Zkouška tělem

Herculine Barbin aneb nedávno nalezené memoáry francouzského hermafrodita devatenáctého století.

Herculine Barbin, Alexina Barbin, Abel Barbin, Camille… Celou knihou rotují jména, pojmy, záblesky i hromy drtící jedinou osobnost, aby ji ohniska dílčích tajemství rozpojovala a skládala v mozaiky bytostí nekonečného množství. Herculine Barbin je lehkým vánkem, který celistvý obraz nahlížené figury zahalené takřka zneviditelňujícím hávem, jehož proudění na stránkách tohoto spisu dává v náznacích tušit…

Kniha o bytosti, jíž bylo přisouzeno stigma hermafroditismu, je rozdělena do tří částí. První je přepisem klíčových zápisků z deníku, který po sobě tato osoba zanechala – chybí ty pasáže, které podle Augusta Tardieu byly až příliš zatíženy emocionálními rupturami a významově se opakovaly. Tato část je nejdelší a podle všeho svými kvalitami, výrazivem i stylem prosyceným mysl i tělo prorůstajícím utrpením často připomíná ty nejsilnější pasáže z Werthera nebo z moderních Caveovy Oslice. Tak lze zápisky Barbin číst především jako takřka průzračnou románovou fresku – jeden z předpokojů skleněného paláce, v jehož místnostech se tříští hlasy i obrazy uvězněných. 

Druhá část je výběrem průhledů medicínského diskursu směrem k tělu Barbin – ať už během života nebo ex post. Dokumentace (tak zní název druhé části) je veskrze monotónní, jednotlivé poznámky se ve svých výsledcích a záznamech příliš neliší, zrcadlí se, mohou být z jednoho pera. Ale o co více jsou šedivé, jednolité až fádní, o to více jsou zákeřné a vířící. Během života, pod jícnem pekla i nad nebesy - Barbin se svým tělem i duší popírá veškerou binaritu, ale na pitevním stole i během několika prohlídek se tohle vše rozpouští v plíživé optice jednotlivých lékařů. Jsou to právě jejich záznamy a poznatky, které vyvolávají negativy těch snímků, jejichž tvorbu Barbin realizovala v aparátu kontemplace v úkrytu ženských šatů. Útoky jsou vedeny po korporálních svazích, které je potřeba strhávat do údolí, v nichž se sbíhají reprodukční orgány a jejich viditelný doprovod. Zprávy tak jsou přetíženy hladovou zuřivostí skalpelu, jenž svými řezy spíše amputuje než aby rozevíral. 

Oscar Panizza je autorem třetí, zdánlivě doplňující až přívěskové části knihy nesoucí název skandál v Skandál v konventu. Jde o cíleně povídkové zpracování/převyprávění událostí, kterými Barbin prošel/la. Nebo ne? Panizza svazuje linie protínající jediné tělo fikcí plnící podobnou úlohu jako publikované lékařské statě z úhlů, které nejen dokreslují příšeří druhé poloviny 19. století v polohování mužských a ženských rolí (včetně jejich "sexualit") na kružnicích sociálního kapitálu, ale také naklání perspektivu lékařského pohledu. Mnohem preciznější je možná paradoxně Panizzova fantazie tam, kam se právě pohledy medicíny neodvažují vstoupit - v prostředí konventu. Tak je ještě v ostřejším světle Barbin souběžníkem pohledů, které této bytosti dávají jen těžko dýchat, protože ji nejen ničí, ale v téměř nekončící agónii tříští i spojují; v jednotlivých orgánech, končetinách i duši...

xxx

„Jsem dvacet pět let stár a přestože stále mlád, nade vší pochybnost se blížím k hodině své smrti.
Příliš jsem trpěl a trpěl jsem sám! Sám! Všemi opuštěný! Nebylo pro mne místa na tomto světě, který se mne stranil, který mne proklel. Nebylo jediné bytosti, jež by sdílela toto nesmírné hoře uchvátivší mě když jsem opustil dětství, ve věku kdy vše je nádherné, protože vše je svěží a zářící budoucností.
 Pro mě nebylo takového věku. Jen co jsem dosáhl toho věku, bezděčně jsem se stáhl ze světa, jako bych již býval pochopiv, že jsem v něm měl žít jako cizinec…“
…

