Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat hledal podobně jako v Dějinách šílenství (takový je překlad výboru z původního díla Histoire de la folie à l'âge classique; v českém překladu chybí pasáže jako Le monde correctionnare - "Svět nápravy" nebo Du bon usage de la liberalité - "O správném užívání svobody" aj.) kořeny takové racionality, která umožnila sociální kontrolu. Přechody, prolomení, modifikace takových mechanismů moci, které fungují díky rozličným technikám ovládání a jejichž společným jmenovatelem je vedení lidí – takové jsou jedny z nejpodstatnějších společných rysů uvedených titulů. Zatímco v Dějinách šílenství se Foucault ještě do značné míry striktně držel negativního vymezení moci, v Dohlížet a trestat již v některých pasážích naplno rozvíjí své analýzy sociálního pole prostřednictvím mocenských vztahů zejména směrem k jejich kreativní povaze. Máme zde produkované vědění, mocenské vztahy a tvorbu subjektů, které mají být vedeny. Jakou cestu Michel Foucault volí?
V zásadě se dá říci, že zárodky budoucích projektů, jakými budou v přednáškách na Collège de France v druhé polovině 70. let mocenské vztahy, státní rasismus a nebo genealogie liberální ekonomie, jsou guvernementalita, biomoc a biopolitika. Velmi zjednodušeně se jedná o vládnutelnost a mechanismy vládnutí, které (podobně jako v případě Dohlížet a trestat u penálních systémů) se v běhu dějin v prostředí „Západu“ proměňovaly. Tam, kde mechanismy uzavírání a vylučování fungovaly v odlišných odstínech v případě „bláznů“ a jejich uzavírání do Asyla (Asylum – zařízení pro různé druhy „mentálně postižených“, chudých, „fyzicky defektních“ apod. ve středověku a na počátku novověku; český ekvivalent „ústav pro choromyslné“ a jiné modifikace rozhodně nevystihují plný význam a především „osazenstvo“ těchto zařízení…), při trestání odsouzených a produkci delikvence v dobách Panopticonu apod. fungovala určitá posuvná ložiska procedur a schémat, která bylo možno nejen v odlišných „provozech“, ale také v prostředí jiných racionalit využívat ke konkrétním účelům vládnutí a kontroly. „Lodě bláznů“ splavovaly mýto-poetickou zkušenost kritiků poměrů, pomáhaly rozplozovat diskurs bláznovství, ale také udržovaly osu společenských norem, po jejichž chuti bylo s ne-normálními zacházeno. Uzavírání a kontrola jednotlivců ohrožujících společnost zaručovala průhledy po ose jejich životů v mikrodetailních snímcích do takové míry, že v područí vězeňských kobek se rodily naprosto nové obory lidského poznání. Kriminologie, psychopatologie nebo soudní psychologie nabírají dech přesně v době, kdy z anonymních mas vystupují subjekty moderní moci. Tady je „vizionářství“ anatomopolitiky a biopolitiky zřejmé, přesně z takových míst vzejdou základní otázky guvernementality a v závěru Foucaultova života i ústřední téma konstituování lidského subjektu.
Titul Dohlížet a trestat si všímá přesně těch míst a období v dějinách „Západu“, která obtahují jednotlivé techniky vedení lidí se snahou příslušného využití. Když se Foucault zabývá technikami správného výcviku a udává jejich názorný výčet, čerpá z několika paralelních zdrojů lišících se domácím původem. Využití času v továrně, kázeňské postihy ve škole, napínání sil při vojenském výcviku. Tyto stránky již zrcadlí heterotopie těch mechanismů, které v případě anatomopolitiky, která sleduje kontrolu a správu života na úrovni těl, a biopolitiky – ta se obdobně týká ekonomického zacházení s populací („masifikované tělo“), jsou zapojeny především v ekonomické produkci a tržním zpracovávání potenciálu (lidského) života v jeho dynamické rozpínavosti.
