Giorgio Agamben hovoří o tváři. Hovoří o ní v určitých souvislostech, které ve své zřejmosti zůstávají povětšinou nepovšimnuty. Pro Agambena je tvář především místem otevření, místem blýsknutí se pravdy jazyka, kterou je čirá sdělitelnost. Já se nyní pokusím volně navázat.
Zvířata se tvářit nemohou, skví se svým zjevem. Člověk však odnímá věcem jejich podobu, pojmenovává je. Pakliže člověk toto své otevření neustále zachycuje v liniích, pohyblivých a přesměrování schopných ( nutných!) proudech jazyka, je zřejmé, že tyto pohyby jdou člověku vstříc a v okamžiku setkání vyvstane tvář, tedy ticho způsobené chrlením. Je-li člověk toto nekonečné poukazování k sobě samému, k čiré sdělitelnosti, je v tomto delirantním uchopování sebe sama tvář tím nejvzdálenějším, něčím, co se vždy jen mihne a zašustí. Hledat své obrazy v prostředí, paradoxně nadlidský úkol, kterého se může (dobře!) ujmout pouze člověk, který každé zaševelení nebo projmutí krajiny spatří koutkem oka. Už je tam vždycky ono přebíhání, protože slova se nekryjí s tváří, a protože se s ní nekryjí, mohou odkrýt nějaký význam, jakmile se ale otevřou oči samotné a hledí na nás, význam je pryč a je tu samotná tvář - prázdnota. K čemu tvář v tomto okamžiku odkazuje? Proč se „zhmotnila“?
Především je třeba říci, že tvář není „něčím“, co by odkazovalo k nějaké realitě člověka, co by nějak zpřístupňovalo jeho přirozenost. Tvář není něčím, co je třeba dolovat z hlubin nebo odjinud – tvář je tu pouze proto, že se v ní neustálé obráží a obnovuje ono přešlapování a mapování terénu, kterým si člověk vytváří svůj status geografa. Jde vlastně o monotónní litanii sebe sama, v níž tvář hraje úlohu fiktivního společníka-dovršitele, jakéhosi úběžníku, ke kterému vše rozechvěle proudí a mezi záchvěvy se zpovídá. V tomto pohybu vůbec nejde o tvář jako o cosi (něco), v tomto úkonu prostém duchařiny jde o záležitost důsledně vztaženou k sebe sama, aby mohlo toto sebe vypovídat, a může vypovídat jen tehdy, pokud se (na to) cítí. Je-li tedy tvář tímto úběžníkem (pravdy), můžeme lehce navázat na naše každodenní zohledňování výše řečeného. Běžně slyšíme, jak je dětem vysvětlováno, že zvířata nemají tvář nebo že něco postrádá svoji tvář či tvářnost. Jaká praxe za tím stojí? Má-li něco tvář, pak se zdá, že je to završené, že to završilo samo sebe; vztaženo na zvířata, ta přece žádnou tvář nemají, neboť jim „nejde o své bytí“. Avšak tato odpověď má být pouze zobecňujícím hlediskem snahy o ustavení pole, v němž je tvář obsazením s neustálými alternacemi, protože „jde-li nám o naše bytí“, musíme se k němu usilovně vztahovat (praxe) a tvarovat jej (metodika), vršit je ve svých tvářích, aby se výsostně nejistá a vanoucí (pápěří) tvář pravdy mohla zaskvět, i když nezbytně ne na dlouho! (Pravda je něco, co se o nás alespoň otře… ještě krutější a pravdivější pravda.) Obsazování pravdy. Dotazování se pravdy tváře.
Vezmeme-li toto vše v potaz, můžeme poukázat na distinkci mezi krásnou / ošklivou tváří. Co nám umožnilo zohlednit tyto „estetické kategorie“? Proč vůbec mluvíme o něčí tváří jako o krásné či ošklivé? Přitom – není to tak, že když mluvíme o nějakém člověku, uchopujeme jeho tvář v této řeči, touto řečí a zaznamenáváme tuto tvář v kráse své řeči? Následně, kdybychom se střetli s pohledem toho druhého, jehož krásu jsme jazykem roznesli, spatřili bychom pouze šelest noci – Agamben mluví o beztvarém dnu. Relevance vzhledu tváře odkazují k přelivům obrazů rašících někde mezi slovy. Avšak tyto relevance nemůžeme v přísném slova smyslu uplatnit, hledíme-li druhému do očí. To, co se ukazuje, není tvář ve své kráse nebo ošklivosti.
Podle Agambena je tvář pouhou sdělitelností, a právě proto se o ni tolik zajímá politika. Politika prohlédla tuto její potencialitu, kterou osídluje s temperamentem a vytrvalostí sobě vlastní. Pochopila prostotu tohoto objevu. Bez lidské tváře, bez vystavování tváření se by politika neměla opodstatnění. Musí tedy střežit prostor čirého tváření se a neustále ho čeřit, aby se zpoza tváře nevyvalila amorfní prázdnota pouhé sdělitelnosti. Falzifikace je skutečně nenápadná, o to víc skutečnější. „Komunikační prázdno“ (Agamben) označuje politiku, která si je vědoma povahy jazyka. Pakliže je tvář natolik efemérní, že jí prosvítá beztvaré dno a že se sama do sebe hroutí, pak je nutné toto němé spočinutí sdělitelnosti obrátit navenek, zapojit ho do komplotu spektáklu. Tváření se politiků nebo pornoherců tento vzorec odhaluje. Tvář pornoherce/herečky svůj pohled směřuje přímo do objektivu kamery, aby plynule přešla po linii toho sledovaného/sledované a setkala se s tím, kdo se dívá, a přitom poukazovala k onomu „tajemství“, které mezi nimi přes obrazovku pulzuje. Herci totiž hledí divákovi přímo do očí a dávají tak najevo, že o něm vědí, ačkoliv je celá situace od začátku simulována. Simulace je zdvojením „pravdy tváře“, tudíž zároveň jejím zastřením. Ono původní zborcení se tváře tu najednou vyvstává ve vší důraznosti a ostrosti filmového pásku; a protože je svou vlastní mohutností postaveno proti sobě, sytí se samo sebou –, proto je fikce natolik skutečná.
Politika mnoha tváří.
w.
Žádné komentáře:
Okomentovat