/Genealogie pohlaví, genealogie genderu – črty/

Hledat důvody pro rozkrytí a pochopení pocitů, které zakoušel/zakoušela Herculine Barbin alias Alexina Barbin ve chvílích, kdy její/jeho samotná fyzická podstata se vzpouzela a revoltovala vůči okolnímu světu. Kdy vnímání bylo bitevním polem a svědkem těch nejkrutějších zvěrstev střetu armády žena a armády muž. Kdy tato bytost byla rozdírána puklinou v prostoru a čase a nebylo dovolání, nebylo přízně. Hledat zpět v čase cestu k bytosti, které se zřeklo i peklo, je možné jedině obnažením podstaty spirály, jež Barbin pohtila. Spirály heteronormativity.
Jakkoliv se mohou zdát kategorie muže a ženy pevné a stabilní, významové orientace a hodnoty, které obsahují, se v průběhu dějin měnily. Proměnlivost jednotlivých významů v průběhu evropské historie nejsou v celistvosti pro naši současnost tolik zásadní, jako poslední zlom, ke kterému došlo a jehož důsledkům sami čelíme. Protože historicko-kulturní kánon, jímž poměřujeme vlastní dějiny, vývoj a reflektujeme svou přítomnost má stále téměř jednoznačně maskulinní charakter, lze zmínit jen autory - muže, jejichž odkaz nám může připomenout vývoj pohledu na zdánlivě pevné společenské kategorie muž a žena. Aristotelés, Hobbes, Rousseau, Spinoza, Mill a další, ti všichni pracovali s pojmy žena a muž jako s danostmi, jež se zakládají buď biologicky nebo sociálně a nebo prostřednictvím kombinace obou možností. Tato skutečnost se netýká pouze mužů – Simone de Beuavoir, Mary Woollstonecraft, Virginia Woolf nebo Hildegarda z Bingenu. Ty rovněž neproblematizovaly kategorie muž a žena a přistupovaly k nim jako k esencím, s nimiž je nutné pracovat a popř. narovnávat uskutečňování vztahu těchto esencí v praxi. Tak byly ženy umisťovány do vnitřní, domácí sféry působení a muži si vyhrazovali sféru veřejnou – politickou, rozhodovací. Reakce údernosti a odmítání požadovaly revizi, vyjadřovaly nespokojenost a snahu bránit se, dosažení rovnosti. Tyto skutečnosti jsou notoricky známé. Otázky, které se prakticky nepokládaly, které zůstávaly stranou a jejichž nevyřčení mlčky vyjadřovalo souhlas s atmosférou, v níž obdobné debaty probíhaly (a stále probíhají/, však je potřeba nastolit.