Michel Foucault při zkoumání strategií sociální kontroly identifikoval dva naprosto zásadní rámce správy určitého časoprostoru včetně životního potenciálu, který se v něm nachází nebo má být náležitě uchován, zpracován nebo pohybován. Jakákoliv kontrola a organizace vyžaduje takové rozvržení, takové uspořádání vztahů, jehož nastolením budou dány regule vně i uvnitř pojednávaného časoprostoru. V zásadě existují dvě schémata – „schéma lepry“ a „schéma moru“. Podle povahy obou lze dovodit příslušné techniky jejich uplatnění. V případě prvního, tj. lepry, jde o to jedince stižené touto nemocí izolovat, potlačit, vyloučit – dát zaniknout bez většího rizika. Foucault tento model nazve „snem o dokonalé/čisté společnosti“. V případě morové nákazy bylo ale postupováno jinak. Tam, kde vše prostupovalo vyloučení až se zhmotnilo v podobě velkých síní „bláznů“ z Dějin šílenství, druhý „model moru“ nevylučuje, ale rozděluje. Vkrádá se myšlenka o povýšení „modelu lepry“ s tím rozdílem, že vyloučení je přítomno v nekonečných řadách a není prostorové, fyzické. Přímé, fyzické dopady uskutečňuje v přesně kontrolovaných momentech, kdy dohled odhaluje nevyhnutelné. Město ohrožené morem je pečlivě rozděleno, aby ho bylo možné co nejlépe koordinovat, sledovat a prostoupit pohledem. Je to jakési věčné rozdělování uvnitř vymezeného prostoru. Vše prostupující dělitelnost. Každá čtvrť a ulice má přiděleno své „oko“ dohlížející a evidující. Rozdíl spočívá v modu zacházení. Při vyloučení jde o potlačení, rozdělení sleduje využití a kázeň. Jak ale Foucault ukáže především v případě biopolitiky, oba mechanismy jsou úzce propojeny a svého využití dojdou i v příštích staletích při kontrolách populací a uplatňování např. zdravotní politiky.
Takové podklady a rozvržení – jakési strategické zhodnocení stavu, umožňují následné zavádění adekvátních technik. Umístění leprosérií v odlehlých lokalitách, zmíněné lodě bláznů, přikování pomatených. Na druhé straně koordinace pohybů ve školách při psaní, sledování pracovního výkonu v dílnách, časový rozvrh ve věznicích určující přesný čas budíčku, práce, jídla i večerky.
Skutečnost, která spisem Dohlížet a trestat prochází v zásadě nepovšimnuta a své rezonance dosáhne často až při novém čtení se zkušenostmi s dalšími tituly či texty (La Volonté de savoir - Vůle k vědění, Il faut défendre la société - Je třeba bránit společnost, Le sujet et le pouvoir - Subjekt a moc apod.), je způsob, jakým Michel Foucault přistupuje k úloze moci a mocenských vztahů. Je známo, že Foucault nikdy nevytvořil žádnou teorii moci, velmi často své úvahy upravoval, vysvětloval, nepřestal nabádat příklady k bližšímu pochopení toho jak mocenské vztahy fungují jakou mají důležitost. Dohlížet a trestat v tomto ohledu nese několik charakteristických atributů mocenských vztahů ve Foucaultově chápání.
Nešlo o teorii moci, ale o to, jak fungují, obíhají mocenské vztahy. K jakým dochází situacím, přerodům a stahům v těch chvílích, kdy jedinci v mocenských vztazích na sebe navzájem působí, směřují k určování chování druhého a prolomují zdánlivě neposunutelné body, aby v příštích chvílích znovu zhodnocovali svůj přístup a taktizovali směrem k dalším krokům. Je to charakteristická neustálost, nepřetržité aktualizování i nové propojování a zanikání. Tak je třeba chápat ty části, ve kterých Foucault líčí proměny řádu trestání – od popravy, přes mučení a galeje až k uzavírání a uplatňování dohledu. Nejde jenom o lepší využívání prostředků, jejich inovace v odrazu neudržitelnosti. Ona neudržitelnost se rodí v agonu neustálých směn recipročních působení. Zápolení jí vdechne život v těch „místech“, v nichž dochází k proměně mocenského vztahu a přehodnocení situace nutí k zapojení nové taktiky. Moc s sebou totiž vždy přináší odpor (jako přeznačkovanou moc a vice versa). Takovou optikou je nutné vnímat posuny od mučení až po sebekázeň v moderní, disciplinární společnosti. Jednotlivé děje podléhající rozkládání a skládání v souladu s variacemi potřeb, cílů a hodnot. Využití dochází v takových momentech, kdy se stávají (dočasně) vítěznými nebo umožňujícími převahu.
