12. února 1850
Tam, kde Michel Foucault „skončil“ (díky úmrtí) s analýzou fungování biopolitiky v evropském prostředí, Giorgio Agamben pokračuje (jako jeden z několika) odlišným, přesto o nic méně přínosným způsobem komentovat takové aspekty biopolitické reality, které zásadním způsobem ovlivňují minutozní prvky naší každodennosti.
Stejně jako např. Rosi Braidotti (pod vlivem Deleuzeho a Guattariho) nebo Hannah Arendt (především ve Vita Activa) či Nikolas Rose (např. The Politics of Life Itself) vychází Agamben z původně řeckého rozdělení života na bios a zoé. Zatímco zoé je především potencialitou, jejímž rozpínáním, ohýbáním a všemožnými disperzemi dochází ke spíše produktivnímu a aktivnímu akcentování života, bios je složkou inverze života vzhledem okolí – život jako politikum a subjekt (nikoliv objekt – tady je Foucaultův vliv zřejmý) veřejného diskursu, ve kterém je život už nějak traktován a zakoušen – soustředí se na něj většina energie. Arendt klade důraz na rozdíl mezi vita activa a vita contemplativa, Rose se soustředí na invenci sebetvorby ve střetu s psychiatrickým dispozitivem a Foucault odhaloval úlohu jednotlivých (především disciplinačních) technik řízení a vedení lidí v ideálním rozvržení panoptikálních struktur. Agamben vnímá jako určující rozklížení a slučování obou složek života (i když o dvě složky se zde jedná ne-přímo – Agamben mluví Möbiových páskách života, v nichž nelze rozeznat nejen polohu a důležitost, ale i „strany“ jsou spíš intuitivní ve svých fyzických „důsledcích“ než aby byly „reálnými“) v prostředí jurisdikce na pozadí právní subjektivity jednotlivce. Foucault hledal Panopticon, Agamben pátrá v prostorách tábora.
Z Agambenova textu „Co je tábor?“ je naprosto zřejmé, že ústřední vliv pro jeho myšlenku tábora coby paradigmatu moderního politického prostoru, je odkaz Carla Schmitta – především pak jeho články o politické suverenitě a výjimečném stavu. Schmitt v textu „Definice suverenity“ píše:
Přesné detaily výjimečného stavu nelze předjímat, stejně tak není možné odhadnout, co se bude dít zvláště, když se jedná o skutečně extrémní výjimku a o to, jak má být eliminována. Předpoklady stejně jako výměr rozhodovacích kompetencí musí být v takovém případě neomezené… Jediné poučení, které může ústava nabídnout je určení, kdo v takovém případě může/má jednat.
a dále:
…je jasné, kdo je suverén. On rozhoduje, zda se jedná o výjimečný stav stejně tak, co musí být učiněno, aby došlo k jeho zrušení. I když stojí mimo normálně platný právní systém, přesto do něho patří, protože je to právě on, kdo musí rozhodnout, zda ústava potřebuje být ve své celistvosti suspendována.
V tomto bodě spočívá shoda především s Michelem Foucaultem, neboť podobně jako on se Agamben ptá na podmínky a možnosti realizování (v historickém zrcadle) tábora s jeho praktikami, vztahy a důsledky. Otázku, kterou si tedy klade je jasná: jak je tábor možný? Odpověď už tak není věrná Foucaultovu učení jako spíše Schmittovým teoriím.
Pro Agambena jsou totiž vztahy v rámci tábora vztahy nadvlády, potlačování a uzurpace právního zakončení směrem k holému životu – ten je vystaven ve své potencialitě (tj. jako zoé) doslova právnímu vakuu, které rozpustilo jakékoliv struktury jurisprudence a právní suverenity jedince (ochrana života, občanská, politická a sociální práva, základní svobody, mezinárodní konvence a úmluvy etc.) Život je tak vystavován jednosměrnému tlaku (tolik rozchod s Foucaultem a jeho pojetím mocenských vztahů) odpoutané moci výjimečného stavu suverénní (politické) moci, která formuje životní potenciality požadovanými směry. Zde je tedy rozkol koexistence zoé a bios díky puklině v právním skeletu, který má ručit za jejich kohabitaci ve prospěch udržování společenského prostoru a jeho právní výbavy. Páska se přetrhává.