Kde se poprvé objevuje současné chápání muže a ženy v područí diskursu, který oběma určuje postavení ve společnosti? Jak došlo k takovému rozdělení? Jaká byla jeho legitimita a argumentace? Co tento diskurs umožnilo? Proč právě tento druh racionality dělící lidstvo na muže a ženy? Na čem tato racionalita staví?
Zdánlivě těžko uchopitelné otázky, jejichž nastolením dojde k prostorovému přeuspořádání toho, co lze nazývat stavbou genderového řádu posledních dvou set let. Začněme ještě otázkou: čím jsou kategorie žena a muže, resp. jak jsou tyto kategorie možné?
Současnost zdědila několik nemocí, s jejichž vyléčením má problémy přesně od dob Velké Francouzské revoluce. A je to právě konec 18. století a zejména vznik buržoasie, který byl oním zlomem, z jehož průrvy vyvstaly arbitrární základy genderového uspořádání euroamerické civilizace. S čím se tedy potýkáme? Dědictví, jež nyní spravujeme je výslednicí několika siločar, které daly vzniknout mýtu společenské smlouvy, jakožto garanta revolučních hesel a idejí rovnosti, volnosti a bratrství. Kant, Hobbes, Rousseau – všichni slavní teoretici vezoucí se na vlně falologocentrismu chápali pod účastníky společenské smlouvy muže a tato měla dát vzniknout občanu. Tedy žádná rovnost, žádné ženy, žádné občanky. Jen občané, muži, rovnost jen pro ně. 
Ačkoliv i takto zmíněná rovnost mezi muži nebyla faktickou rovností a existence reálných rozdílů, tzv. rovných a rovnějších, není oddiskutovatelnou, podstatný je předěl, který napříč společností tato racionalita společenské smlouvy vytvořila. Dělicí čára je primárně mezi muži a ženami. Rozštěp je jasně daný, muži a ženy. Muži v politice, ženy v domácnosti. Muži rozhodují, ženy poslouchají. Muži jsou svobodní, cílevědomí, fyzicky zdatní, ženy podřízené, neambiciozní, fyzicky slabé. Muži plodí, ženy chovají/rodí. Biologie je nástrojem pro vtělování dichotomie. Biologie je univerzální, zdůvodnění jasné, rozum znovu triumfuje. Jak jinak, rozum je mužskou záležitostí, ženám zbývají city…
Když Olympe de Gouges vystoupila se svým Prohlášením práv ženy a občanky (za což byla později popravena/, chtěla vzdorovat mužské nadvládě, toužila vydobýt práva ženám, prahla po rovnosti pohlaví. Napojila se tak na stejnou racionalitu, která zajišťovala práva mužům, s tím rozdílem, že cílila dosáhnout rovnosti. Jinak vše zůstává týmž diskursem, týmž přesvědčením – žena a muž, muž a žena. Rovnost pro ženy, rovnost pro muže, rovnost mezi muži a ženami. Nic mimo ně. Takto vymezený časoprostor se na desítky let nezmění. 
Karty jsou tedy rozdány, nyní jen hledat zbraně, nástroje, argumenty a přísliby, které by byly sto změnit poměr sil. Vybavit armády, chystat manévry. Věčný střet, ponoření se do boje, uchvácení jeho průběhem, pohlcování všech a všeho, verbování nových sil. V potu a krvi na válečné šachovnici. Černo-bílá, sever-jih, obrana-útok a vice versa. Contendo/bello ergo sum. Ale v každém boji se zapomíná na okolí. Ne všechnu zem válečnou lze spálit, ne všechny lze do boje přivést. Některé protože nemohou, některé, protože nechtějí, některé, protože nejsou. Jsou zde totiž i ti a ty, které k boji nedonutíme z důvodu jejich neexistence. Nepřivedeme je prát se za naši věc, jelikož je neznáme, nevíme o nich, pro nás neexistují a jsou ztraceni i pro náš boj. Stojí mimo, mimo dvě armády, mimo muže a ženy.
Jak mohlo dojít k opomenutí těch, jejichž bytí pro nás není? Kde se vzali a jak se zde ocitli? Odkud přichází? A nebo spíše, jak došlo k jejich odvržení a zapomenutí? Společenská smlouva tkvěla v rozdělení společnosti, populace a zakládala si na racionálním zdůvodňování a pregnantním vyjádření maximálně jasné hranice mezi těmi, kteří na smlouvě budou participovat a těmi, kteří/které nebudou. Zmíněné matrice je stále exemplární a dnes pro ně máme terminologickou výbavu. Pohlaví – biologie, gender – sociální role. Dva konce jizvy napříč společností, k níž se upírá veškerý zrak. Nevyhnutelnost. Avšak je zde prostor pro odpor a Herculine Barbin se vzpouzí a brání. Mimo muže a ženu. Jak může?
Jak je možná žena? Jak je možný muž? Jak jsou možné tyto dvě kategorie, k čemu slouží, co označují, jaká je jejich struktura, jejich genealogie? Pohlaví a gender. Současný diskurs rozkládá a rozlišuje, zároveň vyzdvihuje. Vyzdvihuje podmíněnost, která uzavírá a vylučuje. Stejně jako před dvě stě lety. Prvním pólem a fundamentem je tělo. Na základě fyzických dispozic, primárních i sekundárních pohlavních znaků dochází enkulturaci. Muž a žena. Výjimky se nepřipouštějí. Neexistují totiž. Druhý fundament – sociální role. Zrcadlí výchovu danou tělesností, odkazuje k rolovým hrám, konotuje vlastnosti, dispozice, preference, hodnotovou orientaci. Tělo určuje pohlaví, bez pohlaví není genderu, gender odkazuje k tělu. Vytyčené hranice, uzavřený prostor.
Jestliže i nadále používáme pojmy muž a žena, upevňujeme jejich percepci, vybrušujeme jejich hrany, leštíme povrch, přispíváme k reprodukci, vnímáme skrze ně. Nic není mimo. Jasnost, přehlednost, srozumitelnost. 
Že je tento druh racionality konstruovaný, může být jasnější při pohledu do historie, ve které se střetávaly koncepce jednoho a dvou pohlaví. Muž a žena nenesly vždy stejné významy jako dnes. Významy, které odkazují především k jasným fyzickým rozdílům s přesahem do sociální sféry. V době Vesaliově pojmenování žena a muž měla spíše než druhovou či jakostní úlohu - roli strukturního rozlišení. Nebylo mužské a ženské tělo, ale lidské tělo. Ne dvě, ale jedno. Pojmenování označovalo rozdíl ve výstavbě, nikoliv v kvalitě. Pohlavní orgány, coby orientační bod rozlišení i v současnosti, byly vnímány jako tytéž ale s rozdílným polohováním – vně a uvnitř těla. A především z fyzického vzhledu nebylo a priori usuzováno na identitu jedince, ta byla spoluvytvářena na základě kombinace kvalit duševních a fyzických, stejně tak na sociálním postavení. I zde byla ve hře bipolarita, ale ta výlučně nezakládala identitu jedince. Tělo nebylo osudem. Ale od konce 18. století dochází k jeho zajetí. Je zkoumáno, mučeno a disciplinováno ve jménu společnosti, ve jménu svobody. Buržoasie si tělo podrobuje, zotročuje a vměstnává ho do formy bipolarity. Tělo nemá obrany. Začíná vypovídat a promlouvat k jedinci, který s ním disponuje. Tělo přikazuje a rozděluje. Jsi muž, jsi žena! 