Stínohra trestů, uzavírání a mučení je předvojem sociální kontroly v éře rodícího se kapitalismu, jehož ústředním úkolem bude využít dědictví mechanismů kontroly, disciplíny a dohledu v takové možné míře, aby tělo těžce zkoušené, podrobované a ničené bylo spíše zapojeno ve prospěch výroby, revitalizace sil a uchování biokapitálu, který ve své reprodukci skrývá. To, jaké dopady měla racionalita „trestání“, jaké nedostatky, neduhy a především otázky předala věku (neo)liberálního řádu, bude Michel Foucault zkoumat ve svých příštích přednáškách a knihách. Dohlížet a trestat je grimoárem vztahu života a moci v labyrintu zrcadel disciplíny. Síla tohoto díla spočívá trefně ve strategickém rozvržení, nikoliv ve finalitě odpovědí. Deleuze později knihu nazve "Božskou komedií trestání"...
Béasse
V zásadě se dá říci, že zárodky budoucích projektů, jakými budou v přednáškách na Collège de France v druhé polovině 70. let mocenské vztahy, státní rasismus a nebo genealogie liberální ekonomie, jsou guvernementalita, biomoc a biopolitika. Velmi zjednodušeně se jedná o vládnutelnost a mechanismy vládnutí, které (podobně jako v případě Dohlížet a trestat u penálních systémů) se v běhu dějin v prostředí „Západu“ proměňovaly. Tam, kde mechanismy uzavírání a vylučování fungovaly v odlišných odstínech v případě „bláznů“ a jejich uzavírání do Asyla (Asylum – zařízení pro různé druhy „mentálně postižených“, chudých, „fyzicky defektních“ apod. ve středověku a na počátku novověku; český ekvivalent „ústav pro choromyslné“ a jiné modifikace rozhodně nevystihují plný význam a především „osazenstvo“ těchto zařízení…), při trestání odsouzených a produkci delikvence v dobách Panopticonu apod. fungovala určitá posuvná ložiska procedur a schémat, která bylo možno nejen v odlišných „provozech“, ale také v prostředí jiných racionalit využívat ke konkrétním účelům vládnutí a kontroly. „Lodě bláznů“ splavovaly mýto-poetickou zkušenost kritiků poměrů, pomáhaly rozplozovat diskurs bláznovství, ale také udržovaly osu společenských norem, po jejichž chuti bylo s ne-normálními zacházeno. Uzavírání a kontrola jednotlivců ohrožujících společnost zaručovala průhledy po ose jejich životů v mikrodetailních snímcích do takové míry, že v područí vězeňských kobek se rodily naprosto nové obory lidského poznání. Kriminologie, psychopatologie nebo soudní psychologie nabírají dech přesně v době, kdy z anonymních mas vystupují subjekty moderní moci. Tady je „vizionářství“ anatomopolitiky a biopolitiky zřejmé, přesně z takových míst vzejdou základní otázky guvernementality a v závěru Foucaultova života i ústřední téma konstituování lidského subjektu.
Titul Dohlížet a trestat si všímá přesně těch míst a období v dějinách „Západu“, která obtahují jednotlivé techniky vedení lidí se snahou příslušného využití. Když se Foucault zabývá technikami správného výcviku a udává jejich názorný výčet, čerpá z několika paralelních zdrojů lišících se domácím původem. Využití času v továrně, kázeňské postihy ve škole, napínání sil při vojenském výcviku. Tyto stránky již zrcadlí heterotopie těch mechanismů, které v případě anatomopolitiky, která sleduje kontrolu a správu života na úrovni těl, a biopolitiky – ta se obdobně týká ekonomického zacházení s populací („masifikované tělo“), jsou zapojeny především v ekonomické produkci a tržním zpracovávání potenciálu (lidského) života v jeho dynamické rozpínavosti.
Michel Foucault při zkoumání strategií sociální kontroly identifikoval dva naprosto zásadní rámce správy určitého časoprostoru včetně životního potenciálu, který se v něm nachází nebo má být náležitě uchován, zpracován nebo pohybován. Jakákoliv kontrola a organizace vyžaduje takové rozvržení, takové uspořádání vztahů, jehož nastolením budou dány regule vně i uvnitř pojednávaného časoprostoru. V zásadě existují dvě schémata – „schéma lepry“ a „schéma moru“. Podle povahy obou lze dovodit příslušné techniky jejich uplatnění. V případě prvního, tj. lepry, jde o to jedince stižené touto nemocí izolovat, potlačit, vyloučit – dát zaniknout bez většího rizika. Foucault tento model nazve „snem o dokonalé/čisté společnosti“. V případě morové nákazy bylo ale postupováno jinak. Tam, kde vše prostupovalo vyloučení až se zhmotnilo v podobě velkých síní „bláznů“ z Dějin šílenství, druhý „model moru“ nevylučuje, ale rozděluje. Vkrádá se myšlenka o povýšení „modelu lepry“ s tím rozdílem, že vyloučení je přítomno v nekonečných řadách a není prostorové, fyzické. Přímé, fyzické dopady uskutečňuje v přesně kontrolovaných momentech, kdy dohled odhaluje nevyhnutelné. Město ohrožené morem je pečlivě rozděleno, aby ho bylo možné co nejlépe koordinovat, sledovat a prostoupit pohledem. Je to jakési věčné rozdělování uvnitř vymezeného prostoru. Vše prostupující dělitelnost. Každá čtvrť a ulice má přiděleno své „oko“ dohlížející a evidující. Rozdíl spočívá v modu zacházení. Při vyloučení jde o potlačení, rozdělení sleduje využití a kázeň. Jak ale Foucault ukáže především v případě biopolitiky, oba mechanismy jsou úzce propojeny a svého využití dojdou i v příštích staletích při kontrolách populací a uplatňování např. zdravotní politiky.