Agamben zcela adekvátně upozorňuje, že není až tolik podstatné, kdo, kdy a kde „poprvé“ zavedl racionalitu tábora v praxi, ale že spíše jde o (původní) podmínky, které umožňují jeho realizaci, přetrvávání a co je nejvíce zásadní (protože Agamben se vyjadřuje především k současnosti) i zavádění a fungování směrem do budoucna – a to bez ohledu na to, zda půjde o tábory během války, při transferu politických uprchlíků, návrat utečenců nebo organizaci sociálního systému.
Zde totiž spočívají (možná jako subliminály) hlavní Agambenovy poznatky směrem k racionalitě tábora – takový časoprostor obsahující podmínky tábora je možné prostřednictvím stávající jurisprudence vytvořit prakticky v jakémkoli poli lidské zkušenosti. Takové rozvržení a takový režim, které oslyší předcházející právní struktury a opatření (které sám proroste a ocitne se vně systému, ale je stále jeho součástí a nechává je ve svých útrobách směle znít), jsou nebezpečné vzhledem ke své takřka univerzální použitelnosti. Veškeré elementy tábora jsou vlastní systému, který usiluje především o své vlastní zachování ve stavu (potenciálního) nebezpečí. Výjimečný stav nastoluje politický život (bios) ve snaze uchránit potenciál života (zoé) proti jemu samotnému.
Život se ocitá v neznámém prostředí vnější zkušenosti ohrožení, které však není ani tolik nebezpečím jako spíše potvrzováním rozléhajících se nároků života. Ty se ovšem neodrážejí, protože tábor vytváří takový časoprostor, jehož hranice jsou negovány disperzí nomu. Volání po ochraně se tříští v nekonečných prostorech tábora pohlcujícího své vlastní dědictví. Život ocitnuvši se v chodbách tábora je zapomenut pro sebe samého…
Příklad Guantanámo je více než zřejmý – veškeré události, činy nebo myšlenky a přesvědčení, které je v rámci uplatňovaného právního systému možné vnímat jako ohrožující (a to jde prakticky vždy), je systém způsobilý postavit v rámci právní soustavy mimo zákon. Nomos je odkloněn ve prospěch vlastní alternativy uzavírající právní prostor umožňující suverénně uplatňované moci zničit vše ohrožující. To, co tábor nastoluje, není nic více a nic méně než vybroušená politická racionalita ovládnutí života v jeho prosvětlených zakončeních prostřednictvím výjimečného stavu. Ten je kamenem mudrců života v jeho nejčistší podobě. Ty nejhorší projevy genocidy, omezování přistěhovalectví nebo vylučování nepracujících nejsou ničím jiným než biopolitickými opatřeními simulujícími výjimečné stavy roztroušenými v prostoru společnosti požadující ochranu. Jedinec zbavený jakékoliv zákonné ochrany je vklíněn mimo čas a prostor práva tak, že jeho život zničen v samotném přechodu. Kdo se ocitá uvnitř tábora, je spíše jen dutým odlitkem vydaným všanc místnímu rozvržení. Rozvržení ale není protiprávní nebo vyloženě bez-právní. Naopak – výjimečný stav je nastolen prostřednictvím stávajícího právního řádu, který je ale v rámci tábora (stále zahrnutého v tomto řádu) potlačen ve prospěch táborového režimu. Dá se říci, že tábor nepozbývá práva, ale pracuje s jeho nejvyšší možnou úrovní a třídou – jde o právo zachvání vlastního právního řádu. Zásadní je zde ale i možnost přechodu, tj. jak je takový přechod možný a jak k němu dochází. Jak je možné jedince transferovat v rámci systému do jeho krystalicky čisté podoby, jenž mu umožní v prvním již ne-existovat.
Přesto, že by bylo možné oponovat Agambenovu pojetí moci (např. Todorovem a jeho knihou V mezní situaci nebo Arendt a jejím Eichemannem) v rámci táborového rozvržení, klíčové je pro Agambenův text napojení života v politickém prostoru (bios) na nevysychající žílu práva, která jej obtéká a vyživuje, ale která mu také muže macešským způsobem odmítnout záštitu a vývoj ve prospěch čistoty jeho projevu a realizace potenciálu.
béasse
Žádné komentáře:
Okomentovat