zmíněné aktuální z hlediska třetí vlny feministické filosofie a vůbec generací vymezujících se vůči Foucaultovi, Derridovi nebo Lacanovi...

béasse

* Chybění se týká např. radikální filosofie, feministického myšlení, současné italské politické filosofie aj.

** Dík patří Josefu Fulkovi za neutuchající zájem o francouzské myšlení

Záškodník Deleuze

Záškodník Deleuze - filosofie ve válce

Tohle by měla být apologie - lítosti je po přečtení slovenského překladu Deleuzeho Vyjednávání (Pourparlers) více, než bych si byl ochoten připustit. Bezmála dvěstě stran prostoupených a zohýbaných filosofickou gymnastikou. A tužit myšlení bychom měli/y pořád...

Lituji, že jsem Anti-Oidipa přečetl až po Vyjednáváních, lituji a zároveň se těším na jeho nové, jiné čtení. Vím, co znamená "tělo bez orgánů", ale lituji, že jsem to něvěděl dříve. Lituji toho, že nejsem s to film číst tak jako on, lituji, že jsem nečetl druhou část OBRAZ - ČAS. Lituji, že jsem nezažil květen ´68 ve Francii, lituji, že nejsem Foucaultovým současníkem jako Deleuze, lituji, že moje francoužština je prachbídná. Vim ale, že filosofie umírá na vědeckost, jako se zplošťuje naše myšlení a vysychají snahy zaprodat jistoty za svobodu myšlení. Lituji, že je mi umění tak vzdálené, lituji, že jsem pořádně nečetl Spinozu. Lituji, že čteme dokola Aristotela, Kanta, Heideggera - nejen Deleuze nám uniká. Lituji, že Anti-Oidipus a Tisíce plošin nejsou přeložené do češtiny, lituji, že Deleuze zemřel.

Pět částí, sedmnáct textů, dvěstě dva stran. Pourparlers to jsou zápisky ze zákopů, hlavního stanu i rozhovory s nepřáteli z frontové linie. Deleuze ukazuje, jak je těžké ba přímo nemožné filosofii dělat jako řemeslo. Filosofie se musí vést po liniích útoku proti myšlení spokojenosti a moci. Filosofie, to je hněv. A filosofie v případě Deleuze? To je ortopedie myšlení, to je zakoušení mnohostí a možností.

Foucault mu s gustem přiřkl roli mesiáše 20. století, když prohlásil, že jednou ponese jeho jméno.
K hodnocení je ještě daleko, ale už teď lze říci, že Deleuze je třeba číst. Už proto, že jako filosof je především myslitelem neklidu. V tomhle ohledu platí Foucaultova glosa stoprocentně. Nietzsche a filosofie - další výzva; tentokráte již po Vyjednáváních...

béasse

* napsáno pod prvotními dojmy z knihy Gilles Deleuze - Rokovania 1972 - 1990, nakl. Archa (dnes Kalligram) 1995.

Witkowskiho mnohoboj

Witkowskiho mnohoboj

Od té doby, co se stal sex předmětem morální zkušenosti, byl podroben bezpočtu drobnohledů, ale nikdo, nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku, proč jsme jej jako morální zkušenost přijali/y. Witkowski ve svých Chlípnicích odpověď nenabízí, nehledá ji - on ji zkouší vytvářet. Ale pouze jako podprodukt ústřední linie, která se jako třpytka proplétá mezí víry, proudy a vlněním mnohočetných vod. Sex pro sex - sex popírající sám sebe; to jsou Chlípnice.

Možná to někomu přijde laciné, možná povrchní a vágní, možná groteskní nebo pobuřující, ale skutečnost, že sex je avizovanou třpytkou, která odráží světla shluku problémů, povinností, starostí i radostí a tužeb, jakoby neustále odkazoval k nikdy nenaplněnému snu - musí jít přece o něco víc! Zřejmě to je účel, pravděpodobně hlavní motiv, ale není to jistě přitákání sexu, není to jeho popis ani reformulování. Všechny příběhy ve Witkowskiho knize jsou jako sladkobolné výkřiky neuskutečněných orgasmů, jsou to přísliby, zdolání kopce, které přijde s uvědoměním, že v čase proběhlo vše mimo dovršení (ne o vyvrcholení nejde) spočívající v dosažení zenitu. To se ostatně skládá ze všech "před" a ze všech "po". Když ale Witkowski líčí, tak líčí zlomky, protože bez přímé zkušenosti nelze zprostředkovat více než bídné placebo. Třpytka sexu z doby socialistické éry voní přesně těmi odlesky, jimiž mate i láká zároveň. Depešák Michał Witkowski to ví, ale ptá se, co nám její odlesky zanechávají.