Život Herculine Barbin skončil. Nebylo možné déle snášet kázání a tresty těla, které se vzpouzelo, naříkalo a proklínalo. Bylo svým vlastním soudcem, žalobcem, obětí i vrahem. Bylo vším, jen ne tím, čím mělo být. Bez místa, bez dechu, bez budoucnosti. Vlastní sevření, imanentní příkaz bušící zvenčí. Smrt! 

Co děláme, když myslíme, tvoříme a jednáme s tím, že muž a žena jsou kategoriemi, kterými poměřujeme svět. Co si nárokujeme a co ztrácíme? Jak se ospravedlňujeme a co zapomínáme? Proč zvítězila tato racionalita a kdy dojde k jejímu zlomu? Proč ji napadáme jen na úrovni vztahu pojmů muž a žena, bez snahy o postižení vynořivších se významů, které nesou? Jak ji zvrátit a jak přestavět? Co nám brání jít dál? Proč právě téma „Muž a žena“? Jak se kombinuje past racionality s heterosexualitou a heteronormativitou? Jak nemučit a nevyslýchat tělo? /Jak je muž, jak je žena?/

„…Až přijde ten den, pár doktorů vytvoří hlouček kolem mého těla; oddělí/roztříští odumřelá ústrojí od jejich nutkání/impulsů, vytáhnou z nich nové informace, zanalyzují všechna ta tajemná utrpení, jimiž byla zachvácena jediná lidská bytost…“

Béasse

podle anglického překladu:

Herculine Barbin - Being the Recently Discovered Memoirs of a Nineteenth Century French Hermaphrodite. New York, Random House 1980. K anglickému překladu je doplněna přepracovaná předmluva Michela Foucaulta.

pozn: (tento text je rozšířenou verzí staršího příspěvku předneseného na konferenci Muž a žena v ................. z listopadu 2007 )