Takové podklady a rozvržení – jakési strategické zhodnocení stavu, umožňují následné zavádění adekvátních technik. Umístění leprosérií v odlehlých lokalitách, zmíněné lodě bláznů, přikování pomatených. Na druhé straně koordinace pohybů ve školách při psaní, sledování pracovního výkonu v dílnách, časový rozvrh ve věznicích určující přesný čas budíčku, práce, jídla i večerky.
Skutečnost, která spisem Dohlížet a trestat prochází v zásadě nepovšimnuta a své rezonance dosáhne často až při novém čtení se zkušenostmi s dalšími tituly či texty (La Volonté de savoir - Vůle k vědění, Il faut défendre la société - Je třeba bránit společnost, Le sujet et le pouvoir - Subjekt a moc apod.), je způsob, jakým Michel Foucault přistupuje k úloze moci a mocenských vztahů. Je známo, že Foucault nikdy nevytvořil žádnou teorii moci, velmi často své úvahy upravoval, vysvětloval, nepřestal nabádat příklady k bližšímu pochopení toho jak mocenské vztahy fungují jakou mají důležitost. Dohlížet a trestat v tomto ohledu nese několik charakteristických atributů mocenských vztahů ve Foucaultově chápání.
Nešlo o teorii moci, ale o to, jak fungují, obíhají mocenské vztahy. K jakým dochází situacím, přerodům a stahům v těch chvílích, kdy jedinci v mocenských vztazích na sebe navzájem působí, směřují k určování chování druhého a prolomují zdánlivě neposunutelné body, aby v příštích chvílích znovu zhodnocovali svůj přístup a taktizovali směrem k dalším krokům. Je to charakteristická neustálost, nepřetržité aktualizování i nové propojování a zanikání. Tak je třeba chápat ty části, ve kterých Foucault líčí proměny řádu trestání – od popravy, přes mučení a galeje až k uzavírání a uplatňování dohledu. Nejde jenom o lepší využívání prostředků, jejich inovace v odrazu neudržitelnosti. Ona neudržitelnost se rodí v agonu neustálých směn recipročních působení. Zápolení jí vdechne život v těch „místech“, v nichž dochází k proměně mocenského vztahu a přehodnocení situace nutí k zapojení nové taktiky. Moc s sebou totiž vždy přináší odpor (jako přeznačkovanou moc a vice versa). Takovou optikou je nutné vnímat posuny od mučení až po sebekázeň v moderní, disciplinární společnosti. Jednotlivé děje podléhající rozkládání a skládání v souladu s variacemi potřeb, cílů a hodnot. Využití dochází v takových momentech, kdy se stávají (dočasně) vítěznými nebo umožňujícími převahu.
Stínohra trestů, uzavírání a mučení je předvojem sociální kontroly v éře rodícího se kapitalismu, jehož ústředním úkolem bude využít dědictví mechanismů kontroly, disciplíny a dohledu v takové možné míře, aby tělo těžce zkoušené, podrobované a ničené bylo spíše zapojeno ve prospěch výroby, revitalizace sil a uchování biokapitálu, který ve své reprodukci skrývá. To, jaké dopady měla racionalita „trestání“, jaké nedostatky, neduhy a především otázky předala věku (neo)liberálního řádu, bude Michel Foucault zkoumat ve svých příštích přednáškách a knihách. Dohlížet a trestat je grimoárem vztahu života a moci v labyrintu zrcadel disciplíny. Síla tohoto díla spočívá trefně ve strategickém rozvržení, nikoliv ve finalitě odpovědí. Deleuze později knihu nazve "Božskou komedií trestání"...
Béasse
Žádné komentáře:
Okomentovat