Fakt, že sex existoval ve svých syrových podobách všech deflorací, penetrací, výstříků, vaginálních, análních, latexových a fetiš rozkoší i během té doby socialismu, není ničím objevným. To, co Witkowski nabízí je ale posunuto, protože jeho historky ze sexuálního podsvětí jsou spíše prolomením tabu na úrovni politického režimu slastí. Sex je bezčasovou záležitostí a všechny ty mikroslasti a megatužby všech možných úchylek (v sexu neexistuje normalita, ale není v něm místo pro slogany "vše je normální") ve čtení promlouvají svými taktikami od zákopových strategií a vyčkávacích taktik buzen řádících v parcích až po monstrprocesy plážových hrátek a rozhovorů nad (ne)povolenými praktikami. V tom celofánu felací, lízání análů a cunning-lingů se místy ztrácí denodenní malé zločiny neutuchajících vášní osvobodit se z trapičství každodenní šedi mocnou zbraní sexu. Co se maximálně rozpouští je otázka sexuality, ale tu Witkowski nemá potřebu tematizovat (i když vzpomene třeba Judith Butler, což je ale více úlitba akademičnosti než snaha o předvádění svých znalostí).

Witkowskiho příběhy působí paradoxně - jsou hravé a kruté ve své odvaze, která není demýtizací, ale spíše nekončícím karnevalem lidské ubohosti pařící se v kotlu sexu. Paradoxně ale působí nejvíc skrze sex ve chvílích, kdy o něm mlčí - mlčí o polohách, vilnosti nebo praktikách, protože neutuchající bušení sexem do sexu není potřeba přesně ve chvíli, kdy je sex odvržen jako nepotřebný ke svému vlastnímu popisu. Pokud parazitujeme na ostatních i sami/y na sobě díky sexu, pak je sex tou největší zbraní, ale také uměleckým nástrojem zachycení našich životů. Kliše je, že sex má nevyčerpatelnou vypovídající hodnotu a Witkowskiho mnohoboj spočívá možná v tom přiznat mu tento potenciál v objevování možnosti jeho zakoušení. Třeba zprostředkovaně, třeba prostřednictvím příběhů, třeba skrze optiku socialismu. Sex, sex nezná režim, nerozlišuje vlády, nepoznal touhy a zklamání. Sex může poznat jen sám sebe; a ani to možná ne...

béasse

* za Chlípnice děkuju Zuzce

počítadlo a...další čtení

Dvě velmi krátké informace:

1) Dnes bylo přidáno počítadlo; další apel pro všechny, kdo by chtěli/y přispívat - teď budete načítáni/y...

2) Internet je jedno velké skladiště, v haraburdí jsem narazil na dva naprosto nečekané úlovky stran čtení: nakladatelství Pavel Mervart a Výzkumy subjektivity od Husserla k Foucaultovi. Brzy se pokusím o knize poreferovat blíže, ukořistil jsem čerstvý exemplář z knihovny CMTF. Ad hoc k minulé zprávě, kde jsem se zmínil o Žižekovi - Podkova nade dveřmi, komukoliv, kdo by měl podrobnější informace o obsahu tohoto výboru - nebojte se a napište příspěvek!
Třetí do počtu je mimo aktuální tituly, ale o to cennější: Gilles Deleuze: Rokovania 1972 - 1990 a nakl. Archa - nynější slovenský Kalligram. Bohužel, v nabídce už kniha není, ale v jednom knihkupectví jsem tento zásadní soubor rozhovorů a kratších textů nečekaně objevil a pořídil...nyní text prolézám!

béasse